Vánočník

Když už máte pocit, že vás nic nesere natolik, abyste o tom museli psát, dostaví se.

Každý rok se stejnou vervou.

Vánoce jsou pro mne klasicky špatnej čas.

Bohužel tvrdit, že vás serou vánoce, se v poslední době stalo módní. Takže je ke všemu rok od roka těžší dokázat, jak vás Vánoce serou.

Nora v orgasmickém rauši, Petr Jedinák, 2015

Nora v orgasmickém rauši, Petr Jedinák, 2015

Celý příspěvek

Už není potřeba ji zachránit

Nora je se sebou spokojená, Petr Jedinák, 2016

Nora je se sebou spokojená, Petr Jedinák, 2016

Dnes ráno jsem měla klientku.

Věk: šestatřicet. Rakovina děložního čípku, několik let stabilní, sledovaná. Po umělém potratu před šesti lety pak následovaly ještě dva spontánní. Nadváha: asi třicet kilo. Astma. Ekzém.

Poslední kontakt: před šesti lety. Bleskově nalistuji v paměti souvislost: potrat před šesti lety. Ano, tehdy jsem ji viděla naposled. Poslala mi zprávu. Měla to s idiotem, co se nachomýt´ někde, potkali se v baru. Pamatuji si to, protože mi tehdy napsala hned, když se probudila na klinice poté. Napsala mi:

„Všechno je špatně.“

Celý příspěvek

V tom není žádnej pohyb

Nora je šťastná, Petr Jedinák, 2015

Nora je šťastná, Petr Jedinák, 2015

„Proč nepíšeš?“ zeptal se mne.

„Copak můžu psát o tom, že spolu máme šťastnej vztah?“ zaštkala jsem. „To nikoho nezajímá. V tom není žádný napětí a žádnej pohyb.“

To jsem se naučila ve filmové škole. Pohyblivé obrázky.

Potřebujou se hýbat.

Celý příspěvek

Fotografie z natáčení: Reportáž na téma orgasmické portréty

Galerie

Galerie obsahuje celkem 4 obrázky.

Včera jsem měla nový zážitek: orgasmus na kameru před televizním štábem.   TV Nova u nás natáčela dokument o souboru Orgasmické portréty Petra Jedináka. Bavili jsme se o tom, jaké to je a proč jsem do toho šla a kromě povídání … Celý příspěvek

Horší, než být v řiti

„Je normální být v prdeli v toho, že je ti třicet,“ ujistil mne guru nad šálkem čaje. „Měl jsem to taky. Nikdo ti nepomůže.“

„To ráda slyším. Cos dělal ty, ve třiceti?“

„Myslím, že jedna věc je horší, než být v řiti,“ mluví z cesty, „a tou je být intelektuál.“

Nora ve vaně, Petr Jedinák, 2016

Nora ve vaně, Petr Jedinák, 2016

Celý příspěvek

Mohli jsme být všechno

 

Nora ve vaně, foto: Petr Jedinák, 2016

Nora ve vaně, foto: Petr Jedinák, 2016

„Proč furt musíte trpět?“

Nechápu fotografa.

„Vy, umělci.“

„Nechápu, jak můžeš žít takhle, obklopen ženami a přitom zbožňovat Noru.“ Noru, která ho nechce.

Měla bych sklon uvěřit tomu, že jsem to já, ale to je samozřejmě píčovina.

Je to umělec.

Jeho postoj je principiální.

„My ve skutečnosti trpět nemusíme,“ objasňuje.

„Ani nechceme… My si jen nemůžeme pomoct.“

Tak tomu rozumím.

Prý jsem taky umělkyně.

Přisedám si a nahlížím mu přes rameno do notebooku, který má v posteli. On se teď furt na něco dívá.

„Na co se díváš?“

Zdá se mi to, nebo jsem tam něco zahlédla. Byla to  křídla?

„To je o andělích?“ zeptám se.

„Lucifer,“ odpoví. „Je to seriál.“

„O padlém andělovi?“

„Ano.“

„Nech mne hádat: vzdá se nesmrtelnosti kvůli lásce k ženě.“

Na místo odpovědi na mně hodí pohled vděčného zvířete, jehož potřebu jste konečně vyhodnotili správně.

Celý příspěvek

Múzy nesedaj na blbečky

„Jedna z těch věcí, které se vám jeví jako malé, nicotné, ale z hlediska vesmíru maj kosmickej dosah…“

Táhne mi na třicet

Po dlouhé době to bylo rande hodné zapamatování.

Nejspíš hlavně proto, že to rande nebylo: nebrala jsem to tak. Záminka pro to, abych se s ním sešla, byla natolik důvěryhodná, že jsem jí uvěřila sama.

Jestli měl nějaký plán anebo jsem ho měla já, či oba, podprahově… to by vše vysvětlovalo. Že se to protáhlo o několik hodin, a na konci večera jsem seděla proti němu jako opařená, a málem jsem mu řekla „máš strašně sexy ruce“.

Jak už to bývá, člověk na prvním rande obvykle nic takovýho neřekne, tak jsem se ho na místo toho zeptala:

„A měl jsi někdy domácí zviřátko?“

Nora ve městě, foto: Petr Jedinák, 2016

Nora ve městě, foto: Petr Jedinák, 2016

Celý příspěvek

Táhne mi na třicet

Seděla jsem na starém gauči a dívala se do očí svým novým spolubydlícím. Způsob, kterým se pánové rozesadili kolem, naznačuje, že jde vážnej pohovor. Zabořím se tedy do gauče a čekám, co přijde na přetřes: rytí do historie nebo rovnou moje hygienický návyky.

Místo toho se mne jeden po druhém zeptají, jestli bych spala s nima.

Myslela jsem, že špatně slyším.

„Eeeeh… asi nee,“ odpovídám.

„Jenom jsme chtěli znát tvý preference,“ dodává druhej.

„To víš, zkušenosti!“ objasňuje domácí.

Prevence konfliktů na bytě, pomyslím si skoro nahlas. Jestli já na tohle nejsem stará.

Pak se bavíme dál, konečně, na téma mojí práce, vaření a hygienické návyky, a já se zdvořilostně zeptám, jak jste tu vloni oslavili vánoce.

„Tady kolega usnul po pěti pivech, na tripu ve vaně. Museli jsme ho z ní tahat,“ praví domácí.

„Nějak mi to nesedlo,“ přiznává druhý frajer a já se podívám na něj, na domácího, na sebe a uvědomím si přitom něco skličujícího:

Taky už mi táhne na třicet.

Nora ve vaně, foto: Petr Jedinák

Nora ve vaně, foto: Petr Jedinák

Celý příspěvek

Malé zlaté řetězy

Když jsem byla puberťačka, tak mne fascinovaly:

Prokleté šperky.

Téměř každý jsme doma něco měli.

Když jsme se navzájem vyhecovali, nosili jsme je pak potají do školy.

Vyznamenání a odznaky se symboly, staré prsteny a insignie, které často prozrazovaly, na které straně naši předkové stáli.

Dodnes vím zcela přesně, jak můj prokletý šperk vypadal: byl to zlatý náramek se srdcem.

Byla to křestní památka.

Nora na Fetish Night 2015, foto: Petr Jedinák

Nora na Fetish Night 2015, foto: Petr Jedinák

Celý příspěvek