Malé zlaté řetězy

Když jsem byla puberťačka, tak mne fascinovaly:

Prokleté šperky.

Téměř každý jsme doma něco měli.

Když jsme se navzájem vyhecovali, nosili jsme je pak potají do školy.

Vyznamenání a odznaky se symboly, staré prsteny a insignie, které často prozrazovaly, na které straně naši předkové stáli.

Dodnes vím zcela přesně, jak můj prokletý šperk vypadal: byl to zlatý náramek se srdcem.

Byla to křestní památka.

Nora na Fetish Night 2015, foto: Petr Jedinák

Nora na Fetish Night 2015, foto: Petr Jedinák

Celý příspěvek

Debilní příběh o srdíčku

Chci vám dnes vyprávět příběh o srdíčku.

To srdíčko bylo docela malé.

Dokonce by se mohlo stát, že by propadlo dírou, kdybyste si ho dali do kapsy. Na to však bylo příliš důležité. V kapse jsem jej nenosila.

Nora ve vaně srdíčková, foto: Petr Jedinák

Nora ve vaně srdíčková, foto: Petr Jedinák

Celý příspěvek

Vášeň, kterou nikdo nechce

„Lidi toho strašně nakecají o vášni. Ale nikdo ji ve skutečnosti nechce mít ve svým životě.

Maximálně tak na televizní obrazovce.

Tu totiž může snadno vypnout.“

Ďáblův slovník

Když jsem usedla, abych začala psát o vášni, našla jsem si o ní pár motivačních citátů. Epických, s obrázky.

Na jednom z nich stálo:

Zjisti, co zažehne tvůj plamen. Následuj svou sirku.

Kdyby to bylo tak jednoduchý.

Nora orgasmická, foto: Petr Jedinák

Nora orgasmická, foto: Petr Jedinák

Celý příspěvek

Když vlastní slova bolí, vypůjčím si cizí

Citace

Fucking genius.

Abyste pořádně začli žít, musíte napřed párkrát umřít.

Abyste pořádně začli žít, musíte napřed párkrát umřít.

 

Napij se z pramene sebe sama a začni odznova.

Napij se z pramene sebe sama a začni odznova.

 

Jediné, na čem sejde je, zda umíš chodit ohněm.

Jediné, na čem sejde je, zda umíš chodit ohněm.

 

Pokud něco sežehne tvou duši touhou a smyslem, je tvou povinností nechat se tím spálit na troud. Jakákoliv jiná forma existence by byla jen další nudná knížka do knihovny života.

Pokud něco sežehne tvou duši touhou a smyslem, je tvou povinností nechat se tím spálit na troud. Jakákoliv jiná forma existence by byla jen další nudná knížka do knihovny života.

 

Amen.

Tajemství bílých nočních stolků

Bílé noční stolky v ložnici mých rodičů skrývaly různé věci, které jsem si potají prohlížela: punčochy, negližé a postelové knihy. Jednou jsem mezi nimi našla něco, co mi rozdrtilo život.

Ložnice našich byla bílá.

Úchytky šuplíků kovové, a mezi nimi dřevěné lišty z tmavého dřeva. Ty celé sestavě dodávaly luxusní dojem. V roce 1990 to bylo bez pochyby to nejlepší na trhu. Ačkoliv jsem penězům nerozuměla, podvědomě jsem vnímala, že celá ta ložnice je dražší, než si můžeme dovolit.

Alibi nefunkčního manželství bylo dokonalé.

Z cyklu Nora ve vaně, foto: Petr Jedinák

Z cyklu Nora ve vaně, foto: Petr Jedinák

Dokreslovaly jej obrázky ze školky, které rodiče měli nad hlavou. Kreslila jsem je taky – portréty mámy a táty.

Moje matka nádherná:

Černovlasá maďarská kněžna. Moje dětská představivost jí do vlasů doplnila zářící diadém.

Otec vypadal jako hrdina.

I v mé nevinné dětské mysli mi docházelo, že co jsem nakreslila, není pravda.

Mí rodiče nebyli tak krásní, a už vůbec nebyli, jak bych si přála.

Fantazijní bylo na ložnici všechno.

Počínaje bílou. Byla všudypřítomná. Jako bílé svatební šaty, které jsem vždycky chtěla, aby mi ukazovala.

A kytku.

Potřebovala jsem nějaký důkaz, že moje máma je královna.

Nebyla.

Po nějaké době ji přestalo bavit, kytku odnesla a šaty přesunula ke stropu do vestavěných skříních, kde jsem se po nich stále neptala.

Portréty rodičů ze školky byly žluté, v širokých rámech vypadaly jako svatozáře. Svatozář v ložnici byla ještě jedna: měla ji Panna Maria s Ježíškem v zahradě. Visela na protější zdi.

Když mi bylo patnáct, pověsila jsem pod ni africkou masku z hodiny výtvarky. Vypadala, že volá o pomoc.

Klipsová noční lampička na matčině straně byla bílá a na otcově černá, jako by přese všechno, nebylo možné překročit dualitu.

Celý příspěvek

Cítit, nevidět

Ta věc se mi stala, jak už se to s proroctvíma stává: ve chvíli, kdy jsem byla připravená.

Stejně jsem ji nečekala.

Když jsem se odpakovala od fotografa, našla jsem si studentský pokoj. Jiná možnost nebyla. Uprostřed horkého léta přišla chladná sprcha a ta mne probrala: nazřela jsem svůj celý život.

A stalo se to ve vaně.

Nora ve vaně, foto: Petr Jedinák, 2015

Nora ve vaně, foto: Petr Jedinák, 2015

Celý příspěvek

Láska je slovo prázdný jako právě vynesenej nočník

Někdo se mne zeptal, proč nepíšu o lásce.

Sedla jsem si, a rozčilením napsala:

„Láska je slovo prázdný jako právě vynesenej nočník.“

A pak jsem pokračovala.

Nora poraněná, foto: Petr Jedinák

Nora poraněná, foto: Petr Jedinák

Celý příspěvek

Diana se bojí vášně

Musím vám říct o Dianě.

Královna Karlových varů je vysoká blondýna, ztepilá s vizáží volejbalistky. Tedy, přesně to jsem si o ní pomyslela, když jsem ji poprvé spatřila. Když jsme se daly do řeči, staly se z nás přítelkyně. Zjistila jsem, že se skutečně věnuje sportu. Není to volejbal. Diana běhá.

Běhá skoro každý den a náhodný pozorovatel, když vidí její modré tenisky a vlající hřívu, by mohl dospět k názoru, že před něčím utíká.

Diana se bojí vášně.

Vášeň ji stíhá, jako neviditelný přízrak, tikot hodinek, před kterým stále prchá. Když brzy ráno vstává běhat na kolonádě, je vyzbrojená, má walkman i krokmetrem a počítá si náskok, protože ví uvnitř, že ji stejně dobíhá.

Nora rozjímá, foto: Petr Jedinák

Nora rozjímá, foto: Petr Jedinák

Celý příspěvek