Nejpřesnější věštba

Mám svého věštce. Sleduju ho na video každý týden ráno, když se oblékám, jak vykládá karty na videu. Dobře poradí. Sedí to. Je to vážně profík. Jeho poslední věštba byla vůbec nejpřesnější.
Zase ukazoval ty svoje karty do kamery. Byla to piková šestka.
„Piková šestka ukazuje, že pro vás přichází čas zotavení, je to příležitost se z něčeho se zotavit, vzpamatovat se….“
 Pak se zarazil.
Zdálo se mi, že ho opustila profesionální maska.
“Sakra, všichni se vzpamatováváme, ze všeho možnýho, už léta.“

Rasismus

Rasismus (podst. jm. r. m., myšlenkový směr) — Dnes převažující společenský názor, že byste se za svého dědu měli stydět.

Když jsem byla dítě a můj bratr se u stolu neslušně choval, okřikoval ho děda, „Chovej se jako běloch!“

Když jsme někdy zapomněli zavřít dveře na kliku, zařval: „Máš snad v prdeli negra?“

Teprve hodiny dějepisu na střední škole mi objasnily, že měl na mysli domácího služebníka tmavé pleti, o něhož naše rodina zřejmě historickým vývojem přišla.

Třetí možnost, která je na hovno

„A co budeš teďka vůbec dělat?“ Jdeme s mojí kamarádkou Henrietou po nábřeží. Lodě kolem nás tvoří vhodné kulisy pro velké otázky.

„Jako jak, co budu dělat?“ Henrieta se na mě otočí. Vítr jí nafoukal vlasy do obličeje. „Myslíš se životem?“

„Jo,“ přiznávám. „Víš co, bude ti třicet…“

Jako mně.

„Tak jsou dvě možnosti,“ opáčí.

Vidím na ní, že se chystá odpovědět suše, s humorem hodným dcery bachaře. (Pokračování textu…)

Intelektuál

Intelektuál (podst. jm. rodu mužského, ale jeden nikdy neví) — Osoba, která se dosti zabývá sama sebou.

„Našel jsem aplikaci na notebook, která na pozadí pouští zvuky z kavárny. Prej to pomáhá lidem psát.“

– z hlubin internetu

Pařížanky sedící venku v kavárně

A je po nich veta

léto 2016

„Co chlapi? Co chlapi?“ zamýšlím se nahlas nad univerzální otázkou do telefonu. „No, zájemců by bylo dost. Vlastně pořád nějaký. Ale nic z toho není.“

„Nedovolí si se přiblížit,“ konstatuje můj osudový muž.

„Jo. Vždycky se objeví… a pak je po nich veta.“ Moje znepokojení musí být slyšet i na druhém konci drátu. „No chápeš to? Co je k tomu jako vede?“

„Pud sebezáchovy,“ konstatuje Štefan.

Já ho nenávidím.

Swingers party

Swingers party (přejat. z angl.) — Společenská hra na zklamaná očekávání.

„Přijdeš na swingers party a zjistíš, že tam není dohromady nikdo šukatelnej. Kromě pana majitele. Toho samozřejmě ojet nemůžeš, tak strávíš celej večer na baru, kde si povídáte, zatancuješ si u tyče a jdeš domů…“

Nejvyšší čas odejít / Taková nevinná party

Došla jsem k závěru, že po špatným horrorovým filmu je nejlepší se zvednout a přecejenom odjet na Celestinu gardenparty a trochu se rozptýlit. Ostatně jsem jí to přislíbila.

Lehkou orientální atmosféru jejího studia dnes podtrhuje záplava svíček, pochodní a jiných světel. Už je po tmě, ale včera byla jarní rovnodennost. Zajíčky, vajíčka a nezbytné tulipány, zdá se, ani jedna návštěva nenechala doma. Sešlo se jich tu docela dost.

„Těší mne, já jsem Nora,“ zopakuju asi dvacetkrát, a protože tu nikoho neznám, snažím se dozvědět, jaký motiv nás dohromady svedl. „Známe se ze školky,“ konstatuje Celestina. Kdybych jí neznala blíž, tak bych si pomyslela, že půjde o duchovní-umělecké jméno, ale známe se. Její rodiče jsou umělci. Oba. Celestina je to, čemu se v jistých kruzích umělkyně říká. Dalo by se říct, se se věnuje byznysu. Stejně jako já. Tedy…

Když se řeč stočí na podnikání, raději svého syna odesílá dovnitř. „Tety si budou povídat. běž si hrát,“ na cestu ho vybavuje neodolatelným čokoládovým vajíčkem, které navíc chřestí.

„Takhle končí většina drobnýho podnikání,“ konstatuje teta a já se přidávám, s popisem svého dluhu. Taky jsem nedávno skončila.

„A co jsi vlastně dělala?“ zeptá se jiná.

Chvíli zaváhám, ale protože sladká ovocná plovoucí mísa už na mne zapracovala, říkám: „Byla jsem New Age guru. Vedla jsem duchovní semináře. Věštění. Magie. A tak.“ Abych ilustrovala svoji pointu, tak se přesouvám na pozadí Celestina oltáře, kde kromě fotek dětí a předků má i nějaké věci ode mne. „Taky jsem vozila zboží. Indie…“ do ruky mi padla kadidelnice. „Tak ta je moje. A myslím že by se tu dalších pár věcí jistě našlo.“

Celestina se krátce zamyslí a pak reaguje: „Víš, já myslím, že je to zábavný, ale…“ Něco hledá v půlce věty. „Prostě si to musíš udržet. Tak nějak od těla.“

„To jsem neudělala,“ vyletí ze mně, „já jsem šla moc hluboko a na dřeň. Když se dostaneš do fáze, že tě začnou verbovat zednáři a zvát tě na rituály kluci z tajnejch služeb, tak máš nejvyšší čas odejít. Už to není taková nevinná party,“ pravím, a protože už jsem opilá, neděsím se toho, co jsem sama řekla. Stejně to jednou muselo ven.

(Pokračování textu…)

Od devíti do pěti

„Já si stejně myslim, že jenom sbíráš materiál na román,“ vynáší kamarádka hned zgrutu svoje podezření, že na ty pracovní pohovory chodím jen tak z hecu.

„Začínám si to myslet taky,“ konstatuju a před očima se mi začínají sčítat obrazy z posledních dnů.

 * * *

Ukrajinská recepční s účesem z 80.let a malinovou rtěnkou mě naviguje do výtahu, kde přes četné varovné samolepky jsou cítit cigára.

A nemám tím na mysli davidoffky.

Na pohovoru pak dvě venkovská děvčata, první, přírodní s pouťovýma náušnicema a druhá, nevěrohodná blond, cvrlikají střídavě o kariérním růstu a o kantýně, kde si můžete dát polívku za podnikové čtyři kačky.

Jejich vytoužená meta, pozice personalistky ve velkým celostátním podniku v Praze, na velitelství všech supermarketů, je sytí euforickým pocitem úspěchu, takže si ani nepřipouštějí, že jinak všude kolem nich jsou Vršovice.

V evolučním boji právě povýšily z chlapa od traktoru na chlapa s motorkou a tak jim vůbec nepřijde divné, že se ve třiceti ucházím o místo teamové asistentky na poloviční úvazek. (Pokračování textu…)

Trainspotting 2

Původní Trainspotting z roku 1996 je „kultovní film“ a „generační zpověď“. Komu v půlce 90. let bylo dvacet, a vyrostl v komunistický zemi, ještě nic nechápal.

„My jsme byli mladí, nadšeni ze svobody, kapitalismu a najednou nám někdo řekl: můžeš si kupovat super věci… a nebo se vyser na všechno a ufetuj se. A my jsme to nechápali,“ konstatuje Štefan. Směje se při tom. „Dneska už to chápem.“

„Tak půjdeš do kina s náma?“

„Nepujdu,“ konstatuje. „Něco by se ve mně zkazilo.“

Cestou se smějem, jak mého ex dostává krize středního věku, když si myslí, že by ho shlédnutí filmu psychicky položilo.

Cestou zpátky už se nesmějem.

Jestli se máte rádi, nechoďte na Trainspotting 2.

„Není to veselej film,“ prohlásil při natáčení jeden z protagonistů. „Je to film, kterej se vás zeptá, co že jste to udělali se svým životem?“

Pak vyšel trailer, a první komentáře psaly, na adresu hrdinů: „Divím se, že to přežili, celejch těch dvacet let.“

„Divím se, že jsme to přežili my,“ reagoval někdo další. (Pokračování textu…)

Už není potřeba ji zachránit

Dnes ráno jsem měla klientku.

Věk: šestatřicet. Rakovina děložního čípku, několik let stabilní, sledovaná. Po umělém potratu před šesti lety pak následovaly ještě dva spontánní. Nadváha: asi třicet kilo. Astma. Ekzém.

Poslední kontakt: před šesti lety. Bleskově nalistuji v paměti souvislost: potrat před šesti lety. Ano, tehdy jsem ji viděla naposled. Poslala mi zprávu. Měla to s idiotem, co se nachomýt´ někde, potkali se v baru. Pamatuji si to, protože mi tehdy napsala hned, když se probudila na klinice poté. Napsala mi:

„Všechno je špatně.“

(Pokračování textu…)

Horší, než být v řiti

„Je normální být v prdeli v toho, že je ti třicet,“ ujistil mne guru nad šálkem čaje. „Měl jsem to taky. Nikdo ti nepomůže.“

„To ráda slyším. Cos dělal ty, ve třiceti?“

„Myslím, že jedna věc je horší, než být v řiti,“ mluví z cesty, „a tou je být intelektuál.“

„Ve třiceti jsem vařil polívku bezdomovcům,“ šokuje mne dnešní korporátní žralok.

(Pokračování textu…)

Mohli jsme být všechno

„Proč furt musíte trpět?“

Nechápu fotografa.

„Vy, umělci.“

„Nechápu, jak můžeš žít takhle, obklopen ženami a přitom zbožňovat Noru.“ Noru, která ho nechce.

Měla bych sklon uvěřit tomu, že jsem to já, ale to je samozřejmě píčovina.

Je to umělec.

Jeho postoj je principiální.

„My ve skutečnosti trpět nemusíme,“ objasňuje.

„Ani nechceme… My si jen nemůžeme pomoct.“

Tak tomu rozumím.

Prý jsem taky umělkyně.

Přisedám si a nahlížím mu přes rameno do notebooku, který má v posteli. On se teď furt na něco dívá.

„Na co se díváš?“

Zdá se mi to, nebo jsem tam něco zahlédla. Byla to  křídla?

„To je o andělích?“ zeptám se.

„Lucifer,“ odpoví. „Je to seriál.“

„O padlém andělovi?“

„Ano.“

„Nech mne hádat: vzdá se nesmrtelnosti kvůli lásce k ženě.“

Na místo odpovědi na mně hodí pohled vděčného zvířete, jehož potřebu jste konečně vyhodnotili správně.

(Pokračování textu…)

Táhne mi na třicet

Seděla jsem na starém gauči a dívala se do očí svým novým spolubydlícím. Způsob, kterým se pánové rozesadili kolem, naznačuje, že jde vážnej pohovor. Zabořím se tedy do gauče a čekám, co přijde na přetřes: rytí do historie nebo rovnou moje hygienický návyky.

Místo toho se mne jeden po druhém zeptají, jestli bych spala s nima.

Myslela jsem, že špatně slyším.

„Eeeeh… asi nee,“ odpovídám.

„Jenom jsme chtěli znát tvý preference,“ dodává druhej.

„To víš, zkušenosti!“ objasňuje domácí.

Prevence konfliktů na bytě, pomyslím si skoro nahlas. Jestli já na tohle nejsem stará.

Pak se bavíme dál, konečně, na téma mojí práce, vaření a hygienické návyky, a já se zdvořilostně zeptám, jak jste tu vloni oslavili vánoce.

„Tady kolega usnul po pěti pivech, na tripu ve vaně. Museli jsme ho z ní tahat,“ praví domácí.

„Nějak mi to nesedlo,“ přiznává druhý frajer a já se podívám na něj, na domácího, na sebe a uvědomím si přitom něco skličujícího:

Taky už mi táhne na třicet.

V praxi to znamená to, že jedna část mne by si chtěla užít svoje neodžitý mládí – tedy to nešťastný období, než se poprvé opila, když jí bylo pětadvacet.

(Pokračování textu…)

Malé zlaté řetězy

Když jsem byla puberťačka, tak mne fascinovaly:

Prokleté šperky.

Téměř každý jsme doma něco měli.

Když jsme se navzájem vyhecovali, nosili jsme je pak potají do školy.

Vyznamenání a odznaky se symboly, staré prsteny a insignie, které často prozrazovaly, na které straně naši předkové stáli.

Dodnes vím zcela přesně, jak můj prokletý šperk vypadal: byl to zlatý náramek se srdcem.

Byla to křestní památka.

Dostala jsem ho od kmotra.

Byla to drahocenná rodinná památka. Starožitnost. Zlatý náramek byl nejméně sto let starý. Jeho pravost dokazoval punc, který jsem jen pod lupou viděla.

(Pokračování textu…)

Vášeň, kterou nikdo nechce

„Lidi toho strašně nakecají o vášni. Ale nikdo ji ve skutečnosti nechce mít ve svým životě.

Maximálně tak na televizní obrazovce.

Tu totiž může snadno vypnout.“

Ďáblův slovník

Když jsem usedla, abych začala psát o vášni, našla jsem si o ní pár motivačních citátů. Epických, s obrázky.

Na jednom z nich stálo:

Zjisti, co zažehne tvůj plamen. Následuj svou sirku.

Kdyby to bylo tak jednoduchý.

Vášeň je zvláštní věc.

(Pokračování textu…)

Vytrhnout z kořenů, zapustit

Když jsem studovala haitské voodoo a tajné nauky, šamané mi řekli:

„Duchové (Loa) tě vytrhnou jako strom z kořenů… zapustíš nové kořeny v nové půdě.“ 

Po svém loňském stěhování do New Yorku a zrušených vdavkách jsem měla právě tři kufry, depresi a čtrnáct dní na to, najít si novou kancelář a byt, a žádný klíč, podle čeho hledat.

Byla jsem uprostřed víru v nehnutém bodě. Oko orkánu, a netušila jsem, kam se pohne a kam mne smete proud, až zase přijde.

Jednu noc jsem proseděla celou nad nabídkou realit. Prošla jsem jich několik tisíc.

To byl plný rozsah mojí dezorientace.

Fyzicky jsem si prohlédla nabídky malých bytů v celým zatraceným hlavním městě. A nic jsem necítila.

Zavřela jsem notebook strnulá vědomím, že necítím nic.

Nic, podle čeho bych se mohla řídit; podvědomou touhu přestěhovat se maximálně tak za roh a podržet si jistotu známého okolí, zbytek osobnosti říká že to nelze. Touha něco neopakovat, a nebo správně zopakovat, znovu a lépe. Píchání prsten do mapy, kde začínají chybět volná místa.

Všechno bylo děsivě nové.

Nevyhnutelné… a v tom vědomí nekontrolovatelnosti bylo něco velmi nadějného. Jako kdybych tušila, že to, co nešlo vyřešit rozumem a vůlí za mě vyřeší vyšší moc nejlíp, jinak, a ten vír, který jsem rozpoutala, mne sám strhne k tomu, co mám konat.

Na místo New Yorku jsem tak skončila na Vinohradech, dvě stě metrů od Štefana, který byl příčinou, proč jsem za moře utíkala. Vášeň se rozhořela znova: první, co mne napadlo, první noc, když jsem koukala do světel oranžových lamp bylo:

„Tenhle byt by se mu líbil.“

Tou jsem netušila, že není ještě konec. Dalo mi dost práce v sobě konec udělat. Oba jsme to měli za hotové.

S ničím jsme hotoví nebyli.

Štefan se zbláznil a začal navrhovat, že o mně řekne svojí ženě, budeme utěšení ve třech; já začla vážně uvažovat o celoživotní kariéře opuštěné milenky dožívající v garsonce, takže nakonec nejlepším řešením bylo… další útěk, k fotografovi, a od fotografa.

A v bytě, kde jsem přechodně skončila, jsem symbolicky našla bílou skříň, kterou jsem na Vinohradech před rokem opustila.

Jenže není možný bydlet u amerických turistů. Pokud nejste americkej turista. Poté, co jsem jich pár v noci potkala, sama v negližé, jsem usoudila, že lepší bude poslouchat orgasmy u fotografa a najít si…

co.

Co vlastně.

Něco, co jsem v sobě dřív hledala, a nenašla.

Odpověď.

Na všechno.

Když nevíš, kudy kam, zkus to dovnitř.

Tehdy jsem vevnitř prázdno, prázdno po nenarozeném dítěti, vylhané lásce a pod nima byl Štefan.

Letos jsem pod ním našla svoje rodiče a předky.

Už neutíkám, nemám totiž, kam.

Ať skončím kdekoliv, dokončí se kruhy.

Jako strom vrostu nazpět do sebe sama.

Strom totiž především znamená… přestat utíkat.

Zapustit kořeny v nové půdě, když ty původní uhnily.

Tajemství bílých nočních stolků

Bílé noční stolky v ložnici mých rodičů skrývaly různé věci, které jsem si potají prohlížela: punčochy, negližé a postelové knihy. Jednou jsem mezi nimi našla něco, co mi rozdrtilo život.

Ložnice našich byla bílá.

Úchytky šuplíků kovové, a mezi nimi dřevěné lišty z tmavého dřeva. Ty celé sestavě dodávaly luxusní dojem. V roce 1990 to bylo bez pochyby to nejlepší na trhu. Ačkoliv jsem penězům nerozuměla, podvědomě jsem vnímala, že celá ta ložnice je dražší, než si můžeme dovolit.

Alibi nefunkčního manželství bylo dokonalé.

Dokreslovaly jej obrázky ze školky, které rodiče měli nad hlavou. Kreslila jsem je taky – portréty mámy a táty.

Moje matka nádherná:

Černovlasá maďarská kněžna. Moje dětská představivost jí do vlasů doplnila zářící diadém.

Otec vypadal jako hrdina.

I v mé nevinné dětské mysli mi docházelo, že co jsem nakreslila, není pravda.

Mí rodiče nebyli tak krásní, a už vůbec nebyli, jak bych si přála.

Fantazijní bylo na ložnici všechno.

Počínaje bílou. Byla všudypřítomná. Jako bílé svatební šaty, které jsem vždycky chtěla, aby mi ukazovala.

A kytku.

Potřebovala jsem nějaký důkaz, že moje máma je královna.

Nebyla.

Po nějaké době ji přestalo bavit, kytku odnesla a šaty přesunula ke stropu do vestavěných skříních, kde jsem se po nich stále neptala.

Portréty rodičů ze školky byly žluté, v širokých rámech vypadaly jako svatozáře. Svatozář v ložnici byla ještě jedna: měla ji Panna Maria s Ježíškem v zahradě. Visela na protější zdi.

Když mi bylo patnáct, pověsila jsem pod ni africkou masku z hodiny výtvarky. Vypadala, že volá o pomoc.

Klipsová noční lampička na matčině straně byla bílá a na otcově černá, jako by přese všechno, nebylo možné překročit dualitu.

(Pokračování textu…)

Cítit, nevidět

Ta věc se mi stala, jak už se to s proroctvíma stává: ve chvíli, kdy jsem byla připravená.

Stejně jsem ji nečekala.

Když jsem se odpakovala od fotografa, našla jsem si studentský pokoj. Jiná možnost nebyla. Uprostřed horkého léta přišla chladná sprcha a ta mne probrala: nazřela jsem svůj celý život.

A stalo se to ve vaně.

(Pokračování textu…)

Diana se bojí vášně

Musím vám říct o Dianě.

Královna Karlových varů je vysoká blondýna, ztepilá s vizáží volejbalistky. Tedy, přesně to jsem si o ní pomyslela, když jsem ji poprvé spatřila. Když jsme se daly do řeči, staly se z nás přítelkyně. Zjistila jsem, že se skutečně věnuje sportu. Není to volejbal. Diana běhá.

Běhá skoro každý den a náhodný pozorovatel, když vidí její modré tenisky a vlající hřívu, by mohl dospět k názoru, že před něčím utíká.

Diana se bojí vášně.

Vášeň ji stíhá, jako neviditelný přízrak, tikot hodinek, před kterým stále prchá. Když brzy ráno vstává běhat na kolonádě, je vyzbrojená, má walkman i krokmetrem a počítá si náskok, protože ví uvnitř, že ji stejně dobíhá.

(Pokračování textu…)

Pochlapit se

Někdy, když se vám zdá, že váš život byl od základu zbořen, zjišťujete, že se k těm základům teprve začínáte blížit.

„Tady si odpočinete!“ vykládá mi družně moje nová bytná.

„Tady v baráku máme samý studenty, učitele a občas filmaře, když mají termín. Anglicky umíte?“

Pokyvuju hlavou a přemýšlím nad tím, že bílá šatní skříň Ikea se sem nahmotnila jako přízrak minulosti z mého předposledního bytu, aby mi připomněla, na co jsem vloni touhle dobou zapomněla: brát si důsledně odpovědnost za svůj vlastní život.

(Pokračování textu…)

Nejsi výjimečná a nemáš žádný talent

Když se v 28 letech probudíte na večerním kurzu herectví spolu se čtrnáctiletejma modelkama, na který machrujou pětačtyřicetiletí herci, aby si spravili chuť z odcházející krásy a vědomí, že už to dál nedotáhnou, dojde vám, že s vašim životem je něco špatně.

Tahle část mne sama, která si nechce vymluvit, že skrývá nepoznaný talent, mne přivede k šílenství.

(Pokračování textu…)