BDSM není f pohodě

Před dvěma lety přesně vyšla na La Petite Mort jedna z největších rozbušek vůbec. Na odkaze se dochovala i původní diskuse, která je velice zajímavá. O žádný jiný text jste mi nepsali tolik, jako o tenhle, což dokládá, že se někam trefil. Ale řeka času mezitím taky plyne, a z 8 let v komunitě hned v prvním odstavci se mezitím stalo 10. K jubileu mého hledání v krajině BDSM tedy vychází zrevidovaná verze původního textu, kterou jsem obohatila o svůj další vývoj a perspektivy, které mi poskytl poslední tři partneři. Jak ten čas letí… Během pár dní vyjde postskriptum, protože nad těma deseti lety se stojí za to ohlédnout nejen z hlediska, kam se můj pohled posunul, ale i jak se proměnil svět BDSM okolo nás všech. Enjoy.

Už to někdo prostě musel říct. A po nějakých 10 letech v komunitě a pár vztazích mi nikdo nemůže podsouvat, že je to podjatej názor zvenčí, názor vanilky nebo něco podobně se stolu smetitelnýho.

S BDSM je to asi jako s lidma, který tvrděj, že „tráva je f pohodě“.

Ne, kurva, není.

Nikdo, kdo hulí každý den není „f pohodě“.

Přirovnání s trávou je vlastně docela komplexní, protože i s tím špekem je to tak, že nejlepší je, když je správná atmosféra a prostě si to „sedne“. Přidejte do toho nějaký svoje emocionální sračky a skončili jste.

Nevěřila jsem tomu, co mi zkušenější říkali o drogách: totiž, že když k ní přijdeš s úctou a pozitivním naladěním, dostaneš přesně to. Nedejbože když přijdeš s tím, že je ti mizerně a jsi v křeči. Dostaneš zase násobek.

Experimentálně ověřeno.

Hulení s lidma, se kterýma se necejtíte dobře končí katastrofou, blitím a nezastavitelným emocionálním průjmem, podobně jako když se nalitý lidi dojmou sami nad sebou a začnou to do všech kolem klopit, všechny svoje posraný bolístky.

No a bohužel tento stav emocionálního průjmu rozhašených lidí, kteří neví, co se sebou, jsem viděla v BDSM komunitě velmi často.

Největší problém s tvrzením, že „BDSM je f pohodě“, jsou samotní vyznavači BDSM, kteří úplně zjevně v pohodě nejsou.

Ví to dokonce i věda: lidé se sexuální úchylkou nebo i jen chudáci gayové mají násobně větší výskyt deprese, sebevražd a dalších potíží. Nikdo přitom neví, zda je dřív slepice, nebo vejce. Fakt, že to že vás vydědí rodiče kvůli orientaci, člověku na náladě nepřidá. Ale mechanismus může být obrácený: lidi, co jsou jaksi v nepořádku, nejsou schopni se normálně sexuálně realizovat a tak zahučí do úchylek.

Oba pohyby se pak navzájem podporují, a častěji než do „žili spolu v řetězech šťastně až do smrti“ to ústí do geneze lidí-případů, často i vcelku mladých, kteří si prostě nedokážou najít partnera, díky tomu, jak hnuto mají v kalhot(k)ách.

Bohužel, po všech zkušenostech, co jsem za nemohu říct, že bych je litovala. Litovat je by znamenalo sdílet jejich trpnou pózu ve stylu „nikdo mne nemá rád, jsem tak sám, vyřazený a prokletý svou orientací, která je přitom v pořádku a správně jen to nikdo nechce pochopit“.

Abych uvedla příklad, shodneme se na tom, že mladý muž, který odmítá všechny formy sexu kromě análního znásilňování ženou v kůži nebo v latexu, má nulové šance na to, že si najde příčetnou partnerku. Protože prostě, bez ohledu na vše, co jsem za ty roky v komunitě slyšela, takové ženy neexistují. A pokud ano, rády vás ošukají na všechny způsoby za 2000 na hodinu.

S nejméně dvěma takovými jsem chodila. A jsou to přesně tihle lidé, kterým tak zvaná komunita prokazuje medvědí službu, tím, že je povzbuzuje v jejich vyšinutostech.

Když se přesvědčíte o tom, že jediná pro vás přijatelná forma vztahu je nějaká fantazie, která se nepotkává s realitou, jste prostě marní a můžete si za to do značné míry sami.

A nejhorší je, že se tím vlastně ani netají. Oba, nad kterými se právě zamýšlím, mi řekli, že si svoje představy „od dětství pěstovali.“

A to je přesně ono.

Fantazie si člověk pěstuje, ty nevyvěrají odkudsi z neznámého zdroje.

Fantazie se pak čím dál víc vzdalují realitě a zastiňují ji a činí reálný vztah a reálné sblížení obtížnějším. Člověk se obklopí vlastním mikrosvětem, ve kterém trpí a ani zbla mu nedochází, co udělal. Komunita vám vaši iluzi potvrdí a poskytne vám oporu pro vaši úchylku a už se to veze. Tohle se stalo mně a mám důvod předpokládat, že nejenom mně.

Štefan byl první muž mojí dekády, který netrpěl žádnou zjevnou psychickou deformací, ani řadou sexuálních úchylek, které by přesahovaly rámec běžného pražského macha, který se zkazil s řádkou zkažených paniček. A jeho selský rozum to taky pro mne rozetnul.

Seděli jsme jednou u mne na posteli, když to prostě padlo. „Víš, mně to přijde, že jsi se stala na těch svých fantaziích závislá, podobně jako se stávaj chlapi závislí na pornu. Měla bys dát víc prostoru realitě, jinak budeš pořád zklamaná.“

Jasná zář intuice mne osvítila, a během pár týdnů jsem došla k bolestnému rozhodnutí svou sbírku BDSM pornografie smazat docela.

A teď k vám budu upřímná – mnohokrát jsem toho litovala.

Kolikrát jsem si říkala, že už ji nikdy zpátky nezískám a jak mi chybí moje oblíbené obrázky. Kterýma jsem se krmila od šestnácti let, zatímco můj reálný sexuální život se odehrával z větší části ve fantazii.

Fantazie mi chybí. Přiznávám se.

Ale udělala bych to pokaždé znova. Tehdy jsem se osvobodila od fixace na vlastní scénáře, vůči kterým jakákoliv realita zůstávala nutně pozadu a byla jsem tak chronicky frustrovaná. Snažila jsem se něčeho dosáhnout, čeho dosáhnout nejde. Porno je fantazie. Dominantně-submisivní scénáře jsou fantazie, něco z dokonalého světa našich her.

V reálném světě zůstává vždycky jenom nedokonalá a ve své nedokonalosti také kouzelně nepředvídatelná interakce muže a ženy. To mne naučila tantra. Lepším se v tom. Díky ní jsem jednoznačně mohla poznat muže, který kdyby mne pozval na rande, tak jednoznačně nejdu, protože neodpovídal mým vnitřním představám. Na čemž bylo přirozeně kouzelný, že jsem v nejmenším netušila, že na rande vlastně jedu – někdy musí být muž natolik rafinovaný, aby dokázal ženinu představu úplně obechcat.

Muž mého života číslo dvě na mne byl v tomhle ještě tvrdší. Řekl mi: „Ty se snažíš si to zjednodušit, ale takhle to nefunguje.“

Narážel na moji lehkou lobby za D/s vztah, ve kterém jsem spatřovala, k tomu se klidně přiznám, léta příslib osobní spásy a vyřešení-všech-emocionálních-problémů-z-dětství-které-stejně-jednou-vyhřeznou. Tomas mne natvrdo vyčetl, že se vzdávám odpovědnosti a měl samozřejmě recht. Jenom jsem nečekala, že to odhadne. Většina mužů je ochotná tuhle hru hrát, dokud je nezačne srát, že mají na krku další dítě a všechno visí na nich. Většina D/s vztahů končí právě tak: vyhořením dominantní osoby. Jako bych to sama nevěděla.

Pár týdnů jsem to sežvýkávala. Bylo mi, jako by mi někdo sebral hračku. Speciální, na kterou jsem se dost upínala.

Co vlastně teďka ze mně bude?

Budu normální. A dospělá. Mám svého dva a půl muže, se všema dělám věci, který by se mnou průměrný chlap nedělal, ale nikdo z nás už o sobě neuvažuje v kategoriích BDSM. K děsu přítomných o sobě klidně prohlásím, že jsem vanilka, a nechám je nad tím chvíli bádat. Ostatně, co je komu po tom, co spolu dělají dva v posteli. Což je další aspekt tý dospělosti – už nemáte potřebu věčně řešit svou orientaci a identitu.

Při výběru partnera nepodléháte posedlosti, jelikož jste zřejmě, jako já, došli k tomu, že je strašně nebezpečný nechat se svýma choutkama ovládat. Mne sbalil sňatkovej podvodník. Na fetiše, mimo jiné. Anton Szandor La Vey, otec satanismu, měl šerednou pravdu, když v Satanské čarodějnici prohlásil, že muže lze zotročit přes jeho fetiše.

Pro příklady z vysoké politiky netřeba daleko chodit.

Problém celýho BDSM je v tom, a o tom jsem dneska bytostně přesvědčená, že fetišismus není přirozenej stav ani té vaší vlastní sexuality. Je to něco, co souvisí s frustrací a komplexy a neschopností sblížit se s reálným protějškem v reálné situaci.

Mám s tím rozsáhlou vlastní zkušenost a měla jsem možnost během deseti let pozorovat i mnoho lidí, včetně těch, co platili v komunitě za nejradikálnější. Všichni potvrdili totéž: jakmile se v životě usadili a uklidnili, našli si solidní vztah ve kterém fungoval sex a všechno ostatní, jejich choutky se značně umírnily a pokud s tím nepřestali úplně – což jsem taky viděla mockrát – tak už to dneska vnímaj v úplně jinejch intencích. Převážně, že oceňujou, že je partner neodsuzuje, a mohou být vůči němu otevření.

Neměl by to však být základní stavební kámen každého vztahu?

A tam někam jsem dospěla i já.

Pořád mne vzrušuje řádění na veřejnosti (ale koho ne?), kostýmy (a koho ne?) nebo když si vykládáme prasečinky (a co jako?). No dobře, jsem nestyda. (Ale dokud máš, co ukazovat, si to užij, ne? pravila moje kamarádka)

Nakonec nejlepší je obyčejná muchlovačka v zaparkovaném autě, když vám u toho naplácá a oba se stydíte, jestli u toho nevyplašíte sousedy.

Tohle je moje realita, nikoliv různé D/s protokoly, otrocké smlouvy, pravidla domácí disciplíny a kdovíjaké ještě scénáře, které jsem si v hlavě malovala a živila je vytříbenou konzumací BDSM pornografie. Abych byla naprosto konkrétní: moje sbírka pornografie, která narostla hned v prvním roce po završení katolického gymnázia, obsahovala výhradně filmečky trestaných děvčátek, služebných a mladých manželek. Nic jinýho.

Takhle to zní samozřejmě víc jako pointa, než náhoda. A ono to tak asi i bylo.

Nejhorší na tom je, že jak praví esoterici, energie sexuálního vzrušení je asi dobrá pro sesílání nejrůznějších záměrů, protože na co se u toho fixujete, to se vám vypálí do podvědomí. Po třech letech ještě stesk po mojí sbírce nezmizel. Kam jde energie, tam jde pozornost. Můj skutečný sexuální život se obrovsky posunul.

Zůstává viset otázka, jaký by byl, kdybych s tímhle nikdy nezačla a všechnu tu energii tehdy vrhla jinam. Tehdy jsem ovšem neuměla jinak, než se uchylovat do fantazie. Do iluzorního světa, kde moje infantilní já stále spojovalo sexualitu a rodičovské figury, pocity viny a všudypřítomný motiv trestu, případně vzácněji přeskakovalo do zasycující fantazie o ovládání druhého, protože jenom tak jsem se mohla cítit jistá.

Ubývalo to po vrstvách.

Jako nejmarkantnější moment si vybavuju, když jsem se jednoho dne probudila s vědomím, že už nepotřebuju být trestána a napravována. Že jsem ok tak, jak jsem. Můj fetiš – zmizel. Prostě tak.

Vyskytla se kuriozní otázka, co tedy dál, jelikož mne bití a všelijaké mrskání vzrušovalo dál. Je to vůbec ještě BDSM? Můžu to vlastně dělat, i tak, když se nehraje žádná zápletka? Z původního scénáře, kdy jsem potřebovala věřit, že mne partner opravdu spravedlivě trestá – což je podle mne přesně ten infantilní regres a hledání rodiče – jsem se dostala do pozice, kdy mne nijak nepohoršuje, naopak upřímně těší, když si plně uvědomuju, že to partner dělá, aby mne potěšil, protože se mi to líbí. Zmizela i druhá forma fetiše, kterou jistě budete znát, a tou je „strpět nebo dokázat něco, abych partnera potěšila“, a nebudem se s tím srát, je to jasně další forma, kdy si vaše vnitřní dítě žije vlastním životem a vy čerpáte uspokojení z toho, že jste všemocného rodiče potěšili. Jelikož v tom v dětství spočívá celá vaše identita a zdroj sebehodnoty.

Z čehož mi paradoxně vychází, že BDSM v klasické a ortodoxní podobě, tedy hraní rolí nebo i trvalý D/s, SM vztah, může být účinná forma terapie, když si člověk do těch starých obsahů vkročí dobrovolně a s partnerem, který – doufejme – ví, co dělá.

Vědomě, to je to slovo, které se na tantře skloňuje zleva doprava.

Vědomě znamená v přítomnosti, a sám za sebe. 

Vědomě znamená čelit realitě, a ne se ji snažit někam znásilňovat.

V tomto smyslu má k tantře nejblíž BDSM rituál, do kterého vstupujete s plným vědomím záměru transformace, která se má stát.

Čehož je pravý opakem honit si ji nad vymyšlenou scénkou, sama doma nebo si je vymýšlet s partnerem, a stávat se někým, kým nejsi.

Jestli víte, kam tím mířím.

BDSM má smysl, jedině pokud mi pomáhá dostat se blíž k tomu, co je a stávat více tím, kým jsem, ne deformovat se do nerozpoznatelného tvaru a ztrácet pojem o realitě.

Poslední slova:

Někteří z těchto postižených byli krásní, jiní oškliví. Myšlenka, že „BDSM není f pohodě“ ovšem vyplynula nejintenzivněji z pozorování, že většina BDSM folks svoje tělo upřímně nemiluje, a u mnohých by se dalo jistě říct, že ho přímo nenávidí. A v tom je taky kapitální posun, protože svůj problém, že jsem děsně hnusná a nechali mne prohrát demonstrativně soutěž o královnu krásy na středí chodím dnes řešit do terapie, a nesnažím se kompenzovat si ho tím, že když ho budu neustále držet v erotické pasti a vyžadovat jeho neustálou pozornost, aby hlídal, jak se chovám, tak mne přece neopustí, protože jsem pořád ještě bezprizorní dítě, a kdyby mne opustil, tak hlady uhynu, nehledě na to, že jsem děsně hnusná, a tak si vlastně nezasloužím, aby mi dělal ty sprosté věci, co se mi líbí, ale musím to nějak vykupovat.

A teď teprv můžete spustit hejt.

Nora v detailu

26 komentářů u „BDSM není f pohodě

  1. Celkom vystizne a pomerne hlboke ponatie BDSM. Nadpis vsak mohol menit tvar, pretoze to je jedine, co na clanku hodne ‚hatovania.‘ Sex ma vo vseobecnosti pomahat cloveku (je to primarny instinkt prezitia, strachu zo smrti, teda aj reakcia na bolest – dusevnu, fyzicku). Pointa tejto stranky je teda o tom, ze ked sa BDSM robi ‚rozumne,‘ tak by to malo byt fajn. To vsak potrebuje velku davku discipliny a priznajme sa, taku archaicku tuzbu, ako sa rozmnozovat (v zmysle ‚sexualne vzrusenie‘), vobec nie je lahke ovladat. Nie kazdy clovek to pocituje rovnako a teda neda sa povedat, ze jeden clovek by bol slabsi a druhy silnejsi, ked sa rozhoduju medzi svojimi preferenciami. Linearne porovnavanie a vlastne samotny pojem tranzitivity tu nema ziadne opodstatnenie. Ano, preferencie sa casom menia (pricin je niekolko, nie len to, co sa pise na tejto stranke) a tak by to malo byt. Sex je vo vseobecnosti rozkos, a ako kazda rozkos, moze sa vnimat ako droga. Ked to nie je pod kontrolou, ked nie je snaha udrzat to v medziach (aj ked nemusi sa to vzdy dodrzat do bodky a za kazdych okolnosti), tak ma iba z polovice ucinok. Sexualne vzrusenie sa nam snazi sprijemnit niektore zazitky, aby sme sa s nimi vysporiadali, ale celkovy akt terapie by sa nemal skoncit pri orgazme. Mal by pokracovat a vedome sa snazit o stotoznenie svojich predstav v sexualite (BDSM) s realnymi skusenostami mimo sexualneho vzrusenia. Clovek by sa mal snazit byt disciplinovany, uvedomit si niektore pojmy, ktore vidi skreslene a prehodnotit postupne vsetky motivy svojich tuzob. Ak to necha ‚volne plavat‘ a nepriznava sa k svojim ‚slabostiam,‘ je takmer uplne iste, ze clovek si bude mysliet, ze je to uplne normalne, ze sa s tym narodil, a ze s tym nie mozne nic urobit. A potom sa bude citit slaby, menej motivovany to odstranit, ci akceptovat niektore veci. Netreba vsak robit paniku. Casom sa to vzdy zmeni, aj ked, niektore veci si mohol clovek uvedomit aj predtym (co je potom skoda). Hlavne je, aby si clovek uvedomil, ze nasa sexualita nam ma nejaky odkaz, ktory by sme mali byt schopni spravne interpretovat, aby sme veciam pomohli vpred.

  2. A co když BDSM v pohodě je, jen přístup některých lidí není ?
    To, že má někdo velmi specidifcké požadavky je špatně ? Nebo je špatně jen jeho přístup k hledání protějšku ?

    Já vyznávám tezi, že pokud člověk neobtěžuje, jakkoliv své okolí, ani nikomu jiném neubližuje, tak ať si dělá co chce.
    Tím je samozřemě myšlen i jakákoliv nezáměrná interakce s ostatními.

    Protože prostě je rozdíl, když si chlap strká do zadku kde co a řve u toho jak tur a má z toho požitky i půlka paneláku.
    A když chlap dělá to samé, ale je dřevorubec, bydlí na samotě u lesa a řve si jak na lesy.

    A něco podobného bych aplikoval na tvůj přstup:
    Komunita je jen společenství lidí s podobnými zájmy. Málokdo s komunity řekne otevřeně dotyčnému: „Jo ty si strkáš do zadku kde co, tak to ti fandím !“
    Tak jako všude platí jednoduchý princip, že nikomu nic není do toho co dělám, jen se scházíme, protože naše zájmy budou zřejmě podobné.

    Podrženo sečteno, BDSM je takové jaké ho vidíme.
    Každý vidí něco jiného a každý ti řekne něco jiného.

    To, že máš s lidmi špatné zkušenosti, je samozřejmě smutné, ale je přinejmenším povrchní házet kvůli tomu všechny do jednoho pytle.

    Zrovna tak spousta umělců byli třeba opilci nebo flákači a přesto se lidé chodí dívat do Louveru na jejich díla.

    • Podrženo sečteno, BDSM je takové jaké ho vidíme. Každý vidí něco jiného a každý ti řekne něco jiného. To, že máš s lidmi špatné zkušenosti, je samozřejmě smutné, ale je přinejmenším povrchní házet kvůli tomu všechny do jednoho pytle.

      Hovořím o své zkušenosti dosti aktivního pohybu v české BDSM komunitě posledních deset let. Během té doby jsem chodila s celou řadou zapojených lidí, včetně „lídrů“, pražské kluby pamatuju nejméně čtyři. Což mi, dovolím si tvrdit, dává určité právo zobecňovat, co jsem viděla a zažila. To, o čem hovořím, je BDSM komunita. Česká. Současná.

      Což vůbec nemusí vypovídat o lidech, kteří si k BDSM praktikám došli sami doma a utěšeně je provozují, aniž by vstupovali do veřejného prostoru nebo nějak teoretizovali o svojí identitě, což se děje právě v komunitě.

      A tam se kromě zdravé míry tolerance setká i s věcmi, které rozhodně dobře nejsou. A z těch je popisované vyšinutí se z reality a nemožnost navazovat vztahy možná tím menším zlem. Větším zlem je třeba skutečné domácí násilí a jiná svinstva, která se zde dějí v míře o něco větší, než je všeobecná míra marasmu české společnosti.

      Ono se s oblibou tvrdí, že „komunita má samočistící funkci“, ale právě díky tomu, kolik se v ní pohybuje narušených lidí, tak ji vlastně moc nemá.

      Viděla jsem to x-krát a debatovali jsme o tom. V soukromí, samozřejmě. Ne před všema na srazu. Že to, co někdo právě předved, byla šikana, teror a žárlivecký blud, a ne zdravě fungující D/s vztah dvou svolných dospělých. Ale protože je nás málo, jsme ghetto a zaklínáme se mantrou tolerance, hrajeme kolektivně na císařovy nové šaty. V prostředí BDSM komunity z mojí zkušenosti projde daleko víc, než „v civilu.“ Bohužel hlavně v tom špatným směru.

      Komunita samočistící funkci nemá také proto, že největší paka s pytlem mindráků se dost často vyskytujou na pozici lokálních autorit a jejich metr se tak stává metrem obecným. Pro příklady netřeba daleko chodit. Předpokládám, že všichni znáte server BDSM life.

      Člověk se dostane do nemilosti ne proto, že je nebezpečnej a přetahuje stopku, ale proto, že se někomu znelíbil… a kdo šuká s adminem, může, co chce. To je prehistorickej xchat, a ne to, jak funguje BDSM komunita třeba v USA. Na Západě podle všeho samočistící mechanismus funguje. Ale to bychom zřejmě zabředli to daleko širší sociologické debaty.

      Dalším pozorování, které můžete těžko popřít, pokud jste na pár srazech a zájezdech byli, je enormní koncentrace lidí kolem BDSM, kteří, jak jsem psala, diplomaticky řečeno, nemají rádi svoje tělo.

      Je to jakoby úplně naruby: na místo toho, aby BDSM bylo hnutím, které přitahuje lidi, kteří mají rádi svoje těla a chtějí se více a plněji realizovat – což vnímám u subkultury tělesných modifikací – přitahuje lidi, kteří se tu chtěj jakoby schovat, a zvesela ignorovat, že hnijou zaživa a začíná to na nich bejt vidět. Tolik od pohledu zanedbaných mužů mne nebalilo ani ve vesnický hospě, a tolik tragicky neatraktivních žen jsem nikde jinde na jednom místě neviděla. Tenhle problém je natolik zjevný, že vedl ke vzniku akcí s věkovým limitem, resp. s dresscodem.

      Kromě toho, že se sem stahujou lidé zanedbaní, přitahuje BDSM komunita také lidi nešťastný, kteří notoricky hledají únik ze svých nespokojených manželství. A opět se zde dozví co? Ne, aby se sebrali a makali na tom, ale je jim vyhověno, protože „partner nechápe moje úchylky“ je většinou lidí bráno jako dostatečný motiv k rozvodu, potažmo ke dvojímu životu.

      Takže tu máme větší než běžnou koncentraci lůzrů, a nesmí chybět Lůzr obecný = člověk, který v životě nic moc nedokázal, a tak si svoje bebí hojí boční kariérou BDSM celebrity. Citace (o jednom workshopu vcelku známé zahraniční osobnosti): „Takovej přestárlej hipík, co zjevně nic neumí, a tak na starý kolena začal honit baby s důtkama.“ Jak patrno, pomlouvaný působí v kapacitě lektora. Implikace podporují můj závěr. BDSM se stává podivnou módou a útočištěm lidí, kteří by snad v normálním světě ani nedokázali uspět.

      Poslední rys, který podporuje moje slova je, že o problémech se v BDSM komunitě zásadně nemluví. Každý pokus o polemiku je vnímaný jako hejt a odsouzený v duchu „Kdo nečůrá s náma, čůrá proti nám.“ Jakoby mít něco proti znamenalo, že jste snad opustili víru pravou. Je to normální sektářská tendence, podpořená všudypřítomným pocitem, že přitom „jsme něco víc, než ostatní.“

      Občas to nabývá bizarních podob spolu s českou svéráznou verzí kapitalismu, kde za všechno může zákazník a měl by klečet na hrachu. Kdysi jsem si veřejně postěžovala na jistý slavný BDSM podnik, který by stěží prošel hygienickou kontrolou: v oknech nebyly závěsy, rozbitá okna, matrace na tři díly staré možná přes sto let, povlečení bych vám přála vidět, netekla teplá voda a snídaně byla přesolená. Vyslechl to někdo? Ne. Jenže nejsme už na katolickým táboře, kde se za stěžování si na jídlo udílely černé puntíky. Tohle je kurva kapitalismus. A s principy kapitalismu má BDSM komunita jako celek dlouhodobě problém.

      Jedinou světlou výjimkou byl Sator, který, požehnán buď, inspirován svou profesí v marketingu jednoho dne napsal do veřejného fóra lidem se sbírkou úchylek, ať se proboha vzpamatujou, a uvědoměj si, že převedeme-li hledání partnera na problém Vennových diagramů a průniků množin, potažmo nabídky a poptávky, snadno dojdeme k tomu, že když svoje požadavky a přístup znovu nepromyslí, budou sami i za sto let – za hlasité podpory jim podobných, tedy právě kritizované komunity. BDSM komunita je totiž místo, kde se člověk dozví, že jeho problém není v tom, že je nesnesitelnej a tlustej, ale v tom, že přece je zapotřebí hledat dál imaginární latexovou dominu, která ho bude „přijímat, jakej je.“ Bez ohledu na to, že je debil. A v tomhle ohledu naplňuje infantilní potřeby lidí, kteří se rozhodli nedospět a na místo toho se před reálným světem skrývat, což byla pointa mojí eseje.

      • Osobně si myslím, že to pořád bereš jako nějaký celek.
        Ale lidé jsou prostě individuality.

        Samozřejmě, že tam míra samočištění je. Jednak spousta lidí (mužů) nemá ani koule na srazy dojít. A pak taky spousta lidí dojde, ale pochopí, nebo vycítí, že si tam nezašukají.

        A že lidé nemají rádi své tělo ? Pomalu každá ženská ti řekne, jak se sebou není spokojená, jak má nějaké to kilo navíc, nebo naopak míň. Pánové tohle vnitřně taky řeší, ale ne tolik, protože znají sami sebe a vědí zda to změní či nikoliv.

        I kdyby to byly kurzy vaření, nebo vyšívání, lidi vždycky budou mít mindráky, vždycky budou něco řešit.

        Na druhou stranu si myslím, že pokud se objeví někdo kdo je přes čáru, tak se to rychle rozšíří a na akcích už si prostě neškrtne. Ona špatná pověst a skutky se šiří rychlostí blesku, zatímco ta dobrá není doceněná a čeká se že to bude standart.

        No a že se objeví i opačný případ, kdy má někdo vlastní stránky, které udělal vlastníma rukama, které sám platí a tudíš si taky nárokuje právo diktátora, určovat co se na nich smí a ne ? Co je na tom špatného ?
        Ty když přijmeš k sobě domů návštěvu tak jim řekneš „dělejte si úplně cokoliv“ ?

        Samozřejmě, že druhá věc je, že admin je paranoik a povyhazuje hromady lidí, jen pro to, že nedrželi hubu, ale to pořád nic nemění na tom faktu, že se to týká jen a pouze jeho stránek. Lidé se tam obvykle registrují dobrovolně a komu se nelíbí tak tam lézt nemusí.

        Ostatně já taky do Práglu skoro nejezdím. Ne proto, že bych pražáky nerad, nebo že jsem nejednou od nich dostal na netu sodu, ale prostě nemám tu potřebu.

        A že lidé nejsou dokonalí, no tak se s nima nebavím, přípaadně oni se mnou, v horším případě mám zákaz vstupu.

        Prostě buď bude demokracie a budeme k individualitám tolerantnější, anebo bude totalita a budu za hajzla co selektuje lidi.

        Nikdy se nezavděčíš všem.

  3. Super, tesat do kamene a tim pak omlatit hlavy vsem tem vyzadovacum naplneni svych bdsm predstav odtrzenych od reality

  4. nespokojenost s tělem:
    Naopak, BDSM je NÁSLEDKEM té nespokojenosti.
    Když dva dělají totéž, obvykle k tomu dospěli zcela protichůdnými cestami.
    Takže není to pravidlo, ale je to tak: depresářky, které jsem poznal, byly oddané masochistky a rády si nechaly prstit prdelku, když jsem jim držel za vlasy zvrácenou hlavu.
    V povídce bych ještě řekl „a díval se jim při tom do očí“, ale nejsem chobotníčák.
    Protože k vině patří trest, trest je cesta směrem vzhůru k vykoupení.
    Deprese jsou NĚKDY o podvědomém nejasném provinění, takže to potom má za následek sebedestruktivní postupy.

    • nespokojenost v manželství:
      čoveče, tady bych s tebou nesouhlasil.
      v obyčejný hospodě jsou ty historky daleko děsivější.
      V kuřárně prostě manželka je dobrá žerna, kterou nechce ranit, ale nerozumí jeho touhám. A tak je tu nazapřenou.
      vhospodě je to blbá kráva, která ho jenom vysává a je věcí hrdosti vojet co se nechá.
      to, že máme v bandě zoufalce, co uměl jenom „Klekni, čubko!…promiňte, madam…“ , to je jinej problem:
      jinde se nechytli, všude se jim vysmály… a oni si přečetli, že čubiny se nachají ohnout od každýho, kdo na ně zařve.
      Za to můžou blbý povídky, ne ti ztroskotanci.

        • Já bych to upřesnil, nebo spíš bych to řekl po svém:
          Kdo chce utéct ze vztahu, tak si důvod najde i bez BDSM.

          Co je však faktem, že bdsm se stává moderním trendem šukání. Panové to mají jen jako záminku jak si užít a myslí si, že subi je snadná potencionální oběť. A chudák holky, kterém jim pak na to naletí.
          Na druhou stranu takoví pánové tak často na akce nechodí a když už, tak ti všichni řeknou že je tvé rozhodnutí, když se od nich necháš zblbnout.

          • Tohle je zdravý přístup. Je třeba rozlišovat, co je móda a co je podstata.

  5. Pokud jsem pochopila spravne (napsany je to fakt dost zmatecne a blbe se to cte), pak ti akorat konecne doteklo, ze i k tomu (zde zrejme jen lehcimu) BDSM musi clovek pristupovat s rozumem a dospelym pristupem… Pecka… Gratuluju… Bez neceho takovyho totiz neni f pohode nic. A uz vubec neni f pohode si v tyhle mire projektovat svoje traumatka do svy sexuality – uchylky neuchylky. Ty tech traumatek uz od oka nemas malo a od toho samyho oka sis je do BDSM dlouho, casto a dost promitala. Bez sebeanalyzy, bez sebereflexe… To se pak nemuzes divit.

    Cpat totiz svoje vlastni komplexy ostatnim s tim, ze je to neco, co je plosne platny, proste neni cool 🙂

    Ale vlastne souhlasim -> lidi, kteri si neuvedomujou, ze je to cely vlastne jenom hra a identifikujou sebe sama skrze svoji sexualitu, konicek, vzhled… potazmo i to BDSM, fakt nejsou f pohode (a komunity jsou takovejch shodou okolnosti plny).

    Na druhou stranu ovsem -> lidi, pro nez jejich uchylka neni neco, co je jako osobnosti definuje a ovlivnuje vetsinu jejich zivotu, ale proste jenom zpusob, jak radi sukaj, ty f pohode jsou. Naprosty. Jak uz tu nekdo naznacil: kdyz se budu moct utlouct po olivach jenom proto, ze mi je za komara vozil strejcek, kteryho sem nesnasela, znamena to jenom tohle. Nic vic, nic min. Dokud mi z toho uplne nemrdne a nebudu si cpat olivy i do buchet, neplyne z toho nic jinyho, nez to, ze jsem zenska, ktery opravdu chutnaj olivy. Strejda nestrejda, trauma netrauma, komar nekomar.

    A kdyby se sem jednoho dne prestaly olivy dovazet, tak se z toho, jako ten dospelej clovek, kterej uz ma svuj mozek trochu prolezlej, neposeru, zapracuju na mejch vzpominkach na strejdu estebaka a ackoliv mi moje oblibena pochutina zrejme chybet bude, hlady nechcipnu. A mlsat budu treba orisky. Holt. Pruser, by v tyhle situaci byl, kdybych se chovala jako ty tech poslednich 10 let a nebyla schopna pozrit nic, co nema tu duverne znamou prichut slanejch vzpominek…

    A to je potreba rozlisovat, zacinam z tebe ale mit pocit, ze uz se ti to pomalu dari, coz je cool 🙂

  6. Černá a bílá. Nic víc sem tu nenašel. Nebudu reagovat na vše, to by vydalo na hodiny psaní, ale…
    Je tu mnohokrát opakováno, jak lidé praktikující BDSM jsou narušení a pomalu by se měli zavírat do polstrovaných cel a jak je BDSM komunita špatná. Jak je strašně fixovaná na to ublížit. Co třeba sportovní klub? Tenis, volejbal, fotbal… Je to forma komunity. Je tam několik vůdčích osobnosti, které řídí vše kolem sebe a mají potřebu ovládat ostatní a jejich konání. Liší se tyto komunity mentalitou od BDSM komunity? To je správně? To co tu autorka píše by se dalo jednoduše aplikovat na jakoukoliv společnost.
    Narovinu, kolik z vás se dostalo hlouběji než pod povrch? Kdo z vás ví o BDSM víc než je teze „normálního“ světa? Ani jednou jsem tu neviděl slovo DŮVĚRA, nebo BEZPEČNOST. Je tu hodně o tom, jak je to škodlivé, a jak to vyvolává deprese a podporuje narušenost aktérů. Sáhněte si do svědomí. Kdo si troufnete svěřit svému partnerovi život? Jsou páry, které na veřejnosti jako D/s nepoznáte a přitom jsou aktivní v komunitě. Jsou vztahy, kdy je BDSM cestou ke zdokonalení se. Jsou případy, kdy submisivní partner hledá oporu u dominantního jako své pevné vůle, aby mu pomohl dosáhnout jeho cílů.
    Věci nejsou jen černé a bíle.

    • Už na začiatku som si tvrdila ako tento článok dopadne, no súhlasím s tebou Helios. Málo kto vie, že D/s a BDSMje o dvôvere a bezpečnosti. Ten kto má len zlé zážitky nikdy nepochopí, čo je na tom krásne. Sama som po nejakých zlých skúsenostiach ale všetci sme ľudia, bez ohľadu na to či niekto je športovec, právnik, beloch, aziat alebo či Dominant. Moje tvrdenie je také, že ak človek to chce, tak to bude robiť , či sa to dakomu inému páči alebo nie.
      Taktiež treba rozlišovať „Dominantov“ a Dominantov.
      Ja si myslím, že komunita v ČR je fajn aspon, s ktorou mám osobne skúsenosti.

      Neviem, čo viac k tomu dodať , asi len toľko čo p. Helios …

  7. Zajímá mne ta věc kolem přerodu subky v nesubku a psychologie s tím spojená. Pracuji teď na knížce, kde (kromě jiných postav) jsou dvě přítelkyně, jedna dominantní a ta druhá subka. Ta druhá se mi moc nedaří, vychází mi z ní kus hadru na podlahu, nechá keždého (a každou) aby si s ní dělal co chce, což je podle všeho blbost. Potřeboval bych se na pár věcí optat inteligentní ženy, která si tím prošla a která bude ochotná a schopná o tom otevřeně mluvit (nebo psát). Jsem muž a tak mi nejspíše něco uniká, že, dámy? Prosím, neberte mne jako snadný terč pro žertíky, děkuji.

        • Dobrý den!
          Přečetl jsem si znovu a tentokrát pozorně celý Váš blog a zapojil i svůj velký mozek. Gratuluji k rozhodnutí z něj udělat knížku, slibný nápad. Máte zajímavý styl, místy výstižné nestandardní slovní obraty, vulgarita nevadí, je v módě, pasáže srozumitelné jen zasvěceným také nevadí, naopak, někteří nezasvěcení se v nich i tak najdou (nebo se to budou alespoň domnívat), další budou mít nad čím dumat a ti, kteří potřebují mít všechno po lopatě, něco takového stejně nebudou číst, nanejvýš masturbovat nad fotkami. Jen by to chtělo důslednější korektury, je vidět, že některé pasáže vznikaly za velkého pohnutí mysli a to pak jde vše ostatní včetně slohu a pravopisu bokem. Mimochodem, já ve svých článcích a knížkách nadělám nejvíc chyb, když je později přepracovávám a nejsem přitom dostatečně důsledný a kritický.
          Obsah nebudu nijak komentovat a zdržím se veškerých rad či poznámek, nemám k tomu právo a nebylo by to fér. Každý z nás s tím průserem zvaným vlastní život (možná je to příliš silné slovo, ale mluvím o sobě a záleží na úhlu pohledu) zápolí jak nejlépe umí a ti, kteří se nějak vymykají, to mají nejtěžší. U nich jakákoliv autoritativně implementovaná externí navigace z principu totálně selhává a hledání metodou pokus – omyl je bolavé a nákladné. Co naplat, nakonec stejně všichni dopadneme stejně.
          Ale chtěl jsem původně napsat něco jiného. Měl jsem nachystánu řadu otázek a prakticky na všechny jsem ve Vašem blogu našel odpovědi. Často byly explicitní, i když jen lakonické, mnohdy implicitní, ale věřím jim víc, než odpovědím na přímé otázky. Ty bývají zkreslené snahou vypadat lépe nebo něčím zvaným „tohle se přece nikomu neříká!“ Někdo to nazývá studem, má to však i jiná jména. Ale jak kdysi napsal Henrik Ibsen, spisovatel se nesmí stydět vysvléci se do naha na náměstí. Musím Vás ovšem ubezpečit, že se v mé knížce nepoznáte. Jednak ji plánuji na rok 2018, dávno po té Vaší, jednak nepíši po způsobu fotografů. U té, která právě nyní vyšla, jsem na úvod napsal: „Předobrazem postav této knížky byly sice konkrétní osoby, ale autorova paměť je natolik chabá a fantazie natolik bujná, že se mu realita vesele proplétá s fikcí a to vše je pro lepší chuť náležitě okořeněno, takže mu z postav nakonec vyšli úplně jiní lidé. Navíc autor trpí obsedantní zálibou v mystifikacích všeho druhu. Pokud tedy v knížce někoho poznáte, zcela určitě se jedná o omyl.“ Zrovna tak to bude i v té, o které píši.
          Takže moc děkuji, přeji hodně zdaru a ať Vám to vyjde (všechno, ať už je to cokoliv)! 🙂

  8. Zajímavá úvaha. Škoda, že je natolik zkalená emočním zabarvením. Na druhou stranu, je to po dlouhé době članek od někoho, kom věřím, že ví o čem píše. Díky za odvahu k napsání.

  9. Stejne je zajimave, jak kazda odlisnost potrebuje podporu komunity „stejnych“. Co ma pak delat nekdo, kdo je za magora i mezi temi, kdo se jako magori citi? Asi se srovnat s tim, jak to je a konstatovat, ze je stejne takovej asocial, ze mu i asocialove muzou libat prdel a uzivat si sveho silenstvi v mezich socialnich interakci, podle urovne snasenlivosti interagujiciho protejsku. A jako bisexual pravim, at si kazdej doma treba suka ledniho medveda, pokud je s tim spokojenej i ten medved, ale placat ho po rameni za to, jakej je frajer a sousta ledni medvedy, ho skutecne nebudu. Ani toho medveda…

  10. Já vlastně o BDSM nic moc nevím, a pod pojmem komunita si představím hipíky jak skupinově souloží u táboráku z marihuany, ale, jedno z těch písmenek je možná za sadismus, o čemž bych snad něco podotkl.
    Samozřejmě že sadismus je pouze následek hýčkaných chorobných představ jedinců, kteří se straní normálního života a utíkají se do svých fantazií. Kdyby normálně šukali, nosili holkám kytky a prstýnky, a dokázali žít v normálním vztahu, nikdy by nikomu neublížili.
    Proto jsou také sadističtí sexuální agresoři léčeni v ústavech, kde pracují krásné mladé kozaté sestřičky, které je učí vybranému chování, tanci, líbání, kámasutře a rodinné výchově. Po propuštění chodí bývalí sadisté na seznamovací večírky, kde si najdou hodné děvče, a žijí s ním šťastně až do smrti a jsou plnohodnotnými členy naší společnosti. Když si představím, že dříve takové lidi kastrovali, no hrůza!
    Snad je poznat, kam tím mířím. Seznávám tento článek opravdu děsivým a nebezpečným. Samozřejmě to takhle nefunguje, možná u lidí, které mají minoritní úchylky na nějaké okrajové věci typu spanking, bondáž atd., což je samozřejmě 90 procent lidí v komunitě, jejímž primárním cílem je naakumulovat co nejvíc lidí s podobnými zájmy. Ale nemůže to fungovat u regulérního sadisty nebo masochisty. Měsíc, rok, dva, tři, podle toho jak dlouho ten člověk dokáže být zamilovaný do vanilkového partnera a vážit si toho vztahu natolik, aby nic moc „nezkoušel“. Ale snažit se „vyléčit“ normálním sexem s životním partnerem a zcela rezignovat na svoje představy a fantazie, nehonit u kvalitního materiálu a nedat občas nějaké povyražení bokem, to by třeba mě osobně odrovnalo. A že jsem to zkoušel hodně let. Kdybych se včas nevzpamatoval, časem by mi z toho mrdlo docela, a dnes už bych vozil v kufru rýč a „sestřeloval nepřátelské letouny“, jak tomu říkal Čikatilo. Měl, kromě asi stovky zavražděných obětí, i manželku a myslím dvě děti.
    Já si velice vážím vaší ochoty zde sdělovat své intimní zážitky a zajímavé a jistě zčásti pravdivé názory na BDSM komunitu, ale nelze přece zredukovat BDSM jen na lidičky co se honí v latexových mundůrech po lese s koňskou oháňkou v prdeli, jezdí na bédéesem workšopy, nebo olizujou svému pánečkovi holiny a nechají se vodit na řetězu do kina na 50 odstínů šedi. Přečtěte si něco o opravdovém sadismu, třeba Lovce přízraků, Panoptikum sexuálních vražd nebo, trošku mimo obor, Historii kanibalismu, a přemýšlejte kolik těch lidí mělo rodinu, nebo vedli docela pestrý sexuální život. A přesto nakonec provedli ty ošklivé věci.
    Takže děcka, hýčkejte si svoje fantazie, dělejte blbiny s vhodnými partnery, nebo si je třeba malujte na papír a hoňte u toho, hlavně k sobě buďte upřímní a nehrajte se sebou nějaké psychohry. Potom až to jednou bouchne, a ono to bouchne, to třeba odsere někdo jinej, a to přece nechceme.
    Napadá mě spousta dalších věcí, třeba jestli jsou větším nebezpečím neukojení sadisté plížící se s noži po nocích, nebo masochisté kteří asi přímo někoho nezabijí, ale probíjí jim to do různých psychóz a depresí, ve kterých dokážou ze světa udělat ostatním taky dost solidní peklo… napadá mě nakolik vaše názory vlastně souvisejí s katolickou výchovou, které jste se možná zřekla ale zůstává ve vás integrována, takže stejně jako křesťani vidíte nějakou ideální přirozenost a řád, ke kterému je třeba proutky ohýbat bez ohledu na jejich přirozenost skutečnou, vnitřní… ale to už by byly jenom takové plky.
    Tak a tohle jsem psal místo abych šel na oběd. Nenávidím tě, mlékaři Dane!
    S ouctou Franta z Horní Dolní.

  11. Dekuju moc za tenhle clanek …jsem zrovna v takovem obdobi kdy hledam odpovedi na tyhle otazky…jeste jednou dekuju moc! 🙂

  12. Ahoj.

    Ony ty věci opravdu nejsou nijak jednoduché….
    Moc pěkný článeček. Hezky jste nám to v něm vysvětlila.

    Celkový výsledek..? Po přečtení (které mi udělalo radost) jsem dospěl k názoru, že zrovna s Vámi bych měl moc rád takový malý D/S vztah

    Hezké Vánoce,
    Don.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *