Začalo to klasicky nevinně. Pozval mne k sobě na focení. První vskutku letní den a já se peču v autobuse na cestě do nikam, za mužem, o kterým vím snad jenom to, že je opravdu fotograf a ne že skončím někde rozprodaná na orgány. Obchodníci s bílým masem nemívají portfolio.

Portfolio obrazů je také to první, co dorazivší k němu vidím. Vyskládané na kovové posteli, čtvercová skla jsou pokrytá zvláštní patinou, kterou vytváří jen historická fotografie.

Je to sbírka žen. A ne ledajakých.

To, co vidím před sebou, jsou portréty žen při orgasmu. A dneska se možná stanu jednou z nich.

„Znáš seriál Dexter?“ nadhazuji.

„Jistě,“ potvrzuje moji chvilkovou asociaci na sbírku sklíček proslulého vraha.

Dívám se hlouběji do tváří zpodobněných dam a začínám vidět hloubku celého konceptu.

Je to galerie emocí.

Je mezi nimi všechno: veselí, pláč, meditativní pohroužení. Síla, odhodlání, naděje. Úsilí a děs.

Celý ten výjev mne naplňuje zvědavostí. Nedokážu odhadnout, co se ve mně zračí a najednou je mi to docela líto, že muži vidí něco, co já ne. Je to urputnost, jsem u toho snivá nebo divoká nespoutaná? Červíček se zahlodal. Jsem chycena. Usmívá se a balí portréty. Nechávám otázku nadhozenou, možná, že i k tomuhle se dneska dostaneme.

Zpověď

Popíjím povinný čaj a poslouchám otázky, které jsem zvyklá dostávat od tisku: co děláš, jak dlouho se tím živíš a jak jsi se k té práci dostala dostala. Nuda šeď.

„Kvůli svojí práci jsem nepřijela,“ protestuju.

„Nemůžeš udělat kvalitní portrét, když neznáš člověka,“ obhajuje se a nadhazuje další, tentokrát osobní otázky. Je dost pronikavý. Sakra. Vždyť já sem přišla něco fotit a ne se zpovídat! Obhlíží si mne jako kočka, která si proměřuje skok. Dokonce obchází kolem. Jako kočka. Hledá úhel pohledu, svým tělem. Způsob, jak mne zachytit.

„S čím se pereš? Jaký máš vnitřní démony?“

Neuhýbám. „Bojuju se svojí vizí sebe sama. Je jiná, než jaká doopravdy jsem. Nesmiřitelný rozpor mezi tím, kým jsem naučená, kdo jsem a kým bych sama chtěla být. A o tom je vlastně celá Malá Smrt.“

Vysype se to ze mne všechno, v dalších hodinách. Je horký letní den a moje minišaty jsou rychle dole. Takové výslechy musely být docela účinné, pomyslím si trpce, jelikož od chvíle, kdy jsem nahá, už to nedokážu zastavit. Vyzrazuju na sebe každý potrefený trauma z dětství. Cítím se obnažená. Bolí to. Do toho on cvaká. A já se začínám hrozně stydět. V jednu chvíli jsem přesvědčená, že teď už se fakt rozbrečím.

Sakra… co se to… děje se mnou? Tohle jsem přeci nechtěla!

Mluvíme o tom, proč se furt tvářím jako oběť. Masochistka. Debilní katolická výchova. Cítím se strašně bezmocná. Trauma z letušek, modelek a všech malých princezen, které se na rozdíl ode mne uměly usmívat, je pěkně mezi námi. Byl to pitomý nápad. Tohle všechno. Do čerta starého!

Nikdy ze mne nebude fotomodelka. Mám v sobě příliš mnoho bolesti, a v životě se z toho nevykopu. Neumím se usmívat, protože kurva nemám důvod. Lepší si ušetřit to ponížení.

Jedu domů. Těžko skrývám jedovatý proud vlastních mindráků a pochybností. Ten je částečně rozrýván krásou fialových květů, do kterých mne Tomas umístil. Jsou všude kolem mne.

Tak nevinné.

Jak je krásná příroda, neubráním se sobě. Na čele vánek. Je krásný letní den a celá ta scenerie tak krásná. Jen uvnitř mne bují stará známá hnusota.

Přes to přese všechno mi nemůže uniknout, že jsem vzrušená. Ležím nahá na pergole zahradního altánu porostlého květy, dva metry nad zemí a přes příčky si povídáme. Leží teď přímo pode mnou, na zemi.

Nade mnou je, představuju si, už jenom obloha, kterou vidí. Všímám si, jak je ta kompozice mnohovrstevnatá. Je tu v úrovni fotografie, komunikace mezi námi i prožitku.

Nebe a země, tělo a mysl. Vnímám v něm ukotvení. Jako v elementu země. Přítomnost čehosi pevného pode mnou. Je rozhodně uklidňující a dokáže mne rozesmát.

„Já jsem chtěl bejt baleťák, protože jsem miloval tanec a tělo. A nebo farářem,“ prozrazuje na sebe tajenku, kterou rychle rozklíčovávám.

„Aby ses staral lidem o duše a naslouchal jim, co?“

Nicméně vyplývá, že se stal fotografem. Bingo. Mám tě. „Takže se ti nakonec se ti splnilo obojí. Ve focení máš to tělo… a duše lidí taky.“

Slézám z pergoly zpátky do zahrady a oblékám si plášť, který jsem si měla jako jedinou z potřebných rekvizit přivézt. Ne, abych figurovala jako mocná čarodějnice, dochází mi, ale protože počítal s tím, že budu nahá.

„To bylo rafinovaný. S tím pláštěm,“ povídám.

„Jinak bych ti musel dá svůj koupací župan,“ směje se.

Začínám chápat, co tenhle muž kolem sebe šíří za fluidum. Kompozice. Symetrie. Nic není náhoda. Vůbec nic. Ani to, že jsem tady.

Za chvíli ležím na zemi v trávě já a on se naklání ve větru nade mnou a rozcuchává mi do záběru vlasy. Nebe a země si vyměnily místa.

Je to jako střídaní hexagramů v čínské Knize Proměn. Tomas najisto nic neví o starém čínském textu, a přesto mi jej právě ocitoval

Duch údolí neumírá

je zván mystickou ženou

brána mystického ženství

je zvána kořenem Nebe a Země

Má v sobě něco ženského, stabilitu země a plynulost vody. Všechno na sebe nenásilně navazuje a plyne jako voda.

Červená

Přesouváme se do interiéru. Slunce zapadá. Už se neobleču, asi vůbec. Jsem s tím docela sžitá. Vynořuje se pocit z dávných pohanských rituálů. Je to dávno, co jsme pořádali sabaty pod nebem na zemi, oděni jenom hvězdami. Nahota je příjemnější, než jakýkoliv šat. Dostavuje se psychické uvolnění..

„Sundej mi to, prosím,“ padá za oběť novému pocitu dokonce i můj piercing v pupíku. Náhrdelník. Pak náušnice. Chci si sundat všechno. Každý cizí předmět je teď překážkou k dokonalosti.

Nevím, co tady budeme fotit. Místnost je celá červená. Závěsy jsou černé a už byly zataženy. Je tu docela teplo. Jsem rozpálená.

„Nevím, jakou intimitu si můžu dovolit…“, vyjadřuje otázku. „Vázání je intimní.“

„Je to anachronismus, být tu celý den nahá. Obvykle míra intimity odpovídá tomu, jak moc je žena svlečená,“ směju se trochu situaci.

Začínáme zlehka. Stojím přitisknutá k červené zdi a mám vnímat její chlad. Je studená. Ostrý kontrast s mým rozpáleným čelem, břichem prsy. Vzdychám a poslouchám se přitom. Vzdychám směsicí úleku a vzrušení. Je to silný koktejl. Zeď rozumu padá. Když mi říká, co a jak mám dělat, ujímá se mne dobře známá vlna.

„Však víš, že já jsem na ty rozkazy,“ prozrazuju se.

„Začni se sebe dotýkat.“

Děje se. Zavírám oči a propadám se dovnitř. Červená barva zalévá můj zrak a vnitřní prostor se zhušťuje do kondenzovaného doteku a zvuku. Začínám být hlasitá. Je to natolik silné, že odkládá i foťák a přisouvá se blíž. Bezkontaktní zóna bude brzy porušena.

Skládám se na svůj černý plášť, jediný kus látky, který tu zbyl a on si rozmotává první provaz. Strach – lehká panika, něco ve mně váhá. Ztrapníš se. Nedáš to. Víš, že přece nemáš ráda bolest. Naštěstí rozhodnutí již padlo, a šepot vnitřního kritika za pár minut utichá.

Ano, bolí to, víc než jsem zvyklá od posledního riggera, který mi zápěstí nikdy takhle neutahoval. A netahal mi ruce za hlavu. Ale poddávám se, čekám.

Po prvních tazích vnímám jeho přístup a cítím jeho krásno. Jiné, jedinečné. Prvotní šok z neznámého se mění v krásu poznávání nového.Shibari

Druhý úvaz stehna bolí. Dost. A tady už se vnímám. Všímám si, jak se prvotní děs a odpor mění postupně v něco jiného. Vděčnost za to, že nemáme věci pod kontrolou, protože taková je povaha života. Děje se nám i bolest. Tak to prostě je. A lepší, než vyhledávat pouze zážitky příjemné a neohrožující je občas se poddat. Sklon rozumové mysli brblat a hodnotit úvaz jako povedený/nepovedený je překonána, jakmile se bolesti nepotřebuju vyhýbat a dokážu ji zahrnout do pestrosti vjemů, které jsou jinak navýsost příjemné.

A to i ty, u kterých to nejméně čekám. Tomas se zjevně cítí jistý, a přetahuje mi dva provazy kolem klitorisu. Zatahá za ně. Rozumová mysl čeká, že budu vřeštět od bolesti, ale neděje se tak. Cítím – mysl je překvapená – zaplavila mne vlna blaha, jako horský potok s čistou vodou. Mám pocit uzdravení. Tohle jsem měla snad jen jednou při jednom rituále… bože jak jsme hloupí ve svém sklonu neustále předvídat a jak nám těžké prostě věřit.

Shibari mne dostává, jako už po tolikáté, do stavu absolutní krásy. Procházím do komnaty, která mi jindy není dostupná. Skeptici vám vysvětlí jistě snadno, že za vším je produkce hormonu ABC.

Ale já vím, že původcem mystického zážitku je vždycky a pouze Víra. Bez Víry Není. Možný. Nic. Ani víra sama.

Přicházím k myšlence, jak je to velmi zvláštní, že se cítím tak blažená, jsem tím stále překvapená. Měla bych trpět, ne? Lidé si myslí, že to děláme kvůli utrpení. A do toho jakási estetika. Ale dneska, dneska je to Ráj. Všechno je správně, a tudíž je jedno, kudy jsem se tam dostala. Elixír z lilie pracuje dál. Lidé z branže tomu říkají rope space, stav tranzu způsobený provazy.

Místo – někde. Mezi světy. Uvnitř, hádám, kam se můžeme všichni dostat, když přestaneme svoji pozornost nalévat do ovládání svého těla, a posléze do ovládání mysli. Přestaň se bránit! Přestaň soudit. Mysl je pak zastavena.

Cítí, že může, a pokládá mi ruku na venušin pahorek. A mne do něj zalévá proud rudého světla a odhazuje mne Někam Jinam. Omdlévám. Snažím se nepadat moc rychle, aby o mne nedostal moc strach. Po několik chvil se ocitám ve stavu úplného prázdna. Stavu pokoje, který jako horká, temná letní noc.

Když mne rozvazuje, mysl pořád nenabíhá. Až jeden okamžik. Vnímám další aspekt symetrického krásna, které ho obklopuje, aniž by se ptalo. Drží mi hlavu na své hrudi, slyším tlukot jeho srdce. Jak mi zakrývá druhé ouško, mám na chvíli pocit, že buší v celé mojí hlavě. Jeho srdce. Moje srdce. Zprava i zleva stejný pocit, rezonance v celé mojí hlavě. Je to návrat do mateřského lůna, celá tahle mystika?

Jsem rozvázaná. Někdo z nás musí promluvit.

„Myslím, že bysme spolu mohli vázat,“ roztíná to. Chce se mi říct, že jsme toho v zápalu vášně moc nenafotili, ale rozhoduju se nechat plně vyznít pozitivní závěr.

Čaroděj

Poslední krok dnešního večera nás vede do ateliéru na historické foto. Ze všeho nejvíc připomíná alchymickou laboratoř. Pořád čekám, že tu někde v narazím na oltář. Není tu.

A nebo možná je. Obhlížím techniku a v tom si povšimnu osvětlené židle ve středu všech mašin.

„To je ta orgasmická židle, jo?“ pravím s jen těžko skrývaným despektem. Nevypadá nijak monumentálně, vzhledem ke svému námětu, a dosti nepohodlně. Nechci ztratit nicméně drahocenné naladění a tak si sedám a sama se dotýkám. Podněty kolem vytvářejí rituál, takže na nepohodlnou židli brzy zapomínám.

Světlo. Jedna část procesu se děje za ostrého světa.

Tma. Další se musí odehrát za tmy.

Hudba. Klavírní sonet, který graduje a padá jako příliv moře. Jako… ženský orgasmus? To snad není možné, aby si tohle všechno uvědomoval.

Oči mám zavřené, takže jen tuším, co se kolem odehrává. Teď rozumím, že je to úplně jiné, než focení na digitál, kterému jsme se věnovali doposud. Tam člověk může bezostyšně plýtvat materiálem, přisvojovat si čas po milisekundách, a cokoliv, co se mu nechce, vyretušovat. Cítím bezmoc vůči času. Materiál po čtyřech minutách koroduje a přestává fungovat.

Světlo. Tma. Další pokus.

Světlo, tma a světlo infračervených zářivek, které jenom tuším.

Nejsou červená, černá a bílá třemi fázemi alchymického Díla?

Vidina emocionální katarze a vybití mi tím víc uniká, čím víc se k Ní blížím. Bojuju uvnitř s myšlenkou o selhání, takhle přeci nevypadá můj typický orgasmus. A ten jsem chtěla předvést. Musím… a nemusím. Nemohu. Moje hlava unesená Někam Jinam přestává kontrolovat proces. Je to jedno. Všechno plyne. Už si ani nejsem jistá, jestli jsem duch tělo a nebo minda.

Mluví na mne. „Můžeš ještě chvíli?“

Chvíli co? Vydržet? Posečkat? Opakovat? Urychlit? Nacházím se na orgasmické vlně a snažím se s ní plynout dál. Zdá se to jako celá věčnost.

„Čtyři minuty!“ vyruší mne jeho hlas. Čtyři minuty co? Zapomínám, o co jde. Zda-li teď mám čtyři minuty plynout, podržet si vypjatý stav, čekat, vyhecovat se, čekat na povel – nebo to snad bylo o tom, že po čtyřech minutách materiál podléhá zkáze?

Meditace o času, pomíjivosti a o tom, jak se vzdáváme všech konceptů a kontroly ve stavu extáze je najednou u konce. Došel materiál. Čeká se.

Zvedám se ze svého trůnu prokřehlá a spíš než vstávám, levituju. Směrem k lázním, kde se rodí cosi v jeho rukou.

„Tady jsi krásná,“ podává mi negativ.

Musím se dívat proti světlu, protože na čirém skle je vidět jenom patina. Jakoby z vílích křídel. Docela éterická kresba, kterou jakoby ji někdo vybrousil do skla neznámým nástrojem.

„Vypadám jako duch,“ hlesnu. Jako výjev ze starých spiritistických fotografií. „Krásný duch na skle.“ U srdce plyne vnitřní blaho z toho, co jsem právě viděla. Pravda – nemanipulovatelná. Bez možnosti retuše. Moje tvář na skle je naplněná pokojem a něhou.

„Připadám si krásnější. A mladší,“ potvrzuju mu účinek kouzla. V ženské rozkoši je krása.

„S tebou je všechno takový…. magický,“ vychází ze mne, když hledám ukotvení pro svou rozptýlenou mysl hřáním se u kamen.

„Já jsem vlastně čaroděj,“ přiznává se. „Ale nikomu to neříkám.“ Směje se. No ovšem. To jsem si mohla myslet. Pěkná magie, vyvolávat duchy za pomocí světla, tmy a tajemných lahviček.

Tedy našinec.

Až cestou v autě se dozvídám, jak moc jsem se strefila.

„Takže ty prostě nejsi monogamní,“ shrnuji nahlas, co jsem vyslechla. Venku ubíhá noční krajina.

„Ne.“ V tom způsobu, jakým to pronesl, bys marně hledal náznak studu. Sebepřijetí. To je dobrý. To taky potřebuju. Jemné nadšení z toho, že ví, co je zač.

„Tak to jsi první, od koho to slyším. Je nás takovejch málo a většinou z toho máme vnitřní dilema.“

Nás. Ano. Však říkám, našinec.

Do města se vracím v orgasmickém tranzu, unavená do bezvědomí tou mnoha hodinovou kompresí. Musím zpracovat jeden z nejpodivnějších zážitků z mých posledních let. V den, kdy to nedávalo smysl. První přichází na mysl slova od kamarádky Luisy.

Má plavovlasá důvěrnice pod tvářičkou ženy v domácnosti skrývá moudrost čarodějnice. Prozrazujou ji snad jen zrzavé vlasy, a to, že když se směje, slyším v tom vždycky krupobití.

„Jo, to máš jako v restauraci, moje milá!. Musíš se občas od života překvapit. Vem si, že je jako když přídeš a objednáš si rovnou tajemství šéfkuchaře.“

Jsem si jistá, že ačkoliv nevím, kdy a jak jsem si ho objednala, tak jsem právě jedno dostala.