„Chronická nespokojenost! To je to, čím trpíš. Strašná nemoc!“

– Woody Allen, Vicki Cristina Barcelona

„Český chlapi jsou studený a nudný,“ pravila jsem po shlédnutí filmu, který se ptal, proč ženy nemají, co chtějí. „Problém je, že na cizince jsem moc velkej rasista,“ podřekla jsem se a on se rozesmál. „Když to shrnu, podle režiséra máme jen pár možností: být znuděná nespokojená panička, šílená nymfa nebo bejt moralista, co jenom kouká, kde by se mu naskytla nějaká příležitost k hříchu. Celkem asi šest různých, stejně špatných řešení.“

„Jsem překvapenej, že jsme nedostali žádný rozuzlení,“ pravil fotograf.

„Tys nějaký čekal?“ Teď jsem překvapená já. „Je to Woody Allen.“ Mlčíme. Jen chvíli.

„Hej… tohle vlastně není první film, kde to vyřešil trojkou!“ prohlásím nakonec ve stavu jasnozření.

Petr Jedinák: Akt ve vodě, 2016

Petr Jedinák: Akt ve vodě, 2016

„Chybějící ingredience.“

Tak to pojmenovali. Hlavou se mi honí něco o pythagorejství. Mystika čísel. Trojka je první číslo stability. Teprve tři prvky dokáží definovat prostor. A proto se mu, hádám vyhýbáme. Jako hrdinka shlédnutého filmu, utíkáme při prvním náznaku stability, který v jejím případě má podobou soužití ve třech. Se dvěma umělcema.

„Ona utíká před životem,“ konstatuju autobiograficky. „Ta blondýna,“ doplním, jelikož já jsem zrovna teď spíše zrzavá. „Ve chvíli, kdy má, co vždycky chtěla, zjišťuje, že je vlastně šosák a že na to vnitřně nemá!“

V každém filmu je Jedna Scéna.

Jedna, která s vámi pohne. Tentokrát to byla ta, kde hlavní hrdinka dostane hnačku nebo snad prudkou žaludeční nevolnost, ve chvíli, kdy má dojít k sexu s tajemným cizincem, kterého strašně chtěla.

„To znám,“ přiznávám se do tmy domácího kina. „Vždycky jsem vyjela po chlapech a pak jsem byla tak nervózní, až se mi dělalo špatně.“

„Děje se mi to dodnes,“ dodávám polohlesem, a raději mlčím o tom, kdy se to stalo naposledy. Nemůžu Tomase ani podvádět, protože se vždycky prozradím: jedu pro něco do města a mám při tom průjem.

S hrdinkou dokážu sympatizovat.

Vím, jaký to je, probudit se najednou ve věku, kdy se to všecko kolem vás usazuje, a vy pořád ještě nevíte, co chcete, a když vidíte, že v zásadě můžete, cokoliv chcete, tak vás z toho chytá panika.

Protože pro chronickou sralbotku je děsivá představa i to, usadit se se dvěma chlapama. Nebo s chlapem a ženskou. To sis myslela, že dva závazky jsou lehčí než jeden? Já bych se posrala ze sebe. 

Koukám se zpátky na fotografa, jestli vidí to samé, co já. Je nanejvýš jasné, která varianta ve filmu je správně: byla tam totiž jenom jedna. Je to ta chvíle, kdy tam spolu ve třech, šukají, tvoří a žijí.

Právě tři prvky se navzájem oplozujou: dvě ženy jsou pro umělce, přirozeně, dvakrát líp než jedna. Dezorientovaná blondýna konečně zjišťuje, na co má talent. Je to focení, tak fotí zbylé dva při všech příležitostech, i při tom.

A tak nějak to budem mít i my, promlouvám telepaticky, až se přiblížíme dokonalosti.

Náš první pokus selhal na strachu, ale fotograf dokázal, že je kurážnější, než já. Málem to nepřežil, mě fotit při sexu s někým jiným. Ale zkusil to. Věci už nebudou stejný.

Měla bych se nejspíš cítit ohavná, že ho do takových věcí zavlékám, ale cítím se skvěle. Na maličký okamžik jsem se cítila provinile. Teď mi říká temný instinkt múzy, že když to nešlo dveřma, tak to dozajista půjde oknem, to znamená: ze strany b). Říká, že je se mnou šťastnej, a že obsahuju všechno. Není žena, která by něčeho měla víc, než já. Věřím mu to. Vidím, že je šťastný. Ale něco mi v tom nedá. Něco, temný instinkt múzy.

„Umění znamená překročit komfortní zónu.“

Neříkal jsi to sám?

„Myslím, že by ses kvůli mně neměl omezovat.“

Někdy nevíte, co je pro vás dobrý, ale vidíte to pro ostatní.

Podívám se na galerii, která už týden visí na všech volných místech v domě a přemýšlím, kdy navznikala tak rychle.

Je to od té chvíle, kdy připustil v autě, že jej opustila představa, že spouštět se s modelkama je nedůstojné a mít sex s jinýma ženama zákonitě ničí vztah.

Chybějící ingredience.