Debilní příběh o srdíčku

Chci vám dnes vyprávět příběh o srdíčku.

To srdíčko bylo docela malé.

Dokonce by se mohlo stát, že by propadlo dírou, kdybyste si ho dali do kapsy. Na to však bylo příliš důležité. V kapse jsem jej nenosila.

Nora ve vaně srdíčková, foto: Petr Jedinák

Nora ve vaně srdíčková, foto: Petr Jedinák

Na místo toho jsem ho uložila ve speciálním oltáři.

Byla jím šperkovnice. Ze spoda růžová a na vrchu fialková. To bylo důležité. Zpředu se zavírala světle modrým srdíčkem. Jako malá jsem si představovala, že ty tři barvy jsou láska: modrá pro kluky, růžová za holky a fialová – to je pak to, co vzniká. Láska. Srdíčkem se to zapíná, aby to bylo napořád.

Každý akt odemčení byl malý rituál, kterým jsem si to připomínala.

Byl to jeden z nejhezčích dárků z dětství. Jsem si prakticky jistá, že nebyl od rodičů.

Ve šperkovnici jsem měla Srdíčko.

Srdíčko byla karta.

Byla z přední strany lesklá a zezadu očíslovaná, jako všechny sběratelské karty, které na škole kolovaly.

Bylo mi jedenáct.

Dokonce katolická škola, kam jsem chodila, jich byla plná: sběratelských karetních her. Tyto „ďáblovy obrázky“, jak je některé jeptišky nazývaly, nás uváděly jako první generaci porevolučních dětí do tajů tržního kapitalismu. Kartičky jste mohli sbírat, směňovat a přeprodávat a hrát o ně .

Byla to bomba.

Každá kartička, která se objevila, byla vzápětí oceněna podle toho, jaké zvláštní prvky měla, a kolik jich už bylo v oběhu bylo.

Když jsem otevřela balíček s kartičkou se srdíčkem, poznala jsem hned podle zvuků přihlížejících, že mám něco bomba.

Žjóva! Tuhle kartičku jsem neznala, a neviděl ji ani nikdo před tím.

Zobrazovala indiánskou princeznu Pocahontas a kapitána John Smithe, jak si hledí do očí. Jejich vášnivé shledání uzavíralo senzační blyštivé srdíčko, které se třpytí. Je to láska!

Teprve poté, co jsem oběhla všechny handlíře na patře, jsem pochopila, co jsem dostala:

Moje kartička byla nejdražší na škole.

Byla totiž jenom jedna.

Její cena závratně vyrostla názoru děvčat, která rozhodla, že kromě toho, že je kartička na trhu jediná (jako láska, ta pravá!) ji navíc zobrazovala. Byl tam John Smith a Pocahontas a kolem nich srdíčko, happy end z filmu Walta Disneyho, který jsme všichni žrali.

Několik dní jsem rozvažovala, co s ní udělám. Rozhodně ji nemůžu prodat, a nikdy bych ji do hry nevsadila. Protože jsem byla ve věku, kdy dívka zatím dobře neví, na co ji tam dole má, ale už chápe, že kluci navždy budou tou nejdůležitější částí jejího života, rozhodla jsem se logicky, že ji dám Jemu.

Tomu jednou.

Tomu pravému.

Jmenoval se Ondra nebo Adam.

To on byl předmětem mého tajného oltáře. Byl jím on a byla jím láska, romantická a vášnivá, jak ji zachytily písničky z Disneyho filmů.

Byla to modloslužba, a co se týkalo sestry Inocencie, bylo mi to fuk.

Byl to Osud.

Chápete?

Jinak by mi srdíčko neposlal.

Bylo nejdražší, a bylo jediné.

A bylo moje.

Byli jsme v něm my dva.

Dám mu ho jako dárek.

Uvidí to taky.

John Smith je taky blond, a co se týkalo Ondry, mé duši nečinilo problém představit si ho jako švarného námořníka. Aby to doopravdy pochopili všichni, tak jsem nosila indiánský pletený náramek, na každé ruce jeden. Byla v něm modrá, růžová a fialová.

Můj plán byl dokonalý.

Chyběla mi jenom….

Odvaha srdíčko předat se ukázala být klíčová.

Od chvíle, kdy jsem jej rozbalila, sbírala jsem odvahu každý den. Představovala jsem si, jak mu ho předám: v dopise, jako součást jiného dárku nebo s ním pošlu pošlu nějakou výřečnou kamarádku a za to jí upletu náramek. Tak jsem spřádala své sny.

A snila.

S magickou mocí srdíčka nebylo nic nemožné.

Jednou jsem přišla do školy, a něco bylo špatně. Z hloučku dětí, který postával u šatny, někdo vykřikoval a něčím kolem sebe mával, zatímco všichni ostatní se mu to snažili sebrat, aby se mohli podívat.

Polilo mne horko: špatná zpráva na sebe dlouho nenechala čekat. Jeden z největších debilů na celé škole dával najevo, že vyhrál jackpot. Někde přišel k srdíčku. Moie láska byla ohrožena. Ten večer jsem truhličku otevřela, políbila jsem obřadně srdíčko a rozhodla se, že ho druhý den ve škole ho Ondrovi předám.

Ne, že by mi na to stačila moje odvaha, ale věděla jsem, že když to neudělám, tak brzy ztratí cenu.

Když jsem druhý den přišla do školy a něco sesmolila do růžové obálky, zastihl mne hlavní překupník.

Měl pro mne další špatné zprávy.

Mezitím, co jsem spekulovala, jak své vyznání lásky co nejvhodněji předat, se ve škole objevila další kartička se srdcem.

Nemusel mi říkat, co to znamená.

Moje kartička byla prakticky bezcenná.

Jako já

Tak jsem udělala věc, která byla nemyslitelná: svůj poklad jsem vzala, a při nejbližší příležitosti jsem ho prostě vsadila. A hrála.

Bez rozmyslu.

(Myslím, že to pořád dělám.)

Srdíčko jsem prohrála.

Jedna holka, aby mne utěšila, mi řekla „Smůla ve hře, štěstí v lásce!“

A já jsem na ni za to vysypala odpadkovej koš.

Co tím chtěla říct?

A co jsem chtěla říct já, když jsem vám ho vyprávěla… debilní příběh o srdíčku?

Že kdo nic neriskuje, nic nezíská?

Že láska je trochu hazardní hra?

Že i ta nejlepší akcie se stane bezcennou, když ji držíte moc dlouho?

Myslím, že jsem vám ho vyprávěla, abych pochopila, kde se bere ten hněv.

A že tam zůstal.

Zůstal ve mně, nevysypala jsem jej tehdy z toho koše.

Byla jsem vzteklá na to, jak fantazie spolehlivě zabije realitu. A každému, kdo mi to připomínal, jsem zatím vždycky vysypala koš na hlavu.

„Noro, ty budeš šťastná, až jednou začneš sázet na hřebce, a ne na jednorožce,“ dodala má starší kamarádka, aniž by tušila, že ho vystihuje: příběh mého srdce, starý dvacet let.

V nejbližších dnech taky vstupuju na burzu.

Možná se naučím něco dělat jinak.

Víc riskovat, a sázet.

Nečekat na nic.

Umět se dobře prodat.

Nechodit stále pod cenu a nebrat nic za dané.

Nemstít se za každý neúspěch nejdřív sama sobě… a nechodit spát s fantazií o tom, co bude další den.

Protože taková jsem celou dobu byla: žena, která mohla mít všechno, a měla kulový. Někomu se za to mstila, a přitom, stačilo tak málo. Sebrat odvahu. Přestat snít. Jednat.

Přiznat si, že si lásku zaslouží.

8 komentářů u „Debilní příběh o srdíčku

  1. Respekt, takhle chrstnout bych něco podobnýho neuměl. Myslím, že podobný věci přitom potkávaj všechny, ať ty s pinďourem nebo pipinou. Někdo jiný to holt polyká, protože to neumí vyplivnout.
    Ale Noro, Ty přece máš všechno. Jen natáhnout ruku a nebránit se nechat něco propadnout mezi prsty, přimlouvám se přinejmenším za hněv a mstu 🙂
    Život je krásnej a čeká

  2. Líbí se mi ten obrat, vyjasnění záměru i chuť jednat. Věřím a mám v jednotlivých případech odzkoušené (asi je to tím, že jsem se skoro narodil v neděli, takže mi v životě většina věcí SKORO perfektně vychází – hned záhy se ovšem ukazuje, že to nastává jen proto, abych si mohl následně opět vymáchat vlastní nos v nevyprázdněném nočníku), že každý jedinec v sobě ukrývá neuvěřitelnou moc. Aby se k ní dostal, musí nejdříve poznat sám sebe, pochopit, že jeho představa o sobě samém je pouhou iluzí, které slepě podlehl a přijal ji za svou.
    Štve mě hodně vnějších věcí, ale největší vztek mám na sebe. Že jsem nikdy nebyl dokonalý (i když jsem se neuvěřitelně, až asketicky snažil – dávalo mi smysl, že chci-li něčeho dosáhnout, musím dřít jako mezek, jít až na okraj vlastních sil a možností a teprve tam to (snad) naleznu. Zapomněl jsem ale žít, zapomněl jsem věnovat pozornost tomu, co nosím uvnitř sebe. A stejně jsem dál dělal chyby, které mě neuvěřitelně sraly a kvůli kterým doteď nemůžu v noci spát. 🙂
    Chystám se učinit mezikrok, ale nejdřív musím dokázat odpustit sám sobě.
    Každopádně mě vůbec neurazí, když si tady za pár dní přečtu, že jsi dosáhla cíle, ke kterému jsi celou dobu mířila. Je to pro mě motivující. A lásku, tak jak ji ve svých tužbách vnímáš a popisuješ, si skutečně zasloužíš. 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *