Třetí možnost, která je na hovno

„A co budeš teďka vůbec dělat?“ Jdeme s mojí kamarádkou Henrietou po nábřeží. Lodě kolem nás tvoří vhodné kulisy pro velké otázky.

„Jako jak, co budu dělat?“ Henrieta se na mě otočí. Vítr jí nafoukal vlasy do obličeje. „Myslíš se životem?“

„Jo,“ přiznávám. „Víš co, bude ti třicet…“ Jako mně.

„Tak jsou dvě možnosti,“ opáčí. Vidím na ní, že se chystá odpovědět suše, s humorer hodným bachařovy dcery.

„No a jaký jsou teda možnosti?“ vyzvídám na ní.

„Tak buď se usadím,“ konstatuje, „založím si rodinu. Povedu slušnej život. Dítě musí mít zázemí.“

„Nebo?“

„Nebo budu se dám na umění. Ne jenom tak trochu, ale pořádně. Budu vystupovat, pořádně si to užiju, a do čtyřiceti se nejspíš zvládnu ufetovat.“

„Tak tomu říkám okázkový dilema,“ zamyslím se nahlas.

„Vážně?“

„No máš dvě možnosti,“ konstatuju. „Obě jsou stejně atraktivní. Ale ty víš, že nemůžeš mít obě.“

Leda nějakou třetí, která je na hovno, pomyslím si, už ne nahlas, maje při tom na mysli Henrietin sen o budování rodiny s cirkusovým umělcem, který právě spěje k předem danému konci. Dva měsíce po našem rozhovoru uteče za mladší studentkou a té podpálí byt.

Některý historky jsou báječný, pokud to není váš vlastní život.

Cestou domů přemýšlím o tom, že podstata dilematu spočívá v tom, že ho nelze vyřešit kompromisem.

Ta třetí možnost je vždycky na hovno.

Nora ve městě, 2017. Foto: Petr Jedinák

Nora ve městě, 2017. Foto: Petr Jedinák

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *