Byl to jeden z Těch okamžiků. Najednou cítíte úzkost. Třes. Nevíte, co se to s váma děje. Ale víte, že se s vám děje Něco Důležitého. Když to nejmíň čekáte, uprostřed té úzkosti se objeví bílej králík, zmáčkne červený tlačítko a pustí výtah do stanice Dospělost.

Byl to jeden z Těch okamžiků. Úzkost tak zřetelná, že nejde přehlédnout, že se s váma cosi děje. Ale jelikož jste střízliví a s nikým jste se nepohádali, peníze máte v kapse, a dobitej mobil, a nedávno jste si snad i zašukali, tak nevíte.

Nevíte, odkud se To bere. Nemám šajna. Fakt. Co to se mnou je? Přešlapuju celá rozhozená v metru a kdyby kouření na peróně nebylo zakázaný a kdybych kouřila, měla bych dozajista chuť si vytáhnout.

Stalo se v mým životě něco důležitýho? Něco, čeho jsem si měla všimnout, a nestalo se tak? Sebezkoumavá startuje. Připadají v úvahu dvě věci.

Možná je to proto, že mám dnes na sobě svůj první klobouk. A přiznejme si, že v něm vypadám jako dáma, docela.

Právě se vracím z nóbl akce, kde jsem ho pořádně prodala. S podnikatelkama jsem si přiťukla na recepci a nebylo nic znát, z těch mindráků, na kterých jsem vyrostla. Možná, že nejsem dospělá, pomyslela jsem si, ale rozhodně to zdárně předstírám.

V tu chvíli mne moje fyzická úzkost neodvratitelně vzala, otočila a nasměrovala na obrovský wall art na stěně v metru, ze kterého se mi zastavil dech, v jednom z Těch okamžiků, kdyuž  nemáme ten luxus, pochybovat, o tom, že celej vesmír má nanejvýš smysl, že s náma komunikuje naše Vyšší Já skrze znamení a veškerej stihomam koření z toho, když se ve snaze vyhnout se vesmírnýmu sdělení otáčíme zády právě k tomu, co si máme přečíst právě teď:

Don´t panic. You are grown up now.

Na stěnu v metru se promítnul bílej králík s obrovským komiksovým nápisem, který doprovázel ruku, cizí (Boží?), jak mačká červené tlačítko, kterým přepíná život do pozice Adult.

Nepropadejte panice, praví bílý králík. Foto: Nora P.

Bílý králík.

Byl to ten samý, co mne pronásledoval od první chvíle, co jsem dočetla Alenku v říši divů. Průvodce duší, symbol Absolutna, duše, osudu a bůhvíčeho, bílý králík byl jakási vyšší inteligence, která se nejvíc projevovala v době, kdy jsem znamení viděla úplně všude. Lidově řečeno mi vcelku hrabalo.

Jedním z okamžiků bylo, že jsem se probudila jednoho dne ráno, v jednadvaceti, vylezla před barák a tam nevěřícně zírala na povědomou postavu bílého králíka s kapesníma hodinkama. Byl to ten z Alenky v říši divů. Byl namalovaný přímo tam a koukal se na mě.

Ok, mohli byste říct, že to, že nám někdo nasprejoval na barák bílýho králíka s kapesními hodinkami nebylo tak divný vzhledem k tomu, že jsem bydlela vedle umělecké akademie.

Chtěla bych ovšem vidět vás, jak se tváříte, když ráno cestou do práce zjistíte, že na vás přímo u baráku významně kouká králík, ten samej králík, o kterém jste nedávno sami na své vlastní přednášce tvrdili, že je poslem vědomí smrtelnost a času a hupnutí do králičí nory je aktem rezignace na omezení čistě racionálního módu myšlení a otevření se něčemu za, co dává smysl jenom těm, kteří se nebojí trochu se zbláznit neboť jedině tak lze překročit omezení času-smrtelnosti. Můj urgentní pocit, že Alena v říši divů obsahuje řešení všech tajemství existence jen posiloval fakt, že ji napsal univerzitní matematik, a všeobecná shoda o tom, že hovořil v jinotajích.

 

Po pár letech fungování v sousedství jsem pochopila, že nasprejované obrazy esoterních hloubek se v něm objevují s železnou pravidelností, a svůj původ mají v potměšilosti studentů umění a v jejich drzosti sprejovat nám poselství přímo na baráky.

Jestli cílem umění bylo rozhodit běžné občany z jejich letargie, tak se jim to rozhodně povedlo.

Což nic nemění na tom – že na tom, jak umělci fungujou a myslej – je něco nanejvýš znepokojivýho.

O tom mne mnohokrát přesvědčil fotograf. Naposledy, když jsem si všimla, že svoje aktivity časuje přesně podle lunárního kalendáře, ačkoliv ho samozřejmě nikdy neviděl. Kontroluju to každej úplněk a vždycky To udělá.

Jsou prostě napojený na Něco Shůry.

Mně zatím fotografie připadá jako docela dobrej způsob, jak se přesvědčit při nejmenším o tom, že něco, co jste někde viděli, tam doopravdy je, což mi vzhledem k mojí životní zkušenosti nepřijde zdaleka samozřejmý.

Tak si fotím králíka, abych se ujistila, že časy mé duševní nemoci jsou dávno pryč. A z hlediska Vesmíru že to bylo jen takový drobný připomenutí, že jsem-li na správné cestě a budu se jí držet, nezačnou mne zase pronásledovat znamení. Znamení jako…

Don´t panic. You´re adult now.

Nepanikař, jsi jenom dospělá. Teprve v hledáčku mne doběhne další rozměr celé tragédie, neboť teprve v tu chvíli jsem si povšimnula, že pod maskou bílého králíka na obrázku je ječící žena – zpanikařelá z toho asi, že už není playboy zajíček!

Hahaha.

Víš, jak ti celej život říkali, až budeš velká? pomyslím si. Tak je to tady. Teď. Pětadvacátého října, ve věku osmadvaceti let se mi To stalo. Nedostanu novou občanku, nestihla jsem procestovat svět ani jsem svoji firmu neprodala Googlu.

 

„Ženský dospívaj v osmadvaceti,“ konstatoval můj milenec bez okolků. Štefan má odborný názor. Na všechno, protože je to manažer. „Já jsem u sebe první známky dospělosti pocítil ve třiceti a vy ženy jste, vypozoroval jsem, o dva roky napřed.“

Jak jsi to říkal – opravdická dospělost je strašlivá věc? Dospělost znamená za svůj život přijmout plnou zodpovědnost, které už tě nikdo nezbaví?

 

Ezoterika je systém výmluv, a systémů, jak se odpovědnosti za svůj život vyhnout. Ale znamení, znamení ovšem, jak jsem byla přinucena chápat, existujou, bez ohledu na to, co si člověk o nich myslí.

Jako bych to neříkala…

Když nastupuju do metra, uslyším někde krákat hejno havranů.

Dost divný zvonění na mobil tu někdo má, uklidňuje se moje racionální mysl, zatímco ta pudová poznává: to zakrákali supi nad mršinou mého mládí a mně nezbývá, než to akceptovat.

Nepropadejte panice, praví bílý králík. Foto: Nora P.

Nepropadejte panice, pravil bílý králík. Foto: Nora P.