Přátelé se mě teď často ptají, jak že to mám vlastně s chlapama. Kolik, popřípadě zda-li vážnou známost. Odpovídám jim na to, že chlapa mám dva a půl a stejný je i skóre mých vážných známostí.  Dva a půl. Nikoliv tři, jak tomu bývá v pohádkách a legendách, abychom uspokojili naši touhu po symetričnosti a harmonickém opakování. Počet mužů mého života je právě dva a půl, protože v tom čísle je skrytá skutečná symetrie. Reálná – ne pohádková. Občas taky v žertu odpovídám, že mám dva a půl vážného vztahu: jeden vážný hlavní, druhý vážný vedlejší a třetí vážný nahodilý. – Jak může být vážný vztah nahodilý? Prostě. Jeho vážnost vyjadřuje hloubku mojí oddanosti otevírat se realitě, kdykoliv ho přihraje a odkudkoliv přijde. Je to jako modlitba. Rituál. Praxe pro praxi, která nemá žádný smysl, než otevírat se soustavně něčemu Mimo, jelikož když jsou vztahy dva, dávají pořád velký sklon k formalizaci do milostného trojuhelníku. Ten uspokojuje naši potřebu opakovat prvky třikrát, ale vlastně vytváří dualitu: neustálé srovnání. Proto jsem taky nenapsala nic o tom, jak mám teď muže dva, jelikož se to příliš neslo směrem roztříštění. Roztříštění pozornost, rozdělení rolí, distribuci pravomocí a pořádků, klasická společnost. Prostě. Nakonec bych ještě měla manžela a milence, a skončila bych tak totálně zadem zpátky na bodě nula, kde se cyklí celá společnost. A z tý je potřeba se vytrhnout. Jakýmkoliv způsobem. Rozjímala jsem o tom dnes, za horkého letního večera. Ve stavu lehkého opojení vlivem dehydratace, šinula jsem se nočním městem a rozjímala o svém posledním plánu: začít se vytrhávat z reality tak soustavně, a dostatečně brutálně, aby mne docela přestala srát. Tomas tohle dělá. „Vždycky mne zpátky vytrhne akorát upomínka, že mám něco zaplatit.“ Život umělce. Kondenzován. „Abych přežil páteční porady, nechával jsem se přes oběd vykouřit od milenky,“ charakterizoval svoji formu boje Štefan. „Pak jsem se na ty kohouty díval, a nakonec jsem jim to ještě řek.“ Vytržení se je otázkou o přežití. Mít dva odlišné chlapy jako den a noc a přejíždět mezi nima je dobrej mentální výjeb, a zdroj dostatečného sexuálního vyrušení. Ale je to jenom základ. Je potřeba jít dál. Dualita se stává zdrojem jednoduché orientace. Navíc je přehledná. Pluralita se znásilňuje hůř, a vystihuje lépe skutečnou povahu světa. Tomas mne upozornil na to, že je potřeba víc na to srát – na práci. Na společnost. Na velkoměsto plné blbých ksichtů lidí, kteří blbě vypadaj a blbě se oblíkaj a dokonale tím ilustrujou svoje vesměs blbý životy. Včera se se mnou muchloval na kamenné dlažbě starého nádvoří obklopen studenty, kteří patřili spíš do okruhu jeho syna. Já měla pornošaty, které jsem si pořídila spíše v žertu, abych měla něco na dekadentní kabaret. Ten se nakonec nekonal, a tak jsme museli dohromady působit dost divně. Kdo ví, zda si někdo všimnul, že jsem venku bez kalhotek. Nový institut zákazu kalhotek na rande zavedli oba najednou. Respektive jsem seznala, že to bude spravedlivější, a rozhodně přínosem pro můj záměr dostat se do permanentního erotického rauše a vyjebat si z hlavy posrané konvence, volby, válku, nezaměstnanost a tu věc s nezaplacenýma fakturama. Tohle pro Tomase funguje. Do hlavy se mu nedostane nikdo z jmenovaných, jenom občas visející faktura. Ignorování společnosti dovedl skoro k dokonalosti. Štefan se toho zhostil způsobem, pro něž si vyloužil titul Prorok Apokalypsy. O společenské dění se zajímá hodně. Čte konspirace a sám je vytváří, a zejména se nemůže dočkat nějaké formy konce světa, hladomoru, války nebo jiné apokalypsy, která se mu stala vážným koníčkem. Je to jeho hra – já si budu muset postavit jinou. Moje hra teď spočívá v tom, že se hraje na stísňující povinnost a pravidelnost, odpovědnost vyplývající z toho, že má člověk vztahy dva. Je to dobrá pakárna, časově i jinak. Dostávám se na hranice možností, a zažívám pocity, které jsem nikdy nezažila. Třeba, když se erotický dojezd z jednoho dne přelije do dne dalšího, kdy už jsem ovšem s ním.
Dneska jsem si uvědomila, že mi to nebude stačit a je potřeba vyhecovat se k nelehkému úkolu dát stejnou oddanost i třetímu prvku do rovnice, kterým je tajemná půlka:  muž beze jména. Polovina chlapa. Někdo, kdo může přijít, otočit se a zmizet. Vynořit se odněkud z minulosti nebo na místě, odkud ho nejméně čekám. Prvek neznáma. Co nejde charakterizovat ani zinstitucionalizovat.
Protože bigamie je klasická instituce. Soubor očekávání a povinností, podle kterých se dělí vztahy a staví se do hierarchie. Hlavní. Vedlejší. Oficiální. Diskrétní. Kdo má čí klíče u sebe a na koho je zvyknutej pes. Ta půlka je v celém pokrmu jeho tajnou ingrediencí. Musí tam být, alespoň tušený. Budu se ho teď snažit nevyhazovat, seč se mi rozum brání. Člověk na sobě furt pozoruje tendence si to zpřehledňovat a zjednodušovat a používat termíny jako „budoucnost“, což v kontextu vztahu vždycky znamená, že se propadáte do jámy lvové a operujete s něčím, co tu vlastně není – co je jenom iluzí, která nám pomáhá unikat vědomí smrti. Jaká kurva budoucnost. Znám holku, a ne jednu, co je v mojem věku vdova. Žádná kurva budoucnost se nekoná. V tom bylo podvědomí důsledný, a vybralo si šťastně ženatýho a vedle něj posadilo, co by mohl být můj otec. S klidem. Na tu dobu vlastně by se dalo říct, že starej mládenec, oženil se pozdě. A jeho syn je o pár let mladší, než já. Takže tím máme slepé uličky do budoucnosti důkladně zaslepeny. A musím bejt na sebe přísná, protože přesně vidím, jak člověk stále tíhne do pohodlí a do iluze monogamie, ježto je toliko způsobem, kterak se lidi brání Smrti. Minulý týden jsem se na večírku málem poblila, když jsem pochopila tu hrůzu, co lidi do vážných vztahů nejvíc motivuje: Strach. Čekala jsem, že to bude tak nějak, ale nestydatost této pravdy mne natolik rozhodila, že ji budu muset ještě strávit. „A to se nebojíš, co s tebou bude, kdybys byla třeba nemocná?“ zaryl do mne vrstevnický pár, vezoucí se ve šťastném vlaku směrem Budoucnost. „A vůbec, když máš dva partnery, proč jsi tady sama?“ zasadili finální ránu, a to přiznávám, že jsem na záchodě obrečela. Připadala jsem si jako malá holka, kterou někdo usvědčil z toho, že si vymejšlí, kolik dárků dostala a právě jí na to přišli. Ale já se nedám. Na to jsem příliš motivovaná. Proč jsem tady sama? Protože zbylé dva dny v týdnu jsou věnované muži s číslem půl, který je nositelem absolutna a chybějící ingrediencí, bez které záměr není perfektní. A na toho se musím plně soustředit. Proč jsem tady sama? Protože na rozdíl vod vás nepodléhám iluzi, že s prstýnkem okolo krku jsem o něco méně smrtelná, a nezajišťuju se proti stárnutí podepisováním démonickejch paktů, nepotřebuju vyměňovat svoji duši za něco, co má expirační lhůtu kratší než vaše předehra, a vystupovat v roayala majestatiku používám věčného „My“. „My jsme asi těhotný,“ zničil mi dneska den jeden z vás, takovej, upřímně si neuvědomující, co právě řekl. Fór je v tom, že i když jste na smrt dva, nejste každý jeden o nic méně smrtelný. A zatímco většina populace se snaží dosáhnout vytržení institucionalizováním sexu do vztahů a vztahů do stavů, a z nich se reprodukovat, já nacházím něco v čisté formě. Bezprostřední spojení sexu a smrti, omezenosti a neomezena, které vyplývá ze stavu extáze. Bytí v proudu, který přinese, cokoliv se mu zachce, a zároveň vyžaduje absolutní důslednost. Ráda si myslím, že něco musím. Ráda přijímám rozkazy. Je to forma náboženské praxe: jakoby zvyků kašrut, které už dávno pozbyly svůj praktický význam. Dodržují se, jen aby člověk potěšil Boha a svoji duši povznesl někam Výš. Pravidlo na rande bez kalhotek je taková adorace. Časem si osvojím další. Zatím vyčkávám. Teď mi přišlo podstatné zasadit do pole dvou prvek s číslem 0,5 a i s ním se sžít a začít ho uctívat. Protože, ať už si o tom civilové myslej cokoliv, tantrická cesta je o neustálém násilí vůči sama sobě. „Posouváme hranice,“ pravil můj učitel, a občas dodal více jemně, „Následuj svoje srdce.“ „Přestaň hledat definici sebe sama vně, skrze porovnání. Vyjdi ze sebe sama,“ řekla mi učitelka a jógy a dokázala, že kdysi obě nauky byly jedna. Dnes mne to stálo drobné násilí. Mám domluvené další focení. Na konci světa, s někým, koho jsem nikdy neviděla. Navrhuje husté věci. Docela se mi tam nechce. Správně vycítil, že bych se nejradši vykroutila. Co když se to zase zvrhne, prohlásilo mé racionální já. A co by tomu řekl Štefan? A Tomas. Je to vůči nim nespravedlivé.  Co si lidi pomyslí, že ti nestačí chlapi ani dva a musíš se ještě někde odhalovat. „Bylo by bezpečnější se dalším prvkům vyhýbat,“ přizná rychle barvu vnitřní hlas. „Jinak to zase nemáš pod kontrolou.“ A o to právě jde. Malá Smrt je krásná, a vždycky také děsivá, protože se v ní vzdáváme kontroly nad sebou a nad okolnostma – které jsme pod kontrolou nikdy neměli, to, čeho se tedy vzdáváme, je vlastní pohodlná iluze.