Kompas

O morálním kompasu, směru a jak jsem se s jejich pomocí nalodila na šťastnou vlnu.

Mám ráda symbol kompasové střelky. Má pro mne takový osobní význam. Objevuje se poslední čtyři vždycky, když potřebuju slyšet, že jsem v pravý čas na správném místě.

Přinesli mi ji nakreslenou na sklenici v restauraci, kde jsem obědvala po semináři v Googlu. Cítila jsem, že jsou věci fajn. Když jsi mne na mé narozeniny vzal na večeři do restaurace na řece, kde se svit pochodní odráží na vodní hladině, cítila jsem se skvěle. proto mne ani nepřekvapilo, když jsem puzena potřebou sešla dolů a zjistila, že spodní patro lodi má podlahu osázenou mozaikou obrovské kompasové střelky. Smála jsem se. 

Naposledy mne zastihla v cizině ve vcelku ošumělém podchodu v metru, kde jsme obědvali kuře ve fastfoodu. Opět byla na podlaze a byla obrovská.

Kompasová střelka je možná jenom žert vesmíru nebo moje hra na vidění znamení. Nebo snad, je hmotným vyjádřením velmi reálného kompasu, který nosíme v sobě a který zajišťuje, abychom se ve správný čas dostávali na ta pravá místa – a když se jím řídíme, nedostáváme se pak do situací, kdy převládne úplně hmatatelný pocit, že tady-kurva-nemám-bejt-a-co-tu-vlastně-dělám…

Intermezzo: Protože se mi ten obraz líbil, začala jsem Tomu říkat „morální kompas“. Myslím, že jsem to úsloví vzala z Tarotu, kde se u nějaké karty psalo, že znamená situaci, v níž tazatel ztrácí svůj morální kompas. Je dezorientován, protože magnetický pól Severu zmizel a přetloukly ho jiné přitažlivé a odpudivé póly druhých lidí.

Dneska jsem se svého učitele zeptala, jestli si myslí, že Universum dává cukrátka za správná morální rozhodnutí.

Jasně, a za špatná máš uhlí, odpověděl.

Něco jako duchovní posilovna, osvětlil. To už nebylo tak jasné, vrátila jsem se proto k automatu na bonbony. Když totiž pozoruju soustavně svůj život, nemohu se ubránit myšlence, že občas člověk jakoby zadá správnou kombinaci a nějakým nepravděpodobným a možná i nezamýšleným zázrakem otevře dvířka trezoru, ze kterého se na něj vysype spoustu super věcí. Když se tohle stane, vždycky se vrátím o krok zpátky a uvidím tam nějaké zásadní morální rozhodnutí nebo dilema, které jsem musela řešit – a vyřešila jsem ho zjevně správně – automat na bonbony má podle mého přesně tuhle funkci.

Podstatou dilematu je, že je to kurva těžký rozhodnout a dokonce i neběžné způsoby řešení dané úlohy selhávají. Graficky znázorněno to může mít podobu – zažila jsem to, bylo jak mít dva rarachy na každém rameni jednoho… – podobu anděla a čerta, chci říct, který vám našeptává, každý z jedné strany, jak to celé je a co je třeba udělat. Podávají argumenty a vzbuzují emoce, mučivé, úžasné, silné a snaží se zvrátit vážky Vůle na jednu nebo druhou stranu.

Nojo, takhle nám to popisovali na základní škole v nějakém článečku v čítance. (Ba ne, kecám, to byla holka co měla na jednom rameni „dobrou náladu“ a na druhém „špatnou náladu“ a rozhodovala se, koho má poslouchat, hotová filosofka v praxi!)

Když jsem tyto dva hlasy pár hodin poslouchala se usilovně přít, pochopila jsem zásadní vtip celého dilematu.

Vy totiž nevíte, který je který.

Vědět, že si vybírám anděla, zní přirozeně racionálně – a dokonce i vybrat si vědomě čerta, s tím, že vím, že jdu na zcestí, by mělo smysl. Ale vy vůbec nevíte! Nevíte, jestli nechat dobře placené, perspektivní práce a jít za hlasem srdce je největší magořina, která vás napadla, a pravdu mají ti, kdo vám vykreslují plameny pekelnými nebo jestli pravdu mají ti, co vám přinesou hulení a s bohorovným klidem prohlásí, že bylo na čase.

V reálném životě totiž andělé vypadají jako čerti, a čerti jako andělé a na každou stranu snesete dost argumentů, které jsou v posledku neudržitelné. Nějaká indická filosofická škola dospěla už před stovkami let k závěru, že žádné tvrzení není udržitelné. Vím, že nic nevím. Tak. A přesně tady, v bodě kde rozum selhává, a emoce se bouří, nastupuje jiná úžasná fíčura lidské duše, kterou nás vybavil Velký Programátor, abychom dokázali v demoverzi téhle hry fungovat. Totiž morální kompas.

Morální kompas je střelka, ukazující automaticky k nejrychlejšímu východu ze špatné situace směrem do dobré situace, a když ho použijete vícekrát za sebou s výborně zorientovaným azimutem, můžete se dokonce dostat o level výš a do úplně jiné hry nebo vám spadne truhlička s proviantem a bonusovým vybavením.

Čím častěji a lépe ho používáte, tím víc vám slouží a tím fantastičtější jsou výsledky. Dokonce, i když se cítíte jako hromada sraček, to, že jste udělali správnou věc, vyvolá rychlou odezvu vesmírného automatu. A stejným způsobem by se dala popsat mechanika porouchaného kompasu, který vás namísto nejlepšího východu spolehlivě dostane nejrychlejší cestou do totálně nehratelné lokality, kde vás přízraky vašich špatných skutků stáhnou o poslední pětník. Ne nahodile dezorientovanej, ale vyloženě špatně vyladěnej kompas je největší průser. Nahodile zmatenej kompas vás dostane jednou do průseru, a občas k něčemu skvělýmu, dokud nenaberete jeden ze dvou možnejch směrů – nevyladíte si kompas správně nebo vadně.

Intermezzo: Mám teorii  o tom, že se morální kompas ladí podle všech podnětů, které z okolí přijímáte, a úplně nejvíc podle lidí. Zdržujte se ve společnosti špatných lidí, a vaše střelka půjde ze severu hezky rychle na jih, aniž si toho všimnete. 

Největší legrácka celé téhle hry samozřejmě je, že nikdy nemáte nezvratný důkaz o tom, že právě podléháte monstrozní iluzi, a ani vaše okolí vám ho nepodá, protože vadně nastavené kompasy lidí se navzájem ovlivňují, jako magnety. Rezonujeme spolu navzájem jako rozeznělé struny, naše zvuky se mísí a vytváří harmonie. Občas z té harmonie vystoupí nějaký motiv tak silně, že to zajede do morku kostí – vy víte, že něco slyšíte, ale nejste si jisti, jestli je to hudba budoucnosti nebo mámivý zpěv sirény.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *