Někdo se mne zeptal, proč nepíšu o lásce.

Sedla jsem si, a rozčilením napsala:

„Láska je slovo prázdný jako právě vynesenej nočník.“

A pak jsem pokračovala.

Proč nemluvím o lásce?

Ale já o ni přece mluvím. Stále.

Mluvíme o tom, jak jsem svojí lásce poslala všechny peníze, protože umírá a jeho žena ho miluje?

Umíral touhou po heroinu, který miluje, víc, než sebe a než svoje zasraný drama.

Mluvíme o dítěti, které jsem milovala a strašně jsem ho chtěla, ale představila jsem si, jak jsem s ním sama zhroucená v azylovém domě, v cizí zemi, za zády s psychopatem…

…a z lásky k němu jsem šla na potrat?

Nebo to byl akt lásky k sobě sama, protože jsem věděla, že si zničím život? Láskyplné si připuštění toho, že nevím, jestli máme žloutenku, já, ono, oba a nebudu to vědět včas?

Nebo snad mluvíme o tom, že jsem milovala jednoho muže, tehdy ještě kluka a tři roky jsme spolu žili jako bratr a sestra, protože byl nemocný a jeho srdce se zastavovalo skoro denně?

Asi nemohl to množství lásky na tomhle světě vydýchat.

Bavíme se o tom, že z lásky k sobě jsem odešla, protože už jsem dál nemohla?

Tak o čem to kurva mluvíme?

Co si myslíte, že je láska? A proč si myslíte, že to víte líp, než já?

Moje mlčení je jediná možná reakce, uchování posvátného ve světě, který všechno už tolikrát pošlapal. Mlčím, abych se neprovinila rouháním.

První zdroj lásky v tomhle světě jsou rodiče. Když vás rodiče nemilují, je to tak kruté, že by se to dalo vysvětlit jedině tím, že mne nenáviděli jako zdroj svého utrpení, příčinu svého zkurveného života. (Matka mi jednou řekla, že děti nikdy mít nechtěla, přiměla se je milovat, ne? Nejde to totiž, přimět se milovat.)

Někdo se mi podíval do očí a přečetl, že na počátku je VINA.

Vina je důvodem, proč se Nora nemá ráda. Vinili za to, že jsem se jim narodila a zpečetila chybu. Vinili mne za život, který nenáviděli.

Rodíme se nevinní, ale já se narodila vinná. Možná v tom spočívá ten prvotní hřích. Ani nevíte, kde k němu přijdete.

V katechismu jsem se nevyznala.

Bůh nás „miluje“, prý, a urážíte ho hříchem. Taky mi jednou řekli, že hříchem je útěk z domova. A když někdo neposlouchá rodiče. A nechce cvičit na flétnu.

Když poslouchá rozkazy učitelů, a když je neposlouchá.

Bylo to zmatené.

Boží láska.

Bůh má plnou hubu lásky a plnou hubu keců, jsem usoudila. Kdyby Bůh byl, co k čemu, určitě bych tam jen tak nestála, sotva dost stará na to, abych chodila vedle epesního golfového kočárku, který počátkem devadesátek rodiče dostali, odchoval pak i mé sourozence. Byla to rodinná chlouba. Pamatuju si ho.

Nejvíc si pamatuju ale, jak drkal a skoro se vznášel na kočičích hlavách Starého města a jak vypadám nepříčetně zamyšlená na prvních černobílých fotkách, kde sedím na schodech kostela, někde tam, kde jsem se narodila. Filosofické otázky mi nebyly už tehdy cizí.

Stejně jsem nic nevymyslela.

Když moje matka stála na Staroměstským náměstí, ve velkých modrých šatech, vedle modrého golfového kočárku, už jsem chodila a rozuměla víc, než bych si přála. Byly mi tři roky, a přesto, že jsem nic nevěděla, věděla jsem, že ji žádá o ruku a že ji prosí, aby s ním odešla od mého otce do Německa.

Věděla jsem, že už naposledy.

Už nepřijede.

Z lásky k dětem.

Moje šance na lásku tak zemřela dříve, než vůbec začala.

Ještě celé roky jí posílal kazety s romantickou hudbou a zejména s Enyou, byly nadepsané ručně a v jedné z nich jsem našla čtyřlístek. Ty kazety, protože tehdy byly i prázdné kazety drahé, jí pak otec přehrával v gestu absolutního rouchání písničkama Black Sabbath. Tam jsem se narodila. Z rouhání z nešťastné lásky, odpor k romantickému citu a můj hudební vkus.

Zbytek je historie.

Jako filosofický dítě jsem zbytek svého mládí strávila zkoumáním skulinek ve věrouce, aby mi povolila sebevraždu nebo alespoň zažehnala hrozbu očistce. Moje láska k poznání byla láska, byla absolutní a vášnivá.

Byla to jediná forma lásky, která mi zbyla, kterou jsem si zasloužila. Abych to všechno pochopila.

Proč nesměla odejít?

Z lásky.

Z lásky se také váleli občas na zemi a mne přišlo znepokojivý, jak se tam perou a hlavně, když hází nože. Naše kuchyň byla plná cákanců. Vždycky, něčeho. Co na sebe naházeli. Měla jsem strach z okna. Z výšek. Hlavně, když v něm máma stála, že by skočila. Bála jsem se chodit do špajzu přes kuchyň, tak jsem moc nejedla.

V kostele mne nejvíc zaujala slova „Nezasloužím si, abys ke mně přišel“, to byla moje milostná mantra. Bůh byl absolutní člověk, největší Muž, co mohl existovat, a já jsem si ho nezasloužila, nezasloužila si ho moje máma, a stejně jako v kostele „řekl jen Slovo“, a to slovo bylo na těch kazetách. Byly to samé romantické písně. Bohužel matka je neposlouchala, protože se styděla a věděla, že je to v řiti.

Tak jsem poslouchala Black Sabbath.

Jelikož u boha jsem byla odepsaná, Mark byl v Německu a už nepřijel, zůstal mi jenom můj otec s obrázkem Rasputina, a když mi bylo třináct, začala jsem si představovat Lucifera, jako nejlepšího kámoše a staršího bratra, magii jsem se od něj naučila a moje pocity byly, že mne konečně někdo miluje. Někdo se mně zastává, chce, abys byla silná a nedovolí ostatním, ti to nandat. Byla jsem zamilovaná a jelikož to byl můj otec-bratr, byl to incest. Absolutní láska, dvojitá.

Takže o čem to tady kurva mluvíme? O pocitech?

Jenže láska není žádnej pocit.

Nemůžete mi vyčítat že ji „necítím“.

Můžete si myslet, že ji „neznám“, ale mnohem lepší by bylo se zeptat, jestli ji znáte vy, a odkud. Vaše idea lásky je pravděpodobně úplně stejně pošahaná jako moje pocity z kazety v obalu, který z jedné strany hlásal Enya a z druhé Black Sabbath.

Láska především není žádnej cit.

Je to akt.

Není to slovo nebo sentiment nebo hra na něco a není to vůbec věc, kterou byste si měli do huby brát, pokud ji nechápete z hloubi a nepřísahali jste, že ji nebudete zneužívat pro svoje čachry…

Láska je každý třetí slovo v každý písničce!

A nikdo hudebním producentům nepíše, „Proč se rouháte?“

Taky bych měla říct, v co jsem doufala, a nesplnilo se to, že láska není ježíšek co k vám uprostřed noci přijde, zaklepe na okno a nechá na něm kouzelný balíček. Když jste dítě a máte pocit, že k vám v noci přišel ježíšek, je to strašně špatně.

Láska je – spíš jako velký rozhodnutí. To největší rozhodnutí, který můžete vůbec udělat. Rozhodnutí život dát, a nebo nedat. Zkurvit si ho. Posrat.

Ze všech slov nejvíc má láska nejblíže k útěku.

Kdyby moje matka utekla do Německa s Markem…

Kdyby můj otec utekl s Hankou do USA….

Možná bych nebyla celý život před láskou na útěku.

Ale protože nikam neutekli, jen si vynáším svůj nočník.