Malé zlaté řetězy

Když jsem byla puberťačka, tak mne fascinovaly:

Prokleté šperky.

Téměř každý jsme doma něco měli.

Když jsme se navzájem vyhecovali, nosili jsme je pak potají do školy.

Vyznamenání a odznaky se symboly, staré prsteny a insignie, které často prozrazovaly, na které straně naši předkové stáli.

Dodnes vím zcela přesně, jak můj prokletý šperk vypadal: byl to zlatý náramek se srdcem.

Byla to křestní památka.

Nora na Fetish Night 2015, foto: Petr Jedinák

Nora na Fetish Night 2015, foto: Petr Jedinák

Dostala jsem ho od kmotra.

Byla to drahocenná rodinná památka. Starožitnost. Zlatý náramek byl nejméně sto let starý. Jeho pravost dokazoval punc, který jsem jen pod lupou viděla.

Byl celý ošmataný a barvu chytal do růžova.

Spolu s ostatními památkami na křest a první svaté přijímání mi jen uložili do vitríny v obývacím pokoji, kterou jsem neotvírala. Bála jsem se, že něco shodím. Bylo v ní tolik sošek a sklenic.

Když jsem dorostla do věku, abych mohla nosit šperky, křestní náramek jsem z rodičů vymámila.

Tehdy jsem mohla zjistit, na co přesně je a jak funguje.

Fungoval jako kletba.

Řeknu vám proč.

Artefakt mého dětství mne symbolicky předurčoval k sérii zklamání v lásce.

Zamykal totiž moje srdce.

Podobně jako pokladnička, kterou jsem zbožňovala, měl ústřední motiv tvaru srdce, a to srdce byl zámeček.

Zlatý náramek se jím zamykal.

Brzy jsem zjistila, že malinkatá dírka, do níž by se vkládal klíč, je falešná. Srdíčko jí odemknout nejde.

Musí se zacvaknout jako sponka.

Prostě silou.

Jinak to nejde.

Když jsem ho odemkla, nedržel pohromadě. Nedal by se nosit.

Když jsem ho zamkla, bylo zamčené. Na řetězy.

Podobenství mne frustrovalo zejména kvůli tomu.

Další část náramku tvořily dva zlaté řetězy. Sice byly pěkné, ale vypadaly přesně tak: jako řetězy.

Poslední částí byl plochý díl, ústřední. Na něj by snad přišlo něco vyrýt, ale nebylo tam, co. Byl tam jen z druhé strany punc, a pod lupou jsem rozluštění marně hledala.

S náramkem bylo všechno špatně.

Byl jako naše rodina.

Když mi bylo třináct, začla jsem ho nosit.

Ve snaze najít řešení jsem ho, přiznám se, agresivně spínala a rozepínala.

Až to jednoho dne  nevydržel, hádám, a upadl mi. Někde, dost možná na hlavní třídě.

Když jsem se domů vrátila, byla jsem už bez něj.

Asi nejhorší na tom byla ta úleva.

A tak mne překvapilo, že mne dlouhé roky straší.

Nedávno jsem si sedla ze zbytkem věcí, které pamatují tu samou dobu, a tam jsem si to řekla:

Chybí mi strašně moc. Jediná věc, mi chybí.

Ostatní vzal čert.

Někdy doslova.

Je škoda, že ho nemám.

Kdybych ho měla, něco bych s ním udělala.

Předělala bych ho.

Vzala bych to sto let staré zlato ke zlatníkovi a řekla: „Spravte moje srdíčko.“

Udělejte ho tak, aby nebylo na zámek.

Udělejte něco s těmi řetězy – udělejte z nich třeba květy.

9 komentářů u „Malé zlaté řetězy

  1. Tak krásná slova, berou mě za srdce a odemykají ho! Jsou z vašeho srdce, a proto tolik oslovují! Děkuji a věřím, že „zlatníka“ lze najít. Věřím v osud a budoucnost a v osudová setkání! A píšu o tom, ikdyž zdaleka ne tak hezky jako vy. Díky moc za inspiraci. Až najdete vašeho zlatníka, vypočítejte si vaši partnerskou numerologii 🙂 Třeba to pomůže: http://astro-vestirna.cz/vypocitejte-si-sve-osudove-cislo/

  2. Za trochu lásky šel bych světa kraj… Halelujah!
    Určitým způsobem jsem čekal, že zatímco mě se slovy běž napřed na rtech a odhodlaným pohledem ujistíš, že se držíš hned za mnou, nejprve nenápadně, po chvíli velmi hbitě, vklouzneš zadními vrátky zpět do svého bezpečí.
    Ale kdo ví, třeba jen testuješ, na kolik jsem tě poznal a do jaké míry v tebe věřím – to mi nevadí, nemám rád povrchní věci. Líbí se mi číst mezi řádky.
    Máš ráda hry? Obecně se používá spojení umět prohrávat. Běžné logice se to možná trochu příčí, ale nic těžkého na tom není. Každý znás umí více či méně prohrávat, děláme to odmalička. Mnohem zajímavější mi připadá umění vyhrávat. Když se to snoubí s uměním tvořit hry, začnou se dít věci. 🙂

  3. Omlouvám se za off-topic, ale fakt mě to zajímá a je větší pravděpodobnost, že si přečteš diskuzi pod nejnovějším článkem, než pod starším.
    Ve „Velké knize balení v Čechách(já bych to nazval spíš „Velký soupis oslizlých zoufalců“) jsi napsala: „Když se chci ujistit o smrti zajíčka, zeptám se ho, proč si myslí, že zabili Kennedyho.“ Jsem strašně zvědavej, jaká by na to měla být správna odpověď. Tohle téma znám jen velice povrchně, ale i tak mě z fleku napadnou nejméně čtyři odpovědi(FED, Vietnam, Kuba, Mafie) a nemám nejmenší tušení, jak by to mohlo jakkoliv svědčit o mé dospělosti, či nedospělosti.

    • Kterákoliv z těch odpovědí by byla dobrá, a nedopustil by se jí vesměs nikdo pod třicet 🙂 Jinak komentáře mi chodí live, nezáleží k jakému příspěvku. Já jako největší faktor beru jeho finanční politiku.

      • Podceňuješ chlapíky pod třicet. Jako skoro všechno, není to o věku, ale o zájmech a přístupu ke světu.
        On šlápnul(nebo měl v plánu šlápnout) na kuří oko tolika bezskrupulozním zkurvencům s prostředkama, že bych klidně věřil, že tenkrát v Dallasu těch střelců bylo několik a navzájem o sobě ani nevěděli 😉

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *