Múzy nesedaj na blbečky

„Jedna z těch věcí, které se vám jeví jako malé, nicotné, ale z hlediska vesmíru maj kosmickej dosah…“

Táhne mi na třicet

Po dlouhé době to bylo rande hodné zapamatování.

Nejspíš hlavně proto, že to rande nebylo: nebrala jsem to tak. Záminka pro to, abych se s ním sešla, byla natolik důvěryhodná, že jsem jí uvěřila sama.

Jestli měl nějaký plán anebo jsem ho měla já, či oba, podprahově… to by vše vysvětlovalo. Že se to protáhlo o několik hodin, a na konci večera jsem seděla proti němu jako opařená, a málem jsem mu řekla „máš strašně sexy ruce“.

Jak už to bývá, člověk na prvním rande obvykle nic takovýho neřekne, tak jsem se ho na místo toho zeptala:

„A měl jsi někdy domácí zviřátko?“

Nora ve městě, foto: Petr Jedinák, 2016

Nora ve městě, foto: Petr Jedinák, 2016

Druhý den mi poslal fotku svého psa.

Na štěstí pro nás, plachý introverti mají čtení a psaní, a v závěru devadesátek byli požehnáni příchodem internetu.

Bylo to právě v bezpečí monitoru, když se otevřel docela.

„Měl jsem číst Bukowskiho jako mladej. Vyvíjel bych se jinak,“ z ničeho nic pravil.

„Jo?“

„Hmmm…“

Find what you love and let it kill you?“ ocitovala jsem svůj oblíbený imperativ vášně. „Já jsem ho objevila až nedávno a dost mi to sedlo. Myslím, že to byl génius.“

„Četl jsem teď nějakou povídku v jednom starym časáku a líbila se mi,“ pravil. „A celkově bych něco z něj v sobě potřeboval.“

„Bejt víc radikální?“ nahrávám.

„Víc vášně?“

„Srát na lidi?!“

„Ano, ano, ano,“ řekl, jako by se vyznával ze své viny.

„Tak to do tebe dostaneme,“ říkám, nevím ani jak, vedená vnitřní múzou. „Ať už je to cokoliv z toho.“

Trefa do černého, pomyslím si.

„To je úžasné, že to dokážeš v sobě vycítit a pojmenovat,“ sdílím nahlas.

„Víš, já mám pocit,“ pouštím se dál, „že v Tobě něco úžasného je, o čem možná ani nevíš nebos to nikdy nerozvinul. Strašně by mne překvapilo, kdybych se mýlila.“

Adam se začal kroutit, moje řeč mu nebyla pohodlná.

Rozhodla jsem se přejít ve frontální útok.

„Víš o tom že jsem múza?“

Připustil, že mne takovou zná.

„Múzy nesedají na blbečky,“ prohlásila jsem, temně, nebo jsem alespoň doufala, že rozeznal svůj osud.

Štefan potřeboval vysvobodit z pekla svojí bigamie, a já jsem to pro něho udělala. Tím, že jsem jej skoro zničila.

Fotograf potřeboval zabít svůj starý život, přestat se nudit, a vrátit se do města, aby mohl začít šukat stejnou ligu jako před dvaceti lety, a čerpat z toho energii pro svý umění.

I jeho se mi podařilo „konstruktivně zničit.“

S sebou do nového bytu si vzal krabice jen dvě. Tomu říkám „nový život.“ To sousloví mám ráda…

Všichni muži, co o mně osudově zakopli, něco ode mně nutně potřebovali.

Co potřebuje Adam?

Nevím.

Ale brzy to zjistím.

Nora ve městě, foto: Petr Jedinák, 2016

Nora ve městě, foto: Petr Jedinák, 2016

1 komentář u „Múzy nesedaj na blbečky

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *