Saturn je v astrologii principem omezení. Vládne nad věcmi, jako jsou dluhy, vězení, stárnutí, nemoc a smrt. A práce, samozřejmě. Daně a práce.

Přibližně v osmadvaceti oběhne zvěrokruh a dostane se na stejné místo, kde stál v okamžiku vašeho narození. To je návrat Saturna — velký reset, konec srandy a konec improvizace.

Spoutaná žena, foto: petr Jedinák, model: Nora

Spoutaná žena, foto: petr Jedinák, model: Nora

Rána jako to dnešní se nesou v duchu „Chce se mi umřít a spát.“

Žralok s ohlodanou kostí

Lidi mají různý naivní představy o podnikání, ale teprve hodiny, kdy obvoláváním klientů zjišťujete, že polovina z nich nehodlá a neplánuje zaplatit, vás přesvědčí o tom, že terénní hra je docela jiná, než všechny ty kecy, které se člověk dozvídá z úst motivačních guru.

Veškerý naivní představy a ideály mládí jsou pryč a zbývá jenom ohlodaná kost a pomalu se budící vnitřní žralok, který porozuměl tomu, že pravidlem přírody je „Sežer,nebo buď sežrán.“

Ještě pořád jsem neklesla tak hluboko, abych se pro získávání peněz uchylovala k podvodu, paktům s čerty a ďábly nebo jiným intrikám, ale už teda běžně lžu a dokonce se u toho zvládám usmívat.

Pro dívku z katolické školy, kterou v osmnácti nevzali na vejšku jen proto, že nevěděla, že je potřeba lhát u pohovoru, je to těžký vystřízlivění.

Život je boj.

Zachraň se, kdo můžeš

Je to vlastně docela prostá situace, a zcela určitě v nejsem ojedinělá:

Děláte práci za mnoho peněz.

Ta práce vás pomalu zabíjí.

Usoudíte, že jedinou šancí, jak se z toho dostat, je dělat jí ještě víc, protože je to jediná cesta, jak si našetřit / zaplatit dluhy / získat čas na to rozjet něco jiného.

A tak sestoupíte do pekla.

A najednou už je důležitý jenom zdraví, jestli to vůbec máte vydržet.

Celá situace odkrývá váš bytostný workoholismus a omyl, jelikož, jaký je smysl sestupovat do většího pekla, kdy vás na jeho konci nic nečeká?

Objeví se naléhavá potřeba další vize a otázka, „co bude dál.“ Proč to vlastně všechno děláte.

A vy s hrůzou zjišťujete, že nevíte, a že jste si sice vcelku jistí, co nechcete a co nedokážete snést, ale nevíte pranic o tom, kým budete dál.

Po tom. Na druhém břehu, až se vynoříte jako svobodný člověk.

Musela jsem něco vymyslet. Něco, co by mělo cenu. Jináč by si to člověk nejspíš hodil, protože pracovat sedm dní v týdnu a vědět, že se z toho nevyvlíknete, musí bejt podloženo vizí, která se zdá být udržitelná.

Ta hrůza, když člověk zjistí, že to, co ho ničí, je zároveň to jediný, co má, a že když se toho zbaví, pozře ho zrůda Ničeho…

Strávili jsme s fotografem bezpočet hodin v autě, na cestě tam nebo onam, vždycky zapletení do mé bytostné otázky:

Co potom? Co se mnou bude?

Každý v mojem věku žije tím, že buduje baráky, rodiny a svatby, takže logicky zbývá jenom kariéra nebo různý pochybný světoborný vědy, abych svou existenci obhájil, když z hlediska přírody jsem teda na nic.

Když si pak člověk přizná, že ho všechny vědy už serou, nikomu pomáhat nehodlá ani zlepšovat a zachraňovat svět, nastává ta pravá otázka, kterou Štefan označil jako základní otázku bytí: Co s načatým večerem?

2,5 > 1 chlap

Ad Štefan. Souběhem takových těch vesmírných zákonitostí, který určujou náš běh se stalo, že také Štefan padl za oběť korporátním běsům, od kterých si stíhá odskočit akorát na trénink a dvakrát za týden večer si pustit internet. Jakékoliv špásy jsou nemyslitelný, tak jsem se smířila s tím, že na druhém břehu vyleze buď zničený chlap s žaludečníma vředama, kterého nepoznám, nebo se nějakým zázrakem ještě v této inkarnaci potkáme a bude level 2…

Z původních dvou a půl chlapa jsem klesla na jednoho, a po pravdě řečeno, jsem ráda, když vůbec nějakej sex mám, jelikož sedm dní v týdnu pracujeme oba, a vzato kolem okolo a dokola, nemáme jinou možnost.

Samozřejmě se to netýká jen mužů. Zredukovala jsem úplně všechno: můj život sestává z práce 1, přerušované prací 2, prací 3 a projektem 4. V mezičase je třeba nakoupit, najíst se a vysrat.

Největší ironie světa bez pochyby je, že součástí projektu 4 je Nora: Na živu s Norou, což je bezbřehá pornografie, kterou tu fotíme od loňského jara, a když vyjde knižně, v náhodném listujícím jistě vzbudí dojem, že můj život sestává ze sexu, focení, nudismu a sexu.

A v tom je ta krása umění – umí krásně lhát.

Ženský akt v trávě, foto: Petr Jedinák, model: Nora

Ženský akt v trávě, foto: Petr Jedinák, model: Nora

Smysl života

Je nefér být přinucen k tomu definovat smysl života v osmadvaceti, kdy houby rozumíte tomu, co se má stát a ono se to stejně nějak stane. Jenže mi nezbývalo jinak, protože bez dostatečné vize bych na místo čtyřech prací šla do baru chastat.

Omlouvám se svýmu mladšímu já: teď, když vidím jaká to je dřina, změnit práci, která vás dobře živí, na něco, u čeho budete živí, nedivím se naprosto vůbec tomu, jak jsem to vždycky zazdila.

Ostatně doufat, že vás dostane ze všeho tajemný cizinec, je snadný, že. Nikomu se nechce makat, a nikdo v posledku nechce slyšet, že cesta k jeho snům je docela obyčejná. 

Neobsahuje žádný trik a zkratku. Je to jenom dřina.

Ergo, abych unesla tu dřinu, bylo zapotřebí honem rychle přijít na to, k čemu mne pánbůh stvořil (nebudeme počítat šukání, ani prodávání svého těla, protože v roli modelky se cejtim bejt příliš pasivní na to, abych to vzala jako dostačující naplnění mého života). Ačkoliv, nutno dodat, mám silnej pocit, že něco pánbůh na mysli měl, když mi přidělil tohle tělo — zcela určitě to nebyla fyzická práce…

Ženský akt v trávě, foto: Petr Jedinák, model: Nora

Ženský akt v trávě, foto: Petr Jedinák, model: Nora

Redukce na dřeň

Tak, k čemu mne pánbůh stvořil?

Všechny pilíře už padly, a zbývalo leda Umění. Nějaký slušný, ve kterým bych mohla vyniknout, nebo ho alespoň ne tak docela podělat, protože dělat něco, na co nemáte, to je utrpení a po pravdě jsem nepochopila, proč nám příroda takový věci dělá?

Fotograf samozřejmě loboval za fotografii, pročež jsem prohlásila, že foťák je těžkej a nemám na to, ho unést. Tak. Některý cesty ztroskotají na triviálních věcech.

Výtvarnému umění bych se vyhla, jelikož při pohledu na bílé plátno cítím děs a taky bych se nerada zapatlala. Takže s tím se do kanálu svezla i keramika, věc, o které mi kdysi dávno řekli, že bych to uměla — ale možná si mne spíš někdo představoval v erotické scéně za hrnčířským kruhem…

Nemám ten odpich, co člověk potřebuje, aby ho bavila hudba, a navíc jsem prakticky abstinent, takže bych to asi nepřežila.

Asi ze mne nikdy nebude vyráběnka bydlenka, pročež jsem odepsala pěstování růží, vaření, chovatelství a jiné formy lidové kreativity, ve kterých spousta lidí dosáhla na jakési mistrovství.

Oba dva víme, že by to mohlo bejt psaní, jenže při představě, že se můj život skládá ze sezení za monitorem a nedejbože návštěvy literární kavárny jsem se pěkně osypala.

Myslím, že všem těm nadšencům, co by si nejradši dali vytetovat „pasivní příjem“, nedochází ani náhodou, že ze svojí práce všichni čerpáme dost podstatný díl toho, kým jsme a za koho se považujeme, a  že není žádnou výhrou unudit se k smrti, což jsem si není tomu tak dávno, vyzkoušela.

Chodit do sauny a na wellness vás brzo přestane bavit, a když je vám čerstvě přes třicet, což mi bude, tou dobou, kdy vylezu na Druhý břeh, každá vaše buňka v těle vás informuje o tom, že tu rozhodně nejste k tomu se jen tak plácat a kupovat si píčoviny, a že si to čekání na smrt na dalších padesát let nějak zařídit musíte.

Co umíš? Co máš ráda? Co vidíš a co cítíš, když zavřeš oči?

Ženský akt v trávě, foto: Petr Jedinák, model: Nora

Ženský akt v trávě, foto: Petr Jedinák, model: Nora

Někde uprostřed sněžné zácpy číslo šest set dvacet jedna na cestě do Prahy se naše diskuse svezla k tomu, že řadu těch věcí, který jsem chtěla napsat, bych zvládla zfilmovat. A mi najednou v hlavě svitlo, hlas rozumu pronesl: To by šlo. To půjde. Byl to, milý čtenáři, jeden z těch okamžiků, kdy něco do sebe zapadne, ale nikde se neobjeví duhová aura, nepřiběhne k vám po ní jednorožec, ani Archanděl Michael s plamenným mečem neukazuje, kam se máte vydat.

Jen tichý hlas uvnitř, který mlčí po velkou část vašeho života, řekne „ano“ a vy se pak vydáte dělat něco, co byste vlastně vůbec dělat neměli, není nic moc rozumného, co by vás k tomu vedlo, ale zkrátka víte, že je to dobrý nápad.

Ale nebudou o mně. Budu tam já, skrytě přítomná za výběrem příběhů a témat, poskládám svoje oblíbené obrazy a zvuky, bude to drama — skandál a příhodná cesta, aby si člověk vyřešil svoje trauma, nebo uspokojil svoje choutky, jako to dělá každej. Nepochybuju o tom, že na to, abych se filmu věnovala, mám dostatečně v hlavě nasráno a o kolečko navíc, a že bych se odvážila jít tam, kam nikdo nepůjde, protože nemůže, protože nechce, nebo nemá vnitřní pud, a to já zrovna mám, a v posledním roce jsem vůbec zjistila, že je fajn věci popsat, ale některé si vyloženě říkají o to, je také ukázat..

Ženský akt v trávě, foto: Petr Jedinák, model: Nora

Ženský akt v trávě, foto: Petr Jedinák, model: Nora