Když se v 28 letech probudíte na večerním kurzu herectví spolu se čtrnáctiletejma modelkama, na který machrujou pětačtyřicetiletí herci, aby si spravili chuť z odcházející krásy a vědomí, že už to dál nedotáhnou, dojde vám, že s vašim životem je něco špatně.

Tahle část mne sama, která si nechce vymluvit, že skrývá nepoznaný talent, mne přivede k šílenství.

„To určitě souvisí s tím, že mi tatínek v šesti letech neřek, jaká jsem princezna a že určitě budu baletka,“ konstatuju zhroucená v křesle. Fotograf mi donese balení želatinových medvídků a já je nabírám, a neříkám radši nic, abych se nevyděsila svými vlastními závěry o našem vztahu.

„Osud mladé umělkyně obvykle končí tak, že čeká na to, až ji zbouchne blbec,“ věštím sama sobě budoucnost a zároveň komentuju, jak se mi jeví pravděpodobný osud všech našich známých, které se na prahu třicítky nepřestaly hlásit na umělecké školy.

„Tak podívej Karla, ta zkoušela balet,“ pod vedením jeho kamarádky, přiznává svou otcovskou roli, „a taky vyzkoušela uměleckou školu, na který vydržela měsíc.“ Karla je moje předchůdkyně, která si od něj teprve minulý týden odnesla poslední věci.

„Ještě že to vím, že tahle cesta nikam nejde.“ Jsem tak hrdá aspoň na to, že studium na umělecké škole jsem už vloni zavrhla s poukazem na to, že pochybuju, že mi jakákoliv škola dá cokoliv jiného, než důvody, proč jsem z nich ze všech odešla.

Přemýšlím o tom, jak v tom fotograf může pokračovat, tolik let beze ztráty směru, v té své pošetilé fantazii objevování talentů žen, které žádný talent nemaj, počínaje jeho první ženou, která u zakoupeného keramického kruhu zvládla vydržet měsíc. Nanejvýš dva. Přemýšlím o tom, kdy se rozejdeme, a napadá mne drastická varianta: ve chvíli, až zjistí, že nemám žádný talent. pak už nebude mít co rozvíjet.

„A já se musím cítit užitečnej.“

Možná je to od něj jistá forma sebesabotáže: ostatně napsal to Steven Pressfield ve War of Art. 

Možná je jednodušší se projektovat do někoho, než jít na to sám. 

Jenže nový ateliér, který vyrostl kolem mně v našem novém bytě během posledních dvou dnů mi dává tušit, že historie se právě stala matkou moudrosti a fotograf dospěl.

Dospěl k tomu přestat se sabotovat.

Způsob, jakým si vyvěsil svoje obrazy na zeď ještě dřív, než spustil lednici a naplnil ji pivem, mne přesvědčuje o tom že teďka ale vážně –

a co já.

„Já jsem v minulým životě byla neúspěšná šantánová herečka.“ Mého společníka v čajovně se mi podařilo rozesmát tak, že to myslím zcela vážně.

„Takže proto asi se v tomhle životě setkám s Jedinákem, jelikož on byl zase kurva…“ konstatuji, a každému, kdo se dívá na jeho fotky, to musí být hned jasné.

„Nic jsem nedokázala a včas jsem si nenašla chlapa,“ pokračuju.

„Pronásledoval mne New York, kam jsem neodešla v mládí, pak pocit viny za snoubence, kterého jsem opustila a on se z toho skoro nezved,“ pokračuji ve výčtu svých úspěchů a nejsem si přitom docela tak jistá, o kterým zrovna mluvím životě.

„Umřela jsem ve čtyřiceti na poruchu srdce,“ konstatuju svého vyprávění ámen.

Nahlas jsem zapomněla dodat, že jsem při tom vypadala jako jedna z těch žen, co odmítají stárnout.

Ostatně, to byl asi klíčovej důvod, proč jsem vlastně umřela.

„Zlomilo mi to srdce.“

Mému společníkovi to vše připadá okouzlující, stejně jako moje kontakty s ufonama, moje paranormální schopnosti, moje šaty zásadně bez podprsenky a všechny ostatní věci o mně. Muži to mají těžký s padlýma ženama, pokud na ně mají slabost.

Nebo když vypraví věci, jako, co mi řekl před pěti minutama:

„Víš, já nemám nic, co by mne motivovalo.. nic, čemu bych mohl úplně propadnout.“

Pomyslím si, že spolu s námi je v této místnosti taková věc jenom jedna, příhodná, a chodí zásadně bez podprsenky. O hodinu později mne o mém úsudku ujišťuje, v autě si všímám totiž, že ochranné amulety, které na krku vždy nosil, už na sobě nemá. Hlavou mi proběhne krátká úvaha, zda-li je správně, abych ničila muže, a to, i když si o to řeknou.

Alespoň v něčem jsem opravdová umělkyně.

„Nesrovnávej mne už s tou svou maďarskou zpěvačkou!“ ječela jsem ještě před půl rokem na muže svého života. Štefan mi tím skládal kompliment svého života, ale jeho pointa byla, že maďarská zpěvačka, to byla v jeho minulosti jediná žena, kvůli musel zamknout bouchačku do trezoru.

„Muži se nestřílejí kvůli blondýnám,“  upřesnil nad fotografií zpěvačky s havraními vlasy. Ty jsem po své matce nezdědila. Jiné vlohy možná jo. Nakonec totiž i starý bigamista naznal, poté, co jsem mu předala pamětní minci za tři roky našeho vztahu (skončila v korporátní vitríně vedle trofejí z golfu, jako poslední akt jeho odporu k systému), že Nora je Nora je možná příliš silné kafe na muže, který se začal cítit na svých dvaačtyřicet. Ještě před tím nicméně, v posledním dechu, s typickou zvědavostí muže, který ještě nemá dost, maďarskou zpěvačku upgradoval na maďarskou čarodějnici.

To jsem totiž já – šarlatánka. Pěkně prosím, žádná umělkyně.

Zkoušela jsem herectví, hudbu, zpěv a orientální tanec. Naposledy jsem se vrátila z grafického kurzu, zdrcená, že „ty linky nedokážu vidět“, nemám na to voko, nemám zkrátka na nic talent. „Snad leda na to, abych se svlíkla,“ potvrzuju, jak jsem stále ještě ve vleku svého posledního minulého života.

„A utápěla muže na příslibech tajného poznání.“

V biblickém slova smyslu.

Samozřejmě, že skrze mne ještě nepoznal nikdo nic, co by předem poznat nechtěl.

Skončila jsem s hodinami orientálního tance, když jsem zjistila, že jsem na kurzu jediná heterosexuální žena, která se vskutku narodila jako žena, a od pohledu nemá historii mentální anorexie nebo ji nehyzdí morbidní nadváha.

Všichni si chodí něco řešit je sice heslo dne na každým kurzu, ale co bych tam s nimi dělala?

S transkama?

S modelkama? S čekateli na to, až je „objeví někdo“ a s hercema za zenitem?

Je umění jenom vznešená forma toho, jak sobě a světu říct

„já jsem lůzr“

?

Se svým statusem umělkyně nejsem spokojená a začínám si přiznávat, že to, co mělo být, už nikdy nebude, protože jsem se mezitím sama přerostla.

Cítím se dobře, jen když můžu psát, a je to spíš forma krajního zoufalství, než moci, protože kdykoliv jsem s tím přestala, tak mi bylo špatně, ještě hůř. Je to jediná věc, kterou musím dělat, aniž bych chtěla, a tak ji dělám, protože – kdo ví, co se stát může, kdybych přestala.