Očistec existuje

Jako malá jsem měla problém s pochopením různých prvků katolické věrouky. Ironií osudu jsem jeden z ní velmi dobře pochopila. Očistec existuje. Vím to, protože jsem v něm byla, intenzivně po dobu tří dnů.

Očistec je, jednoduše vysvětleno, „místo určené duším, aby tam rozjímaly o svých špatných rozhodnutích.“

To místo má zcela konkrétní podobu.

Má podobu čekárny venerologické kliniky.

Díky tomu nejnevinnějšímu ze špatných ženských rozhodnutí – totiž nechat se sbalit romantickými řečmi a na milostné dopisy od muže, který byl méně, než důvěryhodný – jsem se ve svých sedmadvaceti ocitla na místě, na kterém bych se nikdy dřív nemohla vyskytnout.

Vlastně hned na dvou takových. Ale vraťme se do čekárny venerologické kliniky.

Barák jsem musela dvakrát obejít, abych se u nenápadně označené chodby přesvědčila, že jde opravdu o čekárnu venerologické kliniky.

Její obsah jsem totiž naprosto nepochopila.

Několik tuctů mladých, módně oháknutých lidí s náušnicema v uchu a s mobilem u ucha si hlasitě vykládalo, jako kdyby se mělo právě vyrážet na párty a tohle byl ten nejlepší bar ve městě, kde si dávají úvodního drinka. Jak jsem zrakem bloudila po osazenstvu čekárny, upoutalo mne, že většina z nich je oblečená, jako kdyby na nějakou párty opravdu vyráželi.

Bylo úterý, jedenáct dopoledne. Do dveří občas vešla sestra.

Z družných hovorů osazenstva v čekárně jsem pochopila, že mnozí sem chodí pravidelně.

Pravidelně proč? Kvůli práci, aha.

A pak mi To došlo.

Ony jsou to kurvy.

Kurva totiž, v kontrastu s tím, co nás na katolické škole učili, nevypadá na první pohled jako nějaká nenormální ženská, a nenosí šarlatové písmeno. V tu chvíli mi dotekly i některé další detaily, jakože sice nenosí cejchu, ale nosí – legíny s leopardím vzorem, jako slečna vedle mne. Nechtíc jsem vyslechla její rozhovor, zřejmě s kolegyní z branže, který trval dobrých čtyřicet minut a byl celý o manikúře.

Čekalo se dlouho. Byl to ten druh čekání, který se tradičně používal pro znásobení účinků mučení, výslechů a trestů. Přijdete a myslíte si, jak to máte děsně na háku a rozumem zpracované. Nicméně samotné čekání vás po hodině zlomí natolik, že za chvíli už nemůžete. Mentální procesy se rozjedou, a vy vedete vnitřní dialog s Bohem, všemi svatými a anděli nebo jakýmikoliv jinými silami, o kterých věříte, že existují, a které by mohly mít příznivý vliv na to, že vám nenajdou HIV.

Nebo žloutenku. V téhle fázi už se ovšem i modlíte, „ať je to žloutenka, to nějak snesu, jenom ať to není HIV.“

Není to směšné? Smlouváte s Univerzem o to, co už je stejně zahraný, a slibujete hory doly, jak se polepšíte, jenom když z tohohle průseru vyváznete.

Odevzdáte krev a moč a tři dny čekáte, než vám zavolají s výsledky, pokud jste pozitivní, nebo lhůta uplyne.

Tři dny, kdy Ježíš sestoupil do podsvětí.

Během těch tří dnů projdete všechny myslitelné stavy duše, a úvahy, které jste nikdy předtím neměli, jako „Musím si pořídit něco, čím se můžu spolehlivě zabít.“ „Ale jak se vlastně dá zabít? Nikdy jsem o tom nezjišťovala…“

Tři dny nakonec uplynou a výsledky jsou negativní, ale vy víte, že už nic nebude jako dřív.

Že pointa celou dobu byla, abyste si prošli očistcem, který je, jak bylo řečeno, zvláštním místem, kde duše má prostor rozjímat o svých špatných rozhodnutích. A nic mne o jeho existenci nepřesvědčilo natolik jako osazenstvo čekárny. Ze všech duší, které tam na výsledky čekaly, a bylo jich pár tuctů, spatřila jsem jenom jednu další ženu, která vypadala, že se v ní odehrává něco podobného, jako ve mně. Byla úplně sinalá, a symbolicky oblečená v bílé. V jednu chvíli to vypadalo, že snad začne zvracet,

Dívala jsem se na ni a na sebe, a na leopardí legíny vedle sebe, a došlo mi, že tohle místo je odrazem našeho světa, kde nevědomost stojí přímo vedle jasného vědomí si sama sebe a svých špatných rozhodnutí, a dělicí čárou mezi nimi je smrtelnost. To úterý jsem si byla velmi dobře vědoma svojí smrtelnosti, a toho, jak jednoduchý je poslat svůj život do kytek.

A tady je ten fascinující paradox: se zbytkem osazenstva čekárny to nic nedělalo. A všichni jsme tam byli na testy na HIV. Mnozí povinně, riziko povolání. Vyčesaní hipsteři s náušnicema v uchu ovšem přinejmenším nebudili dojem, že by si přivydělávali prostitucí. Vypadali jako běžná pražská mládež, party stádo s příměsí kurev, které je od nich beztak těžké odlišit.

Došlo mi, že to, co odlišuje dřívější Malou Smrt a letošní, není nic jiného, než vědomí si svojí smrtelnosti a že tito lidé, ač mnozí zjevně starší než já, jo prostě nemají.

A možná proto je sem osud posílá, stále dokola, dokud si nevědomí, že bitevní linie mezi dobrem a zlem se vede tělem každého člověka. Řekla jsem, že očistec je místem, kde duše rozjímají o svých špatných rozhodnutích. To je však ta méně podstatná část jeho účelu. Skutečným účelem očistce je něco jiného, co se odehrálo v takovém tom bílém křesle, kam vás posadí, když berou krev.

Mladá doktorka zvedla oči od papírů a povídá „Vy jste známá, žejo,“ nestačila jsem zalapat po dechu, když jsem si spočítala, co všechno jsem jí právě o sobě vyklopila, o manželu-feťákovi a pohlavně přenosných chorobách, které mi zatajil. „Viděla jsem vás v časopise,“ dodala, a mně to najednou došlo celý: Nemůžeš uniknout před tím, kdo jsi.

Není žádný způsob, jak se zvednou z toho křesla a prostě tam nebýt.

Všichni máme jen a pouze jednu cestu, která stojí na všech našich dřívějších rozhodnutích, a moje někdejší rozhodnutí proslavit se mne dostihlo v nejvíc ironické možné chvíli, s baňkou vlastní moči v ruce. V tu chvíli mi taky došlo, že celé mé slavné americké dobrodružství bylo špatným pokusem sama před sebou uniknout, a proto odsouzené k neúspěchu.

Očistec číslo 2

Čekárna na potratové klinice vypadá úplně jinak. To je takový předstupeň lepších časů, protože na interrupci je nejhorší období, kdy se musíte rozhodnout, protože vás běží čas. Každé rozhodnutí, které během té doby uděláte, bude mít následky, ale nikoliv tak fatální, pro které byste si musela pořizovat střelnou zbraň.

(Vystavují zbrojní pasy nakaženým HIV? Nevím. A nejspíš to nikdy ani nezjistím.)

Jakmile jste rozhodnutá, jste objednaná, a vlastně už je po všem.

Zmařila jste svoji šanci, ale je to vaše rozhodnutí. Není to na Vesmíru, jestli vám dá ještě šanci. A v tomhle je to úplně jiné dilema. Je to velmi vědomá volba toho, jak chcete dále žít, která má svoji cenu. Vnímala jsem potrat jako cenu za zmoudření, dost možná jako předplatné za moji lepší budoucnost. Otázka mateřství už nikdy nebude teoretická. A v tom se cítím obdarovaná, protože o vlastní vůli bych tu linii nepřekročila, stejně jako bych nikdy neriskovala pohlavní nemoce, ale tím, že jsem najednou byla stržená proudem událostí, které jsem sama nekontrolovala, stalo se to, dost možná se to stát mělo.

Když jsem s jiným Romeem skončila onehdá v nemocnici s celkovým vyčerpáním těla, mělo mne to k něčemu přivést, a nepřivedlo. Je to hrozný, ale jedině v otázkách života a smrti se měníme. Koncentrovaná do jednoho týdne byla otázka mojí smrti, nenarozeného dítěte, nehledě snad na zabití víry a naděje, symbolizované nikdy nepoužitými svatebními šaty, které zůstaly viset ve skříni.

Čekárna na potratové klinice oproti té venerologické obsahuje samé duše, které jsou si vědomé. Potkáte v ní v půl osmé ráno hromadu vyklepaných žen, které se povzbuzují navzájem, přestože se nikdy neviděly. (Tohle jsem zažila jednou: v psychiatrické léčebně. A udělalo to na mne hluboký dojem, že lidi, kteří jsou úplně v prdeli, se snaží si navzájem pomáhat.)

Personál se snaží, seč může, aby vás uklidnil. Všechno je naopak. Tady jsou všichni milí a klidní a moc dobře to znají. Jako andělé. Asi. Poprvé v celkové anestezii jsem měla krásný sen a všechno bylo bílé. Na přelomu života a smrti, cítila jsem, bylo potřeba se Tam podívat. Do sféry Nikoho, do stavu, z něhož se nemusíte probudit. Do stavu, jaký si myslím, že zažíváme po smrti.

Potratová klinika je pobočkou očistce, která je už ale blíže Nebi, protože vaše rozhodnutí, která vás tam přivedly, jsou z větší části altruistická. Zvolila jste si menší zlo. A když je rozhodnutí učiněno, váš život se pak hýbe rychle.

Tady už není žádné čekání. V půl osmé přijdete a v půl jedenácté vás naloží polomrtvou do taxíku. V jednu přicházejí další. Já jsem druhý den ráno šla do práce. A další taky.

Za tři dny se vaše tělo vrátí do původního stavu a ustoupí známky těhotenství. Jste to zase vy, ale stejně jako v případě předešlém, už to nejste původní vy.

Nic už nebude jako dřív. Tak jako jsem poznala, jak křehký je život, který bereme za samozřejmý, pochopila jsem, jak pevné musejí být sítě, aby se do nich něco křehkého narodilo. Obojí se dá tak snadno posrat.

Šla jsem druhý den do práce, a další taky. Vlastně jsem měla volno až čtyři týdny poté. Protože nebylo zbytí. Mezi tím jsem musela podat rozvod, sama v tomhle stavu udělat dvě stěhování, a půjčit si menší balík peněz. Zůstala jsem viset i třetímu činiteli z dvojice Sex a Smrt, totiž Daně. Všechny nezbytné věci se do mne pustily naráz, jako by se chtěly ujistit, že ten další rok už budu mít obě části rovnice, to extatické a bezbřehé, i to limitující a nevyhnutelné.

Byla jsem úplně bez peněz, se třeba sbalenými kufry, se kterými jsem se měla přestěhovat za moře za svým Romeem, který páchal sebevraždu a den na to vyhrožoval mou likvidací, v dokonalém kontrapunktu ke všemu, co bylo řečeno o ceně života a smrti.

Ale to už vám vyprávím bajku o špatných životních rozhodnutích.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>