Tři je špatné číslo na vztah, ale docela dobré do postele.

Pondělí je den, kdy chodím na tantru. Když jsem se na kurz přihlásila, pousmála jsem se nad tím. Sama pro sebe. Tady totiž nikdo neví, že v pondělí chodívali naši předkové na rozcestí řešit tam různé záležitosti se silami, které nebylo radno za denního světla vzývat. Pondělí se vždycky nacházelo v hájemství Luny a proto nejspíš později v křesťanských dobách proslulo jako „satanský den“. Jak příhodné.

Je pondělí a já jako obvykle nevím, do čeho jdu. Moje důvěra vyplývá z toho, že do čeho jdeme, ví náš učitel. A že všechny ty bolestivé, trapné, vzrušující a překvapivé zážitky tu nesbíráme jenom z nudy, ale že nás nesou určitým směrem. Že nás přivádějí blíže k Poznání. To je totiž rozdíl, mezi úletem a rituálem: rituál má vždycky cíl.

Dnešnímu rituálu předchází jen krátké cvičení, během nějž se máme navzájem poznat, abychom si vybrali vhodného partnera pro velký rituál. Celé je to docela rychlé a rouhavě naopak vůči všem namlouvacím rituálům: jeho jméno se nakonec dozvídám až úplně na konec večera, kdy sedíme v kruhu oblečeni.

Jména totiž, stejně jako šaty a naše světské identity, tu nejsou vůbec důležitá.

Při tanci Šakti nechávají přijít k sobě Šivy, aby zakusili naši vůni. Aby dotekem ochutnali naši esenci, která je u každé jedinečná.

Je to velmi přímočaré a funguje to dokonale.

Příroda si sama řekne, jestli to jde a nebo nejde. Vše se děje beze slov. Přibližujete se k cizímu člověku a zkoušíte, jestli spolu můžete mít sex. A když ucítíte, že můžete, tak ho prostě máte. Mí přátele, co mají problém svlíknout se i na masáži, by tohle nikdy nepochopili.

Já jsem to taky dlouho chápala jen principiálně. Nedůsledně, protože jsem čekala, že chemie člověka vychází z toho, jestli se mi líbí jeho zevnějšek a jestli k němu cítím sympatie.

Není to tak. Děje se to úplně mimo tyhle roviny a jsem pořád dost začátečník, protože stále ještě lačně vyhledávám ty muže, co by se mi líbili – a stále znovu se ujišťuju o tom, že to vnitřní s tím zdáním a vlastní představou jen zřídkakdy koexistuje. Všechno je maya, iluze. Je potřeba podívat se skrz.

Někteří Šivové už vidí, jako ten, co ke mně přišel jako první. Projíždí mi po vlasech a dýchá, nasává moji vůni. Ze vzájemného setkání se stává malý ploužák. Když se se mnou po pár minutách loučí, cítím že má erekci. Musím přiznat, že mám velikou radost. Tihle profíci se ovládají dost na to, aby nic, co nechtějí, nedělali. Odchází s úsměvem. Mám pocit, že má radost z toho, že šel za mnou najisto a ve svém úsudku se nemýlil.

Úplně poslední Šiva, ke kterému ve svém tanci zabloudím, reaguje silně na moje doteky na jeho krku. Dotýkám se jeho uší a získávám pocit, že by to šlo. Nikdy předtím jsem ho neviděla. Zariskuju, dám na momentální intuici. Dnes večer jsme tu v blbém počtu, přebývají Šivové. Některá si bude muset vzít dva do svého chrámu. Nevím, co to do mne vjelo, ale navrhuju Alešovi, se kterým už se znám víc než dobře, že toho druhého k sobě přiberem.

Důvěřuju instinktu, přestože záhy zaváhám, jestli jsem nepřecenila své možnosti. Bude to pitomý, říká mozek. Bude ti líto, že se nemůžeš pořádně soustředit na jednoho partnera, se kterým to máš jistý, a užít si to s ním. Tendence je jasná. Každý chceme toho svého. Pozřít ho a sežvejkat. Mít plnou pozornost a vlastnictví situace. Dynamika trojice je úplně jiná a brzo se mi vymyká z ruky. Nevím, co mám dělat. Cítím se jako žena mezi dvěma muži zodpovědná za to, aby to správně běželo, protože oba se soustředí na mne. Sedám si mezi ně. Svlékám jednoho, pak druhého. Snažím se, aby nikdo nezahálel. Je to jak nějaká blbá hra na to, aby všichni dostali stejně a brzy zjišťuju, že pocit spravedlivé rovnováhy nedokážu udržet, protože se stále něco děje, co jde mimo můj plán a proti mojí vizi. Přehlednost duality se tříští a já najednou nevím, co mám dělat. Je mi vnitřně skoro do breku, v duchu to vzdávám. Je to hrozný, přecenila jsem svoje síly.

A pak, v nějakém okamžiku, se všechno přeskupuje v mysli. Pouštím se vize duality, a nová, odlišná rovnováha se sama nastoluje. Pořád se cítím středem pozornosti, ale už nemám potřebu situaci kontrolovat. Pánové si přebírají iniciativu, jak je to pro ně přirozené, a já se jim odevzdávám, a jsem svědkem něčeho jedinečného, co jsem nikdy nezažila. Kvalita mužské energie jako by se přítomností dvou znásobila. Vzrostla exponenciálně. Je to síla. Na místo toho, abych vnímala jejich pozornost jako něčeho se dožadující, je pro me jako velká pumpa, která do mne vhání sílu. Tu kvalitu, kterou sama nemám, neboť ji ani mít nemůžu. Tu komplementární. Cítím, jak ji děsně potřebuju. Jak ještě dlouho nebudu mít dost. Po všech těch sráčích a slaboších svého života počínaje mým otcem potřebuju sílu, abych si mohla dovolit být slabá. Být žena. Vždyť já vlastně pořádně nevím, co to je.

Přítomnost té síly všude kolem působí jako sloup, o který se můžu opřít. Jako páka, která získává sílu tehdy, má-li se za co zapřít, tak si připadám. Poprvé po dlouhých týdnech cítím v sobě sílu vypudit tu prázdnotu, která uvnitř mne po potratu zbyla. Začínám vzdychat a jak už to se mnou bývá, nakonec i křičet.

V jednu chvíli mám mystický zážitek, kdy se moje oči protnou s ostatními Chrámy v místnosti a já cítím, že se v nich děje Totéž. Jakoby Země samotná vtělená do nás žen vydechla úlevou, kterou dokáže vypustit jedině, když se opírá o svého Šivu. „Samotná žena nedokáže účinně odbourat stres,“ vybavuju si svoji vlastní poučku, kterou jsem kdesi přednášela.

Je to oboustranná výhra. Když ze mne odchází ten pomyslný ledvinový kámen nahromaděného stresu, tak už se neovládám, což v praxi vypadá tak, že můj vnitřní Nestranný Pozorovatel se zájmem komentuje to, jak je pozoruhodné, že zrovna vřískám a provádím kopulační pohyby a nechávám se stimulovat s někým, jehož jméno ještě neznám.

La vie est belle, napíše druhý den ráno na zeď Aleš.

Život je krásný, a jsem ráda, že pro mne i pro něj, protože bozi vědí, že zrovna my dva jsme si v prvním poločase život zrovna neužili.