Reportáž z Temné noci II.

Temná noc je akce titulovaná jako „největší BDSM událost roku na Moravě“, přesto je snadné se o ní vůbec nedozvědět, protože společnost Písklata, která za ní stojí, je víceméně uzavřená. Ke mne se dostala s dovětkem „…vrchol dekadentní sezóny“ a to už stálo za to se vypravit na dvě noci do Brna a podívat se osobně na to, zač je toho neřest.

Ubytovala jsem se hned vedle, příhodně pár kroků od slavnosti. Místo v historickém centru skýtá samo o sobě pěkný zážitek pro pražského turistu, zejména takhle ráno poté, kdy se polomrtvá vláčíte na autobus a s překvapením si uvědomíte, že ten menší dav lidí, který stojí před kostelem, není politická manifestace, ale bohoslužba, jelikož je květná neděle.

„Ten religiozní mor tady na Moravě by mne asi zabil“, pomyslím si a přidám, že člověk sice udělal v životě mnoho chyb, ale odchod z katolické církve mezi ně rozhodně neřadí.

Prvním příjemným překvapením večera bylo samotné uvedení do sálu, na kterém návštěvník zacítil první náznak toho, že dnes večer bude vše trochu jinak, než jak to známe z pražských klubů. Odkládám kabát a už v předsálí se mne usmívá několik prazvláštních, dobře naladěných lidí, kteří mne vesměs oslovují jménem, jako by věděli líp, než já, kdo jsem, odkud přicházím a na co čekám.

Hostitelé se mi zdají jako neurčitá směs šermířů, LARPařů a příznivců cosplay, a všichni vyzařují něco příjemně zemitého a pohostinného. Něco, co lidi v Praze nemají.

Pokračuji do sálu dlouhou chodbou a zde nastává proměna něčeho, co jsem čekala, v něco, co i vyrazilo dech. Chodba nečekaně dlouhá je lemovaná jenom svíčkami a dává pocit, že člověk právě sestupuje porodním kanálem do jiné reality. Hodovní síni s klenutým stropem dominují nekonečně dlouhé stoly osvětlené rudými svíčkami, které jsou jako moře a evokují silně atmosféru dávných hostin, kdy se sedalo právě u takových stolů. Hraje smyčcové kvarteto, hudbu, kterou jako bych znala odněkud z filmu. Dělá to na mne hluboký dojem.

Před otvíracím rituálem je čas prozkoumat prostor. Z hlavní síně odbočují souměrně čtyři malé místnosti, salonky, které skýtají větší soukromí a kterým dominují hořící krby. Zahřát se je opravdu příjemné. Už to vidím, že dnes odložím šaty, a oceňuji, jak je vše domyšlené do detailu. V chladu to opravdu nejde. Někdo dotáhl ondřejské kříže pro připoutávání a rozmístil je strategicky vedle krbů. Geniální, vskutku.

„Buďte v půl desáté u baru, něco se tam bude dít,“ zašeptá konspiračně kamarád, „A jakmile lidé zjistí, že se něco děje, všech sto se vás tam nenacpe. My teď jdeme zkoušet,“ odebere se na backstage. A tak se tam přesouvám, a sedám si vedle staré přítelkyně, která dnes přijela se svým novým protějškem.

„Vy se neznáte,“ představuje mne má přítelkyně svému druhovi.

Ale známe, pomyslím si, přestože ho přes masku tak dobře nevidím. „Je to on.“ Šklebím se jako kočka. „Ten, kterého jsem viděla ve vizi.“

„Tady Malá Smrt mi tě předpověděla, víš?!“

Mladý muž má masku Zeleného muže, starého pohanského reliéfu, který nějakou záhadou přežil na gotických kostelech a znázorňuje surovou mužskou sílu a vitalitu lesa. Divokost a plodnost Rohatého boha. Není divu, že ho v pozdějších dobách ztotožňoval se samotným Ďáblem. Uvnitř se usmívám, protože masku má od ní. Sakryš, tahle umělkyně vždycky ví, co dělá, a vždycky má něco pod povrchem.

„Divoká mužská energie – to přesně potřebuješ,“ povídám. Sama jsem od ní dostala masku s otevřeným třetím okem a tajně doufám, že symbolizuje nový náhled a poznání, které jsem učinila o životě. Čekáme na úvodní rituál, shromážděni ve shluku celkem těsném vedle sebe, a tak mám možnost pozorovat zblízka, jak se mladá umělkyně vedle mně nepatrně zmítá ve svých šatech z Roissy, nechvalně proslulého fiktivního rámku erotických rozkoší, z románu, který jsem utěšeně zhltala v patnácti. Někteří jsou v plnění svých erotických fantazií zdatnější než já, a tak nemohu, než obdivovat její šaty, přesně reprodukující nestydatý stejnokroj, který nosily tamní dámy, který má jediný účel – zprostředkovat okamžitý přístup ke všem místům, která žena obvykle skrývá. Zepředu a zezadu je sukně prostřižená a dá se rozhrnout a výstřih je právě tak hluboký, že už nic nechrání, leč zdůrazňuje. Jednou jsem to také zkusila, neuměle, v šatech se šněrovačkou a hustě nabranou sukní, která byla nekonečná a v tom velmi milosrdná, protože se dalo leccos zakrýt. Šukání v šatech má rozhodně, co do sebe. Vytváří to dojem nestydatosti i tam, kde vlastně nic nestydatého není.

Žena z Roissy má navíc kroužky v bradavkách a k dává k dobru, jak se dočetla, že v alžbětinské Anglii takto dámy nosily přibarvené bradavky, a v kroužcích vetknuté růže. Abychom si nemysleli, že jsme ve všem noví.

Začíná otvírací rituál. Na scénu vchází celebrant v rudé masce s holí, následovaný bubeníkem a čtyřmi mladými muži s odhalenými hrudníky a dlouhými bederními rouškami. Líbí se mi. Je na tom cosi domorodého. Jsou požehnání vinným dýmem z kadidelnice a pak se chápou se bílých důtek, které pod umělým světlem tajemně svítí a začnou se mrskat. Mojí sousedce se zvedá odhalený hrudník. Ta to vážně nezapře, pomyslím si o sadomasochistech. Proto taky sedí v první řadě. Vedle mne, pravda… Divého muže si vybrala dobře, konstatuji sama pro sebe, už má ruku mezi jejími stehny.

Jsem v čase a prostoru, kde se nemusím ovládat a tvářit se, že se nedívám, kam se chci podívat, a tak sleduji jejich interakci dál. Mladá žena mlčí, on ji hladí na krku. Je zjevně rozrušená. Jakoby vyvedená z míry. Jiná, než normálně, kdy je jí všude plno. Tak tohle přesně potřebuju taky, pomyslím, si, aby mne někdo umlčel.

Přichází čtveřice žen, zahalených v pláštích a staví se za flagelanty, kteří už zdá se, mají dost.

„To mi něco připomíná,“ pohladí mne má přítelkyně po stehně s úsměvem dobře vykonané práce. Ten jí opětuji, protože i já už nikdy nezapomenu na zasvěcovací rituál, kterým nás tehdy provedla, na sobě velice podobnou masku. Ten tehdejší byl jiný. Stejný, ale jiný. Cítím to už podle hudby, která hraje. Tehdy hrály liturgické zpěvy pozpátku, příšerný satanský chorál, ze kterého se ježily chlupy. A bylo to v souladu se záměrem, kterým bylo vydat se neznámému a překonat stud.

Tento rituál na mne působí víc jako výzva – výzva ve smyslu, kdyby se zprznila mešní liturgie „Jdětet a hlásejte slovo Boží“, jak se pravilo vždy na samý závěr mše, tak tento večer se jasným poselstvím zdá být „Jděte a šukejte“. Čtyři páry otroků a jejich náčelnic totiž odcházejí, každý do jiného kouta hodovního sálu a tam pokračují v rozkoši. Nebo hned na place… zůstal ten poslední… hudba se mění a nabírá to rychlé obrátky, zazněla jasná výzva carpe diem. Hudba je živě mixovaná a maska DJe je nejděsivější ze všech, obrovská černá, jako by nad námi skutečně dozíralo nějaké pekelné stvoření…

Je to vše živočišnější, nestrojenější, než znám. Víc bezelstné a přímé. Než se naději, děje se všude kolem spoustu heterosexu, a to je vítané po všech směrech. K čertu s transkama a vůbec. Někdy mám pocit, že se z toho slavného BDSM vytratilo cokoliv přírodního a živočišného, a stalo se synonymem strojenosti a trapného sexuálního loudění, přetechnizovaných praktik a útočištěm lidí, u kterých se nemohu zbavit dojmu, že se sexem jako takovým a svým mužstvím nebo ženstvím mají nějaký fundamentální problém, což je nejlépe vidět na podílu sociálně retardovaných a nápadně šeredných…

Dnes večer všichni vypadají skvěle, ve velké večerní, a masky zakryjí zbytek. A šaty jsou beztak jenom dekorativní balení toho nejdokonalejšího, co vytvořila příroda. Procházím místnostmi a vidím páry, položené na stolech, shluky přátel, smějících se na lavičkách, objevuje se všude více kůže. Červené svíčky během večera ochotně připalují číšníci, také v maskách, a v jednu chvíli je vidím skládat obložené mísy na mladou ženu, která je dozajista lepší, než-li talíř. Vypadají upřímně zaujatě naším druhem zábavy.

„Tak kde máš to prádlo?“ zeptá se jeden společník, známý svojí zálibou v obnažování. „Po šaty,“ prohlásím zdrceně. „Je mi trapné, aby dáma přišla sama a sama se tu začala svlékat,“ povídám a nelžu. „Tak my ti pomůžeme, zavři oči… říkala jsi, žes na tantře objevila svoje prsa, tak teď je objeví půlka Brna!“

Za chvíli mám jen podvazkový pás a punčochy s kozačkami, a cítím se skvěle. Překvapená. Jako by se člověk spolu se šaty zbavil i notného kusu všeho, co s sebou ve své mysli tahá – identitu, historii, stav a nutnost reprezentovat…. Cítím se daleko víc Já a vlastně dokonalejší, než kdykoliv se snažím dobře obléct, protože dokonalost je Tam Dole a Vevnitř a tu stačí odhrabat, ta se nedá vytvářet přidáváním něčeho, čím člověk ani není. Je mi dobře. Spolustolovníci se dívají a další mne zastavují, aby si prohlédli – údajně – můj podvazkový pás a já vnímám, jak je ta pozornost příjemná.

Půlnoční překvapení překvapuje i ty, kteří mají za to, že by už ničím být překvapeni nemohli. Stojím vedle dvou neblaze proslulých dam, které vyzkoušely během těch let, co je znám, úplně všechno, co figuruje v mých nočních můrách. „Plechové prdele“ je přezdívka, kterou si za to vysloužily. Masochistky. Vlastně, hloupost od vidění, tyhle škatulky. Pakliže je vzrušuje i dívat se na prožitek druhých, je to projekce vlastního masochismu, nebo zrnko sadismu? Půlnočním překvapením je experimentální skarifikace kyselinou, kterou na sobě provádí mladý muž, a tyhle dvě jsou úplně v rauši. Zatímco kyselina pomalu dělá svoje – velice pomalu, proto se taky na rozdíl od žáru a řezání v praxi moc nepoužívá – tak nahlas komentují, co se děje s jeho kůží. Je to vlastně odborný komentář. Myslím, že jsem právě pochopila celý princip pranýře. Oni to ti předkové neměli s tím sexuálním vyžitím zdaleka tak špatné, jak my si představujeme. „Jak nenápadné a účinné!“ praví. Jak jsme všichni v historizujících šatech, mám pocit, jako bych se právě přenesla do minulosti, a viděla všechny ty zhýralé urozené dámy, které obklopovaly královské dvory. Mladík vzývá jakési vlastní božstvo a nakonec se nechá zmrskat, aby ze sebe vydal finální řev jako tur, řev vítězoslavný. Je to takové jiné, s tím mužským masochismem, všímám si. Ono to vlastně dokáže bejt docela mužný, konstatuji, když se tím projevuje síla a ne slabost.

Nakonec nejhlubším zážitkem stejně, jako vždy, jsou důvěrné výměny s přáteli, které se udějí po několika skleničkách. Dozvídám se hodně, a mezi jiným, že jeden můj bývalý Romeo se nedávno vrátil z vězení. Logické vyústění toho, že jsme o něm pak už nikdo neslyšeli, a naháněli ho divní lidé všude možně. Někdy jsou vážně chvíle, kdy si přeju, abych si raději vymýšlela, pomyslím si v duchu o svém psaní.

Na celý večer padl jediný stín zvláštního druhu. Takový, o kterém by si člověk pomyslel, že to je snad žert a nebo skrytá kamera. Jedna z barmanek je zjevně nesrozuměná s dnešní soukromou společností, a ve chvíli, kdy přicházím k baru odhalená, mi nasype „Obleč se děvenko, bude ti zima!“ Nechápu. Dívka z Roissy se dozvídá že s tím piercingem nebude moct kojit. Teprve na další den se dozvídám rozsah celého faux pas, o kterém se bude dlouho povídat. „To jste domluvili schválně, že se tam jako za nás bude ta křesťanka bude nahlas modlit?!“ Bohužel o žert nejde, ale o selhání organizace. Musím přiznat, že mi to sebralo úplně chuť jít svlečená tancovat, a nakonec jsem se oblékla. Ne snad proto, že bych najednou byla tak stydlivá, ale protože to jde proti mým zásadám a pilířům celého hnutí BDSM – bezpečně, s rozumem a se souhlasem. Moje ex-katolické dětství by z ničeho nemělo takovou radost, jako puritánům pěkně ukázat, zač je toho neřest, ale… nesouhlasím, protože Safe, Sane, Consensual rozhodně znamená, že nikdo by neměl být proti své vůli vystavován, a to ani vizuálně, praktikám, se kterými nesvoluje. A voyeurismus a exhibicionismus se musí také dít se souhlasem.

(BTW: Legendární producenti fetiš pornografie updatovali svoje natáčecí podmínky a etický kodex právě tímto směrem, poté, co rozezlení odběratelé začali hromadně odhlašovat exhibicionistickou stránku Public Disgrace, která se zpočátku točila doslova „na místech, kudy chodí naše děti do školy“.)

To se prostě nemělo stát, povídám jednomu z organizátoru osobně. Měl tu být personál, který se neptá. Ale stejně se při četbě zážitků ostatních neubráním dojmu: odříkaného chleba největší krajíc. Kdo všude vidí pokušení, mívá pak pochybnou čest být jím zahlcen.

Kromě tohoto stínu byla Temná noc II. skvělá akce, kterou doporučuji a příští rok určitě dorazím. Stálo to za cestu i nemalé náklady, a doufám, že tomu, kdo nepřišel, jsem alespoň trochu přiblížila atmosféru, která byla od prvních chvil hmatatelná.

A proč jsem vlastně tuhle reportáž nezařadila mezi BDSM, ale erotika? Protože na tom nic deviantního není.

Mladí lidé chtějí šukat, bavit se, svlékat a občas na veřejnosti. A to je docela v pořádku.

Svět je v pořádku.

Příspěvek byl publikován v rubrice Erotika se štítky a jeho autorem je La Petite Mort. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>