Den mojí zrušené svatby připadal na den mých narozenin. „Oslav sama sebe, aspoň, né?“ radili přátelé jednohlasem. A tak jsem slavila sebe. Svatební šaty jsem přitom měla na sobě, neboť už byly ušité. Drahé jak pes. A nikdo je nechtěl koupit.

Když bylo po všem, vyvstala otázka, co s nimi dál.

„Hrozný, co? Jako bych se symbolicky rozhodla zlikvidovat svoji identitu, tím, že jsem si vybrala svatbu na den svejch vlastních narozenin. Už mi to vůbec nepřijde tak romantický,“ přemýšlela jsem nahlas před Tomasem. „Mohla bych ty šaty přivézt v pátek k tobě?“ opáčila jsem, na mysli maje ohniště a kamna v jeho baráku.

„Jistě. Uděláme s nima nějakej rituál,“ vyzkouzlil úsměv.

A tak se odehrál.

Můj přechodový rituál, který způsobil, že rostly i květy ze zadnice.

Vytáhla jsem předmět doličný z cestovní tašky. Tomas už seděl na schodech a zaujímal pozici, která prozrazovala, že se chystá cosi prezentovat.

„Přemýšlel jsem o tom a mám takovej nápad, jak bysme to mohli udělat.“

Tón, kterým to pronesl, směřoval někam mezi „zašukat si v šatech“ a „přizvat k tomu sousedy.“ S určitým napětím jsem poslouchala, co z něj vypadne dál.

„Jestli ty šaty sebou nesou nějaký zlý kouzlo, jak jsi říkala, tak nestačí prostě se jich zbavit,“ pokračoval. Moji historku vzal vážně. To se mi ulevilo, protože ani nemusel. Poslouchat, co vypráví bláznivá čarodějnice o kletbách a znameních, aby si omluvila vlastní nepříčetnost. On je tak chápavý. Možná, že bych to mohla zkusit. Jeho rituál. Jestli nebude až moc perverzní.

„Čarodějnice raděj spálit a popel hodit do řeky,“ předložila jsem svůj plán.

„Spálit, to napadne každýho,“ pravil, pokuřujíc. V sedě na schodech, aby to vyznělo. „Ale takový kouzlo abysme obrátili, musíme udělat něco nečekanýho.“ S překvapením jsem se na něj obrátila. To jsi vážně řekl?

Však on to nebyl jenom žert, o tom čaroději! Právě mne svým řešením přetrumfnul.

„Ne, to fakt stačit nebude,“ přiznala jsem. Zakopat, spálit, poslat po vodě. To už jsem všechno promejšlela. A zašukat si v nich, to je jen debilní pomsta.“

„Musíme je znegovat,“ pravil. „Porušit význam, který nesou,“ jal se vykládal mi svoje porozumění svatebním symbolům. „Svatební šaty jsou od toho, že mají zakrývat to, co je pointou celýho obřadu a tím je to, co se odehraje o svatební noci.“

Překvapivě. Takže přizvat sousedy, doplnila jsem si v duchu.

„Toho jsou příslibem a jako načančané balení mají za úkol kompezovat ženichovi fakt, že ten bonbon, co si kupuje, už je poněkud ocumlanej. Tudíž znegujeme ty šaty tím,“ dostává se k pointě, „že na nich odhalíme to nejpodstatnější, co mají zakrývat.“

„Rozpářeme je?“

Usmívá se.

„A budeš je párat na mně?“

Donesený kinžál nevypadá jako něco, s čím bych ho chtěla nechat zacházet. Byť jako rituální dýka by to prošlo. Orientální dlouhé ostří nahrazuje nůž na papír. Stejně nedýchám, ve chvíli, kdy na mně rozřezává živůtek.

Hned se mi objevuje asociace na slavné scénky z Kink.com, kde zajatkyním vždycky začínají jejich erotická pekla tím, že je někdo sváže a šaty na nich prostě rozpáře. Na místo toho, aby je sundal. Jestlipak to taky zná? Je to dobrý. Děsně klišé, ale funguje to vždycky. Je na tom něco děsivého, když na vás šaty někdo rozpáře. Možná – myšlenka na to, že ani později si je nemůžete zpátky nandat.

Hlasité trhnutí ohlašuje konec spodnice. Je roztržená vejpůl.

Pak udělá něco, čím přeruší konvenční pokračování fantazie. Tomas je totiž umělec. Doopravdy, nemůže to v sobě zapřít, i kdyby stokrát chtěl. Právě se prozradil tím, že si přeměřuje, kde mám přesně bradavky, a k mému vzteku odhaluje, že ta věc je opravdu, je to vůbec možný, ušitá šejdrem. „No, tady to sedí,“ dotýká se přes šaty mého ženství. Přímo uprostřed. Ano. Bude to souměrná kompozice.

Kalhotky jsem si nebrala. Stejně by letěly okamžitě. Je totiž purista. A kalhotky jsou třídní nepřítel fotografického aktu, zdroj nevkusu a otlačenin. Už jsem ho viděla vyřezávat je a retušovat. To je první muž, který přivítal s povděkem můj skandální zvyk nenosit podprsenku. Myslím, že si budeme rozumět. Hlavně, že je tu dobře vytopeno, a všude dosti kamen. Domácí nudista je to.

„Hele a chodí tady všichni nahatý taky?“ jsem zvědavá.

„Jasně. Seš na vesnici. Když je teplo, chodím nahej i po zahradě,“ vysvětluje mi pointu, proč je dobré mít vlastní barák. Vlastně i já jsem tady povětšinu času nahá.

Rozpárané šaty, první fotografie. Dává ji vedle té, kde stojím u stejné zdi a dotýkám se sebe. „Takhle to vyznívá, že ty šaty jsou tam navíc,“ hodnotím.

„Přesně tak.“

„Vypadám jak šlehačkovej dort. Měl jsi pravdu.“ Stydím se.

Vybavuju si jeho vlastní výraz ocumlanej bonbon a uznávám, že z toho šaty nevycházej vůbec dobře. Negace symbolu se odehrává. Dekonstrukce, jak by řekl odborník. Je vidět, že byl na vysoký škole. Tomas nemá moc dobré mínění o manželství. Já vlastně taky ne.

„To jsi se zase sčuchla s někým, co?“ směje se právem.

„Jsi hrozně sexy pod těma světlama.“ Vyvedla jsem ho z míry, zjevně. Tohle není zvyklý slýchat. Jako nějakej režisér, dodávám už jen v duchu. A to je sexy, protože – mi dáváš pocit, že jsem hvězda. 

„Celek nefunguje,“ hodnotí nekompromisně náhled svojí práce. „Funguje detail. Kundička.“

Destrukce svatebních šatůDlouhými prsty si roztahuju sukni, která je rozpáraná, a pod ní spodnička. Vzniká kosočtverec. A v něm kosočtverec. Geometrie. Krása. 

„Jak to vůbec hovoří, myslíš, že to je jako vysvobození kundičky?“ nabízím feministickou interpretaci našeho počínání.

„Nebo že se dereme dovnitř silou,“ nabízí. „To je ta dialektika.“

Někdo se dere dovnitř, a někdo se dere ven. A navíc jsou tu zas ty šaty.

„Šaty z toho nevyšly moc dobře, co?“

„Ve tvém případě je to marná snaha vylepšit dokonalost nedokonalostí.“

„Do kamen s nima.“

Pozorujeme šlehající plameny v kamnech pokroví a já zažívám zvláštní klid. Cítím, že kdybych je tam rovnou nacpala, tak by se tohle nestalo.

„Mám ještě takovej nápad ještě.“

„Co zas?“ tuším lumpárnu.

„Jak kvete na zahradě vistárie, mohla bys odtamtud kvést.“

Občas si připadám trochu jako předmět, a to vyhovuje mojí submisivní části, která chce, aby s ní bylo zacházeno jako s předmětem. Krásným balíčkem, v případě provazů. Třeba. V roli modelky si tak dost často připadám. Nějak mne to uspokojuje, dělat věci, co si namyslí. Takže mi vůbec nevadí, že deset minut čekám, až zase navaří svoje elixíry, aby mohl vyvolat foto z historické mašiny, která se díky tomu blíží spíše portrétování. To by musel být hodně rychlej kreslíř, pomyslím si, neboť dvě hodiny bych takhle nevydržela.

Na stole na všech čtyřech, s prsy prohnutá tak hluboko, že je ze mne vidět jenom zadek, a v něm bohaté květy. Bílé. Nabízel i fialové. Ty jsem zamítla.

„Fialová je barvou pokání, a to nechceme.“

Zvrhlík. Fakt. Vymýšlet si květy. Z mojeho zadku vyrůstají květy.

„Přemýšlím o tom co jsi myslet o muži, který při pohledu na mne vidí, jak mi ze zadku vyrůstají květy,“ myslím nahlas. „Ale možná je to lepší, než všechno, co ve mně viděli ti předchozí.“

Klečím. Čekám. Konečně je hotovo. Trochu to bolí vyndavat. Co bych pro něj neudělala. A pro umění. Jak se zvedám, osvítí mne celá pointa.

„Variace na svatební kytici!“

„Vidíš to!“

„A mám ji u prdele.“

Smějeme se spolu. Zlé kouzlo bylo zažehnáno.

Akt zadek ženy s květy