„A co budeš teďka vůbec dělat?“ Jdeme s mojí kamarádkou Henrietou po nábřeží. Lodě kolem nás tvoří vhodné kulisy pro velké otázky.
„Jako jak, co budu dělat?“ Henrieta se na mě otočí. Vítr jí nafoukal vlasy do obličeje. „Myslíš se životem?“
„Jo,“ přiznávám. „Víš co, bude ti třicet…“ Jako mně.
„Tak jsou dvě možnosti,“ opáčí. Vidím na ní, že se chystá odpovědět suše, s humorer hodným bachařovy dcery. Celý příspěvek
„Já si stejně myslim, že jenom sbíráš materiál na román,“ vynáší kamarádka hned zgrutu svoje podezření, že na ty pracovní pohovory chodím jen tak z hecu.
„Začínám si to myslet taky,“ konstatuju a před očima se mi začínají sčítat obrazy z posledních dnů.
Nora se chce flákat
Ukrajinská recepční s účesem z 80.let a malinovou rtěnkou mě naviguje do výtahu, kde přes četné varovné samolepky jsou cítit cigára.
A nemám tím na mysli davidoffky.
Na pohovoru pak dvě venkovská děvčata, první, přírodní s pouťovýma náušnicema a druhá, nevěrohodná blond, cvrlikají střídavě o kariérním růstu a o kantýně, kde si můžete dát polívku za podnikové čtyři kačky.
Jejich vytoužená meta, pozice personalistky ve velkým celostátním podniku v Praze, na velitelství všech supermarketů, je sytí euforickým pocitem úspěchu, takže si ani nepřipouštějí, že jinak všude kolem nich jsou Vršovice.
V evolučním boji právě povýšily z chlapa od traktoru na chlapa s motorkou a tak jim vůbec nepřijde divné, že se ve třiceti ucházím o místo teamové asistentky na poloviční úvazek. Celý příspěvek
Původní Trainspotting z roku 1996 je „kultovní film“ a „generační zpověď“. Komu v půlce 90. let bylo dvacet, a vyrostl v komunistický zemi, ještě nic nechápal.
„My jsme byli mladí, nadšeni ze svobody, kapitalismu a najednou nám někdo řekl: můžeš si kupovat super věci… a nebo se vyser na všechno a ufetuj se. A my jsme to nechápali,“ konstatuje Štefan. Směje se při tom. „Dneska už to chápem.“
„Tak půjdeš do kina s náma?“
„Nepujdu,“ konstatuje. „Něco by se ve mně zkazilo.“
Cestou se smějem, jak mého ex dostává krize středního věku, když si myslí, že by ho shlédnutí filmu psychicky položilo.
Cestou zpátky už se nesmějem.
Jestli se máte rádi, nechoďte na Trainspotting 2.
„Není to veselej film,“ prohlásil při natáčení jeden z protagonistů. „Je to film, kterej se vás zeptá, co že jste to udělali se svým životem?“
Pak vyšel trailer, a první komentáře psaly, na adresu hrdinů: „Divím se, že to přežili, celejch těch dvacet let.“
„Divím se, že jsme přežili my,“ reagoval někdo další. Celý příspěvek
Když už máte pocit, že vás nic nesere natolik, abyste o tom museli psát, dostaví se.
Každý rok se stejnou vervou.
Vánoce jsou pro mne klasicky špatnej čas.
Bohužel tvrdit, že vás serou vánoce, se v poslední době stalo módní. Takže je ke všemu rok od roka těžší dokázat, jak vás Vánoce serou.
Nora v orgasmickém rauši, Petr Jedinák, 2015
Nora je se sebou spokojená, Petr Jedinák, 2016
Dnes ráno jsem měla klientku.
Věk: šestatřicet. Rakovina děložního čípku, několik let stabilní, sledovaná. Po umělém potratu před šesti lety pak následovaly ještě dva spontánní. Nadváha: asi třicet kilo. Astma. Ekzém.
Poslední kontakt: před šesti lety. Bleskově nalistuji v paměti souvislost: potrat před šesti lety. Ano, tehdy jsem ji viděla naposled. Poslala mi zprávu. Měla to s idiotem, co se nachomýt´ někde, potkali se v baru. Pamatuji si to, protože mi tehdy napsala hned, když se probudila na klinice poté. Napsala mi:
„Všechno je špatně.“
„Jedna z těch věcí, které se vám jeví jako malé, nicotné, ale z hlediska vesmíru maj kosmickej dosah…“
Po dlouhé době to bylo rande hodné zapamatování.
Nejspíš hlavně proto, že to rande nebylo: nebrala jsem to tak. Záminka pro to, abych se s ním sešla, byla natolik důvěryhodná, že jsem jí uvěřila sama.
Jestli měl nějaký plán anebo jsem ho měla já, či oba, podprahově… to by vše vysvětlovalo. Že se to protáhlo o několik hodin, a na konci večera jsem seděla proti němu jako opařená, a málem jsem mu řekla „máš strašně sexy ruce“.
Jak už to bývá, člověk na prvním rande obvykle nic takovýho neřekne, tak jsem se ho na místo toho zeptala:
„A měl jsi někdy domácí zviřátko?“
Nora ve městě, foto: Petr Jedinák, 2016
Tradicím Prigl.cz uctivě věnováno.
Pamatujete si ještě na ty traumatické okamžiky na základní škole, kdy nikdo nechtěl zůstat lichej při rozpočítávání družstva a nebo když se ve třídě obsazovaly lavice?
Sociální status posledního lichého jedince byl tradičně tak špatný, že osvícené učitelé každý rok přesouvali žáky mezi třídami, aby jeho výskytu zamezili. Pokud něco v životě opravdu nechcete, pak je to zůstat lichej.
Existuje kouzelné liché číslo, které určuje, že jste lichý zůstali.
Tím číslem je pětatřicet.
Je to v piči!, foto: Petr Jedinák
„Cenou za to, být ovcí, je nuda. Cena za to, stát se vlkem, je osamění. Volte jedno nebo druhé s rozvahou.“
– Hugo Macleod
Nora rozjímající, foto: Petr Jedinák, 2016
V předchozím díle našeho cyklu jsme vyzradili centrální principy heterosexuality, jak dokládají četné dopisy od mužů („Doufám, že na tento text nenarazí moje milenky, techniku jsem piloval dvacet let!“) jakož i příklady úspěšného sbalení Vaší Milé. Přišel čas na poslední, bonusový díl s historkami o věcech, které se při balení staly… a nikdy se neměly stát. Pojednáme také přístupy k balení, které by snad ani neměly fungovat, až na to, že někomu někdy zafungovaly.
Chce-li muž ve hrách lásky uspět, musí se hlavně naučit kecat. Věrohodně a bez uzardění.
„Nejsem na lovu,“ zalhal Milkov s úsměvem kočky Šklíby, když jsem s ním prohodila prvních pár vět.
(Pojď, laňko blíž…)
Nejlepší je v posteli a v balení sňatkový podvodník, protože nic jiného neumí.Jak pravila jedna má předchůdkyně, u jednoho z mých neperspektivních bývalých:
„Já vlastně nechápu, co by z něj nějaká baba měla. Sex a kecy může mít všude.“
Je-li muž sexuálně průměrný, nezbývá mu, než nasadit mocný kecy.
Moje spřízněná duše, jistý Danny B., vypravěčské umění dovedl k naprosté dokonalosti a uměleckému žánru svého druhu. naše romance měla všechno: drama, napětí, kořeny v minulých životech a požehnání jeho mrtvých předků, nepřátele, kteří proti nám šli ze všech stran.. a takový byl celý jeho život.
V epizodách mezi předávkováními a léčebnami. Ve své vlastní fantazii byl americkým hrdinou, válečným veteránem i zachráncem babiček a toulavých koček. Při vyprávění o tom jak prchal sám z výcvikového tábora mariňáků, ležícím na pustém ostrově obklopeném žraloky nebo jak jeho kamarádi v poušti prováděli lidské oběti byste si skoro řekli..
Jo, je to zmrd, ale… tahle story byla kurva dobrá!
Nora na zemi, foto: Petr Jedinák
