Dojebaný vánoce

Nesnáším vánoce. Nesnáším je tak děsně moc, že jsem musela znovu zavést Dvě minuty nenávisti, ačkoliv jsem přísahala, že „už to dělat nebudu“.

Vánoce jsem nenáviděla ještě dávno před tím, než nenávidět vánoce začalo být módní. Naprostá dysfunkčnost naší rodiny byla totiž málokdy tak do očí bijící, jako právě o vánocích.

Vánoce na vraždu

Vánoce na vraždu

Vzpomínám si na jedny z těch nejranějších, kdy matka mezi rozsvícenýma ozdobama v okně řvala obscénnosti do ulice a chystala se skočit a otec ji pak lovil na lešení, zatímco my jsme přihlíželi a snažili se situaci neúspěšně urovnat produkcí dalších vánočních koled a dekorací. Se sestrou jsme měly k tomu určený zpěvník vánočních koled a elektrické piáno. Nejhůře tyto zvyky snášel bratr, jako nejmladší, a řadu let se projevoval autistickou nadprodukcí vánočního řetězu. Když jsem ho naposledy viděla, udělal vánočního řetězu asi patnáct metrů.

(Pokračování textu…)