Chybějící ingredience

„Chronická nespokojenost! To je to, čím trpíš. Strašná nemoc!“

– Woody Allen, Vicki Cristina Barcelona

„Český chlapi jsou studený a nudný,“ pravila jsem po shlédnutí filmu, který se ptal, proč ženy nemají, co chtějí. „Problém je, že na cizince jsem moc velkej rasista,“ podřekla jsem se a on se rozesmál. „Když to shrnu, podle režiséra máme jen pár možností: být znuděná nespokojená panička, šílená nymfa nebo bejt moralista, co jenom kouká, kde by se mu naskytla nějaká příležitost k hříchu. Celkem asi šest různých, stejně špatných řešení.“

„Jsem překvapenej, že jsme nedostali žádný rozuzlení,“ pravil fotograf.

„Tys nějaký čekal?“ Teď jsem překvapená já. „Je to Woody Allen.“ Mlčíme. Jen chvíli.

„Hej… tohle vlastně není první film, kde to vyřešil trojkou!“ prohlásím nakonec ve stavu jasnozření.

Petr Jedinák: Akt ve vodě, 2016

Petr Jedinák: Akt ve vodě, 2016

(Pokračování textu…)

Sex na 49° severní šířky

Když se bavíme o sexu, musíme pojednat sex, který se odehrává v reálném vztahu. Charakterizovaný marnou honbou po společném orgasmu, reálný sex je raritou, která se odehraje tehdy, když se obě siločáry protnou. Ty však po většinu času oscilují někde mezi „je vedro“, „je pozdě“, „mám krámy“, „dneska jsem se přežral“ a „to jako já?!“

A takovej je všude. Sex na 49° severní šířky.

Zatímco pubertální sex se odehrával v intencích „chci, ale nesmím“, a zda-li můžu mi vůbec nepřišlo na mysl, dospělý sex se překlápí do roviny „chci, ale nemůžu“, která se střídá s „nechci, ale musím“. Tyto dvě elementární situace vztahu, kdy vyvíjíte sexuální nátlak na zemdleného partnera, případně se sami hecujete do akce, kterou musíte přežít, se v zatraceným létě střídají tak často, že za chvíli pojmete podezření, že vám někdo u baráku zakopal tajnej indiánskej kořen. Nebo prokletou hadí předkožku. To už je jedno. Nenašla jsem je, a tak mi nezbývá, než o tom psát.

„Je vedro“

Pokud je vám přes pětadvacet, „sexy léto“ jste naposledy četli v bravíčku.

Léto bylo sexy.

Rozhodně nebylo o tom, že si s partnerem navzájem šetříte své hypochondrické újmy, jako je vyrážka do půli stehen nebo záhadné hučení v hlavě, právě když začnu vlhnout. Včera jsem takto, už napůl svázaná, v županu, zatímco se snažil o něco tam dole, panicky prohlásila, že „na mne asi jde horečka“, a vypila si horký brufen.

Léto se musí přežít. A není ostudou To prostě nedělat.

„Já vím, že bys chtěla svázat,“ řekl mi předchozí den. Ale já nejsem mocen, vyčetla jsem z jeho očí, z toho, jak se tvářil provinile, když vlekl svoji matraci po schodech dolů, kam se rozhodl před vedrem prchnout.

„Sexy léto“ tak zůstalo u zmuchlaného bravíčka, které jsem tehdy v šestnácti hodila do tašky, s sebou na koupaliště, kam jsme šli s partou několik kilometrů, uprostřed parného léta. Byl tehdy menší hic? Prodřela se mezitím ozonová díra?

Spíš jsme se prodřeli my, jelikož ve stejný den, kdy jsem Tomase kontrolovala, zda neusnul spánkem, z něhož už by se neprobudil, jeho syn se svojí dívkou za náma přijeli v poledním žáru suverénně na kole.

„Je pozdě“

Je důkazem zkaženosti tohoto světa, že vás ve školce nutí chodit po obědě spát, abyste pak po celý zbytek života spánek postrádali. Dospělost, polopermanentní únava. Naše konverzace s drahým se ne nadarmo točej kolem toho, jak se kdo vyspal a jak dlouho spal. Primát spánku nad ostatníma potřebama dokazuje, že od jistého věku v přírodě už jste dobrý akorát k tomu, abyste mladým podepsali spoluúčast na hypotéku. Ztrátu ideálů se snažíte zaspat. Spánku není nikdy úplně dost, jak se do únavy přikrádá deprese. Člověku se nechce vstávat, jelikož, přiznejme si, nechce vlastně bejt vzhůru a sledovat tenhle svět.

V noci, někdy v době, kdy už si nepamatuju ani svoje jméno, mohlo být tak deset večer, sedí vedle mé postele na křesle, a zřejmě právě seznal, že dneska nevymyslí předehru, která by mne dokázala probrat.

„Já bych nutně potřeboval jeden orgasmus,“ pípne provinile, odvolávaje se na naši dohodu, že nejlepší bude, když na sebe nebudem nic hrát. V komatózním stavu napočítám v duchu tři dny nazpět, a uznám, že situace se natolik vyhrotila, a že už nelze couvat.

Lenost je matkou vynalézavosti, a tak mi projde vykouřit ho v poloze, při které ležím já. Civilizace jak ji známe, je částečně zachráněna, a já budu muset zítra zkusit zlomit kletbu jinde, jelikož ho čeká služební cesta.

„A to jako já?“

Den D. Milenec na výzvu k souloži reaguje autenticky překvapeně. Doufal, že ho tyto povinnosti minou a hodí je na vrub umělce. Tak by se mohl nerušeně věnovat dál své krizi středního věku a spřádat plány na to, jak nepracovat. Štefan se teď musí šetřit.

„Je mi třiačtyřicet,“ objasňuje.

S vážnou tváří mi navrhuje, že bych si měla najít další frekventanty.

„Maruška nás měla pět,“ navrhuje.

„Ta nymfomanka z Brna?“

O té jsem si myslela, že zřejmě vůbec neexistuje. Když zvážím, že by to s každým chlapem měla takhle, tak nejen, že mi její existence právě připadla více reálná, ale začínám s ní sympatizovat.

Rostoucí marnost

Zpátky s přítelem. Dnes večer se vybičoval a rozhodl se mne vzít na místo, kde jsem ještě nebyla. Romantický penzionek v roklině je dějištěm společné večeře.

„To je takový šukací místo,“ praví umělec a obhlíží celou scenerii. „Ideální pro tajný páry.“ Začíná to znít nadějně.

Možná bych rozpálila Štefana, kdybychom si tu jakože hráli na to, že jsme tajný pár, spekuluju v lehké absurditě, ….a ne, že o něm Tomas ví.

„Mohli bysme být spolu tajný pár,“ šeptám nakonec do ouška Tomasovi, když sedíme v autě a opouštíme mlýn. Moje na stehně položená ruka se s ohlasem nesetká.Místo toho se rozjíždí konverzace na traumatické téma, co jsem nikdy nedělal v manželství, abych zachraňoval náš sexuální život.

„Jeden můj kolega si se svojí ženou hrál na přepadení dostavníku. Postel byla dostavník…  on měl k tomu kostým kovboje,“ osvětluje, jak s rostoucím věkem manželský sex vyhecuje jen adekvátně k němu rostoucí míra zoufalství.

„To by mne hanba fackovala, kdyby měl přepadávat dostavník s vlastní ženou.“

Tomas už je rozhodně moc starej na to, aby si na něco hrál, a raději bude snášet abstinenci, než aby se připravoval ještě o důstojnost. Důstojnost nicméně dostává i tak zabrat, když ho vidím, jak se doma svalí a jeho barva je zelená.

„Jsem se přežral,“ sípe nahlas, a naznačuje, že dneska už od něj nemohu nic čekat.

Finální akt

Hodivši za hlavu nezdary posledních dní na poli sexuální satisfakce, přicházím další den posilněná, s jistotou, že cokoliv teď přijde, už dokážu zažehnat.

Nedostane mne, ten zatracený kořen. Dnes dostanu svůj orgasmus.

Dneska není ani pozdě, a polevily vedra, a na to co obědval, dohlídnu.

Situace se vyvíjela slibně. V rámci erotického flirtu mi donesl do vany sklenici vychlazené, autentické limonády se zázvorem.

V tu chvíli jsem vůbec netušila, že autentický zázvor je moc, moc špatný pro moje střeva, která se po tomto prolití rozhodla vydat veškerý svůj obsah a po zbytek noci orodovat ke všem svatým, na jejichž modlitby jsem si náhle vzpomněla.

Tenhle esej nemohl skončit jinak, než fekálně.

Sex kolem 50. rovnoběžky je totiž o tom, že nakonec pocítíte blaho, a zahodíte všechnu honbu za orgasmem při tom, když velebíte svého partnera za to, že prozíravě dokoupil toaleťák.

Rituál



Den mojí zrušené svatby připadal na den mých narozenin. „Oslav sama sebe, aspoň, né?“ radili přátelé jednohlasem. A tak jsem slavila sebe. Svatební šaty jsem přitom měla na sobě, neboť už byly ušité. Drahé jak pes. A nikdo je nechtěl koupit.

Když bylo po všem, vyvstala otázka, co s nimi dál.

„Hrozný, co? Jako bych se symbolicky rozhodla zlikvidovat svoji identitu, tím, že jsem si vybrala svatbu na den svejch vlastních narozenin. Už mi to vůbec nepřijde tak romantický,“ přemýšlela jsem nahlas před Tomasem. „Mohla bych ty šaty přivézt v pátek k tobě?“ opáčila jsem, na mysli maje ohniště a kamna v jeho baráku.

„Jistě. Uděláme s nima nějakej rituál,“ vyzkouzlil úsměv.

A tak se odehrál.

Můj přechodový rituál, který způsobil, že rostly i květy ze zadnice.

(Pokračování textu…)

Čaroděj

Začalo to klasicky nevinně. Pozval mne k sobě na focení. První vskutku letní den a já se peču v autobuse na cestě do nikam, za mužem, o kterým vím snad jenom to, že je opravdu fotograf a ne že skončím někde rozprodaná na orgány. Obchodníci s bílým masem nemívají portfolio.

Portfolio obrazů je také to první, co dorazivší k němu vidím. Vyskládané na kovové posteli, čtvercová skla jsou pokrytá zvláštní patinou, kterou vytváří jen historická fotografie.

Je to sbírka žen. A ne ledajakých.

To, co vidím před sebou, jsou portréty žen při orgasmu. A dneska se možná stanu jednou z nich.

(Pokračování textu…)

Pondělí

Tři je špatné číslo na vztah, ale docela dobré do postele.

Pondělí je den, kdy chodím na tantru. Když jsem se na kurz přihlásila, pousmála jsem se nad tím. Sama pro sebe. Tady totiž nikdo neví, že v pondělí chodívali naši předkové na rozcestí řešit tam různé záležitosti se silami, které nebylo radno za denního světla vzývat. Pondělí se vždycky nacházelo v hájemství Luny a proto nejspíš později v křesťanských dobách proslulo jako „satanský den“. Jak příhodné. (Pokračování textu…)

Recenze: Prague Burlesque v Cinema Royal

Koupající se burleska

Na fotce: koupající se burleska ve sklenici vody, symbolický zlatý hřeb večera.

Na show Prague burlesque ve zrekonstruovaném divadle Royal na Vinohradech jsem vyrazila na pozvání jedné z tanečnic. „Přijď,“ povídala, „máme větší scénu, efekty, všechno, a to znamená i víc křoví jako já.“ A to znělo jako příslib, jelikož původní komorní show, kterou jsem viděla, zanechala víc než příznivý dojem.* Navíc jsem se mezitím přistěhovala prakticky za roh, takže nebylo výmluvy.

(Pokračování textu…)

Reportáž z Temné noci II.

Temná noc je akce titulovaná jako „největší BDSM událost roku na Moravě“, přesto je snadné se o ní vůbec nedozvědět, protože společnost Písklata, která za ní stojí, je víceméně uzavřená. Ke mne se dostala s dovětkem „…vrchol dekadentní sezóny“ a to už stálo za to se vypravit na dvě noci do Brna a podívat se osobně na to, zač je toho neřest.
(Pokračování textu…)

Sto podob tantry

Je pondělí. Den, který naši předkové zlořečili jako satanský, protože se chodilo na rozcestí dělat věci, o kterých by dobrý křesťan neměl ani tušit. Když letos vyšel kurz tantrických večerů na pondělky, zdálo se to být příhodné. První tři setkání jsem prožila „tak nějak“, až dneska se vracím domů a byť by hlava chtěla jít spát, tak mne naléhavě omračuje vůně pánského parfému, která na mně ulpěla, hezky posazená do směsi dalších tělesných pachů, které naberete, když vaše představa duchovního rozvoje zahrnuje něco takhle fyzického. (Pokračování textu…)

Zasvěcení

Rána, kdy se probudím a mám pocit, že všude kolem je světlo, patří k těm nejlepším. Včera jsem prošla jedním z nejzajímavějších rituálů. Nebyl můj. Nebyl podle žádného klasického žánru. Byl zcela beze slov. Bylo nás šest v doprovodu kněžky bez tváře, která měla masku zlatého slunce a purpurový plášť.

Muž v benátské masce

Muž v benátské masce

(Pokračování textu…)

Na šťastné vlně stále dál

S osudem jsem v kostky hrál

Užíral se hloupou touhou

Nevěděl jsem kudy kam

Stále dál / stále dál / stále dál…

– Flamengo, Kuře v hodinkách (český bigbít)

Dnes ráno nevím, odkud začít. Či spíše pokračovat. Budu-li se držet své umělecké techniky, brzy to tu skončí u pornografie. Protože všude kolem je opravdu spoustu láskya já se cítím tak otevřená, že vzdálenosti v prostoru a čase mizí po první doteku.

Souvisí to nějak se seznamem lidí, kterým věříš. Takže to vlastně není ta iracionální, nejít z mejdanu spát k sobě domů, ale k někomu, koho vůbec neznáš – ale víš, že je na tom seznamu. Věřím ve strážné anděly a moudrost těla.

Zatímco existence prvého není zcela prokázána – nepřímo, když se podívám na všechny průsery, ze kterých jsem zázračně vyvázla – skutečnost, že tělo ví někdy víc, než hlava, je ve mně neotřesitelná. Před třemi měsíci jsi mi řekl, ať zavřu oči a vnímám jenom svoje tělo. A ono to fungovalo, svět kolem začal vypadat jinak. Tak to byl začátek. Kde to má konec…. netuším. Cesta je cíl. Páni, dneska válím úplná zenová moudra.

Přijela jsem na motorce, poněkud pikantně oblečená stále v tom, v čem jsem předchozí večer vyrazila pařit a teplý ranní smog mi probouzel nohy, docela holé, protože ty šaty opravdu byly na party. V konzultaci se zrcadlem jsem seznala, že takhle opravdu nemůžu do práce. Ne, že by na tom teďka už záleželo.

Práce. Ty vole. Obor, plný krásných, mladých, hřejivých (co je to za slovo, kde jsem k němu přišla, vám fakt neřeknu, ale vystihuje nejlépe moje pocity z verbální a tělesné blízkosti některých mužů) a vesměs single mužů, kterým se člověk brání jenom silou napjaté vůle, vedené fantaziemi o tom, co může plynout z toho spustit se s někým z práce. Jo, začnete se vyhýbat společným obědům, červenat se na recepci, snažíte se zmizet neviditelná na záchodě… tak přesně tomu jsem se chtěla vyhnout. Modlila jsem se, ať se vyklidním do podzimního teambuildingu… a teď je mi upřímně líto, že nepojedu. I když. Pařit s kolegy z práce, která vás živí, je svazující. Pařit s kolegy z bývalé práce, to je euforie z toho, že už nemusíte nic zakrývat. Já se tady s někým spustím. Už se vidím.

Jsem tak akorát zralá na to se spustit, pronesla jsem včera v intoxikovaném stavu a ona pravda často zafunguje jako nejlepší balicí hláška. Myslela jsem to vážně a hlodalo mi hlavou, co se mnou jakože bude v tomhle nádherném stavu splývání s Všehomírem, kdy mám pocit, že je všude kolem spoustu lásky v mnoha formách a všechny jsou skvělé. Hippies. Jo! Zase začínám věřit tomu, že je možné milovat bez pokrytectví, nevěr a sraček. Moje jednodenní frustrace byla přeplavena… víra je totiž důležitá. Víra hory přenáší. A láska taky. Žena, starší pár, starší strejda, bezprizorní dívka, utržená ze řetězu v kostýmu školačky, latexová lady, léta blízká kamarádka a múza, druhá kamarádka, která je mým světlem, a třetí, která je mojí zemí a ohněm, všechno je skvělé. A brzy se vrátí můj učitel a určitě bude koukat a doufám, že mi řekne, že jsem skvělá a půjdeme zase na večeři a budeme se na sebe dívat tím pohledem ryzího obdivu a důvěrnosti. Já totiž miluju i svoji psychoterapeutku. Jsem úplně marná. Asi začnu intenzivnějc milovat svoje kamarádky, protože už se nemůžu koukat na to, jaké zhovadilosti si provádějí ve snaze utržit někde aspoň kousek lásky. Z toho jsem včera byla pěkně rozhozená. A tak jsem šla pařit.

Člověk nečeká, že se zásadní životní pravdy dozví v podroušeném stavu od latexového guru a zdravotní sestřičky, navlečené v latexu, s velmi rozepnutým výstřihem. Myslím, že bych měla chodit víc pařit, a vyhodit celou duchovní knihovnu (byť jako dekorace je stylová…) a jak prohlásil můj anděl víc hulit, protože mi to zjevně dělá dobře. Myslím, že se bude taky hodně divit, až se vrátí z dalekých krajin. Myslím, že tou dobou už budu v osvícení, nebo štamgastem místního swingers klubu, vyzářím se do Nicoty a proměním v prach nebo tak něco.

Věci, které jsem neudělala

Jeden veselejší memoár z roku 2009, který si také zaslouží postskriptum.

Věcí, který jsem neudělala, je celá řada, a svého času mne to pekelně sralo.

Lidé se prý dělí na ty, kteří litují toho, co v životě udělali a ty, kdo litují toho, co neudělali. Já jsem vždy beznadějně spadala do druhé skupiny. Ne snad, že bych si zapomněla podat přihlášku na vejšku (a pak z ní včas odejít…). Nejde ani o to, že bych zapomněla některým lidem hezky za čerstva říct, co si o nich myslím.

Moje zbabělé zdržení se činu se vždycky motalo kolem milostných příležitostí.

Poslední soud Hieronyma Bosche

Poslední soud Hieronyma Bosche

Začalo to tím, že jsem na základce v deseti letech neposlal jednu valentýnku. Pak už se to se mnou vezlo. Slavný soude, když už se na to ptáš, tak přiznávám, že mne fakt mrzí, že jsem se nevyspala s G., a před tím s  V. a potom taky s R.

Moje výmluvy, které mohu v této věci předložit, jsou vesměs chabé:

  1. Byli jsme v kině.*
  2. Půl noci jsem prozvracela.**
  3. Bylo mi 17 a byla to moje první zkušenost s trojkou.***
* Což vadilo daleko spíše jemu, než mne.
** Dnes je mi jasné, že to bylo od nervů.
*** Přesto byla zkušenost velmi saturující, netřeba sežrat najednou celou cukrárnu, ne?

Slavný soude, já vím, že mi to neuznáš, ale moje zbabělé já se cítí těmito argumenty docela očištěno. Pro dnešek zakončuji líčení a přidávám další záznam do slizké černé knihy, plné důvodů, proč některé věci nejdou, proč nemůžu, nemám a nevěřím –  do mé příručky negativního myšlení. Nejspíš umřu zbabělá, spokojená se životem, který je arci obtížný, komplikovaný a nefér a nejsou v něm žádné důvody k radosti, kromě toho skvělého pocitu sebetrýznění se za věci, které jsem neudělala.

Postskriptum, 2012

Všechno je jinak, od doby, co mne navštívila Afrodita. Svět se zdá být plný báječných příležitostí k rozkoši – a zřejmě to nějak souvisí s odstřelením mého letitého odmítání alkoholu a drogy, nějak to na tu zbabělost pomáhá…