Třetí možnost, která je na hovno

„A co budeš teďka vůbec dělat?“ Jdeme s mojí kamarádkou Henrietou po nábřeží. Lodě kolem nás tvoří vhodné kulisy pro velké otázky.

„Jako jak, co budu dělat?“ Henrieta se na mě otočí. Vítr jí nafoukal vlasy do obličeje. „Myslíš se životem?“

„Jo,“ přiznávám. „Víš co, bude ti třicet…“ Jako mně.

„Tak jsou dvě možnosti,“ opáčí. Vidím na ní, že se chystá odpovědět suše, s humorer hodným bachařovy dcery. Celý příspěvek

A je po nich veta

léto 2016

„Co chlapi?“ zamýšlím se nahlas nad univerzální otázkou. „Zájemců by bylo dost, vlastně pořád nějaký, ale nic z toho není.“

„Nedovolí si se přiblížit,“ konstatuje můj osudový muž.

„Jo. Vždycky se objeví a pak je po nich veta.“ Moje znepokojení musí být slyšet i po telefonu.

„No chápeš to? Co je k tomu jako vede?“

„Pud sebezáchovy,“ konstatuje Štefan z pozice zkušeného muže.

Nevidím ho, ale stejně vím, že se teď právě kření jako kočka.

Z edice "Obcování s múzou", Petr Jedinák, 2016

Z edice „Obcování s múzou“, Petr Jedinák, 2016

Už není potřeba ji zachránit

Nora je se sebou spokojená, Petr Jedinák, 2016

Nora je se sebou spokojená, Petr Jedinák, 2016

Dnes ráno jsem měla klientku.

Věk: šestatřicet. Rakovina děložního čípku, několik let stabilní, sledovaná. Po umělém potratu před šesti lety pak následovaly ještě dva spontánní. Nadváha: asi třicet kilo. Astma. Ekzém.

Poslední kontakt: před šesti lety. Bleskově nalistuji v paměti souvislost: potrat před šesti lety. Ano, tehdy jsem ji viděla naposled. Poslala mi zprávu. Měla to s idiotem, co se nachomýt´ někde, potkali se v baru. Pamatuji si to, protože mi tehdy napsala hned, když se probudila na klinice poté. Napsala mi:

„Všechno je špatně.“

Celý příspěvek

V tom není žádnej pohyb

Nora je šťastná, Petr Jedinák, 2015

Nora je šťastná, Petr Jedinák, 2015

„Proč nepíšeš?“ zeptal se mne.

„Copak můžu psát o tom, že spolu máme šťastnej vztah?“ zaštkala jsem. „To nikoho nezajímá. V tom není žádný napětí a žádnej pohyb.“

To jsem se naučila ve filmové škole. Pohyblivé obrázky.

Potřebujou se hýbat.

Celý příspěvek

Mohli jsme být všechno

 

Nora ve vaně, foto: Petr Jedinák, 2016

Nora ve vaně, foto: Petr Jedinák, 2016

„Proč furt musíte trpět?“

Nechápu fotografa.

„Vy, umělci.“

„Nechápu, jak můžeš žít takhle, obklopen ženami a přitom zbožňovat Noru.“ Noru, která ho nechce.

Měla bych sklon uvěřit tomu, že jsem to já, ale to je samozřejmě píčovina.

Je to umělec.

Jeho postoj je principiální.

„My ve skutečnosti trpět nemusíme,“ objasňuje.

„Ani nechceme… My si jen nemůžeme pomoct.“

Tak tomu rozumím.

Prý jsem taky umělkyně.

Přisedám si a nahlížím mu přes rameno do notebooku, který má v posteli. On se teď furt na něco dívá.

„Na co se díváš?“

Zdá se mi to, nebo jsem tam něco zahlédla. Byla to  křídla?

„To je o andělích?“ zeptám se.

„Lucifer,“ odpoví. „Je to seriál.“

„O padlém andělovi?“

„Ano.“

„Nech mne hádat: vzdá se nesmrtelnosti kvůli lásce k ženě.“

Na místo odpovědi na mně hodí pohled vděčného zvířete, jehož potřebu jste konečně vyhodnotili správně.

Celý příspěvek

Múzy nesedaj na blbečky

„Jedna z těch věcí, které se vám jeví jako malé, nicotné, ale z hlediska vesmíru maj kosmickej dosah…“

Táhne mi na třicet

Po dlouhé době to bylo rande hodné zapamatování.

Nejspíš hlavně proto, že to rande nebylo: nebrala jsem to tak. Záminka pro to, abych se s ním sešla, byla natolik důvěryhodná, že jsem jí uvěřila sama.

Jestli měl nějaký plán anebo jsem ho měla já, či oba, podprahově… to by vše vysvětlovalo. Že se to protáhlo o několik hodin, a na konci večera jsem seděla proti němu jako opařená, a málem jsem mu řekla „máš strašně sexy ruce“.

Jak už to bývá, člověk na prvním rande obvykle nic takovýho neřekne, tak jsem se ho na místo toho zeptala:

„A měl jsi někdy domácí zviřátko?“

Nora ve městě, foto: Petr Jedinák, 2016

Nora ve městě, foto: Petr Jedinák, 2016

Celý příspěvek

Malé zlaté řetězy

Když jsem byla puberťačka, tak mne fascinovaly:

Prokleté šperky.

Téměř každý jsme doma něco měli.

Když jsme se navzájem vyhecovali, nosili jsme je pak potají do školy.

Vyznamenání a odznaky se symboly, staré prsteny a insignie, které často prozrazovaly, na které straně naši předkové stáli.

Dodnes vím zcela přesně, jak můj prokletý šperk vypadal: byl to zlatý náramek se srdcem.

Byla to křestní památka.

Nora na Fetish Night 2015, foto: Petr Jedinák

Nora na Fetish Night 2015, foto: Petr Jedinák

Celý příspěvek

Debilní příběh o srdíčku

Chci vám dnes vyprávět příběh o srdíčku.

To srdíčko bylo docela malé.

Dokonce by se mohlo stát, že by propadlo dírou, kdybyste si ho dali do kapsy. Na to však bylo příliš důležité. V kapse jsem jej nenosila.

Nora ve vaně srdíčková, foto: Petr Jedinák

Nora ve vaně srdíčková, foto: Petr Jedinák

Celý příspěvek

Tajemství bílých nočních stolků

Bílé noční stolky v ložnici mých rodičů skrývaly různé věci, které jsem si potají prohlížela: punčochy, negližé a postelové knihy. Jednou jsem mezi nimi našla něco, co mi rozdrtilo život.

Ložnice našich byla bílá.

Úchytky šuplíků kovové, a mezi nimi dřevěné lišty z tmavého dřeva. Ty celé sestavě dodávaly luxusní dojem. V roce 1990 to bylo bez pochyby to nejlepší na trhu. Ačkoliv jsem penězům nerozuměla, podvědomě jsem vnímala, že celá ta ložnice je dražší, než si můžeme dovolit.

Alibi nefunkčního manželství bylo dokonalé.

Z cyklu Nora ve vaně, foto: Petr Jedinák

Z cyklu Nora ve vaně, foto: Petr Jedinák

Dokreslovaly jej obrázky ze školky, které rodiče měli nad hlavou. Kreslila jsem je taky – portréty mámy a táty.

Moje matka nádherná:

Černovlasá maďarská kněžna. Moje dětská představivost jí do vlasů doplnila zářící diadém.

Otec vypadal jako hrdina.

I v mé nevinné dětské mysli mi docházelo, že co jsem nakreslila, není pravda.

Mí rodiče nebyli tak krásní, a už vůbec nebyli, jak bych si přála.

Fantazijní bylo na ložnici všechno.

Počínaje bílou. Byla všudypřítomná. Jako bílé svatební šaty, které jsem vždycky chtěla, aby mi ukazovala.

A kytku.

Potřebovala jsem nějaký důkaz, že moje máma je královna.

Nebyla.

Po nějaké době ji přestalo bavit, kytku odnesla a šaty přesunula ke stropu do vestavěných skříních, kde jsem se po nich stále neptala.

Portréty rodičů ze školky byly žluté, v širokých rámech vypadaly jako svatozáře. Svatozář v ložnici byla ještě jedna: měla ji Panna Maria s Ježíškem v zahradě. Visela na protější zdi.

Když mi bylo patnáct, pověsila jsem pod ni africkou masku z hodiny výtvarky. Vypadala, že volá o pomoc.

Klipsová noční lampička na matčině straně byla bílá a na otcově černá, jako by přese všechno, nebylo možné překročit dualitu.

Celý příspěvek