Nejvyšší čas odejít / Taková nevinná party

Došla jsem k závěru, že po špatným horrorovým filmu je nejlepší se zvednout a přecejenom odjet na Celestinu gardenparty a trochu se rozptýlit. Ostatně jsem jí to přislíbila.

Lehkou orientální atmosféru jejího studia dnes podtrhuje záplava svíček, pochodní a jiných světel. Už je po tmě, ale včera byla jarní rovnodennost. Zajíčky, vajíčka a nezbytné tulipány, zdá se, ani jedna návštěva nenechala doma. Sešlo se jich tu docela dost.

„Těší mne, já jsem Nora,“ zopakuju asi dvacetkrát, a protože tu nikoho neznám, snažím se dozvědět, jaký motiv nás dohromady svedl. „Známe se ze školky,“ konstatuje Celestina. Kdybych jí neznala blíž, tak bych si pomyslela, že půjde o duchovní-umělecké jméno, ale známe se. Její rodiče jsou umělci. Oba. Celestina je to, čemu se v jistých kruzích umělkyně říká. Dalo by se říct, se se věnuje byznysu. Stejně jako já. Tedy…

Když se řeč stočí na podnikání, raději svého syna odesílá dovnitř. „Tety si budou povídat. běž si hrát,“ na cestu ho vybavuje neodolatelným čokoládovým vajíčkem, které navíc chřestí.

„Takhle končí většina drobnýho podnikání,“ konstatuje teta a já se přidávám, s popisem svého dluhu. Taky jsem nedávno skončila.

„A co jsi vlastně dělala?“ zeptá se jiná.

Chvíli zaváhám, ale protože sladká ovocná plovoucí mísa už na mne zapracovala, říkám: „Byla jsem New Age guru. Vedla jsem duchovní semináře. Věštění. Magie. A tak.“ Abych ilustrovala svoji pointu, tak se přesouvám na pozadí Celestina oltáře, kde kromě fotek dětí a předků má i nějaké věci ode mne. „Taky jsem vozila zboží. Indie…“ do ruky mi padla kadidelnice. „Tak ta je moje. A myslím že by se tu dalších pár věcí jistě našlo.“

Celestina se krátce zamyslí a pak reaguje: „Víš, já myslím, že je to zábavný, ale…“ Něco hledá v půlce věty. „Prostě si to musíš udržet. Tak nějak od těla.“

„To jsem neudělala,“ vyletí ze mně, „já jsem šla moc hluboko a na dřeň. Když se dostaneš do fáze, že tě začnou verbovat zednáři a zvát tě na rituály kluci z tajnejch služeb, tak máš nejvyšší čas odejít. Už to není taková nevinná party,“ pravím, a protože už jsem opilá, neděsím se toho, co jsem sama řekla. Stejně to jednou muselo ven.

Nora se dívá

Nora se dívá

Celý příspěvek

Všechno nejlepší

Stáli jsme na zastávce autobusu, jako tolikrát. „Držím palce,“ povídá. „Ať se ti stane to, potřebuješ.“

„To zní nějak fatálně.“ Mohla bych se ošívat.

„Kdepak, já tohle přeju lidem pořád. Ne, ať se jim stane to, co si právě myslí, že chtějí, ale to, co skutečně potřebují – jejich pravá vůle.“

Tak jsme se rozloučili.

„A šťastnou Cestu!“ pronesl, když už jsem se otočila a nemohla jsem si pomoct: znělo to fatálně.

Nora v provazech, foto: Petr Jedinák

Nora v provazech, foto: Petr Jedinák

Modré blesky

„Jak se vám daří proměna v ďáblovu nevěstu?“ zeptala se doktorka profesionálně zpoza notesu.

„Děkuji, dobře, kdy dostanu další lektvar?“

Tak takhle se to nestalo.

Seděla jsem v bílém Ikea křesle, které zdařile odvádělo mou pozornost ode všeho, co se mi v sedě na něm tady už stalo, na tom posledním místě na celým světě, kde byste se mohli cítit paranormálně.

Jenže zdání, jak se znovu ukázalo, zdání nejvíc klame.

Fetish Night 2015, foto: Petr Jedinák

Fetish Night 2015, foto: Petr Jedinák

Celý příspěvek

Tam venku je svět

Původní text byl doplněn o citáty, ilustrace a odkazy 16. 3. 2015. Bohužel, původní flamewar mezitím zmizel. Tak jsem vám z něho alespoň v závěru ocitovala BEST OF.

Real Life? never heard of that server.

Real Life? never heard of that server.

Pamflet proti menšinovým subkulturám a duchovním společenstvím všeho druhu aneb „smrt escapismu“

Tak tedy, už to trvá moc dlouho.

Moje trpělivost s příslušníky všemožných subkultur, okrajových hloučků a utopických kroužků právě přetekla.

Hoši a děvčata, někdo by vám už konečně měl odhalit pravdu o vašem světě: ne uvnitř, ale TAM VENKU, existuje úžasný velký svět plný reálných možností. Možností, které jsou bohužel podmíněny tím dospět a žít pravdu sám o sobě.

Škoda, že ho nikdy neuvidíte, fakt. Celý příspěvek

Ráno poté

Zbožňuju ten pocit, když se ráno probudíte v místnosti plné exotických vůní, s dohořívajícími svíčkami, které jste zapomněli zhasit, když jste usínali intoxikovaní a v tranzu v pozdních nočních hodinách – zbytky vína, nábytek přemístěný do zvláštních kompozic, kterým dominuje velký černý kruh, obětiny, které je třeba odnést na rozcestí;

čarodějčino ráno poté.

Velkoměsto je plné mlhy a vlhkého smogu, když se ráno vykrádám ven, jsem obyčejná, černá, jako všichni ostatní a nebe je mléčně kalné. Zataženo, přesto jakoby skrz oblohu svítala nová naděje. Jsem stále v lehké euforii. Význam včerejší noci mi připomíná nový stříbrný prsten na levé ruce, na prsteníčku… svatba mezi nebem a zemí, jak nahoře, tak dole, unio mystica, snad mezi dosud odcizenými částmi mé vlastní duše.

Ležela jsem v bílém saténu zpola v bezvědomí a čekala na smluvenou hodinu, kdy dorazil sdílený záměr z jiné časové zóny. Svištící myšlenky – asi řeknu svému učiteli, že ho miluju – moje šperkařka bude brzy mojí největší důvěrnicí, stačí když prozradím trochu o významu všech těch věcí, co si nechávám dělat – pohanské rituály mi tak strašně chyběly, že se mi chce z hloubi těla brečet. S poslední myšlenkou se zastavím.

Ano. Myslela jsem si, že pohanské rituály jsou překonané, protože co se týče dosahování konkrétních cílů a změn v realitě, objevila jsem daleko účinnější techniky. Move you head, your ass will follow… je to jednoduchý, stačí správně pohnout klíčem v zámku… přehlédla jsem jednu věc: rituály nejsou jenom na magii. Jsou také posvátným úkonem, který propojuje všechny formy existence v Jednu a harmonizuje bytí. A je vlastně úplně jedno, jak je triviální.

Nejsou silné a slabé rituály ve smyslu rituálních forem. Rituál má smysl sám o sobě. I když žádný smysl nemá. Hrabat listí, aranžovat květiny, přijde jaro, tráva roste sama… jak to říkají v zenu. Prostě jen tak být a přeprogramovaný západní mozek odložit stranou, a nechat jiné formy inteligence převzít vedení.

Asi začnu zase slavit úplňky.

Kompas

O morálním kompasu, směru a jak jsem se s jejich pomocí nalodila na šťastnou vlnu.

Mám ráda symbol kompasové střelky. Má pro mne takový osobní význam. Objevuje se poslední čtyři vždycky, když potřebuju slyšet, že jsem v pravý čas na správném místě.

Přinesli mi ji nakreslenou na sklenici v restauraci, kde jsem obědvala po semináři v Googlu. Cítila jsem, že jsou věci fajn. Když jsi mne na mé narozeniny vzal na večeři do restaurace na řece, kde se svit pochodní odráží na vodní hladině, cítila jsem se skvěle. proto mne ani nepřekvapilo, když jsem puzena potřebou sešla dolů a zjistila, že spodní patro lodi má podlahu osázenou mozaikou obrovské kompasové střelky. Smála jsem se. 

Naposledy mne zastihla v cizině ve vcelku ošumělém podchodu v metru, kde jsme obědvali kuře ve fastfoodu. Opět byla na podlaze a byla obrovská.

Kompasová střelka je možná jenom žert vesmíru nebo moje hra na vidění znamení. Nebo snad, je hmotným vyjádřením velmi reálného kompasu, který nosíme v sobě a který zajišťuje, abychom se ve správný čas dostávali na ta pravá místa – a když se jím řídíme, nedostáváme se pak do situací, kdy převládne úplně hmatatelný pocit, že tady-kurva-nemám-bejt-a-co-tu-vlastně-dělám…

Intermezzo: Protože se mi ten obraz líbil, začala jsem Tomu říkat „morální kompas“. Myslím, že jsem to úsloví vzala z Tarotu, kde se u nějaké karty psalo, že znamená situaci, v níž tazatel ztrácí svůj morální kompas. Je dezorientován, protože magnetický pól Severu zmizel a přetloukly ho jiné přitažlivé a odpudivé póly druhých lidí.

Dneska jsem se svého učitele zeptala, jestli si myslí, že Universum dává cukrátka za správná morální rozhodnutí.

Jasně, a za špatná máš uhlí, odpověděl.

Něco jako duchovní posilovna, osvětlil. To už nebylo tak jasné, vrátila jsem se proto k automatu na bonbony. Když totiž pozoruju soustavně svůj život, nemohu se ubránit myšlence, že občas člověk jakoby zadá správnou kombinaci a nějakým nepravděpodobným a možná i nezamýšleným zázrakem otevře dvířka trezoru, ze kterého se na něj vysype spoustu super věcí. Když se tohle stane, vždycky se vrátím o krok zpátky a uvidím tam nějaké zásadní morální rozhodnutí nebo dilema, které jsem musela řešit – a vyřešila jsem ho zjevně správně – automat na bonbony má podle mého přesně tuhle funkci.

Podstatou dilematu je, že je to kurva těžký rozhodnout a dokonce i neběžné způsoby řešení dané úlohy selhávají. Graficky znázorněno to může mít podobu – zažila jsem to, bylo jak mít dva rarachy na každém rameni jednoho… – podobu anděla a čerta, chci říct, který vám našeptává, každý z jedné strany, jak to celé je a co je třeba udělat. Podávají argumenty a vzbuzují emoce, mučivé, úžasné, silné a snaží se zvrátit vážky Vůle na jednu nebo druhou stranu.

Nojo, takhle nám to popisovali na základní škole v nějakém článečku v čítance. (Ba ne, kecám, to byla holka co měla na jednom rameni „dobrou náladu“ a na druhém „špatnou náladu“ a rozhodovala se, koho má poslouchat, hotová filosofka v praxi!)

Když jsem tyto dva hlasy pár hodin poslouchala se usilovně přít, pochopila jsem zásadní vtip celého dilematu.

Vy totiž nevíte, který je který.

Vědět, že si vybírám anděla, zní přirozeně racionálně – a dokonce i vybrat si vědomě čerta, s tím, že vím, že jdu na zcestí, by mělo smysl. Ale vy vůbec nevíte! Nevíte, jestli nechat dobře placené, perspektivní práce a jít za hlasem srdce je největší magořina, která vás napadla, a pravdu mají ti, kdo vám vykreslují plameny pekelnými nebo jestli pravdu mají ti, co vám přinesou hulení a s bohorovným klidem prohlásí, že bylo na čase.

V reálném životě totiž andělé vypadají jako čerti, a čerti jako andělé a na každou stranu snesete dost argumentů, které jsou v posledku neudržitelné. Nějaká indická filosofická škola dospěla už před stovkami let k závěru, že žádné tvrzení není udržitelné. Vím, že nic nevím. Tak. A přesně tady, v bodě kde rozum selhává, a emoce se bouří, nastupuje jiná úžasná fíčura lidské duše, kterou nás vybavil Velký Programátor, abychom dokázali v demoverzi téhle hry fungovat. Totiž morální kompas.

Morální kompas je střelka, ukazující automaticky k nejrychlejšímu východu ze špatné situace směrem do dobré situace, a když ho použijete vícekrát za sebou s výborně zorientovaným azimutem, můžete se dokonce dostat o level výš a do úplně jiné hry nebo vám spadne truhlička s proviantem a bonusovým vybavením.

Čím častěji a lépe ho používáte, tím víc vám slouží a tím fantastičtější jsou výsledky. Dokonce, i když se cítíte jako hromada sraček, to, že jste udělali správnou věc, vyvolá rychlou odezvu vesmírného automatu. A stejným způsobem by se dala popsat mechanika porouchaného kompasu, který vás namísto nejlepšího východu spolehlivě dostane nejrychlejší cestou do totálně nehratelné lokality, kde vás přízraky vašich špatných skutků stáhnou o poslední pětník. Ne nahodile dezorientovanej, ale vyloženě špatně vyladěnej kompas je největší průser. Nahodile zmatenej kompas vás dostane jednou do průseru, a občas k něčemu skvělýmu, dokud nenaberete jeden ze dvou možnejch směrů – nevyladíte si kompas správně nebo vadně.

Intermezzo: Mám teorii  o tom, že se morální kompas ladí podle všech podnětů, které z okolí přijímáte, a úplně nejvíc podle lidí. Zdržujte se ve společnosti špatných lidí, a vaše střelka půjde ze severu hezky rychle na jih, aniž si toho všimnete. 

Největší legrácka celé téhle hry samozřejmě je, že nikdy nemáte nezvratný důkaz o tom, že právě podléháte monstrozní iluzi, a ani vaše okolí vám ho nepodá, protože vadně nastavené kompasy lidí se navzájem ovlivňují, jako magnety. Rezonujeme spolu navzájem jako rozeznělé struny, naše zvuky se mísí a vytváří harmonie. Občas z té harmonie vystoupí nějaký motiv tak silně, že to zajede do morku kostí – vy víte, že něco slyšíte, ale nejste si jisti, jestli je to hudba budoucnosti nebo mámivý zpěv sirény.

Všechno je nové

Ležela jsem na posteli krátce před půlnocí a ze své nové postele se dívala na vysoké stropy protější zdi, lemované oltáři. 

Všechno se mi zdálo nové. Naplněné zvláštním světlem, které bych snad neúplně mohla popsat jako úlevnou euforii, pronikající do všech buněk v těle se středem v srdci. Všude kolem bylo světlo – fyzicky ve mne – a nebylo to nepodobné prvním dnům na ženském pavilonu číslo dvě, kde si z prvních hodin vybavuju jenom bílé křeslo, do kterého jsem se přivtělila, vysoká okna a secesní stropy, venku stromy a mezi nimi Světlo – pronikající přímo do mojí duše, která se mu náhle otevřela, celá hladová a vyprahlá, poté co se musela nadobro vzdát. Tehdy jsem se otevřela tomuhle Světlu a všemu, co s ním šlo, stavy podobné vzkříšení Lazara (které se sehrává v rámci dramaterapie v protějším pavilonu s alkoholiky…), „vstaň a choď, já jsem přestala moci chodit, protože mi tělo vypovědělo službu, ale zážitek to byl podobný, celý zbytek mne vstal a začal chodit. Objevil se směr. Možná, paradoxně, když tělo přestalo uhánět zuřivě do Nikam, protože už prostě nemohlo, mohl se celý ten zbytek zvednout a jít a nechat se vést světlem vzdálené hvězdy, která hovořila o lepších zítřcích.

Ten zásadní rozdíl mezi včerejší půlnocí a pavilonem dva byl v tom, že tehdy jsem byla kus mrtvého těla a zkroušené duše, které nasávalo Světlo jako houba a nechalo se jím naplnit, kdežto teď jsem fyzicky vnímala, že tím zdrojem Světla v celém okolním prostoru není nic jiného, než moje vlastní bytost, s mystickým středem uprostřed hrudníku. Jak se to stalo, nebo co se změnilo, to nedokážu říct. Před měsícem jsem měla pocit, že jsem popel, včera ráno jsem četla z těla blízké bytosti o mystériu fénixe, povstávajícího z popela ve formě čistého ohně.

Mám rád lidi co hoří hoří hoří jako ta báječná rachejtle –

 

– Jack Kerouac

Snad sehrál roli ještě nezavršený, vlekoucí se rituál plamene poznání, který jsem každý den žádala, aby mne očistil od všech falešných forem lásky a všech falešných obrazů a utrpení, které s sebou nesou – neměla bych o tom mluvit, protože není u konce, ale chci…

Druhé ráno cestou kolem řeky ve městě jsem si uvědomila, že tohle světlo vyvěrající odkudsi ze mně, mimo mne, naplňující mne, že ho přeci znám. Nějakou dobu jsem měla pocit, že mi tu všechno vrací rok 2009.

Tehdy to přece začalo. Přišlo pár snů a jako by mne naložil neznámý taxík a já se vezla spíše na sedadle spolujezdce, a občas taky, jak pravil šaman, svázaná v kufru – ale při vědomí, snad je to díky mojí mentální síle, nikdy na mne posedlost nepřichází v té formě backoutu, vždycky mi zbylo alespoň pár z mých pěti, sedmi smyslů – měla jsem tehdy pocit, že v mém životě konečně přišla odpověď na to, kdo-jsme-odkud-přicházíme-kam-jdeme (to je jeden slavný obraz, ignoranti, neznáte umění), že jsem si nějak odtrpěla dost a nahrabal dostatek dobrých skutků, aby mi mohla být vyjevena podstata toho speciálního nadání, o kterém jsem od dětství tušila že ho v sobě nosím, ale nebyla jsem schopná ho otevřít. Jako tajná komnata, kterou dokážete najít a víte o ní, ale chybí vám klíč.

Bylo to na veliké science fiction akci vprostřed léta, kam jsem přijela jako psychická troska – necítila jsem se tak, ale reálně jsem byla, oddávající se akorát tak workoholismu, jelikož to byla jediná nectnost, která přinášela jakýs takýs užitek, drogy a alkohol jsem odmítala ze zásady, a debilní vztah a špatnou společnost jsem už měla – bylo mi čerstvých jednadvacet a ve svém životě jsem došla do bodu, kdy se mi plně realistické zdálo, že mne v životě čeká už jen samá dřina a utrpení a žádná radost. Pěkně jsem následovala příklad své matky!

Z tohoto pohledu mne částečně omlouvá, že jsem  se tehdy taky účastnila série nejdebilnějších rituálů ve svém životě, z nichž ty nejzdvořilejší usilovaly o zlomení svobodné vůle nevinného člověka. Kam směřovaly ty, které jsem nakonec neudělala, raději pomlčím. Byla jsem hluboce nešťastná a začalo mi to kurvit charakter, abych se vyjádřila stručně.

Z výcviku Církve Satanovy jsem odešla zlomená poté, co jsem pocítila, že nedokážu čelit obsahu svých snů, kterými podvědomí vznášelo usvědčující obžalobu mého vlastního života. Nesnesla jsem to, začala jsem si procházet a trochu vykládat teprve o rok později… nicméně to jsem se zase pohodlně vrhla do zoufalé iluze spokojeného rodinného života a chtěla jsem se vdávat. Zatímco sen o ženách, stoupajících k nebesům skrz mystérium Beltine zůstával nevyslyšen a nevyslechnut kdesi mezi záchvaty frigidního workoholismu, nezvladatelného nočního obcování s démony a denním přeskakování mezi nutkavým vyhledáváním rozkoše a rezignací na jakékoliv potěšení.

Dva tisíce devět. Na scifi conu se mne zmocnilo něco zvláštního, dříve nepoznaného, co jsem střídavě připisovala astrologickým vlivům, géniovi místa a celé akce, a nakonec jsem přijala vysvětlení jednoho kabbalisty, že to je svatý Anděl Strážce. Přirozené pozorovací schopnosti a nadšení vědátora-amatéra mi umožnilo pochopit, že to bílé-stříbrné světlo, ať už je to cokoliv, funguje jako bio indikátor (jako rybička, která plave jenom v čisté vodě, pozn. pro ty, co zaspali hodiny biologie na střední škole). Vždycky se to objeví, když jsem ve správný čas na správném místě a dělám správné věci nebo třeba potkám někoho, kdo přináší něco velmi správného.

Tady by asi stálo za to se zamyslet, ve kterém okamžiku tenhle fantastický software zmizel, ale… asi ještě nejsem připravená si tu otázku položit. Zatím jsem spokojená se zjištěním, že to asi „to ono“ a je to zpátky, a všichni, kdo mají sklon mi tvrdit, že jsou to jenom mysl-měnící-látky se můžou jít s prominutím vysrat, ano, přátelé?! Jděte se vycpat, protože mně aktuálně věřit na to, že zažívám něco zvláštního a nejsem jenom v rauši z intenzivnějšího paření a probouzení-sexuálně-zanedbané-ženy (filosofové mohou nazřít, že všechna tato paradigmata ve skutečnosti dokáži koexistovat, děkuji, s filosofy jsem si vždycky rozuměla).

Což mne přivádí k velikému tématu roku dva devět.

Houby stavební spoření.

New Orleans.