Nejpřesnější věštba

Mám svého věštce. Sleduju ho na video každý týden ráno, když se oblékám, jak vykládá karty na videu. Dobře poradí. Sedí to. Je to vážně profík. Jeho poslední věštba byla vůbec nejpřesnější.
Zase ukazoval ty svoje karty do kamery. Byla to piková šestka.
„Piková šestka ukazuje, že pro vás přichází čas zotavení, je to příležitost se z něčeho se zotavit, vzpamatovat se….“
 Pak se zarazil.
Zdálo se mi, že ho opustila profesionální maska.
“Sakra, všichni se vzpamatováváme, ze všeho možnýho, už léta.“

Nejvyšší čas odejít / Taková nevinná party

Došla jsem k závěru, že po špatným horrorovým filmu je nejlepší se zvednout a přecejenom odjet na Celestinu gardenparty a trochu se rozptýlit. Ostatně jsem jí to přislíbila.

Lehkou orientální atmosféru jejího studia dnes podtrhuje záplava svíček, pochodní a jiných světel. Už je po tmě, ale včera byla jarní rovnodennost. Zajíčky, vajíčka a nezbytné tulipány, zdá se, ani jedna návštěva nenechala doma. Sešlo se jich tu docela dost.

„Těší mne, já jsem Nora,“ zopakuju asi dvacetkrát, a protože tu nikoho neznám, snažím se dozvědět, jaký motiv nás dohromady svedl. „Známe se ze školky,“ konstatuje Celestina. Kdybych jí neznala blíž, tak bych si pomyslela, že půjde o duchovní-umělecké jméno, ale známe se. Její rodiče jsou umělci. Oba. Celestina je to, čemu se v jistých kruzích umělkyně říká. Dalo by se říct, se se věnuje byznysu. Stejně jako já. Tedy…

Když se řeč stočí na podnikání, raději svého syna odesílá dovnitř. „Tety si budou povídat. běž si hrát,“ na cestu ho vybavuje neodolatelným čokoládovým vajíčkem, které navíc chřestí.

„Takhle končí většina drobnýho podnikání,“ konstatuje teta a já se přidávám, s popisem svého dluhu. Taky jsem nedávno skončila.

„A co jsi vlastně dělala?“ zeptá se jiná.

Chvíli zaváhám, ale protože sladká ovocná plovoucí mísa už na mne zapracovala, říkám: „Byla jsem New Age guru. Vedla jsem duchovní semináře. Věštění. Magie. A tak.“ Abych ilustrovala svoji pointu, tak se přesouvám na pozadí Celestina oltáře, kde kromě fotek dětí a předků má i nějaké věci ode mne. „Taky jsem vozila zboží. Indie…“ do ruky mi padla kadidelnice. „Tak ta je moje. A myslím že by se tu dalších pár věcí jistě našlo.“

Celestina se krátce zamyslí a pak reaguje: „Víš, já myslím, že je to zábavný, ale…“ Něco hledá v půlce věty. „Prostě si to musíš udržet. Tak nějak od těla.“

„To jsem neudělala,“ vyletí ze mně, „já jsem šla moc hluboko a na dřeň. Když se dostaneš do fáze, že tě začnou verbovat zednáři a zvát tě na rituály kluci z tajnejch služeb, tak máš nejvyšší čas odejít. Už to není taková nevinná party,“ pravím, a protože už jsem opilá, neděsím se toho, co jsem sama řekla. Stejně to jednou muselo ven.

(Pokračování textu…)

Rytmus života (This is Rock)

Proud života. Foto: Petr Jedinák, 2016

Proud života. Foto: Petr Jedinák, 2016

Jdu známou cestou po práci domů, a možná proto, že už je noc, tak se mi moje myšlenky zdají být nové a neznámé.

Něco se valí jako lavina. Nemůžeš to zastavit. Co budeš dělat? Dospěl jsi do bodu, kdy můžeš těm pánům v práci říct, že nemají recht. Jsou na omylu, myslejí si, že za peníze můžou dostat cokoliv, i tebe. Tvoji duši. Jenže ty jsi s překvapením zjistil, že tvoji duši už nezaplatí žádná škvára.

Co uděláš? Co si počneme?

Železniční přejezd signalizoval předěl, tak jsem ho přešla. Proud myšlenek mezitím dotekl nazpět do svého zdroje. Došla jsem na zastávku autobusů, kde se před mými zraky otevřelo zvláštní divadlo.

Zpátky.

(Pokračování textu…)

Ona je had

Byla to docela obyčejná místnost, kde probíhají psychoterapie. Pohovka, dvě křesla a na zdi neutrální obraz. Neutrálně působila i doktorka, padesátnice, jejíž tvář si pět minut po odchodu neumíte vybavit. Usedla jsem do šedého křesla.

Zkušený filmový divák už by v tu chvíli věděl, že začíná expozice satanistickýho filmu.

Jenže to já jsem v tu chvíli ještě netušila.

 

(Pokračování textu…)

Zítra zabiju ženu v rudé

Měla jsem sen.

Toho druhu, který se nezapomíná.

Vtahuje vás svojí silou dovnitř stále znovu, dokud nepochopíte jeho tajemství. Takových přijde jen pár za život a to, čem hovoří, je vždycky otázkou života a smrti.

V tom snu jsem se střetla se svým Úhlavním Nepřítelem, jako se střetávají hrdinové v bojových filmech. Nikdo mi nemusel vysvětlovat, s kým mám tu čest. Byla to Ona. Čarodějnice. Krystalické Zlo. Síla která, je-li odhalena, tak už nepomůže nic jiného, než ji zabít. Zítra zabiju ženu v rudém, nebo ona zabije mne.

Tak jako Dorotka, když konečně odhalí čaroděje ze Země Oz, našla jsem i já strůjce za oponou. Papírová zeď spadla a já jsem za ní viděla najednou celou pravdu o tom, jak to bylo: můj život, posledních šest let.

Šla po mně stále. Nikdy mne nenechala být. Její zlá síla mi sice působila jen různé krachy, ústrky a běsy, co nebyly smrtelné, ale za to přicházely s železnou pravidelností. Kamkoliv jsem se hnula, byla tu stále se mnou, ta neviditelná síla, a jen díky tomu, že jsem o ní nevěděla, mě nechávala být.

Srala mi život, jak mohla. Začínala jsem pořád znovu, celých těch šest let, blažená nevědomostí o ženě za oponou. Bylo v tom jakýsi podělaný ekvilibrium: nemůže mne dostat úplně na kolena, protože o ní nevím. A tak se skrývá. Jako daň za to mi nedovolí nikdy vyrůst. Za to, že se jí nevzpírám a nekonfrontuju se s ní tváří v tvář.

Zacouvala jsem bezděčně za frontovou linii svého vlastního života.

Ale teď – teď už není, kam utéct.

Zeď padla, opona padla. Poznala jsem ji, co na mne chystá, a tím jsem ji odhalila a sebe uvedla ve smrtelné nebezpečí.

Její podoba se několikrát proměnila do podoby žen, které mi v minulosti pěkně zapékaly. Ženy, o kterých jsem bez pochyby měla pocit, že mi škodí snad jen pro svou povahu.

Čarodějnice totiž nemá žádný rozumný důvod, aby mne tak nenáviděla.

Prostě jen nic jiného nezná.

Je to její bytostná povaha.

Přišla si mne obhlédnout, celá v rudém. Byla připravená zaútočit a zabít mne klidně na místě, hned. Přesto jsem věděla, že to neudělá. Že je to víc jako výzva. Otázka. Demonstrace síly beze studu. Síly, která dokáže bez váhání zabít, ale neudělá to jen proto, že si může se svou absolutní převahou dovolit být sadisticky velkorysá. Dovolí ti, aby sis sám řekl, jestli to chceš později – a nebo hned. Moc času stejně nemáš, nechá tě připravit se a pak – pak tě zabije formálně při souboji, jak se to dělá.

„Zítra,“ oznámila jsem jí. Srozuměla, že se potkáme o slunce západu.

„Musím ještě obstarat svoje věci.“

Řekla jsem jí něco v tomto duchu.

V mém hlase byla slyšet citelná melancholie toho, kdo ví, že se balí na poslední cestu.

Aniž by cokoliv odvětila, vnímala jsem, jak se v tu chvíli naše mysli minuly: v jejích očích jsem ubohá myš, která by se měla jít raději se všema rozloučit, protože už brzo bude po ní. V její mysli tomu tak je proto, ne že by to nezbytně byla pravda, a neměla bych vůbec šanci vyhrát, ale protože mysl zlé čarodějnice žádné jiné vyústění nezná.

Já jsem přípravu na vlastní smrt vnímala docela jinak.

Celou mou bytost zaplavilo vědomí tak jasné, jako kdyby na to vyhrát v tom souboji byl recept, který stačí dát dohromady. Recept, co nikdy neselhává, bez ohledu na to, co tvrdí okolní svět.

První součástí toho kouzla, vnímala jsem, bylo připravit se na smrt. Ve smyslu, připravit se na absolutní selhání, jaké je vůbec možné. Nejhorší scénář je nyní ten, že zemřu a budu zahanbena. Když tuto možnost přijmu zcela a budu s ní smířená, cítila jsem, že bude smrt ve mně už přítomná a ta fyzická si na mně nic nevezme. Kde nic není, tam ani smrt nebere. Zítra umřu – a bude to fér.

Cítila jsem, jak ve mně síla nelpění roste a vedle něj se objevuje druhá nezbytná moc, která mi umožní vyhrát: soustředit se. To slovo mnou začalo vířit ve všech souvislostech. Soustřeď se. Všechno je jen síla vůle.

Síla mysli, to byla skutečná hodnota stříbrného meče, který jsem pro účel zabíjení třímala v rukou.

„Jen tyto dvě věci: opovrhnout smrtí a soustředit se. Když se dostaneš do toho stavu mysli, můžeš vše.“

Soustřeď se nebo zemři.

V tu chvíli se můj funkční meč proměnil do podoby mého skutečného rituálního meče, kterým je laciná replika středověké dýky, vcelku trapná a vážící nanejvýš sto gramů. Koupila jsem ji kdesi na hradě jako turista. Protože ale všechno byla síla mysli, bylo to vlastně fuk. Bylo jedno, jestli ji půjdu zabít rukama, nebo udělám rituál, ve kterém to s ní skončím. Viděla jsem dokonce vedle obřadního kruhu stát třetí možnost: postel, na kterou stačilo ulehnout a jít spát a v bdělém snění jako dávní šamané bych zničila tu hrozbu jednou provždy.

Rozhodla jsem se pro rituál.

Cítila jsem, že mám ještě čas. Moje soustředění roste a nabyde plné síly až dalšího dne večer.

S tím pocitem jsem se vzbudila a sen si zapsala.

Souboj o západu slunce

Neměla jsem čas ho zkoušet si ho vykládat. Můj den uběhl, a po něm přišla další noc. Co jsem v tu chvíli netušila, je, že ve starověku se den počítal od slunce západu.

Nastal tedy vlastně smluvený čas souboje.

Nastalo „zítra.“

Seděla jsem tou dobou v autobuse po dni stráveném s milencem, a euforicky vyšukaná pozorovala, jak zapadá slunce. Můj uvolněný běh myšlenek přerušila jedna, která se vynořila naprosto odnikud.

„Nejdůležitější silou bojovníka je pohrdání smrtí.“

Co?

V tom jsem si ji vybavila. Věděla jsem přesně, odkud ta veledůležitá myšlenka ze snu byla.

Napsal to Steven Pressfield ve War of Art.

Citoval přitom někoho, kdo to řek ve starý Spartě, a celým titulem své knihy narážel na jiné velké dílo vojenství starověku, totiž na Umění války Sun-c´.

Pressfieldova kniha Válka jménem Umění nebo snad Válka o umění je bez pochyby jednou z nejzásadnějších knih, co jsem kdy četla.

Je to soubor esejů o vnitřním světě umělce a o smrtícím boji, který musíme svést každý sám za sebe se silou, které říká Odpor:

Odpor je odpudivá síla. Je negativní. Jeho smyslem je strhnout nás z cesty, rozptýlit naše soustředění a zabránit nám v tom tvořit. Odpor je nesmiřitelný. Nedá se s ním smlouvat. Je to motor na ničení, naprogramovaný z fabriky pro jediný účel: zabránit nám vykonat naši práci.

Odpor je nesmiřitelný, nezkrotitelný a nejde unavit. Zredukujte ho na jedinou buňku a ta buňka bude dál útočit. To je jeho přirozenost. Nic jiného nezná.

Odpor se zdá přicházet zvenčí, ale rodí se v nás. Odpor je nepřítel uvnitř.

Jeho cílem není nás ranit a nebo zmrzačit. Jde mu o to zabít. Jeho terčem je epicentrum našeho bytí, naše duše, jedinečný dar, se kterým jsme přišli na zem a který nikdo kromě nás nemá.

Odpor znamená vyhrnout si rukávy.

Když s ním bojujeme, jsme v boji na život a na smrt.

Jako já a rudá čarodějnice.

Později v knize se objevuje recept, jak Odpor porazit, a jeho hlavní ingredience jsou tyto: musíte porazit strach a dosáhnout soustředění.

To znamená přestat se crcat s podružnýma zápletkama, kterýma jsou vaše osobní krachy. Přestat  začínat stále znova. Můj život v letech, zakletých čarodějnicí. Vnitřní sabotáž, jak přesně píše Pressfiedl, je tu od toho, že vám nedovolí vystrčit růžky a když se o to pokusíte, je připravená vás oddělat.

„Odpor je strach,“ píše dál, „ale zřídka odhalí svou pravou tvář, skrývá se za milion racionalizací, protože kdyby se ukázal za to, čím je, museli bychom si připustit, že se prostě jen bojíme a hanba z toho, být sám sobě za zbabělce, by nás přiměla jednat.“

Náš kořenový strach, přirozeně, je strach ze smrti a odtud pochází myšlenka, která se objevila ve snu a probrala mne v autobuse: Největší ctností válečníka je pohrdnout strachem ze smrti. Tak pravil spartánský král Agesilaus.

Byl to ale strach ze smrti, který jsem musela vstřebat? Ne, byl čímsi jiným. V mém snu byl strach jasně zabarven jako strach ze selhání. K tomu mi sama přišla další citace:

Umělec si musí navyknout na kamenitou stravu, sestávající ze selhání, neúspěchu, výsměchu a hanby. Musí ji milovat, tak jako se mariňák chvástá, že z celé armády má právě on to nejdebilnější vybavení, nejvyšší úmrtnost a nejnižší žold.

Protože umění je válka, milí drazí – a válka je peklo.

Na mysl mi přišla proměna mého skvostného stříbrného meče v nefunkční repliku, se kterou jsem si musela poradit tak jako tak.Tak tomu říkám výstroj za všechny prachy.

A peklo – peklo jsem viděla sama. Vždycky se trochu pootevřelo, hrozilo mne pozřít, ale nakonec se spokojilo jenom s „bububu ty malá píčo“ a zase zaklaplo víka, a nechalo mne pokračovat v životě, který se po všech stránkách podobal úsilí prokletého Sysifa: vždycky, když jsem něco měla mít a šlo o to, to neztratit a dostat se dál, pekelná huba se otevřela, a já, nespozorujíc, že už to zase dělá, jsem do ní zvládla suverénně napochodovat.

Sebesabotáž se mi stala svého druhu sportem.

Můj život byla dokonalá „stínová symfonie, novela nebo film, které jste měli napsat“ a já je – jako tolik lůzrů – namísto toho žila, ač se mi z toho chtělo blejt.

„Druhotný zisk z nemoci“ se tomu prej odborně říká.

Lidově asi tolik, že se vám prostě vyplatí bejt marnej.

Žena v rudém je Smrt.

Je to vyzyvatelka. Teď nebo nikdy. Mohla bych se snad jedině dál tvářit, že jsem ji neodhalila, že o ní nevím, že všechna ta zla, která mi způsobila, vlastně nebyla tak zlá. Snášet je dál, něco vybudovat, a pak zhatit, rozehrát stínovou symfonii do dalších let a poslouchat se pak, stejně jako jsem letos poslouchala v ordinaci dalšího lapiducha

„Slečno, váš život se poslouchá jako film, už jste o tom uvažovala, věnovat se filmu?“

a nezbytné

„Na vaši historii budeme rozhodně potřebovat alespoň dvě sezení.“

provázené těžko skrývaným výrazem profesionálního vzrušení. Protože poslouchat lůzry, to tu máme každý den. Ale lůzr s epickým rozměrem, to se nevidí jen tak.

Pressfield si v tomhle řeže svoji větev pod sebou sám. Ve vyjmenovávání všech forem odporu jde daleko dál, než kam bych si kdy troufla. Podle něj je Odpor drama, každý průser, nemoc a splín ale taky každá snaha je léčit.

„Ta část, ze které tvoříte, nejbytostnější část vaší duše, je průserama nedotknutá. Nepotřebuje se léčit. Nevěřte tomu. Je totiž celistvá, neporušená.“

Žena v rudém jsem samozřejmě já.

To je důvod, proč přistupuju na fotografův nápad, pojednat ilustraci formou sebepoškozování, a válím se nahatá venku na balícím papíře a leju na sebe vosk. Vždycky, když tohle děláte, poškozujete tím jenom sebe. Není to to, co nám furt opakujou strážní andělé? Kurva, kurva, au.

„Všechno ve snu je já,“ praví lapidárně jungovská škola.

Buďme poněkud konkrétnější v tom, koho je třeba zabít: žena v rudém je Sebesabotáž.

Destruktivní síla, s níž uzavíráme pakt ve chvíli, kdy jí neumíme čelit. Pakt o vzájemném neútočení a relativním klidu.

Dostáváme od ní poukaz na řadu projebanejch let, na živoření, které jakkoliv velkolepé se může zpočátku zdát, je to živoření, protože rukojmím se stala naše duše.

Jen proto mohla fungovat tajná úmluva, kterou měla čarodějnice a moje podvědomí: ty mne necháš bejt, a nebudeš mne moc týrat, jenom si občas kopneš, a já v budování skopávaných hromádek najdu život, svou útěchu a naplnění času, překlepu to hezky, aniž bych se svých ambicí dotkla, a budeme si kvit.

V tom snu jsem věděla, že na mne kula pikle právě šest let.

Logicky mi přišlo na mysl se podívat, kde jsem tehdy byla a odkud se tam vzala žena v rudém, se kterou jsme uzavřely pakt.

Tou dobou jsem se, věřte nebo ne, dala dohromady se skutečnou černou čarodějnicí.

Agnes

Než k osudovému setkání s A. došlo, měla jsem rozjetou firmu H., což vzhledem na to, že mi bylo jednadvacet, mohl být jeden z těch zázraků, o kterých se později píše v knihách.

Mohl.

Tím se předbíhám událostem a vyzrazuju, že se nestal. Sevření ve hrudi prozrazuje, jak mi celá věc dosud není lhostejná.

Kurva kurva au.

Tady to totiž začalo: nejlepší vlna mého života, kterou jsem zahodila a dneska, tady v tom autobuse, než zmizí poslední paprsky slunce, je na čase přiznat si, jak to vlastně bylo.

Bylo mi jednadvacet.

Měla jsem kulový a bednu entuziasmu, jak to bývá. Doslova jsem dýchala inspiraci. Začla učit programovat. Seděla jsem nad H. 14 hodin denně a ráno jsem vstávala nedočkáním.

Vlastně bych nejradši nechodila spát vůbec.

Mohla jsem tohle říct o kterémkoliv jiném nápadu svého života? Vztahu? Škole? Práci? O kterýmkoliv z debilních rozptýlení, jichž jsem se pak dál chytala?

Sotva.

Jako betlémská hvězda zaplála nade mnou celá idea H., a přestože jsem neměla snad nic, o co opřít svou představu o úspěchu, nějak jsem to dělat začala. Gratulace stíhala gratulaci. Věřila jsem v sebe a cesty se samy otevíraly. Tehdy mne ještě nenapadlo řídit se ničím jiným, než rozumem a vůlí. Neměla jsem z ničeho strach. Dokonce jsem za celý rok neměla ani blbou chřipku. Jak by si vůbec troufla nemoc, na mne, tehdy, když jsem se vznášela v lesku své vlastní hvězdy a odevšad na mne padal stříbrný prach?

Tehdy, to byl v mém životě okamžik, kdy jsem porazila Odpor. Když porazíte odpor, tak se vám nedělaj ani ve vlasech lupy. Taková jsem byla já, a protože ve fyzice se všechny síly vyrovnávají, tak se i síla Odporu nahmotnila do podoby A.

Agnes byla snad ten nejodpornější člověk, jehož jsem kdy potkala. A měla lupy. Byla to perfektní zlá čarodějnice: šeredná, záludná a vemlouvavá. Byla to řeč, s níž nemůžete smlouvat. Když to zkusíte a začnete jen lehce diskutovat, už vás má. Když jsem ji poslouchala, měla jsem často pocit, že slyším mluvit Ďábla. Spoustu řečí o svobodný vůli člověka a do nich zabalený odpornosti, lži a vraždy.

Prostě jak z filmu.

Nechala jsem se postupně od A. vtáhnout do série okultních rituálů, satanských mší a věcí, na který bych nejradši zapomněla, ve kterých jsem přišla o svoji firmu H. Nechala jsem se za ruku převést do světa paranoie, k nimž rozum a svobodná vůle najednou neměly, co dodat. V dokonale filmovém vyústění začala A. shromažďovat na venkovském sídle zbraně pro soudný den, o kterém věřila, že brzy přijde. Svým následovníkům pak rozdávala instrukce, jak se má naložit s jejími ostatky, pokud by nepřežila další ze svých šílených experimentů… ve kteroužto chvíli už jsem vzala roha.

Sledovala jsem stromy a odpadky v pangejtě, který zalévala uvadající sluneční záře, oknem příměstského autobusu, a přemýšlela jsem, proč jsem to vlastně udělala a kdo by na vině: jestli to byla přímo A., která na mně seslala strašlivou kletbu, nebo divná parta vlastnící H.co.uk, která neměla registrovaný trademark a přesto se trapně domáhala, abych název přestala používat. Kolovaly zvěsti, že za těmi Brity stojí šlechtična, co snad patří do tajnýchch společností. Možná se ta kletba opravdu projevila, když jsem za pár šlupů prodala firmu H. a člověk, který si odvezl všechno se ještě s naloženým autem do týdne vyboural.

A možná je to všechno píčovina.

Reálná příčina – reálné bylo, že moje konkurence E., najednou měla x let náskok ve formě kapitálu, který dostala, a mně to logicky zastrašilo. Zabalila jsem to, protože srdce chtělo věřit, ale rozum velel, že jim nemám, čím konkurovat.

Jenže tady je ta dokonalá ironie osudu: hlava tehdy neměla pravdu. Uplynulo od té doby šest let a E. nemaj pořád nic. Všechny ty peníze projebali.

Uplynulo šest let a nikdo z mojí tehdejší konkurence už tu není, nefunguje. Jsem tu jenom já. Jejich vlastní Odpor je sebral a smetl na hromádku jako odpadky ve tři ráno pod rukama obecního metaře. Ani se nebránili. Jsou zjevně ještě horší východiska, než sebesabotáž: najmě sebedestrukce.

Všechno, co vím, když vysedám z autobusu už po tmě je, že jsem přežila jsem šest let s podebranou patou. Možná stále není pozdě.

A to je důvod, proč musím zabít ženu v rudé.

Čaroděj

Začalo to klasicky nevinně. Pozval mne k sobě na focení. První vskutku letní den a já se peču v autobuse na cestě do nikam, za mužem, o kterým vím snad jenom to, že je opravdu fotograf a ne že skončím někde rozprodaná na orgány. Obchodníci s bílým masem nemívají portfolio.

Portfolio obrazů je také to první, co dorazivší k němu vidím. Vyskládané na kovové posteli, čtvercová skla jsou pokrytá zvláštní patinou, kterou vytváří jen historická fotografie.

Je to sbírka žen. A ne ledajakých.

To, co vidím před sebou, jsou portréty žen při orgasmu. A dneska se možná stanu jednou z nich.

(Pokračování textu…)

Zasvěcení

Rána, kdy se probudím a mám pocit, že všude kolem je světlo, patří k těm nejlepším. Včera jsem prošla jedním z nejzajímavějších rituálů. Nebyl můj. Nebyl podle žádného klasického žánru. Byl zcela beze slov. Bylo nás šest v doprovodu kněžky bez tváře, která měla masku zlatého slunce a purpurový plášť.

Muž v benátské masce

Muž v benátské masce

(Pokračování textu…)