Nejpřesnější věštba

Mám svého věštce. Sleduju ho na video každý týden ráno, když se oblékám, jak vykládá karty na videu. Dobře poradí. Sedí to. Je to vážně profík. Jeho poslední věštba byla vůbec nejpřesnější.
Zase ukazoval ty svoje karty do kamery. Byla to piková šestka.
„Piková šestka ukazuje, že pro vás přichází čas zotavení, je to příležitost se z něčeho se zotavit, vzpamatovat se….“
 Pak se zarazil.
Zdálo se mi, že ho opustila profesionální maska.
“Sakra, všichni se vzpamatováváme, ze všeho možnýho, už léta.“

Třetí možnost, která je na hovno

„A co budeš teďka vůbec dělat?“ Jdeme s mojí kamarádkou Henrietou po nábřeží. Lodě kolem nás tvoří vhodné kulisy pro velké otázky.

„Jako jak, co budu dělat?“ Henrieta se na mě otočí. Vítr jí nafoukal vlasy do obličeje. „Myslíš se životem?“

„Jo,“ přiznávám. „Víš co, bude ti třicet…“

Jako mně.

„Tak jsou dvě možnosti,“ opáčí.

Vidím na ní, že se chystá odpovědět suše, s humorem hodným dcery bachaře. (Pokračování textu…)

Táhne mi na třicet

Seděla jsem na starém gauči a dívala se do očí svým novým spolubydlícím. Způsob, kterým se pánové rozesadili kolem, naznačuje, že jde vážnej pohovor. Zabořím se tedy do gauče a čekám, co přijde na přetřes: rytí do historie nebo rovnou moje hygienický návyky.

Místo toho se mne jeden po druhém zeptají, jestli bych spala s nima.

Myslela jsem, že špatně slyším.

„Eeeeh… asi nee,“ odpovídám.

„Jenom jsme chtěli znát tvý preference,“ dodává druhej.

„To víš, zkušenosti!“ objasňuje domácí.

Prevence konfliktů na bytě, pomyslím si skoro nahlas. Jestli já na tohle nejsem stará.

Pak se bavíme dál, konečně, na téma mojí práce, vaření a hygienické návyky, a já se zdvořilostně zeptám, jak jste tu vloni oslavili vánoce.

„Tady kolega usnul po pěti pivech, na tripu ve vaně. Museli jsme ho z ní tahat,“ praví domácí.

„Nějak mi to nesedlo,“ přiznává druhý frajer a já se podívám na něj, na domácího, na sebe a uvědomím si přitom něco skličujícího:

Taky už mi táhne na třicet.

V praxi to znamená to, že jedna část mne by si chtěla užít svoje neodžitý mládí – tedy to nešťastný období, než se poprvé opila, když jí bylo pětadvacet.

(Pokračování textu…)

Vášeň, kterou nikdo nechce

„Lidi toho strašně nakecají o vášni. Ale nikdo ji ve skutečnosti nechce mít ve svým životě.

Maximálně tak na televizní obrazovce.

Tu totiž může snadno vypnout.“

Ďáblův slovník

Když jsem usedla, abych začala psát o vášni, našla jsem si o ní pár motivačních citátů. Epických, s obrázky.

Na jednom z nich stálo:

Zjisti, co zažehne tvůj plamen. Následuj svou sirku.

Kdyby to bylo tak jednoduchý.

Vášeň je zvláštní věc.

(Pokračování textu…)

Vytrhnout z kořenů, zapustit

Když jsem studovala haitské voodoo a tajné nauky, šamané mi řekli:

„Duchové (Loa) tě vytrhnou jako strom z kořenů… zapustíš nové kořeny v nové půdě.“ 

Po svém loňském stěhování do New Yorku a zrušených vdavkách jsem měla právě tři kufry, depresi a čtrnáct dní na to, najít si novou kancelář a byt, a žádný klíč, podle čeho hledat.

Byla jsem uprostřed víru v nehnutém bodě. Oko orkánu, a netušila jsem, kam se pohne a kam mne smete proud, až zase přijde.

Jednu noc jsem proseděla celou nad nabídkou realit. Prošla jsem jich několik tisíc.

To byl plný rozsah mojí dezorientace.

Fyzicky jsem si prohlédla nabídky malých bytů v celým zatraceným hlavním městě. A nic jsem necítila.

Zavřela jsem notebook strnulá vědomím, že necítím nic.

Nic, podle čeho bych se mohla řídit; podvědomou touhu přestěhovat se maximálně tak za roh a podržet si jistotu známého okolí, zbytek osobnosti říká že to nelze. Touha něco neopakovat, a nebo správně zopakovat, znovu a lépe. Píchání prsten do mapy, kde začínají chybět volná místa.

Všechno bylo děsivě nové.

Nevyhnutelné… a v tom vědomí nekontrolovatelnosti bylo něco velmi nadějného. Jako kdybych tušila, že to, co nešlo vyřešit rozumem a vůlí za mě vyřeší vyšší moc nejlíp, jinak, a ten vír, který jsem rozpoutala, mne sám strhne k tomu, co mám konat.

Na místo New Yorku jsem tak skončila na Vinohradech, dvě stě metrů od Štefana, který byl příčinou, proč jsem za moře utíkala. Vášeň se rozhořela znova: první, co mne napadlo, první noc, když jsem koukala do světel oranžových lamp bylo:

„Tenhle byt by se mu líbil.“

Tou jsem netušila, že není ještě konec. Dalo mi dost práce v sobě konec udělat. Oba jsme to měli za hotové.

S ničím jsme hotoví nebyli.

Štefan se zbláznil a začal navrhovat, že o mně řekne svojí ženě, budeme utěšení ve třech; já začla vážně uvažovat o celoživotní kariéře opuštěné milenky dožívající v garsonce, takže nakonec nejlepším řešením bylo… další útěk, k fotografovi, a od fotografa.

A v bytě, kde jsem přechodně skončila, jsem symbolicky našla bílou skříň, kterou jsem na Vinohradech před rokem opustila.

Jenže není možný bydlet u amerických turistů. Pokud nejste americkej turista. Poté, co jsem jich pár v noci potkala, sama v negližé, jsem usoudila, že lepší bude poslouchat orgasmy u fotografa a najít si…

co.

Co vlastně.

Něco, co jsem v sobě dřív hledala, a nenašla.

Odpověď.

Na všechno.

Když nevíš, kudy kam, zkus to dovnitř.

Tehdy jsem vevnitř prázdno, prázdno po nenarozeném dítěti, vylhané lásce a pod nima byl Štefan.

Letos jsem pod ním našla svoje rodiče a předky.

Už neutíkám, nemám totiž, kam.

Ať skončím kdekoliv, dokončí se kruhy.

Jako strom vrostu nazpět do sebe sama.

Strom totiž především znamená… přestat utíkat.

Zapustit kořeny v nové půdě, když ty původní uhnily.

Diana se bojí vášně

Musím vám říct o Dianě.

Královna Karlových varů je vysoká blondýna, ztepilá s vizáží volejbalistky. Tedy, přesně to jsem si o ní pomyslela, když jsem ji poprvé spatřila. Když jsme se daly do řeči, staly se z nás přítelkyně. Zjistila jsem, že se skutečně věnuje sportu. Není to volejbal. Diana běhá.

Běhá skoro každý den a náhodný pozorovatel, když vidí její modré tenisky a vlající hřívu, by mohl dospět k názoru, že před něčím utíká.

Diana se bojí vášně.

Vášeň ji stíhá, jako neviditelný přízrak, tikot hodinek, před kterým stále prchá. Když brzy ráno vstává běhat na kolonádě, je vyzbrojená, má walkman i krokmetrem a počítá si náskok, protože ví uvnitř, že ji stejně dobíhá.

(Pokračování textu…)

Ona je had

Byla to docela obyčejná místnost, kde probíhají psychoterapie. Pohovka, dvě křesla a na zdi neutrální obraz. Neutrálně působila i doktorka, padesátnice, jejíž tvář si pět minut po odchodu neumíte vybavit. Usedla jsem do šedého křesla.

Zkušený filmový divák už by v tu chvíli věděl, že začíná expozice satanistickýho filmu.

Jenže to já jsem v tu chvíli ještě netušila.

 

(Pokračování textu…)

Bílá extáze

Tenhle esej by mohl být o drogách, ale není.

Je o tom, jak jsem se uprostřed noci potkala znovu s něčím, co přinesl zcela nečekaně vánoční úplněk.

V hlavě mi zní kousky zakázané melodie od Lucie „…ho sjíždějí / na saních / o vánocích.“

Kohože, vlastně?

Boha.

Dnes v noci jsem se sjela bohem. Přišel v podobě zářivého deště, který nám popisovali ve Starých řeckých bájích a pověstech, jak napadal do dívčí komnaty, a desetinásobného orgasmu.

Vím, co vím, a tak už vím, že dnes v noci nebudu spát. Můžu stejně dobře přepsat, co tu mám. Někdy jsou tak prchavé, tak lačné prohnat se váma a uniknout, tyhle druhy zážitků, že jsem vděčná, že zase můžu psát.

Existuje dvojí odpověď na otázku, co jsi dostala k vánocům.

  1. Nedostala jsem nic. Respektive každý dárek byl ještě o něco víc mimo, než ty ostatní a –
  2. Dostala jsem něco – Něco Úžasného, o čem bezpečně nevím, co to vlastně je, a v tom je to právě úžasné.

Jako na milost boží čekám na Něco Shůry, co by mi zase přidalo vůli dejchat a víru v nějaký vyšší princip, který mne následuje, ať už dělám cokoliv.

„Kukuřičná kaše se nevobjednává. Ta prostě příde,“ zašveholila s jižanským přízvukem dívka, aniž by dala najevo podiv nad otázkou přespolního muže, který v motorestu obědval. Nemohla tušit, že dotyčný je slavný pastor na cestách, a právě mu způsobila celoživotní průlom ve výkladu teologického pojmu Boží milost. Dal si párek s vajíčkem. Na místo toho přišla kukuřičná kaše, vajíčko a párek. Kaše byla zdarma. Zjevně má v těchto krajích své nezaměnitelné postavení jako příloha ke všemu a všude. Ale on to nevěděl. Bylo to samozřejmé a docela obyčejné, ale přišlo to nenadále shůry. Nezaslouženě a tak říkajíc proti jeho vůli. Boží milost!“

Večer nezačal příliš nadějně. Fotograf, zjevně zpruzený z toho, co musí snášet, měl náladu akorát tak na to mne za moje chování potrestat, což jsem uvítala jako manu nebeskou a chutnala mi tolik, že jsem se ani neudělala. Poté, co si žena odbude své nejnižší pudy v tě nejsprostších polohách, jaké dokáže svým tělem zaujmout, nastává utěšená žeň orgasmů číslo 2, 3 a 4, přičemž pátý je vždy poslední a při něm dostává pocit, že to konečně začala mít zase v hlavě v pořádku.

Potřebovala jsem se vyřvat a to se mi výtečně poštěstilo. Muž vypadá spokojeně. Alespoň nemůže tvrdit, že jsem ho buzerovala jen tak pro nic za nic. Počítat sex je rekordně trapný, ale nemůžu si pomoci, protože racionální mozek si věci prostě počítá. Nic jiného neumí, je na to stavěnej.

Takže když odpočítává šestý a sedmý orgasmus objevuje se síla a pocit jakéhosi štěstí, že přesto, že to všeobecně vypadá, že svět se v prdel obrací, já ještě nejsem ztracená. Vývoj nemusí jít odnikud nikam, nebo rovnou do řitě zpátky. Mohl by třeba pokračovat. Ještě do míst, kam jsem nikdy nebyla. Nebo kamsi zpět, do krajiny mládí a dětství. Šest. Sedm. Tedy… to už jsem dlouho neměla. Řadu let, možná. Moje tělo toho už nikdy nebylo schopné a tak jsem takový počet orgasmů odvelela do říše pohádek a zaklapla bichli cedulkou „Už mi není halt šestnáct a nikdy nebude.“ Přijala jsem to.

Mýlila jsem se. Byl to právě tenhle pocitu údivu, který probíhal hlavou, zatímco se to dělo a nejlepší, co jsem si v tu chvíli uměla představit bylo, že to tak bude. Prostě, vrátím se někam, kde už jsem jednou byla. Omládnu. Snad. Nebyla jsem připravená na to, co se dělo dál.

Pocit, že už to mám zas v pořádku v hlavě, který tak dobře znám, zasmáli jsme se mu společně – a od srdce, docela.  Když přišel šestý orgasmus, rozlila se všude kolem mne zvláštní harmonie, pevná realita, která jako kdyby říkala: „Právě jsi vystoupala na stupeň, kde se nacházíš v harmonii se vším. Přestala jsi stát sama sobě v cestě.“ Bylo to příjemný. Nečekaný. Neměla jsem tušení, že se takových stavů dosahuje orgasmem… ačkoliv… už minimálně jednou jsem se takto do prozření dostala.

Odešel z ložnice, protože už nečekal, že bych poté, co jsem zahlásila, že mám zase prázdno v hlavě, ještě něco provozovala. Ostatně, na to ten sex máme, abychom si vyluftovali mozek, ne?

Muselo ho proto velmi překvapit, když jsem křičela dál, a to tak nahlas, že mne uslyšel z vedlejšího pokoje, kam se přes dvě stěny odebrat spát. Nespíme spolu. Ani jeden z nás by se nevyspal.

„Musel jsem tě zkontrolovat, jestli nekřičíš z nočních můr,“ říká.

„Osm,“ šeptám na vysvětlenou.

„No to bude můj milý deníčku…“ směje se a nechává mne konat. Snad je to orgasmická vlna, o které mi říkali na tantře. Najednou to jde rychle. Snadno. Tělo přesně ví, co dělá. Nevyčerpává se jako vždycky, ale přidává palivo. Budíme se nikoliv do spánku, ale do bdělosti, mluví na mne vnitřní hlas.

Jakmile napočítám do deseti, začíná se mi tělem přelévat zvláštní energie, doleva, doprava, jako stříbrný nektar, který si v pohárech přelévá nahá žena na tarotové kartě Hvězda. Jedenáct. Dvanáct. Když jsem konečně přestala, mám pocit, že mne něco nadnáší.

Létám.

Mám pocit, že svítá.

Déja vú. 

Tehdy před čtyřmi lety v Roxy.

Times have changed and times are strange
Here I come, but I ain’t the same

– Ozzy Osbourne

Bílá extáze. Nebylo to ničím, co mi někdo hodil do pití a nic jsem ten večer neužila. Ve skutečnosti to bylo ještě před tím, než jsem se ve svých pětadvaceti letech poprvé opila a zahulila trávu. Nikdo, komu jsem o svém zážitku vyprávěla, mi ho nevěřil. Ani to, že jsem ještě nehulila, ostatně… Já jsem přesto věděla, že jsem Něco prožila, a to Něco jsem si nezvládla klasifikovat. Jelikož jsem takových zážitků, které se vzpíraly klasifikaci, měla víc než dost a mysl stejně všechno, co nezvládne zatřídit, vytěsní, tak jsem ho vytěsnila. Stav bílé extáze, jak jsem ji pro sebe nazvala, která přišla bez pozvání. S jediným rozdílem – tehdy jsem počítala hodiny tance. Jedna vydala za dva orgasmy, když už se nám sem zas vkrádá ta matematika. Zatímco ostatní odpadávali a i já sama jsem čekala, že musím být na kraji sil, začalo se dít to samé: na místo, aby se moje tělo vyčerpávalo, začalo… přečerpávat. Něco – nějak. Možná je to popsané kdesi v tajemném taoistickém svitku o dosahování elixíru nesmrtelnosti, ale já ho tehdy ani teď nečetla a neviděla. Dostala jsem se na práh Tajemství, ale jako by v tom byl čert, i tentokrát jsem přišla nepozvána.

Když odbyla druhá hodina raní, protancovala jsem se tehdy do bílé extáze. Nejdříve se mi zdálo, že moje končetiny začínají těžknout, a pak, že je neovládám. Jako by je na místo mne ovládala nějaká jiná, geniální síla, které jsem mohla důvěřovat. V jeden okamžik se objevil naprosto markantní pocit, který nedokážu popsat jinak, než jak jsem fyzicky cítila, že moje tělo mládne o šest let. Nemám ponětí, proč tehdy a proč právě šest. Ale dokážu si představit, že kdybych je tehdy nenabrala, možná bych tu ani dneska nebyla…

Ohlušující pocit světla a jasu. Bílá extáze je stav tělesného Světla, které proniká vašimi buňkami a maže přitom vnímanou hranici mezi buňkama mysli a buňkami těla.

Snad je to ono Světlo, o němž hovoří spiritisté. Inner Light, kterým se zaštiťovali kvakeři. Rozhodně bylo reálné, na rozdíl od všech ostatních světel, které jsem v životě poznala. To byly jenom bludičky. Trvalo to několik hodin. Dál bych tancovala, ale dostala jsem strach. Zaplavilo to celou moji hlavu a já jsem po pravdě nevěděla, co teď bude, jestli vystoupím z těla, nebo jestli třeba neumřu. Přirozeně by mi nevadilo umřít, v tom stavu světelné blaženosti, ve kterém jsem se nacházela, ale přišlo mi to jaksi nezodpovědné vůči všem lidem, kterým bych těžko vysvětlovala, proč mladá holka umřela ve čtyři ráno ležící jen tak v posteli. Tak jsem jenom ležela a čekala, až to přejde, a další den ve dvě jela na snídani. Afterparty byla klidná, k ránu začlo pršet.

Čtyři roky to jsou. Na střeše podkroví se začal ozývat zvuk podobný dešti, když jsem poděkovala v duchu tajemné síle, která mi s vánočním úplňkem přecijen něco přinesla – dárek. Docela. Teď už jsem si jistá. Drobná pochybnost, jestli mi tehdy přecijen někdo nedal něco do pití, zmizela. Vím, že je skutečná.

Bílá extáze, v níž veprostřed noci svítá. Když vypluješ hlad hladinu svojí mysli a nad hlavou máš najednou jen svěží vítr a vesmír.

Kdo ví, kdy mne zase potká.

Je to tak dlouho.

 

 

Šťastnej novej rok

Něco se v tobě mění / navrch to ještě není znát…

– Kittchen (singl, 2015)

„Něco se se mnou děje“, řekla jsem stropu do noci, zatímco se moje tělo nepokojně zkoušelo upokojit muchlováním se. I sex byl dneska divný. Jiný. Stromy venku byly jiné. Příznačně jasná vánoční obloha. Všechno je tak jiné. Hrabe mi. Asi.

Fotograf se smál, když jsem vybuchovala nad každou jeho sebemenší větou nakonec se neuroticky vrhala do toho, abych mu oholila záda.

„Tady někdo nemá dostatečnýho vnějšího nepřítele,“ prohlásil na adresu mého velkého tažení za odchlupení.

Musela jsem souhlasit, že se chloupky staly náhradním objektem jakéhosi hlubšího nepokoje. Kamkoliv jsem se dneska hnula, vyvstávaly další jeho důkazy. Nemohla jsem zaboha najít svoje kalhotky – prostě zmizely. Když je pro mne našel, byly přímo pode mnou. A zapomněla jsem dočista, že jsem na sobě měla i punčochy.

(Pokračování textu…)

Malá smrt (2014): Recenze na film o sexuálních úchylkách

„Víš, že existuje film jménem Malá smrt?“
„Jo? A o čem je?“
„O sexulních úchylkách.“
„Tak to rozhodně musím vidět!“

The Little Death, Austrálie, 2014: komedie, 95 minut (na ČSFD)

Film je inzerován jako komedie, ale vlastně vůbec nevyznívá kladně. Já jsem po něm dobře nespala. Malá smrt pojednává o několika párech, které se různými způsoby snaží rozbít sexuální rutinu a realizovat svoje  rozličné sexuální fantazie a fetiše. Ani jeden příběh nedopadne dobře a aby název neklamal, dočkáme se na konci nejméně jedné smrti.

Filmový plakát The Little Death (Pokračování textu…)

Perspektivy

Před pár dny jsem uprostřed noci potkala Lili, čtyřicetiletou kněžku lásky. Nejméně rok jsem ji neviděla. Štrádovala si to do práce do klubu a já si vybavila naše poslední setkání.

Tehdy jsme seděly v jazzovém klubu, zářícím jako loď nad hladinou řeky a zapíjely tradiční marasmus osamělých žen, které mezi vánoci a novým rokem nemají, co dělat. Ideální příležitost tahat ze starších žen rozumy o tom, jaký to je a bude pro mne. (Pokračování textu…)

Čaroděj

Začalo to klasicky nevinně. Pozval mne k sobě na focení. První vskutku letní den a já se peču v autobuse na cestě do nikam, za mužem, o kterým vím snad jenom to, že je opravdu fotograf a ne že skončím někde rozprodaná na orgány. Obchodníci s bílým masem nemívají portfolio.

Portfolio obrazů je také to první, co dorazivší k němu vidím. Vyskládané na kovové posteli, čtvercová skla jsou pokrytá zvláštní patinou, kterou vytváří jen historická fotografie.

Je to sbírka žen. A ne ledajakých.

To, co vidím před sebou, jsou portréty žen při orgasmu. A dneska se možná stanu jednou z nich.

(Pokračování textu…)

Nuda

Můj milenec pronesl jednou zásadní životní moudro, v jednom z těch filosofujících okamžiků post coitum: „Jedinej skutečnej lidskej problém je problém nudy. Co s načatým večerem?“ Jak se můj život limitně blíží všemi stíhané hranici pohodlí, dochází čím dál více na jeho slova. (Pokračování textu…)

Věci, které jsem neudělala

Jeden veselejší memoár z roku 2009, který si také zaslouží postskriptum.

Věcí, který jsem neudělala, je celá řada, a svého času mne to pekelně sralo.

Lidé se prý dělí na ty, kteří litují toho, co v životě udělali a ty, kdo litují toho, co neudělali. Já jsem vždy beznadějně spadala do druhé skupiny. Ne snad, že bych si zapomněla podat přihlášku na vejšku (a pak z ní včas odejít…). Nejde ani o to, že bych zapomněla některým lidem hezky za čerstva říct, co si o nich myslím.

Moje zbabělé zdržení se činu se vždycky motalo kolem milostných příležitostí.

Poslední soud Hieronyma Bosche

Poslední soud Hieronyma Bosche

Začalo to tím, že jsem na základce v deseti letech neposlal jednu valentýnku. Pak už se to se mnou vezlo. Slavný soude, když už se na to ptáš, tak přiznávám, že mne fakt mrzí, že jsem se nevyspala s G., a před tím s  V. a potom taky s R.

Moje výmluvy, které mohu v této věci předložit, jsou vesměs chabé:

  1. Byli jsme v kině.*
  2. Půl noci jsem prozvracela.**
  3. Bylo mi 17 a byla to moje první zkušenost s trojkou.***
* Což vadilo daleko spíše jemu, než mne.
** Dnes je mi jasné, že to bylo od nervů.
*** Přesto byla zkušenost velmi saturující, netřeba sežrat najednou celou cukrárnu, ne?

Slavný soude, já vím, že mi to neuznáš, ale moje zbabělé já se cítí těmito argumenty docela očištěno. Pro dnešek zakončuji líčení a přidávám další záznam do slizké černé knihy, plné důvodů, proč některé věci nejdou, proč nemůžu, nemám a nevěřím –  do mé příručky negativního myšlení. Nejspíš umřu zbabělá, spokojená se životem, který je arci obtížný, komplikovaný a nefér a nejsou v něm žádné důvody k radosti, kromě toho skvělého pocitu sebetrýznění se za věci, které jsem neudělala.

Postskriptum, 2012

Všechno je jinak, od doby, co mne navštívila Afrodita. Svět se zdá být plný báječných příležitostí k rozkoši – a zřejmě to nějak souvisí s odstřelením mého letitého odmítání alkoholu a drogy, nějak to na tu zbabělost pomáhá…