Je pondělí. Den, který naši předkové zlořečili jako satanský, protože se chodilo na rozcestí dělat věci, o kterých by dobrý křesťan neměl ani tušit. Když letos vyšel kurz tantrických večerů na pondělky, zdálo se to být příhodné. První tři setkání jsem prožila „tak nějak“, až dneska se vracím domů a byť by hlava chtěla jít spát, tak mne naléhavě omračuje vůně pánského parfému, která na mně ulpěla, hezky posazená do směsi dalších tělesných pachů, které naberete, když vaše představa duchovního rozvoje zahrnuje něco takhle fyzického.

Moje tělo je nějak napůl, stále v šoku, co utrpělo, ale dneska už nemůžu jen tak spát. Je šest týdnů po potratu a ještě jsem to nedostala. Na místo toho přišel první sexuální zážitek. Poprvé od té doby se nějak cítím jako žena, i když na každého, kdo se mi dostane příhodně blízko, klopím svoji truchlivou náladu a iracionální řeči o tom, jak jsem stará a odepsaná.

Prožívat v tomhle stavu vzrušení je jako být překvapen, že vaše tělo a hlava fungují jinak. Je mi psychicky tak mizerně, že bych se zahrabala, ale vědomí toho, že jsem dobrou hodinu mokrá, mne naplňuje zvláštním pocitem zadostiučinění. Dnešní tantra byla rozhodně zajímavá.

A ještě bude.

Věci se totiž teprve začínaj, prohlásil můj vnitřní komentátor, zatímco moje vnitřní samice, ta která se poslední dobou chová děsně iracionálně, se s chutí oblízla. Kurník. Je to fajn, cítit, že jste se před chvílí s někým líbali.

Solitérní existence příliš často vede k tomu, že jak dnes pravila kamarádka filmová kritička, „se stahujete sami do svých kruhů.“ Zjišťuju, že přítomnost cizí energie je na takové kroužení docela dobrý protijed. A vědomí toho, že existuje něco mimo vaše kruhy zase dodává jasný pocit naděje.

Když jsme rozháněli vybouřenou energii po těle, viděla jsem jasně, jak mi kundaliní stoupá v podobě jasného mléčného oblaku, který jakoby zároveň byl božským mokrem a zároveň měl kvalitu Naděje. Prožívám divné deja vu, když o tom píšu – mám pocit, že už jsem tohle psala mockrát. Že dost často, když jsem nevěděla, kudy kam a všechno se zdálo temné, mne sex nějak zachránil, když jsem se spojila s prvotní formou naděje a nového života, který se množí. Pokud deprese je pocit beze smyslu, pak sex musí být zákonitě její opozitum, protože sex v sobě obsahuje ideu pokračování a nového života.

Svojí gynekoložce to nikdy neřeknu, ale druhý den po potratu, když ze mě vyprchaly zbytky narkózy a odešly příznaky těhotenství, jsem se probudila s takovým záchvatem nadrženosti, že jsem myslela, že vyšplhám na strop a budu tam přisátá za pacičky viset jako chameleon. Život a smrt se spolu střídají v tanci způsobem, který je často absurdní.

Teprve potom přišla fáze, kdy jsem na ulici dva týdny viděla jenom kozy, kozy, kozačky, útlé pasy, záplavy lesklých vlasů a vůbec všechny atributy ženské plodnosti a dospěla jsem k názoru, že jsem stará a nepoužitelná a nesplnila jsem svůj biologický účel.

Dnes ráno jsem kamarádce napsala, že vážně uvažuju o tom, že si obarvím vlasy na blond, protože je přece jasný, že muži chtějí akorát ty submisivní mateřské typy a blondýny.

„Tobě normálně hrabe,“ pravila jedna.

„Musíš cvičit a běhat, pak to přejde,“ prohlásila druhá.

Když jsem Alešovi, který mne na tantru přitáhnul, svěřila svůj katastrofický závěr z pozorování konkurenčních samic, začal se smát a prohlásil něco v tom smyslu, že se na to důchodcovský tělo podívá. No a zatímco já jsem zarytě trvala na svém, on se díval, a nejenom díval, a k tomu mi vyprávěl historku, o níž jsem hnedka odtušila, že bude součástí rafinovaného plánu, jak mne od mojí strategie odradit. „Jednou jsem přišel na gympl a všechny spolužačky brečely. Zeptal jsem se proč a dozvěděl se, že Elišce je dneska devatenáct, a to znamená, že jí za rok bude dvacet, a její život skončil. A proto tam všechny brečely.“

„To je ale debilní historka,“ povídám. Vnitřní odpor nějak povolil. Mám pocit, že moje pozice je neudržitelná. Přestávám se držet. Moje tělo začíná dělat věci, kterých by nemělo být schopné. Bortím se.

„Bože, ty máš tak sexy strniště. Nemůžu se na tebe koukat,“ snažím se mu zakrýt obličej. Ty nejhorší pudy, které mi tam hází představu větrem ošlehaného kovboje, fungujou.

To už je večer v plném proudu. Večer, ze kterého jsem čekala, že odejdu stejně apatická, jako z těch předešlých. Šakti obcházejí svícemi osvětlené chrámy Šivů, kde se zastavují pro svůj díl rozkoše, kterou jim muži nabízeli jako součást své posvátné chrámové služby. Chrámové kouzlo působí a násobí se. Mám pocit, že jsou sexy i rty. A ouška. Ve chvíli, kdy ucítím velice jemnou kolínskou, která musela být drahá, přejede vevnitř mne nějaký vlak s hlasitým duněním po kolejích směrem Někam Jinam a když jeho hluk odezní, tak už slyším jen dvě věci: vtíravý hlas Franka Sinatry, který nám hraje blues, a sebe sama.

Those fingers in my hair / That strips my conscience bare / It’s witchcraft… Wicked Witchcraft

And I’ve got no defense for it / The heat is too intense for it…

Najednou chci ochutnat všechno, a hned. Něco uvnitř se směje, jak poslouchám text.

And although, I know, it’s strictly taboo…

Do hlavy se vkrádají už jen dvě věci, v ironickém sousedství. Že času je málo. Za chvíli zazvoní konec chrámu. Ironie osudu, povaha života. Nejlepší věci přicházejí, když je člověk nejmíň čeká, a když už na ně není čas. Možná, aby si pamatoval.

Druhá myšlenka je jako klíč, co otevře železný zámek. Vždyť to, co tady děláme, je vlastně normální sex. Předehra tomu říkaj jen ti technicistní. Malé zábradlí v mysli se hnulo, a pobořilo. Konstruovaná umělá vize toho, jak sex vypadá a co se za něj počítá, se zase rozplynula, po tisící. Realita je vždycky o tolik, o tolik lepší, než fantazie. Neprobíhá podle plánu. Prostě plyne, když jí přestanete stát sami v cestě.

When you arouse the need in me
My heart says yes indeed in me
Proceed with what your leading me to

A někdy proti naší vůli a našemu plánu, a taky je to fajn. Ležím veprostřed našeho chrámu a poslouchám krásnou černovlásku, která vypadá trochu jako nezletilá interpretka pornofilmů. Kráska je v celibátu, rok bez muže. Poslouchám ji vyprávět o jednom tantrickém semináři, na který jela do Německa.

„Měly jsme to známé cvičení, že ti zavážou oči, a ostatní se tě dotýkají, a ty je necháš zajít, kam jen chceš, dokud neřekneš Stop. U mně se velice brzy objevil nějaký chlapík, a udělal tři tahy. První bylo, že chytil ruku a dal mi do ní penis, abych ho stiskla a začal tvrdnout. Druhý byl, že mne začal líbat, jazykem hluboko. Třetí bylo, že mě chytil a strčil mi tam dva prsty. Nestačila jsem říct nic,“ odmlčela se. „Ale bylo to fakt dobrý. Profík. Jako kdybych to snad měla napsáno na čele: žiju jako jeptiška, zprzněte mne.“ Drobná černovláska se usmála a já jsem pochopila fundamentální pravdu, že ty nejlepší věci se občas dějí mimo plán, občas proti němu a občas i proti vaší vůli. 

A stejně jsou fajn.

A občas vám osud do cesty přihraje něco, co je jako žeton, který stačí zvednout. Krásná brunetka by mohla být právě takovým. Živí se tím, že učí lidi prozkoumávat jejich sexuální fantazie a role, něco čím jsem se zabývala z větší části v teorii, v letech, kdy jsem sama chodila na čele s nápisem tak velikým, že už ho nešlo přehlédnout. Odmítám pozvání na pivo tenhle večer, ale hrnu se dát najevo, že se rozhodně chci blíž poznat. Jak je to zvláštní, že člověk, o kterém jste slyšeli a stokrát rozmýšleli, nakonec skončí vedle vás polonahý na žíněnce, jako kdyby vám ho tam Vesmír naservíroval schválně.

Něco na tom Vesmíru bude, omlouvám dodatečně svoje kamarádky, které mi dnes ráno různými slovy nutily svoji filosofii o tom, že na věci se nemá tlačit a je lepší čekat, co má pro tebe Vesmír nachystáno. („Vesmír má akorát tak hovno nachystáno,“ pravila jsem ráno. „Když se sám nepřičiníš, nestane se vůbec nic,“ dementovala jsem výtažkem ze své filosofie racionálního kapitalismu.)

Možná ten vesmír funguje trochu jinak. Má něco na skladě neustále, ale my stojíme ve špatné frontě.

Ve frontě na šamanskou iniciaci do tajemství bylin jsem stála spoustu let. Dokonce jsem se i ptala, a nic. Nikdo nikoho neznal, nikoho důvěryhodného, komu by se dalo svěřit.

Až dneska. Věříte tomu? Seděla jsem v šatně s dívkou, kterou už jsem tu viděla snad stokrát a zapředla rozhovor na téma jejích zkušeností. Zrzka je šamanka a striktně věří ve vyšší vedení. „Medicína si vždycky najde toho, kdo ji potřebuje,“ povídá. V hlavě se mi roztáčí kolotoč. Že by letos, po všech těch letech? Teď, když je Malá Smrt oficiálně kvalifikovaná mezi dospělé ženy, zkrachované rozvodem, a je jí tak nějak trapné, aby začínala s drogama?

„Má nějakou vizitku?“ trapně povídám, deformovaná svojí zkušeností z byznysu. „Nebo web?“ chytám se, když vidím nesouhlasnou odpověď.

„Víš, já nemůžu mít web. Nemůžu to nikam napsat. My tomu říkáme tea, protože se vaří a pije,“ informuje mne, a tak si zapíšu email. Bože, ještě, že jsem se jí nezeptala na ceník, tady v tomhle světě to jistě chodí jinak.

Cestou ze semináře mám chuť se muchlovat, a je mi docela ukradené, jak na nás koukají lidé v metru, na Alexovy dvě rákosky, trčící nestoudně z červené brašny na notebook. „No aspoň nemám šedej kufřík,“ komentuje klišé. Mám tři stanice na to, abych se rozhodla, jestli ho pozvat k sobě domů a nakonec to nedělám, z důvodu, který se bude jevit směšný. Musím přece napsat tenhle článek. L´Art pour Art, fakt. Stejně jsem tak rozjetá, že se nechovám jako dáma, když se mám postavit k červené tyči a držet se za jízdy.

„No a vidíš, a je dobře, že my teďka jenom jedeme z tantry domů,“ komentuje náš vzájemný vztah Aleš, „protože kdybys se mnou žila, tak bych tě musel tady ohnout.“ Mlčím, neboť laik by se mohl zasmát, ale jelikož ho znám, zažívám spíš lehký pocit děsu, protože od mnoha svědků vím, že to myslí smrtelně vážně. Těžký to život sexuálního maniaka. A možná proto budu radši dneska psát, a do dalšího pondělka se rozmyslím.