Tam venku je svět

Původní text byl doplněn o citáty, ilustrace a odkazy 16. 3. 2015. Bohužel, původní flamewar mezitím zmizel. Tak jsem vám z něho alespoň v závěru ocitovala BEST OF.

Real Life? never heard of that server.

Real Life? never heard of that server.

Pamflet proti menšinovým subkulturám a duchovním společenstvím všeho druhu aneb „smrt escapismu“

Tak tedy, už to trvá moc dlouho.

Moje trpělivost s příslušníky všemožných subkultur, okrajových hloučků a utopických kroužků právě přetekla.

Hoši a děvčata, někdo by vám už konečně měl odhalit pravdu o vašem světě: ne uvnitř, ale TAM VENKU, existuje úžasný velký svět plný reálných možností. Možností, které jsou bohužel podmíněny tím dospět a žít pravdu sám o sobě.

Škoda, že ho nikdy neuvidíte, fakt.

Je to patová situace: já bez toho vašeho vydržím, protože mám alternativu, ale vy ani netušíte, že vám něco chybí. Nemůžete to tušit. Protože nevidíte dál než za humna svých zasraných partiček, o kterých byste v životě nesnesli říct, že jsou to sekty, ale z definice jsou. Berou vám obzory a přímo zakazují, vyobcují rychle každého, kdo poleze za humna a přinese odtamtud zvěst o tom, že všechno je jinak. Občas obsahují i onoho „charismatického vůdce“, který bývá na sektě nejnápadnějším rysem.

Sektičky poznáte podle toho, že jinak mluví.

Používají svůj argot, kterému běžný smrtelník nemůže rozumět. Oni totiž i jinak myslí. Řeč je odrazem vnitřních procesů, jak dávno zjistili filosofové.

Na obhajobu subkultur, potažmo na obhajobu svou vlastní, řeknu jedinou věc: sektičky jsou choromyslné. Bohužel, zdravě myslících lidí v této společnosti je tak málo, a mainstream je tak prosáklý šílenstvím, že osudem každého trochu nadějného jedince je dříve či později skončit jako příslušník nějaké menšinové subkultury kde zdánlivě existuje alespoň nějaká svoboda sebevyjádření, tedy v rámci zvoleného žánru. V rámci subkultury panuje všeobecné vědomí toho, že jsme jiní a často i pronásledovaní, znevýhodnění, ale udělali jsme z nouze ctnost. Jsme na to hrdí. Jsme Jiní. Lepší. Uvědomělí.

Nejsme součást stáda.

Moment. Jsme součástí pouze menšího a jinak zbarveného stáda. Neznám žádnou subkulturu snad kromě sadomasochistů, která není snadno identifikovatelná už podle vzezření. (A když mezi ně přijdete na soukromý večírek, nepřejte si vidět, jak vypadají a co mají na sobě.)

Bez ohledu na to, co si hippies, elfové, druidové, neonacisté, šermíři, fantazáci, gothici etc. myslí nelichotivého o korporacích a katolické církvi, princip fungování těchto skupin je úplně stejný: je to stejný iracionální, zhovadilý pocit výjimečnosti, který fungoval na katolickém gymnáziu a který v posledku vede k masivnímu popírání reality.

Chcete příklad? Na katolickém táboře jsem jednou dostala záporné body za to, že jsem prohlásila u oběda, že brambory jsou zelené. Byly zelené. Dlouho jsem nechápala, než mi došlo, že důvodem trestu je moje vnitřní špatnost a nedostatečné manifestování ctnosti pozitivního naladění. Dobrá křesťanka je totiž vděčná Bohu za každé jídlo, skromná a pokud není přímo vyzvána mužskou autoritou, NEMLUVÍ.

Ale hlavně, je nás víc pohromadě. Princip hejna funguje s neotřesitelnou jistotou: obklopte se řadou podobně máklých lidí jako vy, přijměte vnější znaky party a hned se budete cítit, jako že je všechno úplně v pořádku. Subjektivní realita, kterou si můžete vyčarovat drogami, nemusí být ani tolik psychoaktivní.

Stačí když se z ní vyloučí všechny nesourodé prvky.

 

Tomu říkám dobrej matroš, Bilbo.

„Tomu říkám dobrej matroš, Bilbo.“

Je to pořád stejný princip jako partičky na základce a na střední. V jádru dění je početně nejsilnější hlavní parta, a členství v ní s sebou přináší největší prestiž.

Pak existuje několik sekundárních paret, které mají poněkud odlišné zájmy, ale pořád jsou dostatečně početné a silné na to, aby ochránily svoje členy a poskytly jim zázemí.

No a pak zbývají už jen céčka, sbírka individuí, které ani tyto party nepřijaly a které občas z donucení zformovaly alespoň dvojici. Víte, co tím myslím.

Ve třídě je lichý počet lidí.

Za žádnou cenu nechcete být ten lichej.

Tak se zařadíte aspoň někam. Kamkoliv. V naší třídě patřila mezi céčka holka, která chodila v halenkách pomalu z 19. století, protože žila sama se starou matkou, upínala se na koně, dále hlavní třídní šprtka která trpěla pokročilou neurózou a nosila ještě v patnácti blůzičku s mašlí, nejhloupější dívka ze třídy, holka která koktala a měla tiky, holka z rodiny tak chudé že všichni spali v jedné místnosti, holka co ji zajímal jenom Linux a byla hrozně šeredná a…. .

Pamatuju si dobře, jak obrovský tlak byl na takové céčko vyvíjen už jen na samotné přežití ve školním kolektivu, kde jste neustále na něco potřebovali dvojic, od někoho jste potřebovali učení, s někým jste seděli v lavici – a hlavně, hrůza hrůz – existovala celá řada veřejných rituálů, které přesně demonstrovaly sílu vašeho sociálního postavení, například rozdávání dárků na vánoční besídce, kde si všichni počítali a vystavovali dárky a tak jste se raději nepřímo domluvili s ostatními outsidery, že si dáte dárky navzájem, a všichni z toho tak nějak vyjdete.

Je pravda, že ani v této situaci se mi nechtělo slepě přijmout jediné nabízené řešení.Fajn, jsem zjevně out a nikde mne nechtějí přibrat. Znamená to ale, že se kvůli tomu musím kamarádit s těmahle zoufalcema?

Jak se ukázalo, šlo o otázku celoživotní, která do značné míry determinovala můj další život.

Na gymplu jsem to ještě ustála, maje solidního kluka (nemusíte mít partu, stačí mít dvojici) ale jakmile jsem utekla z domu a ocitla se sama ve velkém městě, stala se otázka zařazení se otázkou daleko spíše přežití než osobního přesvědčení.

A tak jsem se začala kamarádit se zoufalcema.

Prošla jsem většinou existujících subkultur, které se dají potkat. V některých, jako mezi jsem setrvala mnoho let, jinými jsem jen proplula. V posledních letech už jsem pociťovala určité nepohodlí a kladla jsem si otázku, co s tím, že mi nestačí myšlenkový obzor mojí komunity. Byla jsem rozpolcená.

Žila jsem několik životů, které se navzájem neslučovaly a ten, kdo se vždycky obětoval, byl můj skutečný instinkt. Já jsem vlastně dlouho ani netušila, že nějakou vlastní – skutečně svoji, ze sebe vyvěrající – podstatu mám, chápala jsem sebe sama vždy jen prostřednictvím toho, že někam patřím, tj. jsem členem XY a mám tyhle přátele/světonázor/hodnoty.

V životě by mne nenapadlo, že to jednoho dne skončí a já budu čelit otřesu, že už si s těmi lidmi nemám,co říct, ba co hůř, že nazírám skutečnost, že jsou to vlastně šílenci. Tímhle slovem mluvím konkrétně o všech možných iteracích esoterické komunity, ať už je to New Age, mysticismus, novopohanství, šamanismus, magie, tantra nebo cokoliv jiného.

V žádné jiné subkultuře jsem nenarazila na tak masivní mechanismy popírání reality, jako právě v těch duchovních. Je jasný proč: klasická sekta. Realita hráčů fantasy her je na pováženou, ale je tam ten stěžejní rozdíl. Krok do absolutní tmy ještě nebyl učiněn.

Fantasák, šermíř i sadomasochista totiž vědí, že hrají hru.

Člověk, jehož hlavní životní náplní jsou proroctví, energie, duchové a Poslání, to už dávno neví.

Hello Kitty Gandalf vystihuje esenci New Age. Bohužel je to urážka Gandalfa i kočičky.

Hello Kitty Gandalf vystihuje esenci New Age. Bohužel je to urážka Gandalfa i kočičky.

Proto považuju ujíždění si na duchovnu za zdaleka nejzhoubnější formu escapismu. protože je tak mocná, že hravě spolkne všechno ostatní. Souměřovat se může pouze s těmi formami, které překročily hranici náboženství. (Jakože to není nikterak vzácné u různých angažovaných lidí.)

Lidé, jejichž jedinou starostí je převibrovat do vyšší dimenze, dokončit rituál na otevření jakýchsi bran, vyšetřit nejnovější okultní záhadu a magický útok, získat další zasvěcení – a nejlépe někde cestou za ním „začít pomáhat lidem“ – překračují šílenství lidí, kteří si myslí, že jsou pejsek svého páníčka nebo vikinský bojovník – protože, a to je další forma duševní ochrany, na hru musíte mít kostým, hra někde začíná a končí, má svoje pravidla.

Když se hra stane všeobecnou pravdou, je po všem.

Takže vskutku, jděte do prdele. To údajné poznání, které jste plní, začíná přesně za humnama.

Nevýhodou duchovních escapů je, že jich člověk může zanechat až ve chvíli, kdy najde alternativní světonázor a zejména přestane věřit na:

  • magické útoky
  • pomstu bytostí, které vás potrestají pokud nevyslyšíte svůj Osud
  • vaše nezvratné Poslání
  • karmu
  • minulé životy
  • spřízněné duše

a hlavně

  • zprostíte se jakékoliv potřeby být součástí kolektivu

Protože jediná parta, která dává 100% smysl, je ta vaše.

Čekuj taky

Top 10 Ridiculous LARP Pictures na Ruthless Reviews

protože obrázek řekne víc, než tisíc slov a Erich to jako obvykle vystihl:

„Jediný způsob, jak si kdokoliv z těchto pomatených mládenců mohl kdy zašukat bylo, že byl obtěžován v dětství. Ačkoliv já bych šel od nich i jako pedofil.“

 

„LARPeři se vrhnou do jakékoliv role nebo životního stylu, který nezahrnuje zdravý sexuální život, skutečnou kulturu a bolest reality.“

Krystaly: strčte si je do zadečku!

Krystaly: strčte si je do zadečku!

New Age Bullshit generátor 
protože nic tak hlasitě nekřičí „sekta“ jako používanej newspeak

„Inspiration is the driver of synchronicity.

We exist as ultrasonic energy. Consciousness consists of supercharged waveforms of quantum energy. “Quantum” means a deepening of the mythic.

The world is overflowing with supercharged waveforms.

Stagnation is the antithesis of love. The complexity of the present time seems to demand a condensing of our third eyes if we are going to survive. Ego is born in the gap where grace has been excluded. ]

 

Flamewar

Protože od čeho máme Internet?

„Nic proti,ale duše,karmu,minulé životy a šamany si do huby neber! Nevíš,o čem mluvíš,protože jsi nikdy magii neviděla.Já ano.Vím,o co jde. A taky vím,že ti patrně někdo ublížil,když jsi tak kritická!“

– Yuna

„Nemyslím to v zlým… nechci urážet. Nechci se hádat. Můj svobodný názor je že jsi židovka.“

– Štefan

6 komentářů u „Tam venku je svět

  1. Když jsou brambory zelené, pak jsou zelené a obsahují alkaloidy. Dobře si udělala. I konzumace jedů, ve jménu Boha a nepokažení Happy day je na pováženou.

    • Nejlepší bylo, jak jsem na katolickém táboře dobrovolně myla záchody, jelikož jsem věděla, že za práci, která obsahuje největší ponížení, je u Boha nejvíc bodů. Normálně zkurvený mazaný dítě jsem byla. taky jsem vyhrála! 🙂

  2. Poznámka: Hello Kitty není kočka, ale holčička oblékající se v kočičím stylu a má dokonce svoji kočičku. Logicky pak Hello Kitty Gandalf nemůže urážet kočičku, že…

  3. Občas si tu ráda něco přečtu, je to pro mne zcela nepochopitelný pohled na svět, čímž je to právě zajimavé. Cítím silný vliv sexuality, kterou, coby silně asexuální, nechápu jako celek. Ale nechápu ani potřebu někam patřit, do nějaké skupiny. Proč? Pro to není důvod. Nikdy mi nevadilo být ta lichá, vlastně to je jediný způsob, jak žít. Tedy pro mne.

    Ale zajímalo by mne, co je cílem toho všeho. Co je měřítkem kvality života? Pro mně jsou to příjemné pocity, prostě to, že mám občas radost, občas se směju a je mi tak nějak příjemně. Honba za penězi, slávou, sexem, nic z toho mi nedokáže dát pocit skutečného štěstí, už jen proto, že tyto věci nemají strop. Přestože mnohdy nerozumím, nebo nechápu, vidím zde obraz světa ve kterém žije asi většina lidí.

    A dovolím si poznámku. Mnohdy nelze rozlišit „venku“ a „uvnitř“. Já ty pojmy nedokážu odlišit a tím pádem pro mne ztrácí smysl. Nicméně. S gothiky se setkávám dost často, ale nikdy mi nepřipadali jako sekta. Prostě se jim jen líbí určité věci. Jestli je jejich vzhled pro někoho divným, no, moje halenky s mašlemi a sukně s krajkami taky mnoho lidí bude vidět jako divné a mně zase připadají jako divní nositelé triček a plastových pantoflí, nicméně tak nějak vedle sebe dokážeme žít a nic z toho nepůsobí nějakou segregaci a jediné bariery vidím v nepružnosti v přijetí jiného člověka. Myslím si, že po honbě za slávou přišla honba za normálností. A zase to dopadne blbě, protože honba vždycky dopadne líp. Ono by to možná chtělo prostě žít.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *