Existují minulé životy? Já nevím. Beru to jako hypotézu v rámci všeho-co-může-být, ale zatím se mi to neosvědčilo. Tedy až do včera. Včera se mi stalo něco, co mne nutí dál o tom vyprávět.

Ležela jsem na masáži, v hlubokém uvolnění, masérce na rukou. Odněkud připlul obraz. Černobílý, mladého muže, který nešlo vytěsnit. Vídám běžně různé obrazy a světla. Objevují se a zase mizí. Tenhle mne něčím zarazil.

Jeho život a neodbytnost, se kterou se vracel a pocity v hrudi, které vyvolával.

Je to obraz mladého muže, vojáka, jak klečí v zákopu. Čtyřicátá léta, možná o něco pozdějc. Dvacáté století. Je to fešák, jeho krátce střižené blond vlasy mu podtrhují figuru. Vysoký. Je to dobrý chlap, cítím to z toho, jak se na mne usmívá. Nepovědomý obraz – nic mi nepřipomíná.

Nemůžu ho dostat z hlavy. Na místo toho, aby odešel,  si ho beru do ruky.

„Je to černobílá fotografie. Dostala jsem ji, v dopise od něj.“

V posledních týdnech mne trápí bolest u srdce. Mám z ní v křeči celý hrudník. A zrovna teď ji cítím, jak vystoupala až na povrch.

Au.

Cítím se vůči němu tak strašně provinile, že se to dá nahmatat.

„Moje srdce,“ hlesnu. „Bolí to.“

„Vidíš ho tam?“

„Je tu nějaký srdce, jako medailon. Zlatý. Dostala jsem ho od něj v dopise. Půlku, jako se dávají přívěsky z lásky.“

„Můžeš mu ho vrátit?“

„To nemohu,“ oponuji. „Já jsem ho opustila.“

Nemohla jsem jinak. Měli jsme se brát. Čekali jsme, až se vrátí ze služby a on mi celou dobu psal. Když se pak vrátil, nečekala jsem. Zbaběle, prostě jsem ho opustila. Nedostal ode mne pořádný důvod. Zdrtilo ho to.

„Dal se pak na pití a dostával se do rvaček. Deset let s ním nic rozumnýho nebylo.“ Vyprávím jeho příběh dál, tak jak se stal.

Posrala jsem to.

Jenže ani můj život se nikam neposunul. Jako bych zůstala stísněná tou vinou a zvláštním odstínem bezradnosti, který pohltil celý můj svět. Umřela jsem ve čtyřiceti na srdeční vadu.

Nikdy jsem se neprovdala ani nenašla si pořádného chlapa. Vidím se vystupovat v jakési pokleslé kabaretní show. To je všechno, co mám. Nic jsem nedokázala. Jsem stárnoucí květinka s výrazem děvčete. Odmítám dospět. „Nedokážu stárnout. Zasekla jsem se někde.“

Jako by se mi rozkládalo srdce zaživa. Konec mého života je popsán temnotou. Tma prostupuje celé tohle město. Někde na severu, není to radostné místo. Nesnáším ho vlastně. Tenhle podnik i celý svůj život. Je to pasivní nesnášenlivost, kterou se nedokážu vyburcovat. Jsem ochromená – mám toho hrozně málo a nezvládla jsem víc. Opustila jsem ho, protože jsem nemohla jinak. Zničila jsem život, abych mohla být herečka, a stejně jsem nic nedokázala. Jsem v pasti. Nemám žádnou sílu se mu bránit, co mi rozežírá hrudník. Jako by se mi rozložilo srdce zaživa.

Tehdy. Teď.

„Požádej ho o odpuštění,“ přistupuje vědoucí hlas.

Kupodivu přesně vím, jak na to. „Rozejdu se s ním.“ Musím to udělat ještě teď, než se domů vrátí, a nenechat se udolat pocity viny. Přizpůsobí se. „Napíšu mu dopis, a v něm mu ten medailon vrátím.“

Odesláno.

Všechno se mění. Dopadlo to dobře pro něj. Já to věděla. „Brzy se šťastně oženil,“ vykládám s pocitem úlevy. „Věk se mi právě natáhnul o dalších třicet let. Žiju do sedmdesáti.“ Stažení v hrudníku opadá.

„Ale už je pozdě,“ hlesnu zklamaně. „Pro mne už je pozdě.“ Je mi pětadvacet, a to je pozdě na všechno.

„Vrať se před okamžik, kdy jsi ho poznala.“

Čtyři toky zpátky. Je mi jednadvacet. On sedí s partou v autě a je moc nádherný. Všem se líbí i se svým bílým fárem. Má dobrou kariéru v armádě a z mého pohledu už je to zralý muž. Tak akorát. Dobrá partie. Líbím se mu. Všichni okolo už někoho mají. Vlastně je nejvyšší čas.

„Řekni mu, že chceš být jenom kamarády.“

„To nejde,“ odporuju, s děsem. Nemyslitelné, odmítnout takového nápadníka. Co bych dělala? „Takhle to prostě chodí,“ namítám s pocitem, že nemám, kam bych couvla. Nic, co by ospravedlňovalo tak nevídaný tah. Je mi jednadvacet, a poslední tři roky už moc netancuju. Nic. Tudy to nejde. Jsem pořád v pasti.

„Vrať se do doby ještě než ho poznáš.“

Devatenáct. Je mi devatenáct a vidím se v nějaké tělocvičně v dámském úboru, z hlediska dnešní módy legračním. Driluju, ale brzy toho nechám. Nemá to perspektivu tady.

„Co potřebuješ udělat?“

„Musím se přestěhovat,“ odpovídám s naprostou určitostí.

„Kam?“

„Do velkého města. Do New Yorku.“ Tu možnost mám. „Je tam moje babička. Ta mne podporuje. Dala mi medailon ve tvaru motýla.“

„Transformace, rozlet, to je dobré,“ komentuje nahlas masérka, ale já jí nerozumím. Pro mne je to dárek od babičky. Vím, že babička věří, že mám talent a proto mi ho dala. Cítím dost velký strach. Z neznáma, a z vytržených kořenů a z toho, když se plyne proti proudu. Úplně mi to podráží nohy, ale vím, že to zvládnu udělat.

„Sedím ve vlaku.“ Legrační cestovní šaty a kufr v hnědé barvě.

Měst v milionu světel, a můj život se odehrává úplně jinak. Tancuju dál, dalších šest let a všechno stíhám. Toho vojáka jsem nikdy nepotkala. Později potkávám nějakého muže od filmu, asi producenta. Černovlasý, velice elegantní, můj manžel. Teprve v pětadvaceti se vdávám, není to vůbec divné a můj život tím nekončí. Jsem dál obsazovaná a požívám úcty. Mám to nejlepší z obou možných světů. Narodí se mi dvě krásné děti. Vidím se v klobouku jako dáma, a je mi sedmdesát. Všechno je správně. Zestárla jsem do krásy, s pocitem vítězství, který jakoby ještě sílil s každým rokem. Nic jsem nezmeškala. Naplnila jsem touhu svého srdce ve všech ohledech. Obava ze stárnutí zmizela.

„Uchovej si ten pocit a nech ho prostoupit svůj hrudník.“

 

Probírám se do bílého dne do pražských Dejvic, a spolu se mnou i můj rozum. Probíhá spoustu pocitů, a k mé lehké hrůze veškeré spekulování o minulých životech právě přestalo být sranda. Spojilo se to, někde uvnitř způsobem, který se nedá odestát. Asi jako, když uvidíte svoje tělo zvenčí, a nikdo se s váma už nikdy nemůže hádat o duši.

Najednou nemám chuť se ptát, zda je to „náhoda“.

Můj strašlivý pocit, že „už je pozdě“, kterým jsem letos zaplavená od jara. Jasné vědomí, že začínám být pomalu stará na to, abych se vdala. Zároveň moc stará na to, abych se v umění někam dostala. Panika.

Můj iracionální popud, kdy jsem se v pětadvaceti vzbudila s pocitem, že musím do New Yorku, vystěhovat se – přestože jsem tam v životě nebyla v cizině se ocitla maximálně tak se školní výpravou naposledy na střední škole.

O dva roky později, při první cestě, jsem se tam vdala za prvního vhodného, s pomotaným plánem v hlavě, že tu ještě můžu něco dokázat, ale vlastně proto, že jsem byla těhotná.

Unáhlená snaha vyřešit svůj život končí záhy potratem a rozvodem, poté, co jsem se vrátila. Můj život se stáčí někam k osudu neúspěšné herečky, co se babrá věčně nad temnotou a ve svojí garsonce střídá jednu pánskou návštěvu za druhou, bez ambicí uspět jako žena.

Táhne mi sice na třicet, ale mentálně už spadám do kategorie stárnoucí diva. Vím, že žádný princ na bílým koni nepřijede. Zaplavující panika ze stárnutí se s potratem plně odhalila. Mám pocit, že jsem vystřílela zásobníkna tenhle pokus, a tak se rychle rozhoduju obrátit kurs a vjet do protisměru – když nemůžu být manželka a matka, tak budu diva, a musím sebrat, co se dá. Musím začít včas jednat, abych svůj život nepromarnila.

Tentokrát. 

Ten příšerný pocit, že už je pozdě – bože na nebesích, ten mne jistě zahubil. Zabil by mne znovu a bolest u srdce mne přivedla o x odboček později až sem, na terapeutickou masáž, kam jsem si ulehla s pokynem, aby mi odblokovala moji kreativitu a se stížností na bolesti u srdce.

Srdce je sídlem pravé touhy, nenaplnit ji znamená umřít zaživa. To už nedopustím. Jela jsem fotit akty, naslepo, a přitom jsem se zamilovala. Do fotografie, a do nového života, ve kterém jsem celá. Můj život se převrátil, historie i budoucnost se přepsala. Říkají, že jsem omládla. A všechno, co to stálo, byl jeden lístek na autobus a překonat svůj strach.

Existují minulé životy?

Nevím. Stále ještě nevím. Ale něco uvnitř už nemá chuť se ptát.

Je kontinuum v čase, ve kterém procházíme stejné odbočky stále znova, dokud se nám nepodaří správně odbočit. A odbočit včas.