Modré blesky

„Jak se vám daří proměna v ďáblovu nevěstu?“ zeptala se doktorka profesionálně zpoza notesu.

„Děkuji, dobře, kdy dostanu další lektvar?“

Tak takhle se to nestalo.

Seděla jsem v bílém Ikea křesle, které zdařile odvádělo mou pozornost ode všeho, co se mi v sedě na něm tady už stalo, na tom posledním místě na celým světě, kde byste se mohli cítit paranormálně.

Jenže zdání, jak se znovu ukázalo, zdání nejvíc klame.

Fetish Night 2015, foto: Petr Jedinák

Fetish Night 2015, foto: Petr Jedinák

Celý příspěvek

Kačenka je Archanděl Uriel

Ten důvod, proč je toto video naprosto mimořádné je ten, že po jeho shlédnutí budete mít velký problém uvěřit tomu, že se nejedná o natočenou hereckou etudu jakéhosi pražského divadla. Nikoliv přátelé: toto je New Age realita. Svět, ve kterém je možné úplně všechno, jak jsem se sama přesvědčila. I to, že druhý příchod Krista… je Kačenka. Svět je v naléhavém stavu.

Pro odlehčení letošní Nora ve vaně z libereckého divadla, o níž nikdo nepochybuje, že je to vtělená múza, anděl nebo Afrodita.

Touha po nebesích, Foto: Petr Jedinák, Model: Nora

Touha po nebesích, Foto: Petr Jedinák, Model: Nora

Zásah, potopená

Telefonujou vám často andělé?

Zásah, potopená. 

Seděla jsem strnulá, šokovaná, jako bych nechtěla uvěřit tomu, co se mi právě stalo. Vesmír mne opět usvědčil toho, že se svojí loďkou vesluju v protisměru a že už je na čase, abych s tím přestala. A využil k tomu člověka, jehož jsem nikdy neviděla, člověka, který dost možná ani neexistoval.

Protože, když to vezmu kolem dokola a okolo, nikdy nezjistím, jestli jsem tři hodiny poslouchala do telefonu nějakýho anděla. Vypnula jsem telefon a schovala fakturu na dně krabice. Moje racionalita by nesnesla, kdybych zjistila, že na ní podepsaná firma opravdu neexistuje.

Temný života proud, foto: Petr Jedinák

Temný života proud, foto: Petr Jedinák

Celý příspěvek

Kompas

O morálním kompasu, směru a jak jsem se s jejich pomocí nalodila na šťastnou vlnu.

Mám ráda symbol kompasové střelky. Má pro mne takový osobní význam. Objevuje se poslední čtyři vždycky, když potřebuju slyšet, že jsem v pravý čas na správném místě.

Přinesli mi ji nakreslenou na sklenici v restauraci, kde jsem obědvala po semináři v Googlu. Cítila jsem, že jsou věci fajn. Když jsi mne na mé narozeniny vzal na večeři do restaurace na řece, kde se svit pochodní odráží na vodní hladině, cítila jsem se skvěle. proto mne ani nepřekvapilo, když jsem puzena potřebou sešla dolů a zjistila, že spodní patro lodi má podlahu osázenou mozaikou obrovské kompasové střelky. Smála jsem se. 

Naposledy mne zastihla v cizině ve vcelku ošumělém podchodu v metru, kde jsme obědvali kuře ve fastfoodu. Opět byla na podlaze a byla obrovská.

Kompasová střelka je možná jenom žert vesmíru nebo moje hra na vidění znamení. Nebo snad, je hmotným vyjádřením velmi reálného kompasu, který nosíme v sobě a který zajišťuje, abychom se ve správný čas dostávali na ta pravá místa – a když se jím řídíme, nedostáváme se pak do situací, kdy převládne úplně hmatatelný pocit, že tady-kurva-nemám-bejt-a-co-tu-vlastně-dělám…

Intermezzo: Protože se mi ten obraz líbil, začala jsem Tomu říkat „morální kompas“. Myslím, že jsem to úsloví vzala z Tarotu, kde se u nějaké karty psalo, že znamená situaci, v níž tazatel ztrácí svůj morální kompas. Je dezorientován, protože magnetický pól Severu zmizel a přetloukly ho jiné přitažlivé a odpudivé póly druhých lidí.

Dneska jsem se svého učitele zeptala, jestli si myslí, že Universum dává cukrátka za správná morální rozhodnutí.

Jasně, a za špatná máš uhlí, odpověděl.

Něco jako duchovní posilovna, osvětlil. To už nebylo tak jasné, vrátila jsem se proto k automatu na bonbony. Když totiž pozoruju soustavně svůj život, nemohu se ubránit myšlence, že občas člověk jakoby zadá správnou kombinaci a nějakým nepravděpodobným a možná i nezamýšleným zázrakem otevře dvířka trezoru, ze kterého se na něj vysype spoustu super věcí. Když se tohle stane, vždycky se vrátím o krok zpátky a uvidím tam nějaké zásadní morální rozhodnutí nebo dilema, které jsem musela řešit – a vyřešila jsem ho zjevně správně – automat na bonbony má podle mého přesně tuhle funkci.

Podstatou dilematu je, že je to kurva těžký rozhodnout a dokonce i neběžné způsoby řešení dané úlohy selhávají. Graficky znázorněno to může mít podobu – zažila jsem to, bylo jak mít dva rarachy na každém rameni jednoho… – podobu anděla a čerta, chci říct, který vám našeptává, každý z jedné strany, jak to celé je a co je třeba udělat. Podávají argumenty a vzbuzují emoce, mučivé, úžasné, silné a snaží se zvrátit vážky Vůle na jednu nebo druhou stranu.

Nojo, takhle nám to popisovali na základní škole v nějakém článečku v čítance. (Ba ne, kecám, to byla holka co měla na jednom rameni „dobrou náladu“ a na druhém „špatnou náladu“ a rozhodovala se, koho má poslouchat, hotová filosofka v praxi!)

Když jsem tyto dva hlasy pár hodin poslouchala se usilovně přít, pochopila jsem zásadní vtip celého dilematu.

Vy totiž nevíte, který je který.

Vědět, že si vybírám anděla, zní přirozeně racionálně – a dokonce i vybrat si vědomě čerta, s tím, že vím, že jdu na zcestí, by mělo smysl. Ale vy vůbec nevíte! Nevíte, jestli nechat dobře placené, perspektivní práce a jít za hlasem srdce je největší magořina, která vás napadla, a pravdu mají ti, kdo vám vykreslují plameny pekelnými nebo jestli pravdu mají ti, co vám přinesou hulení a s bohorovným klidem prohlásí, že bylo na čase.

V reálném životě totiž andělé vypadají jako čerti, a čerti jako andělé a na každou stranu snesete dost argumentů, které jsou v posledku neudržitelné. Nějaká indická filosofická škola dospěla už před stovkami let k závěru, že žádné tvrzení není udržitelné. Vím, že nic nevím. Tak. A přesně tady, v bodě kde rozum selhává, a emoce se bouří, nastupuje jiná úžasná fíčura lidské duše, kterou nás vybavil Velký Programátor, abychom dokázali v demoverzi téhle hry fungovat. Totiž morální kompas.

Morální kompas je střelka, ukazující automaticky k nejrychlejšímu východu ze špatné situace směrem do dobré situace, a když ho použijete vícekrát za sebou s výborně zorientovaným azimutem, můžete se dokonce dostat o level výš a do úplně jiné hry nebo vám spadne truhlička s proviantem a bonusovým vybavením.

Čím častěji a lépe ho používáte, tím víc vám slouží a tím fantastičtější jsou výsledky. Dokonce, i když se cítíte jako hromada sraček, to, že jste udělali správnou věc, vyvolá rychlou odezvu vesmírného automatu. A stejným způsobem by se dala popsat mechanika porouchaného kompasu, který vás namísto nejlepšího východu spolehlivě dostane nejrychlejší cestou do totálně nehratelné lokality, kde vás přízraky vašich špatných skutků stáhnou o poslední pětník. Ne nahodile dezorientovanej, ale vyloženě špatně vyladěnej kompas je největší průser. Nahodile zmatenej kompas vás dostane jednou do průseru, a občas k něčemu skvělýmu, dokud nenaberete jeden ze dvou možnejch směrů – nevyladíte si kompas správně nebo vadně.

Intermezzo: Mám teorii  o tom, že se morální kompas ladí podle všech podnětů, které z okolí přijímáte, a úplně nejvíc podle lidí. Zdržujte se ve společnosti špatných lidí, a vaše střelka půjde ze severu hezky rychle na jih, aniž si toho všimnete. 

Největší legrácka celé téhle hry samozřejmě je, že nikdy nemáte nezvratný důkaz o tom, že právě podléháte monstrozní iluzi, a ani vaše okolí vám ho nepodá, protože vadně nastavené kompasy lidí se navzájem ovlivňují, jako magnety. Rezonujeme spolu navzájem jako rozeznělé struny, naše zvuky se mísí a vytváří harmonie. Občas z té harmonie vystoupí nějaký motiv tak silně, že to zajede do morku kostí – vy víte, že něco slyšíte, ale nejste si jisti, jestli je to hudba budoucnosti nebo mámivý zpěv sirény.

A tak jdu s nimi

And So I Walk With Them, My Dying Bride z alba A Line Of Deathless Kings. Vlastní překlad. (2006)

Přišel ke mně Had
přímo před mé zraky
Vzhlédl jsem k Bohu nad sebou
On shlédl na mé lži
Řekl jsem „Pane pomoz mi
Jsem na kolenou“
„Svou cestu“ řekl mi
„sklidíš jen ty sám“
Mocný vítr mě strhnul
oslepil mou tvář
Mé tělo je znásilněno v jeho rukou
Jsem hanoba světa
Nebe se nade mnou otevřelo
a padaly dolů Boží slzy
Proleptávaly mi kůži
ten páchnoucí, hnijící rám
Chtěl jsem porazit démony co krouží nade mnou
Chtěl jsem pobít jejich krvavě rudé spáry
Ale jejich srdce stále bijí vší nenávistí ke mně
Jejich značka stále vypálená na samé mé duši
A tak jdu s nimi
Vrhají na mou duši stín.