Třetí možnost, která je na hovno

„A co budeš teďka vůbec dělat?“ Jdeme s mojí kamarádkou Henrietou po nábřeží. Lodě kolem nás tvoří vhodné kulisy pro velké otázky.

„Jako jak, co budu dělat?“ Henrieta se na mě otočí. Vítr jí nafoukal vlasy do obličeje. „Myslíš se životem?“

„Jo,“ přiznávám. „Víš co, bude ti třicet…“

Jako mně.

„Tak jsou dvě možnosti,“ opáčí.

Vidím na ní, že se chystá odpovědět suše, s humorem hodným dcery bachaře. (Pokračování textu…)

Nejvyšší čas odejít / Taková nevinná party

Došla jsem k závěru, že po špatným horrorovým filmu je nejlepší se zvednout a přecejenom odjet na Celestinu gardenparty a trochu se rozptýlit. Ostatně jsem jí to přislíbila.

Lehkou orientální atmosféru jejího studia dnes podtrhuje záplava svíček, pochodní a jiných světel. Už je po tmě, ale včera byla jarní rovnodennost. Zajíčky, vajíčka a nezbytné tulipány, zdá se, ani jedna návštěva nenechala doma. Sešlo se jich tu docela dost.

„Těší mne, já jsem Nora,“ zopakuju asi dvacetkrát, a protože tu nikoho neznám, snažím se dozvědět, jaký motiv nás dohromady svedl. „Známe se ze školky,“ konstatuje Celestina. Kdybych jí neznala blíž, tak bych si pomyslela, že půjde o duchovní-umělecké jméno, ale známe se. Její rodiče jsou umělci. Oba. Celestina je to, čemu se v jistých kruzích umělkyně říká. Dalo by se říct, se se věnuje byznysu. Stejně jako já. Tedy…

Když se řeč stočí na podnikání, raději svého syna odesílá dovnitř. „Tety si budou povídat. běž si hrát,“ na cestu ho vybavuje neodolatelným čokoládovým vajíčkem, které navíc chřestí.

„Takhle končí většina drobnýho podnikání,“ konstatuje teta a já se přidávám, s popisem svého dluhu. Taky jsem nedávno skončila.

„A co jsi vlastně dělala?“ zeptá se jiná.

Chvíli zaváhám, ale protože sladká ovocná plovoucí mísa už na mne zapracovala, říkám: „Byla jsem New Age guru. Vedla jsem duchovní semináře. Věštění. Magie. A tak.“ Abych ilustrovala svoji pointu, tak se přesouvám na pozadí Celestina oltáře, kde kromě fotek dětí a předků má i nějaké věci ode mne. „Taky jsem vozila zboží. Indie…“ do ruky mi padla kadidelnice. „Tak ta je moje. A myslím že by se tu dalších pár věcí jistě našlo.“

Celestina se krátce zamyslí a pak reaguje: „Víš, já myslím, že je to zábavný, ale…“ Něco hledá v půlce věty. „Prostě si to musíš udržet. Tak nějak od těla.“

„To jsem neudělala,“ vyletí ze mně, „já jsem šla moc hluboko a na dřeň. Když se dostaneš do fáze, že tě začnou verbovat zednáři a zvát tě na rituály kluci z tajnejch služeb, tak máš nejvyšší čas odejít. Už to není taková nevinná party,“ pravím, a protože už jsem opilá, neděsím se toho, co jsem sama řekla. Stejně to jednou muselo ven.

(Pokračování textu…)

Trainspotting 2

Původní Trainspotting z roku 1996 je „kultovní film“ a „generační zpověď“. Komu v půlce 90. let bylo dvacet, a vyrostl v komunistický zemi, ještě nic nechápal.

„My jsme byli mladí, nadšeni ze svobody, kapitalismu a najednou nám někdo řekl: můžeš si kupovat super věci… a nebo se vyser na všechno a ufetuj se. A my jsme to nechápali,“ konstatuje Štefan. Směje se při tom. „Dneska už to chápem.“

„Tak půjdeš do kina s náma?“

„Nepujdu,“ konstatuje. „Něco by se ve mně zkazilo.“

Cestou se smějem, jak mého ex dostává krize středního věku, když si myslí, že by ho shlédnutí filmu psychicky položilo.

Cestou zpátky už se nesmějem.

Jestli se máte rádi, nechoďte na Trainspotting 2.

„Není to veselej film,“ prohlásil při natáčení jeden z protagonistů. „Je to film, kterej se vás zeptá, co že jste to udělali se svým životem?“

Pak vyšel trailer, a první komentáře psaly, na adresu hrdinů: „Divím se, že to přežili, celejch těch dvacet let.“

„Divím se, že jsme to přežili my,“ reagoval někdo další. (Pokračování textu…)

Táhne mi na třicet

Seděla jsem na starém gauči a dívala se do očí svým novým spolubydlícím. Způsob, kterým se pánové rozesadili kolem, naznačuje, že jde vážnej pohovor. Zabořím se tedy do gauče a čekám, co přijde na přetřes: rytí do historie nebo rovnou moje hygienický návyky.

Místo toho se mne jeden po druhém zeptají, jestli bych spala s nima.

Myslela jsem, že špatně slyším.

„Eeeeh… asi nee,“ odpovídám.

„Jenom jsme chtěli znát tvý preference,“ dodává druhej.

„To víš, zkušenosti!“ objasňuje domácí.

Prevence konfliktů na bytě, pomyslím si skoro nahlas. Jestli já na tohle nejsem stará.

Pak se bavíme dál, konečně, na téma mojí práce, vaření a hygienické návyky, a já se zdvořilostně zeptám, jak jste tu vloni oslavili vánoce.

„Tady kolega usnul po pěti pivech, na tripu ve vaně. Museli jsme ho z ní tahat,“ praví domácí.

„Nějak mi to nesedlo,“ přiznává druhý frajer a já se podívám na něj, na domácího, na sebe a uvědomím si přitom něco skličujícího:

Taky už mi táhne na třicet.

V praxi to znamená to, že jedna část mne by si chtěla užít svoje neodžitý mládí – tedy to nešťastný období, než se poprvé opila, když jí bylo pětadvacet.

(Pokračování textu…)

Věci, které jsem neudělala

Jeden veselejší memoár z roku 2009, který si také zaslouží postskriptum.

Věcí, který jsem neudělala, je celá řada, a svého času mne to pekelně sralo.

Lidé se prý dělí na ty, kteří litují toho, co v životě udělali a ty, kdo litují toho, co neudělali. Já jsem vždy beznadějně spadala do druhé skupiny. Ne snad, že bych si zapomněla podat přihlášku na vejšku (a pak z ní včas odejít…). Nejde ani o to, že bych zapomněla některým lidem hezky za čerstva říct, co si o nich myslím.

Moje zbabělé zdržení se činu se vždycky motalo kolem milostných příležitostí.

Poslední soud Hieronyma Bosche

Poslední soud Hieronyma Bosche

Začalo to tím, že jsem na základce v deseti letech neposlal jednu valentýnku. Pak už se to se mnou vezlo. Slavný soude, když už se na to ptáš, tak přiznávám, že mne fakt mrzí, že jsem se nevyspala s G., a před tím s  V. a potom taky s R.

Moje výmluvy, které mohu v této věci předložit, jsou vesměs chabé:

  1. Byli jsme v kině.*
  2. Půl noci jsem prozvracela.**
  3. Bylo mi 17 a byla to moje první zkušenost s trojkou.***
* Což vadilo daleko spíše jemu, než mne.
** Dnes je mi jasné, že to bylo od nervů.
*** Přesto byla zkušenost velmi saturující, netřeba sežrat najednou celou cukrárnu, ne?

Slavný soude, já vím, že mi to neuznáš, ale moje zbabělé já se cítí těmito argumenty docela očištěno. Pro dnešek zakončuji líčení a přidávám další záznam do slizké černé knihy, plné důvodů, proč některé věci nejdou, proč nemůžu, nemám a nevěřím –  do mé příručky negativního myšlení. Nejspíš umřu zbabělá, spokojená se životem, který je arci obtížný, komplikovaný a nefér a nejsou v něm žádné důvody k radosti, kromě toho skvělého pocitu sebetrýznění se za věci, které jsem neudělala.

Postskriptum, 2012

Všechno je jinak, od doby, co mne navštívila Afrodita. Svět se zdá být plný báječných příležitostí k rozkoši – a zřejmě to nějak souvisí s odstřelením mého letitého odmítání alkoholu a drogy, nějak to na tu zbabělost pomáhá…