Třetí možnost, která je na hovno

„A co budeš teďka vůbec dělat?“ Jdeme s mojí kamarádkou Henrietou po nábřeží. Lodě kolem nás tvoří vhodné kulisy pro velké otázky.

„Jako jak, co budu dělat?“ Henrieta se na mě otočí. Vítr jí nafoukal vlasy do obličeje. „Myslíš se životem?“

„Jo,“ přiznávám. „Víš co, bude ti třicet…“ Jako mně.

„Tak jsou dvě možnosti,“ opáčí. Vidím na ní, že se chystá odpovědět suše, s humorer hodným bachařovy dcery. Celý příspěvek

Nejvyšší čas odejít / Taková nevinná party

Došla jsem k závěru, že po špatným horrorovým filmu je nejlepší se zvednout a přecejenom odjet na Celestinu gardenparty a trochu se rozptýlit. Ostatně jsem jí to přislíbila.

Lehkou orientální atmosféru jejího studia dnes podtrhuje záplava svíček, pochodní a jiných světel. Už je po tmě, ale včera byla jarní rovnodennost. Zajíčky, vajíčka a nezbytné tulipány, zdá se, ani jedna návštěva nenechala doma. Sešlo se jich tu docela dost.

„Těší mne, já jsem Nora,“ zopakuju asi dvacetkrát, a protože tu nikoho neznám, snažím se dozvědět, jaký motiv nás dohromady svedl. „Známe se ze školky,“ konstatuje Celestina. Kdybych jí neznala blíž, tak bych si pomyslela, že půjde o duchovní-umělecké jméno, ale známe se. Její rodiče jsou umělci. Oba. Celestina je to, čemu se v jistých kruzích umělkyně říká. Dalo by se říct, se se věnuje byznysu. Stejně jako já. Tedy…

Když se řeč stočí na podnikání, raději svého syna odesílá dovnitř. „Tety si budou povídat. běž si hrát,“ na cestu ho vybavuje neodolatelným čokoládovým vajíčkem, které navíc chřestí.

„Takhle končí většina drobnýho podnikání,“ konstatuje teta a já se přidávám, s popisem svého dluhu. Taky jsem nedávno skončila.

„A co jsi vlastně dělala?“ zeptá se jiná.

Chvíli zaváhám, ale protože sladká ovocná plovoucí mísa už na mne zapracovala, říkám: „Byla jsem New Age guru. Vedla jsem duchovní semináře. Věštění. Magie. A tak.“ Abych ilustrovala svoji pointu, tak se přesouvám na pozadí Celestina oltáře, kde kromě fotek dětí a předků má i nějaké věci ode mne. „Taky jsem vozila zboží. Indie…“ do ruky mi padla kadidelnice. „Tak ta je moje. A myslím že by se tu dalších pár věcí jistě našlo.“

Celestina se krátce zamyslí a pak reaguje: „Víš, já myslím, že je to zábavný, ale…“ Něco hledá v půlce věty. „Prostě si to musíš udržet. Tak nějak od těla.“

„To jsem neudělala,“ vyletí ze mně, „já jsem šla moc hluboko a na dřeň. Když se dostaneš do fáze, že tě začnou verbovat zednáři a zvát tě na rituály kluci z tajnejch služeb, tak máš nejvyšší čas odejít. Už to není taková nevinná party,“ pravím, a protože už jsem opilá, neděsím se toho, co jsem sama řekla. Stejně to jednou muselo ven.

Nora se dívá

Nora se dívá

Celý příspěvek

Trainspotting 2

MV5BNTc2Mzg3NTQtMzBkMS00NjQzLWEyNDAtYTFmNWRmOGNiN2NiL2ltYWdlXkEyXkFqcGdeQXVyNjU0OTQ0OTY@._V1_SY1000_CR0,0,673,1000_AL_

Původní Trainspotting z roku 1996 je „kultovní film“ a „generační zpověď“. Komu v půlce 90. let bylo dvacet, a vyrostl v komunistický zemi, ještě nic nechápal.

„My jsme byli mladí, nadšeni ze svobody, kapitalismu a najednou nám někdo řekl: můžeš si kupovat super věci… a nebo se vyser na všechno a ufetuj se. A my jsme to nechápali,“ konstatuje Štefan. Směje se při tom. „Dneska už to chápem.“

„Tak půjdeš do kina s náma?“

„Nepujdu,“ konstatuje. „Něco by se ve mně zkazilo.“

Cestou se smějem, jak mého ex dostává krize středního věku, když si myslí, že by ho shlédnutí filmu psychicky položilo.

Cestou zpátky už se nesmějem.

Jestli se máte rádi, nechoďte na Trainspotting 2.

„Není to veselej film,“ prohlásil při natáčení jeden z protagonistů. „Je to film, kterej se vás zeptá, co že jste to udělali se svým životem?“

Pak vyšel trailer, a první komentáře psaly, na adresu hrdinů: „Divím se, že to přežili, celejch těch dvacet let.“

„Divím se, že jsme přežili my,“ reagoval někdo další. Celý příspěvek

Táhne mi na třicet

Seděla jsem na starém gauči a dívala se do očí svým novým spolubydlícím. Způsob, kterým se pánové rozesadili kolem, naznačuje, že jde vážnej pohovor. Zabořím se tedy do gauče a čekám, co přijde na přetřes: rytí do historie nebo rovnou moje hygienický návyky.

Místo toho se mne jeden po druhém zeptají, jestli bych spala s nima.

Myslela jsem, že špatně slyším.

„Eeeeh… asi nee,“ odpovídám.

„Jenom jsme chtěli znát tvý preference,“ dodává druhej.

„To víš, zkušenosti!“ objasňuje domácí.

Prevence konfliktů na bytě, pomyslím si skoro nahlas. Jestli já na tohle nejsem stará.

Pak se bavíme dál, konečně, na téma mojí práce, vaření a hygienické návyky, a já se zdvořilostně zeptám, jak jste tu vloni oslavili vánoce.

„Tady kolega usnul po pěti pivech, na tripu ve vaně. Museli jsme ho z ní tahat,“ praví domácí.

„Nějak mi to nesedlo,“ přiznává druhý frajer a já se podívám na něj, na domácího, na sebe a uvědomím si přitom něco skličujícího:

Taky už mi táhne na třicet.

Nora ve vaně, foto: Petr Jedinák

Nora ve vaně, foto: Petr Jedinák

Celý příspěvek

Jako feťák

Dnes ráno, a vlastně i včera večer, je mi ze sebe sama mimořádně špatně. Když jsem včera bavila společnost svými historkami o 100+1 šílených ex, zaslechla jsem sama sebe, jak říkám „No a tehdy jsem si už myslela, že mám dost.“ Sama sobě zním jako feťák, který si pořád říká, jak už toho má dost.  Celý příspěvek

Věci, které jsem neudělala

Jeden veselejší memoár z roku 2009, který si také zaslouží postskriptum.

Věcí, který jsem neudělala, je celá řada, a svého času mne to pekelně sralo.

Lidé se prý dělí na ty, kteří litují toho, co v životě udělali a ty, kdo litují toho, co neudělali. Já jsem vždy beznadějně spadala do druhé skupiny. Ne snad, že bych si zapomněla podat přihlášku na vejšku (a pak z ní včas odejít…). Nejde ani o to, že bych zapomněla některým lidem hezky za čerstva říct, co si o nich myslím.

Moje zbabělé zdržení se činu se vždycky motalo kolem milostných příležitostí.

Poslední soud Hieronyma Bosche

Poslední soud Hieronyma Bosche

Začalo to tím, že jsem na základce v deseti letech neposlal jednu valentýnku. Pak už se to se mnou vezlo. Slavný soude, když už se na to ptáš, tak přiznávám, že mne fakt mrzí, že jsem se nevyspala s G., a před tím s  V. a potom taky s R.

Moje výmluvy, které mohu v této věci předložit, jsou vesměs chabé:

  1. Byli jsme v kině.*
  2. Půl noci jsem prozvracela.**
  3. Bylo mi 17 a byla to moje první zkušenost s trojkou.***
* Což vadilo daleko spíše jemu, než mne.
** Dnes je mi jasné, že to bylo od nervů.
*** Přesto byla zkušenost velmi saturující, netřeba sežrat najednou celou cukrárnu, ne?

Slavný soude, já vím, že mi to neuznáš, ale moje zbabělé já se cítí těmito argumenty docela očištěno. Pro dnešek zakončuji líčení a přidávám další záznam do slizké černé knihy, plné důvodů, proč některé věci nejdou, proč nemůžu, nemám a nevěřím –  do mé příručky negativního myšlení. Nejspíš umřu zbabělá, spokojená se životem, který je arci obtížný, komplikovaný a nefér a nejsou v něm žádné důvody k radosti, kromě toho skvělého pocitu sebetrýznění se za věci, které jsem neudělala.

Postskriptum, 2012

Všechno je jinak, od doby, co mne navštívila Afrodita. Svět se zdá být plný báječných příležitostí k rozkoši – a zřejmě to nějak souvisí s odstřelením mého letitého odmítání alkoholu a drogy, nějak to na tu zbabělost pomáhá…

Všechno je nové

Ležela jsem na posteli krátce před půlnocí a ze své nové postele se dívala na vysoké stropy protější zdi, lemované oltáři. 

Všechno se mi zdálo nové. Naplněné zvláštním světlem, které bych snad neúplně mohla popsat jako úlevnou euforii, pronikající do všech buněk v těle se středem v srdci. Všude kolem bylo světlo – fyzicky ve mne – a nebylo to nepodobné prvním dnům na ženském pavilonu číslo dvě, kde si z prvních hodin vybavuju jenom bílé křeslo, do kterého jsem se přivtělila, vysoká okna a secesní stropy, venku stromy a mezi nimi Světlo – pronikající přímo do mojí duše, která se mu náhle otevřela, celá hladová a vyprahlá, poté co se musela nadobro vzdát. Tehdy jsem se otevřela tomuhle Světlu a všemu, co s ním šlo, stavy podobné vzkříšení Lazara (které se sehrává v rámci dramaterapie v protějším pavilonu s alkoholiky…), „vstaň a choď, já jsem přestala moci chodit, protože mi tělo vypovědělo službu, ale zážitek to byl podobný, celý zbytek mne vstal a začal chodit. Objevil se směr. Možná, paradoxně, když tělo přestalo uhánět zuřivě do Nikam, protože už prostě nemohlo, mohl se celý ten zbytek zvednout a jít a nechat se vést světlem vzdálené hvězdy, která hovořila o lepších zítřcích.

Ten zásadní rozdíl mezi včerejší půlnocí a pavilonem dva byl v tom, že tehdy jsem byla kus mrtvého těla a zkroušené duše, které nasávalo Světlo jako houba a nechalo se jím naplnit, kdežto teď jsem fyzicky vnímala, že tím zdrojem Světla v celém okolním prostoru není nic jiného, než moje vlastní bytost, s mystickým středem uprostřed hrudníku. Jak se to stalo, nebo co se změnilo, to nedokážu říct. Před měsícem jsem měla pocit, že jsem popel, včera ráno jsem četla z těla blízké bytosti o mystériu fénixe, povstávajícího z popela ve formě čistého ohně.

Mám rád lidi co hoří hoří hoří jako ta báječná rachejtle –

 

– Jack Kerouac

Snad sehrál roli ještě nezavršený, vlekoucí se rituál plamene poznání, který jsem každý den žádala, aby mne očistil od všech falešných forem lásky a všech falešných obrazů a utrpení, které s sebou nesou – neměla bych o tom mluvit, protože není u konce, ale chci…

Druhé ráno cestou kolem řeky ve městě jsem si uvědomila, že tohle světlo vyvěrající odkudsi ze mně, mimo mne, naplňující mne, že ho přeci znám. Nějakou dobu jsem měla pocit, že mi tu všechno vrací rok 2009.

Tehdy to přece začalo. Přišlo pár snů a jako by mne naložil neznámý taxík a já se vezla spíše na sedadle spolujezdce, a občas taky, jak pravil šaman, svázaná v kufru – ale při vědomí, snad je to díky mojí mentální síle, nikdy na mne posedlost nepřichází v té formě backoutu, vždycky mi zbylo alespoň pár z mých pěti, sedmi smyslů – měla jsem tehdy pocit, že v mém životě konečně přišla odpověď na to, kdo-jsme-odkud-přicházíme-kam-jdeme (to je jeden slavný obraz, ignoranti, neznáte umění), že jsem si nějak odtrpěla dost a nahrabal dostatek dobrých skutků, aby mi mohla být vyjevena podstata toho speciálního nadání, o kterém jsem od dětství tušila že ho v sobě nosím, ale nebyla jsem schopná ho otevřít. Jako tajná komnata, kterou dokážete najít a víte o ní, ale chybí vám klíč.

Bylo to na veliké science fiction akci vprostřed léta, kam jsem přijela jako psychická troska – necítila jsem se tak, ale reálně jsem byla, oddávající se akorát tak workoholismu, jelikož to byla jediná nectnost, která přinášela jakýs takýs užitek, drogy a alkohol jsem odmítala ze zásady, a debilní vztah a špatnou společnost jsem už měla – bylo mi čerstvých jednadvacet a ve svém životě jsem došla do bodu, kdy se mi plně realistické zdálo, že mne v životě čeká už jen samá dřina a utrpení a žádná radost. Pěkně jsem následovala příklad své matky!

Z tohoto pohledu mne částečně omlouvá, že jsem  se tehdy taky účastnila série nejdebilnějších rituálů ve svém životě, z nichž ty nejzdvořilejší usilovaly o zlomení svobodné vůle nevinného člověka. Kam směřovaly ty, které jsem nakonec neudělala, raději pomlčím. Byla jsem hluboce nešťastná a začalo mi to kurvit charakter, abych se vyjádřila stručně.

Z výcviku Církve Satanovy jsem odešla zlomená poté, co jsem pocítila, že nedokážu čelit obsahu svých snů, kterými podvědomí vznášelo usvědčující obžalobu mého vlastního života. Nesnesla jsem to, začala jsem si procházet a trochu vykládat teprve o rok později… nicméně to jsem se zase pohodlně vrhla do zoufalé iluze spokojeného rodinného života a chtěla jsem se vdávat. Zatímco sen o ženách, stoupajících k nebesům skrz mystérium Beltine zůstával nevyslyšen a nevyslechnut kdesi mezi záchvaty frigidního workoholismu, nezvladatelného nočního obcování s démony a denním přeskakování mezi nutkavým vyhledáváním rozkoše a rezignací na jakékoliv potěšení.

Dva tisíce devět. Na scifi conu se mne zmocnilo něco zvláštního, dříve nepoznaného, co jsem střídavě připisovala astrologickým vlivům, géniovi místa a celé akce, a nakonec jsem přijala vysvětlení jednoho kabbalisty, že to je svatý Anděl Strážce. Přirozené pozorovací schopnosti a nadšení vědátora-amatéra mi umožnilo pochopit, že to bílé-stříbrné světlo, ať už je to cokoliv, funguje jako bio indikátor (jako rybička, která plave jenom v čisté vodě, pozn. pro ty, co zaspali hodiny biologie na střední škole). Vždycky se to objeví, když jsem ve správný čas na správném místě a dělám správné věci nebo třeba potkám někoho, kdo přináší něco velmi správného.

Tady by asi stálo za to se zamyslet, ve kterém okamžiku tenhle fantastický software zmizel, ale… asi ještě nejsem připravená si tu otázku položit. Zatím jsem spokojená se zjištěním, že to asi „to ono“ a je to zpátky, a všichni, kdo mají sklon mi tvrdit, že jsou to jenom mysl-měnící-látky se můžou jít s prominutím vysrat, ano, přátelé?! Jděte se vycpat, protože mně aktuálně věřit na to, že zažívám něco zvláštního a nejsem jenom v rauši z intenzivnějšího paření a probouzení-sexuálně-zanedbané-ženy (filosofové mohou nazřít, že všechna tato paradigmata ve skutečnosti dokáži koexistovat, děkuji, s filosofy jsem si vždycky rozuměla).

Což mne přivádí k velikému tématu roku dva devět.

Houby stavební spoření.

New Orleans.

Hymnus na Afroditu

Z anglického originálu Raven Kaldera (ed.): Dark Moon Rising: Pagan BDSM & The Ordeal Path vydaným Asphodel Press přeložila darkness.embraced/La Petite Mort v roce 2009. Věnováno Fronémě a všem ze sametového sklepení.

„Afrodita je krutá domina.“

Paní z Kypru
Jež jsi povstala z mořské pěny
Nestydatá a nestoudná
Bohyně jež nám ukazuje svou nahotu
A očekává jen uctívání
Sapfó měla slova pro tebe
Když křičela svou touhu
Její ozvěna v prázdnotě času

Milion hlasů naříká
Z Jejího sametového sklepení
Kde nás jednoho po druhém mučí a odměňuje…

Afroditin smích, foto: Petr Jedinák, model: Nora

Afroditin smích, foto: Petr Jedinák, model: Nora

Celý příspěvek