Táhne mi na třicet

Seděla jsem na starém gauči a dívala se do očí svým novým spolubydlícím. Způsob, kterým se pánové rozesadili kolem, naznačuje, že jde vážnej pohovor. Zabořím se tedy do gauče a čekám, co přijde na přetřes: rytí do historie nebo rovnou moje hygienický návyky.

Místo toho se mne jeden po druhém zeptají, jestli bych spala s nima.

Myslela jsem, že špatně slyším.

„Eeeeh… asi nee,“ odpovídám.

„Jenom jsme chtěli znát tvý preference,“ dodává druhej.

„To víš, zkušenosti!“ objasňuje domácí.

Prevence konfliktů na bytě, pomyslím si skoro nahlas. Jestli já na tohle nejsem stará.

Pak se bavíme dál, konečně, na téma mojí práce, vaření a hygienické návyky, a já se zdvořilostně zeptám, jak jste tu vloni oslavili vánoce.

„Tady kolega usnul po pěti pivech, na tripu ve vaně. Museli jsme ho z ní tahat,“ praví domácí.

„Nějak mi to nesedlo,“ přiznává druhý frajer a já se podívám na něj, na domácího, na sebe a uvědomím si přitom něco skličujícího:

Taky už mi táhne na třicet.

V praxi to znamená to, že jedna část mne by si chtěla užít svoje neodžitý mládí – tedy to nešťastný období, než se poprvé opila, když jí bylo pětadvacet.

(Pokračování textu…)

Ona je had

Byla to docela obyčejná místnost, kde probíhají psychoterapie. Pohovka, dvě křesla a na zdi neutrální obraz. Neutrálně působila i doktorka, padesátnice, jejíž tvář si pět minut po odchodu neumíte vybavit. Usedla jsem do šedého křesla.

Zkušený filmový divák už by v tu chvíli věděl, že začíná expozice satanistickýho filmu.

Jenže to já jsem v tu chvíli ještě netušila.

 

(Pokračování textu…)

Bílá extáze

Tenhle esej by mohl být o drogách, ale není.

Je o tom, jak jsem se uprostřed noci potkala znovu s něčím, co přinesl zcela nečekaně vánoční úplněk.

V hlavě mi zní kousky zakázané melodie od Lucie „…ho sjíždějí / na saních / o vánocích.“

Kohože, vlastně?

Boha.

Dnes v noci jsem se sjela bohem. Přišel v podobě zářivého deště, který nám popisovali ve Starých řeckých bájích a pověstech, jak napadal do dívčí komnaty, a desetinásobného orgasmu.

Vím, co vím, a tak už vím, že dnes v noci nebudu spát. Můžu stejně dobře přepsat, co tu mám. Někdy jsou tak prchavé, tak lačné prohnat se váma a uniknout, tyhle druhy zážitků, že jsem vděčná, že zase můžu psát.

Existuje dvojí odpověď na otázku, co jsi dostala k vánocům.

  1. Nedostala jsem nic. Respektive každý dárek byl ještě o něco víc mimo, než ty ostatní a –
  2. Dostala jsem něco – Něco Úžasného, o čem bezpečně nevím, co to vlastně je, a v tom je to právě úžasné.

Jako na milost boží čekám na Něco Shůry, co by mi zase přidalo vůli dejchat a víru v nějaký vyšší princip, který mne následuje, ať už dělám cokoliv.

„Kukuřičná kaše se nevobjednává. Ta prostě příde,“ zašveholila s jižanským přízvukem dívka, aniž by dala najevo podiv nad otázkou přespolního muže, který v motorestu obědval. Nemohla tušit, že dotyčný je slavný pastor na cestách, a právě mu způsobila celoživotní průlom ve výkladu teologického pojmu Boží milost. Dal si párek s vajíčkem. Na místo toho přišla kukuřičná kaše, vajíčko a párek. Kaše byla zdarma. Zjevně má v těchto krajích své nezaměnitelné postavení jako příloha ke všemu a všude. Ale on to nevěděl. Bylo to samozřejmé a docela obyčejné, ale přišlo to nenadále shůry. Nezaslouženě a tak říkajíc proti jeho vůli. Boží milost!“

Večer nezačal příliš nadějně. Fotograf, zjevně zpruzený z toho, co musí snášet, měl náladu akorát tak na to mne za moje chování potrestat, což jsem uvítala jako manu nebeskou a chutnala mi tolik, že jsem se ani neudělala. Poté, co si žena odbude své nejnižší pudy v tě nejsprostších polohách, jaké dokáže svým tělem zaujmout, nastává utěšená žeň orgasmů číslo 2, 3 a 4, přičemž pátý je vždy poslední a při něm dostává pocit, že to konečně začala mít zase v hlavě v pořádku.

Potřebovala jsem se vyřvat a to se mi výtečně poštěstilo. Muž vypadá spokojeně. Alespoň nemůže tvrdit, že jsem ho buzerovala jen tak pro nic za nic. Počítat sex je rekordně trapný, ale nemůžu si pomoci, protože racionální mozek si věci prostě počítá. Nic jiného neumí, je na to stavěnej.

Takže když odpočítává šestý a sedmý orgasmus objevuje se síla a pocit jakéhosi štěstí, že přesto, že to všeobecně vypadá, že svět se v prdel obrací, já ještě nejsem ztracená. Vývoj nemusí jít odnikud nikam, nebo rovnou do řitě zpátky. Mohl by třeba pokračovat. Ještě do míst, kam jsem nikdy nebyla. Nebo kamsi zpět, do krajiny mládí a dětství. Šest. Sedm. Tedy… to už jsem dlouho neměla. Řadu let, možná. Moje tělo toho už nikdy nebylo schopné a tak jsem takový počet orgasmů odvelela do říše pohádek a zaklapla bichli cedulkou „Už mi není halt šestnáct a nikdy nebude.“ Přijala jsem to.

Mýlila jsem se. Byl to právě tenhle pocitu údivu, který probíhal hlavou, zatímco se to dělo a nejlepší, co jsem si v tu chvíli uměla představit bylo, že to tak bude. Prostě, vrátím se někam, kde už jsem jednou byla. Omládnu. Snad. Nebyla jsem připravená na to, co se dělo dál.

Pocit, že už to mám zas v pořádku v hlavě, který tak dobře znám, zasmáli jsme se mu společně – a od srdce, docela.  Když přišel šestý orgasmus, rozlila se všude kolem mne zvláštní harmonie, pevná realita, která jako kdyby říkala: „Právě jsi vystoupala na stupeň, kde se nacházíš v harmonii se vším. Přestala jsi stát sama sobě v cestě.“ Bylo to příjemný. Nečekaný. Neměla jsem tušení, že se takových stavů dosahuje orgasmem… ačkoliv… už minimálně jednou jsem se takto do prozření dostala.

Odešel z ložnice, protože už nečekal, že bych poté, co jsem zahlásila, že mám zase prázdno v hlavě, ještě něco provozovala. Ostatně, na to ten sex máme, abychom si vyluftovali mozek, ne?

Muselo ho proto velmi překvapit, když jsem křičela dál, a to tak nahlas, že mne uslyšel z vedlejšího pokoje, kam se přes dvě stěny odebrat spát. Nespíme spolu. Ani jeden z nás by se nevyspal.

„Musel jsem tě zkontrolovat, jestli nekřičíš z nočních můr,“ říká.

„Osm,“ šeptám na vysvětlenou.

„No to bude můj milý deníčku…“ směje se a nechává mne konat. Snad je to orgasmická vlna, o které mi říkali na tantře. Najednou to jde rychle. Snadno. Tělo přesně ví, co dělá. Nevyčerpává se jako vždycky, ale přidává palivo. Budíme se nikoliv do spánku, ale do bdělosti, mluví na mne vnitřní hlas.

Jakmile napočítám do deseti, začíná se mi tělem přelévat zvláštní energie, doleva, doprava, jako stříbrný nektar, který si v pohárech přelévá nahá žena na tarotové kartě Hvězda. Jedenáct. Dvanáct. Když jsem konečně přestala, mám pocit, že mne něco nadnáší.

Létám.

Mám pocit, že svítá.

Déja vú. 

Tehdy před čtyřmi lety v Roxy.

Times have changed and times are strange
Here I come, but I ain’t the same

– Ozzy Osbourne

Bílá extáze. Nebylo to ničím, co mi někdo hodil do pití a nic jsem ten večer neužila. Ve skutečnosti to bylo ještě před tím, než jsem se ve svých pětadvaceti letech poprvé opila a zahulila trávu. Nikdo, komu jsem o svém zážitku vyprávěla, mi ho nevěřil. Ani to, že jsem ještě nehulila, ostatně… Já jsem přesto věděla, že jsem Něco prožila, a to Něco jsem si nezvládla klasifikovat. Jelikož jsem takových zážitků, které se vzpíraly klasifikaci, měla víc než dost a mysl stejně všechno, co nezvládne zatřídit, vytěsní, tak jsem ho vytěsnila. Stav bílé extáze, jak jsem ji pro sebe nazvala, která přišla bez pozvání. S jediným rozdílem – tehdy jsem počítala hodiny tance. Jedna vydala za dva orgasmy, když už se nám sem zas vkrádá ta matematika. Zatímco ostatní odpadávali a i já sama jsem čekala, že musím být na kraji sil, začalo se dít to samé: na místo, aby se moje tělo vyčerpávalo, začalo… přečerpávat. Něco – nějak. Možná je to popsané kdesi v tajemném taoistickém svitku o dosahování elixíru nesmrtelnosti, ale já ho tehdy ani teď nečetla a neviděla. Dostala jsem se na práh Tajemství, ale jako by v tom byl čert, i tentokrát jsem přišla nepozvána.

Když odbyla druhá hodina raní, protancovala jsem se tehdy do bílé extáze. Nejdříve se mi zdálo, že moje končetiny začínají těžknout, a pak, že je neovládám. Jako by je na místo mne ovládala nějaká jiná, geniální síla, které jsem mohla důvěřovat. V jeden okamžik se objevil naprosto markantní pocit, který nedokážu popsat jinak, než jak jsem fyzicky cítila, že moje tělo mládne o šest let. Nemám ponětí, proč tehdy a proč právě šest. Ale dokážu si představit, že kdybych je tehdy nenabrala, možná bych tu ani dneska nebyla…

Ohlušující pocit světla a jasu. Bílá extáze je stav tělesného Světla, které proniká vašimi buňkami a maže přitom vnímanou hranici mezi buňkama mysli a buňkami těla.

Snad je to ono Světlo, o němž hovoří spiritisté. Inner Light, kterým se zaštiťovali kvakeři. Rozhodně bylo reálné, na rozdíl od všech ostatních světel, které jsem v životě poznala. To byly jenom bludičky. Trvalo to několik hodin. Dál bych tancovala, ale dostala jsem strach. Zaplavilo to celou moji hlavu a já jsem po pravdě nevěděla, co teď bude, jestli vystoupím z těla, nebo jestli třeba neumřu. Přirozeně by mi nevadilo umřít, v tom stavu světelné blaženosti, ve kterém jsem se nacházela, ale přišlo mi to jaksi nezodpovědné vůči všem lidem, kterým bych těžko vysvětlovala, proč mladá holka umřela ve čtyři ráno ležící jen tak v posteli. Tak jsem jenom ležela a čekala, až to přejde, a další den ve dvě jela na snídani. Afterparty byla klidná, k ránu začlo pršet.

Čtyři roky to jsou. Na střeše podkroví se začal ozývat zvuk podobný dešti, když jsem poděkovala v duchu tajemné síle, která mi s vánočním úplňkem přecijen něco přinesla – dárek. Docela. Teď už jsem si jistá. Drobná pochybnost, jestli mi tehdy přecijen někdo nedal něco do pití, zmizela. Vím, že je skutečná.

Bílá extáze, v níž veprostřed noci svítá. Když vypluješ hlad hladinu svojí mysli a nad hlavou máš najednou jen svěží vítr a vesmír.

Kdo ví, kdy mne zase potká.

Je to tak dlouho.

 

 

Čaroděj

Začalo to klasicky nevinně. Pozval mne k sobě na focení. První vskutku letní den a já se peču v autobuse na cestě do nikam, za mužem, o kterým vím snad jenom to, že je opravdu fotograf a ne že skončím někde rozprodaná na orgány. Obchodníci s bílým masem nemívají portfolio.

Portfolio obrazů je také to první, co dorazivší k němu vidím. Vyskládané na kovové posteli, čtvercová skla jsou pokrytá zvláštní patinou, kterou vytváří jen historická fotografie.

Je to sbírka žen. A ne ledajakých.

To, co vidím před sebou, jsou portréty žen při orgasmu. A dneska se možná stanu jednou z nich.

(Pokračování textu…)

Na šťastné vlně stále dál

S osudem jsem v kostky hrál

Užíral se hloupou touhou

Nevěděl jsem kudy kam

Stále dál / stále dál / stále dál…

– Flamengo, Kuře v hodinkách (český bigbít)

Dnes ráno nevím, odkud začít. Či spíše pokračovat. Budu-li se držet své umělecké techniky, brzy to tu skončí u pornografie. Protože všude kolem je opravdu spoustu láskya já se cítím tak otevřená, že vzdálenosti v prostoru a čase mizí po první doteku.

Souvisí to nějak se seznamem lidí, kterým věříš. Takže to vlastně není ta iracionální, nejít z mejdanu spát k sobě domů, ale k někomu, koho vůbec neznáš – ale víš, že je na tom seznamu. Věřím ve strážné anděly a moudrost těla.

Zatímco existence prvého není zcela prokázána – nepřímo, když se podívám na všechny průsery, ze kterých jsem zázračně vyvázla – skutečnost, že tělo ví někdy víc, než hlava, je ve mně neotřesitelná. Před třemi měsíci jsi mi řekl, ať zavřu oči a vnímám jenom svoje tělo. A ono to fungovalo, svět kolem začal vypadat jinak. Tak to byl začátek. Kde to má konec…. netuším. Cesta je cíl. Páni, dneska válím úplná zenová moudra.

Přijela jsem na motorce, poněkud pikantně oblečená stále v tom, v čem jsem předchozí večer vyrazila pařit a teplý ranní smog mi probouzel nohy, docela holé, protože ty šaty opravdu byly na party. V konzultaci se zrcadlem jsem seznala, že takhle opravdu nemůžu do práce. Ne, že by na tom teďka už záleželo.

Práce. Ty vole. Obor, plný krásných, mladých, hřejivých (co je to za slovo, kde jsem k němu přišla, vám fakt neřeknu, ale vystihuje nejlépe moje pocity z verbální a tělesné blízkosti některých mužů) a vesměs single mužů, kterým se člověk brání jenom silou napjaté vůle, vedené fantaziemi o tom, co může plynout z toho spustit se s někým z práce. Jo, začnete se vyhýbat společným obědům, červenat se na recepci, snažíte se zmizet neviditelná na záchodě… tak přesně tomu jsem se chtěla vyhnout. Modlila jsem se, ať se vyklidním do podzimního teambuildingu… a teď je mi upřímně líto, že nepojedu. I když. Pařit s kolegy z práce, která vás živí, je svazující. Pařit s kolegy z bývalé práce, to je euforie z toho, že už nemusíte nic zakrývat. Já se tady s někým spustím. Už se vidím.

Jsem tak akorát zralá na to se spustit, pronesla jsem včera v intoxikovaném stavu a ona pravda často zafunguje jako nejlepší balicí hláška. Myslela jsem to vážně a hlodalo mi hlavou, co se mnou jakože bude v tomhle nádherném stavu splývání s Všehomírem, kdy mám pocit, že je všude kolem spoustu lásky v mnoha formách a všechny jsou skvělé. Hippies. Jo! Zase začínám věřit tomu, že je možné milovat bez pokrytectví, nevěr a sraček. Moje jednodenní frustrace byla přeplavena… víra je totiž důležitá. Víra hory přenáší. A láska taky. Žena, starší pár, starší strejda, bezprizorní dívka, utržená ze řetězu v kostýmu školačky, latexová lady, léta blízká kamarádka a múza, druhá kamarádka, která je mým světlem, a třetí, která je mojí zemí a ohněm, všechno je skvělé. A brzy se vrátí můj učitel a určitě bude koukat a doufám, že mi řekne, že jsem skvělá a půjdeme zase na večeři a budeme se na sebe dívat tím pohledem ryzího obdivu a důvěrnosti. Já totiž miluju i svoji psychoterapeutku. Jsem úplně marná. Asi začnu intenzivnějc milovat svoje kamarádky, protože už se nemůžu koukat na to, jaké zhovadilosti si provádějí ve snaze utržit někde aspoň kousek lásky. Z toho jsem včera byla pěkně rozhozená. A tak jsem šla pařit.

Člověk nečeká, že se zásadní životní pravdy dozví v podroušeném stavu od latexového guru a zdravotní sestřičky, navlečené v latexu, s velmi rozepnutým výstřihem. Myslím, že bych měla chodit víc pařit, a vyhodit celou duchovní knihovnu (byť jako dekorace je stylová…) a jak prohlásil můj anděl víc hulit, protože mi to zjevně dělá dobře. Myslím, že se bude taky hodně divit, až se vrátí z dalekých krajin. Myslím, že tou dobou už budu v osvícení, nebo štamgastem místního swingers klubu, vyzářím se do Nicoty a proměním v prach nebo tak něco.