Táhne mi na třicet

Seděla jsem na starém gauči a dívala se do očí svým novým spolubydlícím. Způsob, kterým se pánové rozesadili kolem, naznačuje, že jde vážnej pohovor. Zabořím se tedy do gauče a čekám, co přijde na přetřes: rytí do historie nebo rovnou moje hygienický návyky.

Místo toho se mne jeden po druhém zeptají, jestli bych spala s nima.

Myslela jsem, že špatně slyším.

„Eeeeh… asi nee,“ odpovídám.

„Jenom jsme chtěli znát tvý preference,“ dodává druhej.

„To víš, zkušenosti!“ objasňuje domácí.

Prevence konfliktů na bytě, pomyslím si skoro nahlas. Jestli já na tohle nejsem stará.

Pak se bavíme dál, konečně, na téma mojí práce, vaření a hygienické návyky, a já se zdvořilostně zeptám, jak jste tu vloni oslavili vánoce.

„Tady kolega usnul po pěti pivech, na tripu ve vaně. Museli jsme ho z ní tahat,“ praví domácí.

„Nějak mi to nesedlo,“ přiznává druhý frajer a já se podívám na něj, na domácího, na sebe a uvědomím si přitom něco skličujícího:

Taky už mi táhne na třicet.

Nora ve vaně, foto: Petr Jedinák

Nora ve vaně, foto: Petr Jedinák

Celý příspěvek

Ona je had

Vzhledem k tomu, že následující povídka-thriller vyznívá jako klasická fikce, bych znovu ráda předeslala, že Malá Smrt je a vždycky bude osobní blog – a jako takový popisuje věci, které se staly, právě tak, jak se staly, ačkoliv se třeba neměly stát nebo bych v zájmu zachování zdraví měla tvrdit, že je na vině má bujná fantazie. – N. P.

Byla to docela obyčejná místnost, kde probíhají psychoterapie. Pohovka, dvě křesla a na zdi neutrální obraz. Neutrálně působila i doktorka, padesátnice, jejíž tvář si pět minut po odchodu neumíte vybavit. Usedla jsem do šedého křesla.

Zkušený filmový divák už by v tu chvíli věděl, že začíná expozice satanistickýho filmu.

Jenže to já jsem v tu chvíli ještě netušila.

Úzkostná žena ve vaně, foto: Petr Jedinák, model: Nora

Úzkostná žena ve vaně, foto: Petr Jedinák, model: Nora

 

Celý příspěvek

Bílá extáze

Tenhle esej by mohl být o drogách, ale není.

Je o tom, jak jsem se uprostřed noci potkala znovu s něčím, co přinesl zcela nečekaně vánoční úplněk.

V hlavě mi zní kousky zakázané melodie od Lucie „…ho sjíždějí / na saních / o vánocích.“

Kohože, vlastně?

Boha.

Dnes v noci jsem se sjela bohem. Přišel v podobě zářivého deště, který nám popisovali ve Starých řeckých bájích a pověstech, jak napadal do dívčí komnaty, a desetinásobného orgasmu.

Ženské boky žena při masturbaci, Foto: Petr Jedinák, 2015

Ženské boky žena při masturbaci, Foto: Petr Jedinák, 2015 Model: Nora

Celý příspěvek

Čaroděj

Začalo to klasicky nevinně. Pozval mne k sobě na focení. První vskutku letní den a já se peču v autobuse na cestě do nikam, za mužem, o kterým vím snad jenom to, že je opravdu fotograf a ne že skončím někde rozprodaná na orgány. Obchodníci s bílým masem nemívají portfolio.

Portfolio obrazů je také to první, co dorazivší k němu vidím. Vyskládané na kovové posteli, čtvercová skla jsou pokrytá zvláštní patinou, kterou vytváří jen historická fotografie.

Je to sbírka žen. A ne ledajakých.

To, co vidím před sebou, jsou portréty žen při orgasmu. A dneska se možná stanu jednou z nich.

Celý příspěvek

Co způsobil elixír

Je to přesně týden, co jsem požila další z lektvarů, který měl vyvolat alchymickou transformaci. To, co se dělo prvních pět dní, bylo nadmíru zajímavé. Ale to, co přišlo den šestý a sedmý, předčilo moje očekávání. Celý příspěvek

Ráno poté

Zbožňuju ten pocit, když se ráno probudíte v místnosti plné exotických vůní, s dohořívajícími svíčkami, které jste zapomněli zhasit, když jste usínali intoxikovaní a v tranzu v pozdních nočních hodinách – zbytky vína, nábytek přemístěný do zvláštních kompozic, kterým dominuje velký černý kruh, obětiny, které je třeba odnést na rozcestí;

čarodějčino ráno poté.

Velkoměsto je plné mlhy a vlhkého smogu, když se ráno vykrádám ven, jsem obyčejná, černá, jako všichni ostatní a nebe je mléčně kalné. Zataženo, přesto jakoby skrz oblohu svítala nová naděje. Jsem stále v lehké euforii. Význam včerejší noci mi připomíná nový stříbrný prsten na levé ruce, na prsteníčku… svatba mezi nebem a zemí, jak nahoře, tak dole, unio mystica, snad mezi dosud odcizenými částmi mé vlastní duše.

Ležela jsem v bílém saténu zpola v bezvědomí a čekala na smluvenou hodinu, kdy dorazil sdílený záměr z jiné časové zóny. Svištící myšlenky – asi řeknu svému učiteli, že ho miluju – moje šperkařka bude brzy mojí největší důvěrnicí, stačí když prozradím trochu o významu všech těch věcí, co si nechávám dělat – pohanské rituály mi tak strašně chyběly, že se mi chce z hloubi těla brečet. S poslední myšlenkou se zastavím.

Ano. Myslela jsem si, že pohanské rituály jsou překonané, protože co se týče dosahování konkrétních cílů a změn v realitě, objevila jsem daleko účinnější techniky. Move you head, your ass will follow… je to jednoduchý, stačí správně pohnout klíčem v zámku… přehlédla jsem jednu věc: rituály nejsou jenom na magii. Jsou také posvátným úkonem, který propojuje všechny formy existence v Jednu a harmonizuje bytí. A je vlastně úplně jedno, jak je triviální.

Nejsou silné a slabé rituály ve smyslu rituálních forem. Rituál má smysl sám o sobě. I když žádný smysl nemá. Hrabat listí, aranžovat květiny, přijde jaro, tráva roste sama… jak to říkají v zenu. Prostě jen tak být a přeprogramovaný západní mozek odložit stranou, a nechat jiné formy inteligence převzít vedení.

Asi začnu zase slavit úplňky.

Na šťastné vlně stále dál

S osudem jsem v kostky hrál

Užíral se hloupou touhou

Nevěděl jsem kudy kam

Stále dál / stále dál / stále dál…

– Flamengo, Kuře v hodinkách (český bigbít)

Dnes ráno nevím, odkud začít. Či spíše pokračovat. Budu-li se držet své umělecké techniky, brzy to tu skončí u pornografie. Protože všude kolem je opravdu spoustu láskya já se cítím tak otevřená, že vzdálenosti v prostoru a čase mizí po první doteku.

Souvisí to nějak se seznamem lidí, kterým věříš. Takže to vlastně není ta iracionální, nejít z mejdanu spát k sobě domů, ale k někomu, koho vůbec neznáš – ale víš, že je na tom seznamu. Věřím ve strážné anděly a moudrost těla.

Zatímco existence prvého není zcela prokázána – nepřímo, když se podívám na všechny průsery, ze kterých jsem zázračně vyvázla – skutečnost, že tělo ví někdy víc, než hlava, je ve mně neotřesitelná. Před třemi měsíci jsi mi řekl, ať zavřu oči a vnímám jenom svoje tělo. A ono to fungovalo, svět kolem začal vypadat jinak. Tak to byl začátek. Kde to má konec…. netuším. Cesta je cíl. Páni, dneska válím úplná zenová moudra.

Přijela jsem na motorce, poněkud pikantně oblečená stále v tom, v čem jsem předchozí večer vyrazila pařit a teplý ranní smog mi probouzel nohy, docela holé, protože ty šaty opravdu byly na party. V konzultaci se zrcadlem jsem seznala, že takhle opravdu nemůžu do práce. Ne, že by na tom teďka už záleželo.

Práce. Ty vole. Obor, plný krásných, mladých, hřejivých (co je to za slovo, kde jsem k němu přišla, vám fakt neřeknu, ale vystihuje nejlépe moje pocity z verbální a tělesné blízkosti některých mužů) a vesměs single mužů, kterým se člověk brání jenom silou napjaté vůle, vedené fantaziemi o tom, co může plynout z toho spustit se s někým z práce. Jo, začnete se vyhýbat společným obědům, červenat se na recepci, snažíte se zmizet neviditelná na záchodě… tak přesně tomu jsem se chtěla vyhnout. Modlila jsem se, ať se vyklidním do podzimního teambuildingu… a teď je mi upřímně líto, že nepojedu. I když. Pařit s kolegy z práce, která vás živí, je svazující. Pařit s kolegy z bývalé práce, to je euforie z toho, že už nemusíte nic zakrývat. Já se tady s někým spustím. Už se vidím.

Jsem tak akorát zralá na to se spustit, pronesla jsem včera v intoxikovaném stavu a ona pravda často zafunguje jako nejlepší balicí hláška. Myslela jsem to vážně a hlodalo mi hlavou, co se mnou jakože bude v tomhle nádherném stavu splývání s Všehomírem, kdy mám pocit, že je všude kolem spoustu lásky v mnoha formách a všechny jsou skvělé. Hippies. Jo! Zase začínám věřit tomu, že je možné milovat bez pokrytectví, nevěr a sraček. Moje jednodenní frustrace byla přeplavena… víra je totiž důležitá. Víra hory přenáší. A láska taky. Žena, starší pár, starší strejda, bezprizorní dívka, utržená ze řetězu v kostýmu školačky, latexová lady, léta blízká kamarádka a múza, druhá kamarádka, která je mým světlem, a třetí, která je mojí zemí a ohněm, všechno je skvělé. A brzy se vrátí můj učitel a určitě bude koukat a doufám, že mi řekne, že jsem skvělá a půjdeme zase na večeři a budeme se na sebe dívat tím pohledem ryzího obdivu a důvěrnosti. Já totiž miluju i svoji psychoterapeutku. Jsem úplně marná. Asi začnu intenzivnějc milovat svoje kamarádky, protože už se nemůžu koukat na to, jaké zhovadilosti si provádějí ve snaze utržit někde aspoň kousek lásky. Z toho jsem včera byla pěkně rozhozená. A tak jsem šla pařit.

Člověk nečeká, že se zásadní životní pravdy dozví v podroušeném stavu od latexového guru a zdravotní sestřičky, navlečené v latexu, s velmi rozepnutým výstřihem. Myslím, že bych měla chodit víc pařit, a vyhodit celou duchovní knihovnu (byť jako dekorace je stylová…) a jak prohlásil můj anděl víc hulit, protože mi to zjevně dělá dobře. Myslím, že se bude taky hodně divit, až se vrátí z dalekých krajin. Myslím, že tou dobou už budu v osvícení, nebo štamgastem místního swingers klubu, vyzářím se do Nicoty a proměním v prach nebo tak něco.

Kouzlo nečekaného

Love is a stranger in an open car
To tempt you in and drive you far away

Love is a danger of a different kind
To take you away and leave you far behind
And love, love, love is a dangerous drug
You have to receive it and you still can’t get enough of the stuff

– Annie Lennox

Události posledních dnů vyústily v největší tobogán emocí posledních let. Vzpomněla jsem si s povděkem na Tormanse Eleferna a jeho všudypřítomnou krabičku s Energitem, kterým křísil dívky, jimž se udělalo špatně ze samého vzrušení. 

Pravda je, že jsem toho taky moc nesnědla. V práci na mne z lednice hledá dva obědy, pondělní a páteční. Jak často se člověku stane, že ho během pouhých čtyřech dnů okolnosti přinutí vyložit karty na stůl a vybalit svoje city hned dvěma osobám?

Hádám, že ne moc často, takže mám svaté právo na nechutenství z rozrušení. Někdo by se asi pousmál nad skutečností, že ještě v pětadvaceti  po 12 vztazích (…) se dokážu rozrušit jak třináctiletá kóča, která jde poprvé v životě na rande. Ale co, sakra, je lepší nechat se rozhodit, a nechat nitro, ať se vyřine, jako když se protrhnou hráze Rýna, jak se píše v jednom středověkém mystickém textu, a nechat se nést proudem, protože voda má vlastní inteligenci a dokáže zdolat jakýkoliv terén, ne silou, ale svojí přizpůsobivostí, prostě ho obejmout…