Mohli jsme být všechno

 

Nora ve vaně, foto: Petr Jedinák, 2016

Nora ve vaně, foto: Petr Jedinák, 2016

„Proč furt musíte trpět?“

Nechápu fotografa.

„Vy, umělci.“

„Nechápu, jak můžeš žít takhle, obklopen ženami a přitom zbožňovat Noru.“ Noru, která ho nechce.

Měla bych sklon uvěřit tomu, že jsem to já, ale to je samozřejmě píčovina.

Je to umělec.

Jeho postoj je principiální.

„My ve skutečnosti trpět nemusíme,“ objasňuje.

„Ani nechceme… My si jen nemůžeme pomoct.“

Tak tomu rozumím.

Prý jsem taky umělkyně.

Přisedám si a nahlížím mu přes rameno do notebooku, který má v posteli. On se teď furt na něco dívá.

„Na co se díváš?“

Zdá se mi to, nebo jsem tam něco zahlédla. Byla to  křídla?

„To je o andělích?“ zeptám se.

„Lucifer,“ odpoví. „Je to seriál.“

„O padlém andělovi?“

„Ano.“

„Nech mne hádat: vzdá se nesmrtelnosti kvůli lásce k ženě.“

Na místo odpovědi na mně hodí pohled vděčného zvířete, jehož potřebu jste konečně vyhodnotili správně.

Celý příspěvek

Múzy nesedaj na blbečky

„Jedna z těch věcí, které se vám jeví jako malé, nicotné, ale z hlediska vesmíru maj kosmickej dosah…“

Táhne mi na třicet

Po dlouhé době to bylo rande hodné zapamatování.

Nejspíš hlavně proto, že to rande nebylo: nebrala jsem to tak. Záminka pro to, abych se s ním sešla, byla natolik důvěryhodná, že jsem jí uvěřila sama.

Jestli měl nějaký plán anebo jsem ho měla já, či oba, podprahově… to by vše vysvětlovalo. Že se to protáhlo o několik hodin, a na konci večera jsem seděla proti němu jako opařená, a málem jsem mu řekla „máš strašně sexy ruce“.

Jak už to bývá, člověk na prvním rande obvykle nic takovýho neřekne, tak jsem se ho na místo toho zeptala:

„A měl jsi někdy domácí zviřátko?“

Nora ve městě, foto: Petr Jedinák, 2016

Nora ve městě, foto: Petr Jedinák, 2016

Celý příspěvek

Pochlapit se

Někdy, když se vám zdá, že váš život byl od základu zbořen, zjišťujete, že se k těm základům teprve začínáte blížit.

„Tady si odpočinete!“ vykládá mi družně moje nová bytná.

„Tady v baráku máme samý studenty, učitele a občas filmaře, když mají termín. Anglicky umíte?“

Pokyvuju hlavou a přemýšlím nad tím, že bílá šatní skříň Ikea se sem nahmotnila jako přízrak minulosti z mého předposledního bytu, aby mi připomněla, na co jsem vloni touhle dobou zapomněla: brát si důsledně odpovědnost za svůj vlastní život.

Nora svázaná, foto: Petr Jedinák, 2015

Nora svázaná, foto: Petr Jedinák, 2015

Celý příspěvek

Nejsi výjimečná a nemáš žádný talent

Když se v 28 letech probudíte na večerním kurzu herectví spolu se čtrnáctiletejma modelkama, na který machrujou pětačtyřicetiletí herci, aby si spravili chuť z odcházející krásy a vědomí, že už to dál nedotáhnou, dojde vám, že s vašim životem je něco špatně.

Tahle část mne sama, která si nechce vymluvit, že skrývá nepoznaný talent, mne přivede k šílenství.

Domácí idylka, foto: Petr Jedinák

Domácí idylka, foto: Petr Jedinák

Celý příspěvek

Find What You Love And Let It Kill You

„Zjisti, co miluješ, a nech se tím zabít.

– Charles Bukowski

Doma jsme jednou zase měli mimořádný sex. Zase jsme se rozešli.

Ležela jsem na zemi počůraná, červené punčochy na půl žerdi, v ruce otevřené pero s deníkem. „Poloha erotografomanie,“ zařadila jsem ji nahlas do nové kámasútry. „Tomu říkám: dobře se udělat!“ Usmívám se.

Mám dnes proč.

Nora ve vaně, Foto: petr Jedinák, 2016, model: Nora

Nora ve vaně, Foto: petr Jedinák, 2016, model: Nora

Celý příspěvek

Velká kniha balení v Čechách, díl druhý: Tradice i alternativa

V prvním díle se bdělí rodiče, ženy se zájmem o prevenci a neúspěšní muži dozvěděli, proč je důležité znát techniky tzv. balení, po staru namlouvání si žen. Probrali jsme techniky amatérské, nejobvyklejší a masově používané. Nejmarkantnějším mínusem těchto technik je, že nejsou příliš účinné ani originální a nedovolují muži zaujmout v davu ctitelů u žen, které jich mají dost a nečekají zoufale na každou příležitost.

V dnešním díle obrátíme pozornost k technikám balení, které jsou tak osvědčené lety, že by se daly považovat za „tradiční“ a prozkoumáme k nim také moderní alternativy.

přístupy tradiční

Hólky a mašiny

Aneb

„Podívej, jakou mám káru!“

Nejhorší na tom je, že to funguje.

Bylo něco výsostně ponižujícího na tom, když jsem se přistihla, jak jsem vlhká, poté, co jsem si k němu nasedla do té senza káry. Nedávalo to smysl! Zejména v tom smyslu, že auta jsem vždycky rozlišovala na bílá, červená a ostatní. Můj plazí mozek říkal vrrrouuu, mrrouuu, chrouughhh! a zbytek intelektuálky se sklony k introspekci totálně přehlušil.

Tato technika je zjevně tak účinná, že na namlouvací návštěvy si indické rodiny dodnes půjčují drahá auta, která nechávají stát zaparkovaná před domem.

Ostatně pozorovat muže v autě je ideální příležitost k tomu poznat jeho charakter: jak dobře se ovládá, jestli vás vztah s ním zabije a jakej má takovej ten ehm… pohybovej styl.

Jediné relativní riziko této techniky spočívá v tom, že když si vymyslíte, že umíte závodně jezdit, můžete být posléze požádáni, ať to předvedete, a výstavní kára od vašeho bratrance už vám taky víckrát neposlouží.

Na druhou stranu, keltští náčelníkové svoji mužnost prý museli dokazovat tím, že veřejně ošukali koně.

Velkýho koně.

Nora_44

Celý příspěvek

Femme fatale

„Ona byla vždycky taková femme fatale,“ pronesla o naší společné známé, zatímco já jsem dolívala kafe. „Teď už je spíše jenom fatale.“

Zrzka se pak pustila do blaženého vyprávění o všech postelových zručnostech jejího nového milce, a ve vzduchu panovala shoda, že temnému osudu femme fatale unikla.

Co se týkalo mě, nebyla jsem si tak jistá. A tak jsem radši schovala svůj zrudlý obličej za velký hrnek kafe.

Femme fatale, foto: Petr Jedinák, model: Nora

Femme fatale, foto: Petr Jedinák, model: Nora

Celý příspěvek