Nejsi výjimečná a nemáš žádný talent

Když se v 28 letech probudíte na večerním kurzu herectví spolu se čtrnáctiletejma modelkama, na který machrujou pětačtyřicetiletí herci, aby si spravili chuť z odcházející krásy a vědomí, že už to dál nedotáhnou, dojde vám, že s vašim životem je něco špatně.

Tahle část mne sama, která si nechce vymluvit, že skrývá nepoznaný talent, mne přivede k šílenství.

(Pokračování textu…)

Chybějící ingredience

„Chronická nespokojenost! To je to, čím trpíš. Strašná nemoc!“

– Woody Allen, Vicki Cristina Barcelona

„Český chlapi jsou studený a nudný,“ pravila jsem po shlédnutí filmu, který se ptal, proč ženy nemají, co chtějí. „Problém je, že na cizince jsem moc velkej rasista,“ podřekla jsem se a on se rozesmál. „Když to shrnu, podle režiséra máme jen pár možností: být znuděná nespokojená panička, šílená nymfa nebo bejt moralista, co jenom kouká, kde by se mu naskytla nějaká příležitost k hříchu. Celkem asi šest různých, stejně špatných řešení.“

„Jsem překvapenej, že jsme nedostali žádný rozuzlení,“ pravil fotograf.

„Tys nějaký čekal?“ Teď jsem překvapená já. „Je to Woody Allen.“ Mlčíme. Jen chvíli.

„Hej… tohle vlastně není první film, kde to vyřešil trojkou!“ prohlásím nakonec ve stavu jasnozření.

Petr Jedinák: Akt ve vodě, 2016

Petr Jedinák: Akt ve vodě, 2016

(Pokračování textu…)

Femme fatale

„Ona byla vždycky taková femme fatale,“ pronesla o naší společné známé, zatímco já jsem dolívala kafe. „Teď už je spíše jenom fatale.“

Zrzka se pak pustila do blaženého vyprávění o všech postelových zručnostech jejího nového milce, a ve vzduchu panovala shoda, že temnému osudu femme fatale unikla.

Co se týkalo mě, nebyla jsem si tak jistá. A tak jsem radši schovala svůj zrudlý obličej za velký hrnek kafe.

(Pokračování textu…)

Rituál



Den mojí zrušené svatby připadal na den mých narozenin. „Oslav sama sebe, aspoň, né?“ radili přátelé jednohlasem. A tak jsem slavila sebe. Svatební šaty jsem přitom měla na sobě, neboť už byly ušité. Drahé jak pes. A nikdo je nechtěl koupit.

Když bylo po všem, vyvstala otázka, co s nimi dál.

„Hrozný, co? Jako bych se symbolicky rozhodla zlikvidovat svoji identitu, tím, že jsem si vybrala svatbu na den svejch vlastních narozenin. Už mi to vůbec nepřijde tak romantický,“ přemýšlela jsem nahlas před Tomasem. „Mohla bych ty šaty přivézt v pátek k tobě?“ opáčila jsem, na mysli maje ohniště a kamna v jeho baráku.

„Jistě. Uděláme s nima nějakej rituál,“ vyzkouzlil úsměv.

A tak se odehrál.

Můj přechodový rituál, který způsobil, že rostly i květy ze zadnice.

(Pokračování textu…)

Čaroděj

Začalo to klasicky nevinně. Pozval mne k sobě na focení. První vskutku letní den a já se peču v autobuse na cestě do nikam, za mužem, o kterým vím snad jenom to, že je opravdu fotograf a ne že skončím někde rozprodaná na orgány. Obchodníci s bílým masem nemívají portfolio.

Portfolio obrazů je také to první, co dorazivší k němu vidím. Vyskládané na kovové posteli, čtvercová skla jsou pokrytá zvláštní patinou, kterou vytváří jen historická fotografie.

Je to sbírka žen. A ne ledajakých.

To, co vidím před sebou, jsou portréty žen při orgasmu. A dneska se možná stanu jednou z nich.

(Pokračování textu…)