„Vždycky jsem hledala uspokojení“ – rozhovor pro Lascivní

Foto z cyklu "S Norou naživu", Petr Jedinák, 2015

Foto z cyklu „S Norou naživu“, Petr Jedinák, 2015

Mohla byste pár slovy popsat sebe jako osobnost?

Sebe člověk těžko popisuje, takže si vypůjčím, co o mně řekli ostatní: divoká krev z genů maďarských nájezdníků, dobrá duše, holčička, fatální žena. Jak to jde dohromady, to nevím. Byla jsem mnoho věcí pro řadu lidí a jsem jimi i dnes.

Jste jedna z mála českých erotických bloggerek, která se nestydí ukázat svoji tvář. Byla jste takto otevřená už dříve, nebo u vás nastal nějaký zlom, kdy jste se přestala stydět?

Okamžik, kdy jsem se rozhodla publikovat fotky, pokládám za zlomový. Do té doby tomu něco chybělo. Ilustrace Petra Jedináka dokreslují, kdo doopravdy jsem, i když pro většinu lidí je to spíš stimul vastní fantazie.

Dočetla jsem se, že jste navštěvovala církevní školu… Je vaše rodina věřící nebo proč padl výběr zrovna na tuto školu?

Jistě. Byla to religiozní rodina. Chtěli mne uchránit před nebezpečími velkého světa. (smích)

Máte pocit, že vás škola nějak poznamenala?

Nedávno jsem někomu vyprávěla, že jsem poprvé spatřila drogy v pětadvaceti. Nevěřili mi. Ale tak to prostě bylo, neznala jsem reálný svět.

Celý příspěvek

Debilní příběh o srdíčku

Chci vám dnes vyprávět příběh o srdíčku.

To srdíčko bylo docela malé.

Dokonce by se mohlo stát, že by propadlo dírou, kdybyste si ho dali do kapsy. Na to však bylo příliš důležité. V kapse jsem jej nenosila.

Nora ve vaně srdíčková, foto: Petr Jedinák

Nora ve vaně srdíčková, foto: Petr Jedinák

Celý příspěvek

Láska je slovo prázdný jako právě vynesenej nočník

Někdo se mne zeptal, proč nepíšu o lásce.

Sedla jsem si, a rozčilením napsala:

„Láska je slovo prázdný jako právě vynesenej nočník.“

A pak jsem pokračovala.

Nora poraněná, foto: Petr Jedinák

Nora poraněná, foto: Petr Jedinák

Celý příspěvek

Věřit

Seděla jsem v místním čínském bistru u Šťastného draka, sama o velikonoční neděli. Čaj už jsem měla dávno dopitý, ale jelikož jsem se neslušně zaposlouchala do rozhovoru dvou starších dam, tvářila jsem se, že ho tam ještě mám. Probraly spolu už celou mezinárodní politickou situaci a teď se dostaly k teologii.

Jedna z nich právě odrecitovala dobrou půlku z Apoštolského vyznání víry a přestala, se znatelným zklamáním v hlase. Jako by jí bylo jasné, že to dobrá básnička, která ovšem duši nic neříká. Že je zapotřebí hledat vlastní odpovědi.

„No, Bůh,“ praví ta druhá, „to je vlastně to nejvíc nepochopitelný pro nás.“ Usrkla čaj. „Věříš v někoho, kdo tu není. Teda jako osoba. My si to představujem všechno osobně.“ Odběhla očima někam do dálky. „Ale nikdo se odtama ještě nevrátil, chápeš. Aby nám to najisto řekl.“

„To máš jako budoucnost,“ povídá ta druhá s určitostí v hlase. „Bůh je jako budoucnost, říkal Halík. Nikdy nevíš, co bude. Ale věříš. Že něco bude.“

A to mi přišlo jako nejlepší vystižení otázky víry, které se mi za ta léta dostalo. Dokonalou ironií osudu se tak stalo v bistru u Štastného draka nad talířem nedojedených mastných nudlí přímo naproti ústavu vyššího vzdělávání, kde se nám léta pokoušeli odpovědi dát, ale zaseli akorát množství otázek a pochybností, zdroj mé nekončící deziluze z víry v pozdějších letech, kdy už jsem byla dost chytrá na to, abych se nespokojila s recitací básniček a matematických pouček, kterým zřejmě nikdo nerozumí, právě tak jako vnitřně nerozumí Pythagorově větě. A tyhle dvě ženy, podstatně blíž smrti, než-li já, vnímaly nejspíš daleko větší potřebu po odpovědích a dostaly se o kousíček dál. Přesně o ten kousíček, který jsem potřebovala vědět. Možná proto jsem zůstala sedět a poslouchala jejich hovor neslušně až do konce.

Když žena prožívá paniku ze stárnutí

O panice ženy ze stárnutí, konkurenčním davu a povaze svobodné vůle.

V jednom z těch dní po prodělaném potratu, kdy jsem zažívala celé plejády dosud neznámých pocitů, přišel jeden opravdu dramatický. Poprvé ve svém životě jsem pocítila paniku ze stárnutí. Zatikaly hodiny a za nimi se objevil Grim Reaper. A všechno, co jsem napsala o milenkách a kurvách rázem dostalo nový rozměr.  Celý příspěvek

Tam venku je svět

Původní text byl doplněn o citáty, ilustrace a odkazy 16. 3. 2015. Bohužel, původní flamewar mezitím zmizel. Tak jsem vám z něho alespoň v závěru ocitovala BEST OF.

Real Life? never heard of that server.

Real Life? never heard of that server.

Pamflet proti menšinovým subkulturám a duchovním společenstvím všeho druhu aneb „smrt escapismu“

Tak tedy, už to trvá moc dlouho.

Moje trpělivost s příslušníky všemožných subkultur, okrajových hloučků a utopických kroužků právě přetekla.

Hoši a děvčata, někdo by vám už konečně měl odhalit pravdu o vašem světě: ne uvnitř, ale TAM VENKU, existuje úžasný velký svět plný reálných možností. Možností, které jsou bohužel podmíněny tím dospět a žít pravdu sám o sobě.

Škoda, že ho nikdy neuvidíte, fakt. Celý příspěvek

Spasení těla

Nechám se potetovat.

Rozhodnuto jest. Od té doby, co jsem si celý motiv vymyslela, jsem se totiž několikrát dostala do situace, kdy jsem úplně fyzicky vnímala, jak bych se cítila líp, kdybych  tu věc na těle už měla.

Potřebuju si, se stejnou naléhavostí jako jsem před rokem potřebovala říct sestře, ať mne odvezou do nemocničního kostela na mši, přestože – nebo právě proto – že jsem v něm deset let nebyla, abych si vyslechla kázání o spasení těla a při pohledu nahoru na vysokou klenbu barokního kostela pocítila ještě naléhavěji vlastní tělesnou slabost, následek špatného života, která mi nedovolila v tu chvíli se ani sama zvednout.

Stejným způsobem potřebuju tohle tetování.

Farář mluvil o posvátnosti těla, o tom jak je chrámem Ducha, o magické moci ostatků svatých (už se nepozastavuju nad tím, odkud všude na mne to voodoo vybafne) a mne připadalo, jak už to často bývá, že ta slova byla určena přímo mne, snesena odněkud shůry, abych je vyslechla, tolle, lege, vezmi a čti nápovědu která k tobě právě přišla. Po té mši jsem se taky vyzpovídala, protože, když máte pocit, že váš život dorazil na pokraj světa, veškeré letité disputace o teologii a morálce a mučivé vnitřní rozpory duchovního hledače vám najednou přijdou irelevantní. Dobro je zase dobrem a zlo zlem, a už vás ani nenapadne omlouvat některé svoje skutky a snažit je se přerámovat do systému etiky, ve kterém by fungovaly…

Farář si myslel, že mám anorexii a že jsem se stala obětí posedlosti po vlastní dokonalosti, a nemělo smysl mu tu představu brát, protože ano, byla jsem závislá, v destruktivním kruhu, odsralo to moje tělo a do antického ideálu harmonie těla a mysli to mělo sakramentsky daleko.

Pravda je totiž taková, že když dorazíte na kraj světa, všechny věci se vám jeví komplexnější, a současně daleko jednodušší v bezprostřední zkušenosti toho, že můžete brzo exnout. Byl to právě tenhle stav, který mne někdy v červenci letošního roku přivedl k myšlence tetování, tedy, abych byla přesná, k myšlence vzít celé svoje dosažené poznání a vetknout si ho někam takovým způsobem, kde ho budu mít stále u sebe – no a co je k takovému účelu bytostnější, než vlastní tělo.

Lidé nosí ochranné amulety a škapulíře, aby se chránili před nebezpečím zvenčí.

Moje nebezpečí ke mně vždycky ale přišla zevnitř. Protože jsem je pozvala, naivně, neprozíravě, do svého života, napakovala si je k sobě, vzala si je do hlavy a posedlá fixní ideou jsem je nechtěla pustit, dokud mne úplně neroztrhaly. Skuteční démoni jsou totiž jen ti vnitřní. Ti vůbec nejhorší se jmenujou „věci, které si vezmeš do hlavy“.

Jeden z takových mne docela uhranul představou, že teď konečně mám nový domov, bezpečí, klid, „samá pozitiva a sociální jistoty“, jak s oblibou ironizují mí přátelé, že všechno teďka už bude dobrý-lepší-nejlepší, že konečně nechávám temnou minulost za sebou (po kolikátý už?) a tak vůbec, tralala, můj elegantní plán se mi zdál geniální, prostě vystoupíš na autobusovém nádraží s taškou pár nezbytných věcí a zahájíš nový život.

Tak nějak jsem si to představovala.

Tři dny předtím, než jsme dorazily na ono nádraží (které fyzicky existuje, stejně jako taška, nejde prosím o metafory), staly se dvě velmi nepříznivé události, které mi celý koncept  měly rozbít, ale jelikož se jim to nepodařilo, tak jsem cca týden na to ještě měla přijít o bydlení. Výukové metody univerza jsou tvrdé.

V těch lesích na konci světa, kde je příroda tak čistá, že byste ji mohli vstřebávat celým povrchem těla, kde jsem se připravovala na svůj slavnostní vstup do nového života, mi propukla nemoc, která vyřazuje z provozu během minut, tedy, jak jsem se dozvěděla o dva týdny později od svého doktora, nikdy ten spouštěč nemusej objevit,  tím pádem neexistuje žádná prevence, prášky nemusí stačit a je docela možný, že to v sobě nosím už roky, člověk si dá v restauraci jídlo, ve kterém to něco malinkatého je, začne se dusit a za patnáct minut exne. Zcela vážně mi poradil, ať chodím všude s nabitým mobilem a pokud se to objeví i pod ochranou prášků, ať si volám rychlou, dokud můžu ještě mluvit.

Když vynechám tu nezadržitelně optimistickou a dobrodružnou část sebe sama, která reagovala stylem „Žjova! Teď žiješ v bezprostředním kontaktu se Smrtí! To je ale cool, nemyslíš?!“, tak mne to uvrhlo do skličující deprese a smrště destruktivních emocí, od zuřivého obviňování boha až k nevyhnutelnému uvědomění, že ano, já to kurva vím, že už to v sobě nosím roky, dokonce vím od kterýho roku, byl to ten samej rok kdy jsem začala mít halucinace a taky jsem si nějak nevěděla co si s tim počít, nepřikládala jsem tomu vážnost, neuměla jsem ten život líp. Mohla jsem si za to, ať jsem stručná, pěkně sama.

Svatyni mého nového života v průběhu stěhování postihla rozsáhlá havárie v domě, která postihla z celého baráku jen můj byt, takže, ehm, bylo dost obtížný nebrat si to osobně. Týden na to se v baráku strhla taková smršť zlé vůle a pomluv, že jsem od majitelky dostala „nabídku, již nelze odmítnout“ o mém vystěhování na jiné místo. na tom bylo ironické, že jsem ten den dostala příšernou úzkost, toho typu že vidíte všechny myslitelné nejhorší varianty světa, „obálka ve schránce? kurva to je nějaká soudní obsílka nebo výpověď z nájmu“ a tak jsem vzala hadr a začala vytírat, abych se fyzickou prací srovnala a v duchu jsem pocítila sympatie ke svému poslednímu bývalému, „tak je vidět že mi hrabe, protože tohle je paranoia, to vysvětluje jeho chování, páč žít trvale v takovym rozpoložení duše musí bejt úplně strašný“.

A zde se uplatnilo úsloví o tom, že to, že jste paranoidní ještě neznamená, že po vás nejdou.

Otevřela jsem jinou obálku, která od včerejška ležela na stole, a musela jsem svoji „iracionální úzkost a paranoiu“ překlasifikovat na „předtuchu a projev tajemných zákonů přírody, které ještě zcela nebyly vysvětleny“. Myslím, že existuje jen málo ironičtějších okamžiků, než ty, kdy se vám do písmene naplní nejhorší obava, se kterou jste tak úspěšně rozumem bojovali.

Dalšího rána, jsem se probudila z noční můry… a zjistila, že to je realita. Taky dobrý zážitek. Mému záchvatovitému onemocnění, které se značně zhoršuje v závislosti na stresu, to samozřejmě dobře neudělalo. Balancovala jsem na hraně a počítala, kolik dní dovolené mohu zmařit, než se mi sesype ten život durch und durch.

V tomhle okamžiku přišel světlý proud jasného myšlení (neobjevuje se často, hádám, že kdybych si ho byla schopna udržet, spoustu věcí by se odvíjelo jinak). V tomhle jasném stavu jsem udělala něco nevídaného: instinktivně jsem zavrhla všechny možnosti uchopení dané situace způsobem, ke kterému se magii praktikující uchylují s železnou pravidelností: je to následek černé magie, magický útok, někdo po mně jde, protože aby vám propukla těžká alergie, vytopili vám byt a pak vás z něj ještě vyhodili během dvou týdnů, to zavání zlou mocí. Celou tuhle variantu jsem odvrhla, tak nějak znechucená z cykličnosti magie a způsobu, jakým problémy produkuje a sama zase řeší. K čemu se uchýlíte, když vám selže magie, pozitivní myšlení a veškeré další prostředky?

K čisté filosofii.

A tak jsem si sedla na podlahu svého prázdného, plesnivějícího, zatím-ještě-svého bytu a sehnala ten největší papír, který v krabicích byl – tuším že to byly papírové desky od jakéhosi úpisu Ďáblu, který jsem u toho bytu podepisovala – a začala jsem psát všechno, co vím, o příčinách utrpení, povaze osudu a náhody, nedokonalosti lidského poznání, víře v možné, a o Smrti, která nakonec bere vše, a nikdy nevíme, kdy si k nám přijde vybrat zpátky zapůjčené věci.

Myslela jsem si, že jsem na to vyzrála,a že teďka mám zdraví, plán, prachy, bydlení a pohodu, a je bohužel strašně jednoduchý myslet si, že máte skvělou úroveň poznání, když vám všechno hraje do noty: okamžik, kdy se prokáže, jestli ji skutečně máte, přichází až v momentu sezení na prázdné podlaze, kdy přemýšlíte, jestli nejdřív půjdete zvracet, dusit se nebo brečet. Tehdy jsem si uvědomila, že všechno, co se stalo, má své logické příčiny, které jsem nemohla rozeznat, protože moje poznání o daných věcech bylo neúplné, ba dokonce nemožné – problém není v tom, že by se nedala určit pravděpodobnost, že vám jednoho dne vytopěj byt, ale v tom, že vůbec nevíte, že se na takovou věc máte ptát, protože všech myslitelných pozitivních i negativních vývojů událostí je prostě příliš mnoho; problém je v tom, že si v dané situaci myslíte, že se vám děje strašné újmy, protože neznáte celkový dopad věcí a přikládáte jim subjektivní hodnotu, a tak se dopouštíte chyb… veškeré koncepty o tom, jak věci jsou a budou, jsou toliko hypotézy, což si uvědomíte v okamžiku, kdy se vám nějaká falzifikuje… hypotéza je dokonce i to, že zítra ráno budu na živu; skutečné pravděpodobnosti, ze kterých by se teoreticky dalo odvodit, zda tomu tak bude, jsou neznámé. Chci si vytetovat na levou ruku těchhle patnáct slov, která mají význam v pořadí, po dvojicích, dají se číst různými směry (etc., jak pravila kamarádka ideální způsob, jak zaujmout frajera při světle svíček s otázkou „Co to tam máš a hele má to nějakej význam?“) a vzhledem k tomu, že už znáte celé pozadí, ponechám další možnosti interpretace přímo na vás

Distress

Sequence

Knowledge

Incomplete

Judgement

Choice

Value

Whole

Error

Realization

Trust

Possible

Good

Transient

Fate

– prázdná tečka –