Táhne mi na třicet

Seděla jsem na starém gauči a dívala se do očí svým novým spolubydlícím. Způsob, kterým se pánové rozesadili kolem, naznačuje, že jde vážnej pohovor. Zabořím se tedy do gauče a čekám, co přijde na přetřes: rytí do historie nebo rovnou moje hygienický návyky.

Místo toho se mne jeden po druhém zeptají, jestli bych spala s nima.

Myslela jsem, že špatně slyším.

„Eeeeh… asi nee,“ odpovídám.

„Jenom jsme chtěli znát tvý preference,“ dodává druhej.

„To víš, zkušenosti!“ objasňuje domácí.

Prevence konfliktů na bytě, pomyslím si skoro nahlas. Jestli já na tohle nejsem stará.

Pak se bavíme dál, konečně, na téma mojí práce, vaření a hygienické návyky, a já se zdvořilostně zeptám, jak jste tu vloni oslavili vánoce.

„Tady kolega usnul po pěti pivech, na tripu ve vaně. Museli jsme ho z ní tahat,“ praví domácí.

„Nějak mi to nesedlo,“ přiznává druhý frajer a já se podívám na něj, na domácího, na sebe a uvědomím si přitom něco skličujícího:

Taky už mi táhne na třicet.

V praxi to znamená to, že jedna část mne by si chtěla užít svoje neodžitý mládí – tedy to nešťastný období, než se poprvé opila, když jí bylo pětadvacet.

(Pokračování textu…)

Tajemství bílých nočních stolků

Bílé noční stolky v ložnici mých rodičů skrývaly různé věci, které jsem si potají prohlížela: punčochy, negližé a postelové knihy. Jednou jsem mezi nimi našla něco, co mi rozdrtilo život.

Ložnice našich byla bílá.

Úchytky šuplíků kovové, a mezi nimi dřevěné lišty z tmavého dřeva. Ty celé sestavě dodávaly luxusní dojem. V roce 1990 to bylo bez pochyby to nejlepší na trhu. Ačkoliv jsem penězům nerozuměla, podvědomě jsem vnímala, že celá ta ložnice je dražší, než si můžeme dovolit.

Alibi nefunkčního manželství bylo dokonalé.

Dokreslovaly jej obrázky ze školky, které rodiče měli nad hlavou. Kreslila jsem je taky – portréty mámy a táty.

Moje matka nádherná:

Černovlasá maďarská kněžna. Moje dětská představivost jí do vlasů doplnila zářící diadém.

Otec vypadal jako hrdina.

I v mé nevinné dětské mysli mi docházelo, že co jsem nakreslila, není pravda.

Mí rodiče nebyli tak krásní, a už vůbec nebyli, jak bych si přála.

Fantazijní bylo na ložnici všechno.

Počínaje bílou. Byla všudypřítomná. Jako bílé svatební šaty, které jsem vždycky chtěla, aby mi ukazovala.

A kytku.

Potřebovala jsem nějaký důkaz, že moje máma je královna.

Nebyla.

Po nějaké době ji přestalo bavit, kytku odnesla a šaty přesunula ke stropu do vestavěných skříních, kde jsem se po nich stále neptala.

Portréty rodičů ze školky byly žluté, v širokých rámech vypadaly jako svatozáře. Svatozář v ložnici byla ještě jedna: měla ji Panna Maria s Ježíškem v zahradě. Visela na protější zdi.

Když mi bylo patnáct, pověsila jsem pod ni africkou masku z hodiny výtvarky. Vypadala, že volá o pomoc.

Klipsová noční lampička na matčině straně byla bílá a na otcově černá, jako by přese všechno, nebylo možné překročit dualitu.

(Pokračování textu…)

Spřízněná duše

Spřízněná duše (nábož. pojem, New Age) –  Souhrn všech ženských fantazií vtělený do smyšleného muže, kterého žena zaručeně  potká, když bude pravidelně provádět pravidelně duchovní cvičení, zaměřená na přitáhnutí spřízněné duše, chodit na duchovní semináře a číst duchovní knihy. Spřízněná duše je vám souzená a je smyslem vašeho života na zemi. Tato osudová láska je vždycky ta pravá, i když tak zpočátku nevypadá, neboť vztah s Osudovým Partnerem Duše vás může vystavit množství duchovních zkoušek, které je potřeba překonat a řídit se přitom Srdcem a ne rozumem.

Svoji spřízněnou duši jsem potkala na internetu. Přátelé mne varovali, že takové vztahy nedopadají dobře a že bych se dokonce mohla stát obětí podvodu. Danny byl ovšem jiný, byl moje spřízněná duše. Také mi to hned začátku řekl.

Pokud vás zajímalo, co se stalo s mým americkým manželem, kterého jsem po svatbě už nikdy neviděla, stejně jako svoje prachy, tak se psychicky zhroutil hned poté, co jsem mu další odmítla posílat. Na neschopence sbalil svoji doktorku, ta mu po pár měsících zdrhla, nejspíš ve chvíli, kdy zjistila, že jeho ušlechtilá práce záchranáře je vlastně jen vylhaná fotka, kterou pořídil na Dni hasičů a ve skutečnosti je feťák. Pak se dvakrát přestěhoval a žil nevím kde nevím za co, ale docela určitě nedělal záchranáře. Na to konto zdědil balík peněz po svojí matce, poté co jí údajně poskytl veškerou první pomoc a dramaticky mu zemřela v náručí. Když ani tento dojemný příběh nezabral na mě, abych se k němu vrátila, koupil si bávo a strávil měsíc v kasínu s osmnáctiletýma Ukrajinkama. ve chvíli, kdy mu peníze došly, sbalil o dvacet let starší vdanou paničku závislou na heroinu a zasnoubil se s ní, aniž by se rozvedl se mnou. Sbalil ji na úplně stejný básničky, který psal mě, a který, jak jsem zjistila, nebyly ani jeho, a stejné obrázky, jak jsou spřízněné duše. Panička nicméně záhy usoudila, že jeho přísliby domku na pláži nejsou příliš podložené a utekla mu s jejich dealerem. Nakonec se vrátila za manželem, přestože ji zbouchnul a vydíral sebevraždou, stejně jako mně. Když jsem o něm slyšela naposledy u rozvodového řízení, byl Danny B. na léčení. Na stejném, na které se předtím už čtyřikrát vysral. Ani to jsem samozřejmě nevěděla, když jsem rozprodala veškerý majetek a sbalená s jedním kufrem jsem se těšila na nový život se svou spřízněnou duší.

Hodinový manžel

Hodinový manžel (podst. jm. r. m., krutý eufemismus) – Komerční služba, redukující muže na jedinou podstatnou roli, kterou dnes vesměs nezvládá zastávat.

„A tati, když hodinový manžel dělá opraváře, co dělá hodinová manželka?“

„Přijde domů a zjebe tě…“ odpověděl otec dítěti.

 

Malá smrt (2014): Recenze na film o sexuálních úchylkách

„Víš, že existuje film jménem Malá smrt?“
„Jo? A o čem je?“
„O sexulních úchylkách.“
„Tak to rozhodně musím vidět!“

The Little Death, Austrálie, 2014: komedie, 95 minut (na ČSFD)

Film je inzerován jako komedie, ale vlastně vůbec nevyznívá kladně. Já jsem po něm dobře nespala. Malá smrt pojednává o několika párech, které se různými způsoby snaží rozbít sexuální rutinu a realizovat svoje  rozličné sexuální fantazie a fetiše. Ani jeden příběh nedopadne dobře a aby název neklamal, dočkáme se na konci nejméně jedné smrti.

Filmový plakát The Little Death (Pokračování textu…)

Rituál



Den mojí zrušené svatby připadal na den mých narozenin. „Oslav sama sebe, aspoň, né?“ radili přátelé jednohlasem. A tak jsem slavila sebe. Svatební šaty jsem přitom měla na sobě, neboť už byly ušité. Drahé jak pes. A nikdo je nechtěl koupit.

Když bylo po všem, vyvstala otázka, co s nimi dál.

„Hrozný, co? Jako bych se symbolicky rozhodla zlikvidovat svoji identitu, tím, že jsem si vybrala svatbu na den svejch vlastních narozenin. Už mi to vůbec nepřijde tak romantický,“ přemýšlela jsem nahlas před Tomasem. „Mohla bych ty šaty přivézt v pátek k tobě?“ opáčila jsem, na mysli maje ohniště a kamna v jeho baráku.

„Jistě. Uděláme s nima nějakej rituál,“ vyzkouzlil úsměv.

A tak se odehrál.

Můj přechodový rituál, který způsobil, že rostly i květy ze zadnice.

(Pokračování textu…)