Třetí možnost, která je na hovno

„A co budeš teďka vůbec dělat?“ Jdeme s mojí kamarádkou Henrietou po nábřeží. Lodě kolem nás tvoří vhodné kulisy pro velké otázky.

„Jako jak, co budu dělat?“ Henrieta se na mě otočí. Vítr jí nafoukal vlasy do obličeje. „Myslíš se životem?“

„Jo,“ přiznávám. „Víš co, bude ti třicet…“

Jako mně.

„Tak jsou dvě možnosti,“ opáčí.

Vidím na ní, že se chystá odpovědět suše, s humorem hodným dcery bachaře. (Pokračování textu…)

A je po nich veta

léto 2016

„Co chlapi? Co chlapi?“ zamýšlím se nahlas nad univerzální otázkou do telefonu. „No, zájemců by bylo dost. Vlastně pořád nějaký. Ale nic z toho není.“

„Nedovolí si se přiblížit,“ konstatuje můj osudový muž.

„Jo. Vždycky se objeví… a pak je po nich veta.“ Moje znepokojení musí být slyšet i na druhém konci drátu. „No chápeš to? Co je k tomu jako vede?“

„Pud sebezáchovy,“ konstatuje Štefan.

Já ho nenávidím.

Tajemství bílých nočních stolků

Bílé noční stolky v ložnici mých rodičů skrývaly různé věci, které jsem si potají prohlížela: punčochy, negližé a postelové knihy. Jednou jsem mezi nimi našla něco, co mi rozdrtilo život.

Ložnice našich byla bílá.

Úchytky šuplíků kovové, a mezi nimi dřevěné lišty z tmavého dřeva. Ty celé sestavě dodávaly luxusní dojem. V roce 1990 to bylo bez pochyby to nejlepší na trhu. Ačkoliv jsem penězům nerozuměla, podvědomě jsem vnímala, že celá ta ložnice je dražší, než si můžeme dovolit.

Alibi nefunkčního manželství bylo dokonalé.

Dokreslovaly jej obrázky ze školky, které rodiče měli nad hlavou. Kreslila jsem je taky – portréty mámy a táty.

Moje matka nádherná:

Černovlasá maďarská kněžna. Moje dětská představivost jí do vlasů doplnila zářící diadém.

Otec vypadal jako hrdina.

I v mé nevinné dětské mysli mi docházelo, že co jsem nakreslila, není pravda.

Mí rodiče nebyli tak krásní, a už vůbec nebyli, jak bych si přála.

Fantazijní bylo na ložnici všechno.

Počínaje bílou. Byla všudypřítomná. Jako bílé svatební šaty, které jsem vždycky chtěla, aby mi ukazovala.

A kytku.

Potřebovala jsem nějaký důkaz, že moje máma je královna.

Nebyla.

Po nějaké době ji přestalo bavit, kytku odnesla a šaty přesunula ke stropu do vestavěných skříních, kde jsem se po nich stále neptala.

Portréty rodičů ze školky byly žluté, v širokých rámech vypadaly jako svatozáře. Svatozář v ložnici byla ještě jedna: měla ji Panna Maria s Ježíškem v zahradě. Visela na protější zdi.

Když mi bylo patnáct, pověsila jsem pod ni africkou masku z hodiny výtvarky. Vypadala, že volá o pomoc.

Klipsová noční lampička na matčině straně byla bílá a na otcově černá, jako by přese všechno, nebylo možné překročit dualitu.

(Pokračování textu…)

Diana se bojí vášně

Musím vám říct o Dianě.

Královna Karlových varů je vysoká blondýna, ztepilá s vizáží volejbalistky. Tedy, přesně to jsem si o ní pomyslela, když jsem ji poprvé spatřila. Když jsme se daly do řeči, staly se z nás přítelkyně. Zjistila jsem, že se skutečně věnuje sportu. Není to volejbal. Diana běhá.

Běhá skoro každý den a náhodný pozorovatel, když vidí její modré tenisky a vlající hřívu, by mohl dospět k názoru, že před něčím utíká.

Diana se bojí vášně.

Vášeň ji stíhá, jako neviditelný přízrak, tikot hodinek, před kterým stále prchá. Když brzy ráno vstává běhat na kolonádě, je vyzbrojená, má walkman i krokmetrem a počítá si náskok, protože ví uvnitř, že ji stejně dobíhá.

(Pokračování textu…)