Múzy nesedaj na blbečky

„Jedna z těch věcí, které se vám jeví jako malé, nicotné, ale z hlediska vesmíru maj kosmickej dosah…“

Táhne mi na třicet

Po dlouhé době to bylo rande hodné zapamatování.

Nejspíš hlavně proto, že to rande nebylo: nebrala jsem to tak. Záminka pro to, abych se s ním sešla, byla natolik důvěryhodná, že jsem jí uvěřila sama.

Jestli měl nějaký plán anebo jsem ho měla já, či oba, podprahově… to by vše vysvětlovalo. Že se to protáhlo o několik hodin, a na konci večera jsem seděla proti němu jako opařená, a málem jsem mu řekla „máš strašně sexy ruce“.

Jak už to bývá, člověk na prvním rande obvykle nic takovýho neřekne, tak jsem se ho na místo toho zeptala:

„A měl jsi někdy domácí zviřátko?“

Nora ve městě, foto: Petr Jedinák, 2016

Nora ve městě, foto: Petr Jedinák, 2016

Celý příspěvek

Když vlastní slova bolí, vypůjčím si cizí

Citace

Fucking genius.

Abyste pořádně začli žít, musíte napřed párkrát umřít.

Abyste pořádně začli žít, musíte napřed párkrát umřít.

 

Napij se z pramene sebe sama a začni odznova.

Napij se z pramene sebe sama a začni odznova.

 

Jediné, na čem sejde je, zda umíš chodit ohněm.

Jediné, na čem sejde je, zda umíš chodit ohněm.

 

Pokud něco sežehne tvou duši touhou a smyslem, je tvou povinností nechat se tím spálit na troud. Jakákoliv jiná forma existence by byla jen další nudná knížka do knihovny života.

Pokud něco sežehne tvou duši touhou a smyslem, je tvou povinností nechat se tím spálit na troud. Jakákoliv jiná forma existence by byla jen další nudná knížka do knihovny života.

 

Amen.

Tajemství bílých nočních stolků

Bílé noční stolky v ložnici mých rodičů skrývaly různé věci, které jsem si potají prohlížela: punčochy, negližé a postelové knihy. Jednou jsem mezi nimi našla něco, co mi rozdrtilo život.

Ložnice našich byla bílá.

Úchytky šuplíků kovové, a mezi nimi dřevěné lišty z tmavého dřeva. Ty celé sestavě dodávaly luxusní dojem. V roce 1990 to bylo bez pochyby to nejlepší na trhu. Ačkoliv jsem penězům nerozuměla, podvědomě jsem vnímala, že celá ta ložnice je dražší, než si můžeme dovolit.

Alibi nefunkčního manželství bylo dokonalé.

Z cyklu Nora ve vaně, foto: Petr Jedinák

Z cyklu Nora ve vaně, foto: Petr Jedinák

Dokreslovaly jej obrázky ze školky, které rodiče měli nad hlavou. Kreslila jsem je taky – portréty mámy a táty.

Moje matka nádherná:

Černovlasá maďarská kněžna. Moje dětská představivost jí do vlasů doplnila zářící diadém.

Otec vypadal jako hrdina.

I v mé nevinné dětské mysli mi docházelo, že co jsem nakreslila, není pravda.

Mí rodiče nebyli tak krásní, a už vůbec nebyli, jak bych si přála.

Fantazijní bylo na ložnici všechno.

Počínaje bílou. Byla všudypřítomná. Jako bílé svatební šaty, které jsem vždycky chtěla, aby mi ukazovala.

A kytku.

Potřebovala jsem nějaký důkaz, že moje máma je královna.

Nebyla.

Po nějaké době ji přestalo bavit, kytku odnesla a šaty přesunula ke stropu do vestavěných skříních, kde jsem se po nich stále neptala.

Portréty rodičů ze školky byly žluté, v širokých rámech vypadaly jako svatozáře. Svatozář v ložnici byla ještě jedna: měla ji Panna Maria s Ježíškem v zahradě. Visela na protější zdi.

Když mi bylo patnáct, pověsila jsem pod ni africkou masku z hodiny výtvarky. Vypadala, že volá o pomoc.

Klipsová noční lampička na matčině straně byla bílá a na otcově černá, jako by přese všechno, nebylo možné překročit dualitu.

Celý příspěvek

Spřízněná duše

Citace

Spřízněná duše (nábož. pojem, New Age) –  Souhrn všech ženských fantazií vtělený do smyšleného muže, kterého žena zaručeně  potká, když bude pravidelně provádět pravidelně duchovní cvičení, zaměřená na přitáhnutí spřízněné duše, chodit na duchovní semináře a číst duchovní knihy. Spřízněná duše je vám souzená a je smyslem vašeho života na zemi. Tato osudová láska je vždycky ta pravá, i když tak zpočátku nevypadá, neboť vztah s Osudovým Partnerem Duše vás může vystavit množství duchovních zkoušek, které je potřeba překonat a řídit se přitom Srdcem a ne rozumem.

Pokud vás zajímalo, co se stalo s mým americkým manželem, kterého jsem po svatbě už nikdy neviděla, stejně jako svoje prachy, tak se psychicky zhroutil hned poté, co jsem mu další odmítla posílat. Na neschopence sbalil svoji doktorku, ta mu po pár měsících zdrhla, nejspíš ve chvíli, kdy zjistila, že jeho ušlechtilá práce záchranáře je vlastně jen vylhaná fotka, kterou pořídil na Dni hasičů a ve skutečnosti je feťák. Pak se dvakrát přestěhoval a žil nevím kde nevím za co, ale docela určitě nedělal záchranáře. Na to konto zdědil balík peněz po svojí matce, poté co jí údajně poskytl veškerou první pomoc a dramaticky mu zemřela v náručí. Když ani tento dojemný příběh nezabral na mě, abych se k němu vrátila, koupil si bávo a strávil měsíc v kasínu s osmnáctiletýma Ukrajinkama. ve chvíli, kdy mu peníze došly, sbalil o dvacet let starší vdanou paničku závislou na heroinu a zasnoubil se s ní, aniž by se rozvedl se mnou. Sbalil ji na úplně stejný básničky, který psal mě, a který, jak jsem zjistila, nebyly ani jeho, a stejné obrázky, jak jsou spřízněné duše. Panička nicméně záhy usoudila, že jeho přísliby domku na pláži nejsou příliš podložené a utekla mu s jejich dealerem. Nakonec se vrátila za manželem, přestože ji zbouchnul a vydíral sebevraždou, stejně jako mně.

Když jsem o něm slyšela naposledy u rozvodového řízení, byl Danny B. na léčení. Na stejném, na které se předtím už čtyřikrát vysral. Ani to jsem samozřejmě nevěděla, když jsem rozprodala veškerý majetek a sbalená s jedním kufrem jsem se těšila na nový život se svou spřízněnou duší.

Za doplnění tohoto hesla děkuji Petrovi Jedinákovi, bez nějž bych úplně vytěsnila celou tu část o tom, jak utekla s drogovým dealerem. Realita je totiž, na rozdíl od fikce, vždycky o něco divnější.

black-and-white-photography-love-hearts_4_large

Zásah, potopená

Telefonujou vám často andělé?

Zásah, potopená. 

Seděla jsem strnulá, šokovaná, jako bych nechtěla uvěřit tomu, co se mi právě stalo. Vesmír mne opět usvědčil toho, že se svojí loďkou vesluju v protisměru a že už je na čase, abych s tím přestala. A využil k tomu člověka, jehož jsem nikdy neviděla, člověka, který dost možná ani neexistoval.

Protože, když to vezmu kolem dokola a okolo, nikdy nezjistím, jestli jsem tři hodiny poslouchala do telefonu nějakýho anděla. Vypnula jsem telefon a schovala fakturu na dně krabice. Moje racionalita by nesnesla, kdybych zjistila, že na ní podepsaná firma opravdu neexistuje.

Temný života proud, foto: Petr Jedinák

Temný života proud, foto: Petr Jedinák

Celý příspěvek

Spasení těla

Nechám se potetovat.

Rozhodnuto jest. Od té doby, co jsem si celý motiv vymyslela, jsem se totiž několikrát dostala do situace, kdy jsem úplně fyzicky vnímala, jak bych se cítila líp, kdybych  tu věc na těle už měla.

Potřebuju si, se stejnou naléhavostí jako jsem před rokem potřebovala říct sestře, ať mne odvezou do nemocničního kostela na mši, přestože – nebo právě proto – že jsem v něm deset let nebyla, abych si vyslechla kázání o spasení těla a při pohledu nahoru na vysokou klenbu barokního kostela pocítila ještě naléhavěji vlastní tělesnou slabost, následek špatného života, která mi nedovolila v tu chvíli se ani sama zvednout.

Stejným způsobem potřebuju tohle tetování.

Farář mluvil o posvátnosti těla, o tom jak je chrámem Ducha, o magické moci ostatků svatých (už se nepozastavuju nad tím, odkud všude na mne to voodoo vybafne) a mne připadalo, jak už to často bývá, že ta slova byla určena přímo mne, snesena odněkud shůry, abych je vyslechla, tolle, lege, vezmi a čti nápovědu která k tobě právě přišla. Po té mši jsem se taky vyzpovídala, protože, když máte pocit, že váš život dorazil na pokraj světa, veškeré letité disputace o teologii a morálce a mučivé vnitřní rozpory duchovního hledače vám najednou přijdou irelevantní. Dobro je zase dobrem a zlo zlem, a už vás ani nenapadne omlouvat některé svoje skutky a snažit je se přerámovat do systému etiky, ve kterém by fungovaly…

Farář si myslel, že mám anorexii a že jsem se stala obětí posedlosti po vlastní dokonalosti, a nemělo smysl mu tu představu brát, protože ano, byla jsem závislá, v destruktivním kruhu, odsralo to moje tělo a do antického ideálu harmonie těla a mysli to mělo sakramentsky daleko.

Pravda je totiž taková, že když dorazíte na kraj světa, všechny věci se vám jeví komplexnější, a současně daleko jednodušší v bezprostřední zkušenosti toho, že můžete brzo exnout. Byl to právě tenhle stav, který mne někdy v červenci letošního roku přivedl k myšlence tetování, tedy, abych byla přesná, k myšlence vzít celé svoje dosažené poznání a vetknout si ho někam takovým způsobem, kde ho budu mít stále u sebe – no a co je k takovému účelu bytostnější, než vlastní tělo.

Lidé nosí ochranné amulety a škapulíře, aby se chránili před nebezpečím zvenčí.

Moje nebezpečí ke mně vždycky ale přišla zevnitř. Protože jsem je pozvala, naivně, neprozíravě, do svého života, napakovala si je k sobě, vzala si je do hlavy a posedlá fixní ideou jsem je nechtěla pustit, dokud mne úplně neroztrhaly. Skuteční démoni jsou totiž jen ti vnitřní. Ti vůbec nejhorší se jmenujou „věci, které si vezmeš do hlavy“.

Jeden z takových mne docela uhranul představou, že teď konečně mám nový domov, bezpečí, klid, „samá pozitiva a sociální jistoty“, jak s oblibou ironizují mí přátelé, že všechno teďka už bude dobrý-lepší-nejlepší, že konečně nechávám temnou minulost za sebou (po kolikátý už?) a tak vůbec, tralala, můj elegantní plán se mi zdál geniální, prostě vystoupíš na autobusovém nádraží s taškou pár nezbytných věcí a zahájíš nový život.

Tak nějak jsem si to představovala.

Tři dny předtím, než jsme dorazily na ono nádraží (které fyzicky existuje, stejně jako taška, nejde prosím o metafory), staly se dvě velmi nepříznivé události, které mi celý koncept  měly rozbít, ale jelikož se jim to nepodařilo, tak jsem cca týden na to ještě měla přijít o bydlení. Výukové metody univerza jsou tvrdé.

V těch lesích na konci světa, kde je příroda tak čistá, že byste ji mohli vstřebávat celým povrchem těla, kde jsem se připravovala na svůj slavnostní vstup do nového života, mi propukla nemoc, která vyřazuje z provozu během minut, tedy, jak jsem se dozvěděla o dva týdny později od svého doktora, nikdy ten spouštěč nemusej objevit,  tím pádem neexistuje žádná prevence, prášky nemusí stačit a je docela možný, že to v sobě nosím už roky, člověk si dá v restauraci jídlo, ve kterém to něco malinkatého je, začne se dusit a za patnáct minut exne. Zcela vážně mi poradil, ať chodím všude s nabitým mobilem a pokud se to objeví i pod ochranou prášků, ať si volám rychlou, dokud můžu ještě mluvit.

Když vynechám tu nezadržitelně optimistickou a dobrodružnou část sebe sama, která reagovala stylem „Žjova! Teď žiješ v bezprostředním kontaktu se Smrtí! To je ale cool, nemyslíš?!“, tak mne to uvrhlo do skličující deprese a smrště destruktivních emocí, od zuřivého obviňování boha až k nevyhnutelnému uvědomění, že ano, já to kurva vím, že už to v sobě nosím roky, dokonce vím od kterýho roku, byl to ten samej rok kdy jsem začala mít halucinace a taky jsem si nějak nevěděla co si s tim počít, nepřikládala jsem tomu vážnost, neuměla jsem ten život líp. Mohla jsem si za to, ať jsem stručná, pěkně sama.

Svatyni mého nového života v průběhu stěhování postihla rozsáhlá havárie v domě, která postihla z celého baráku jen můj byt, takže, ehm, bylo dost obtížný nebrat si to osobně. Týden na to se v baráku strhla taková smršť zlé vůle a pomluv, že jsem od majitelky dostala „nabídku, již nelze odmítnout“ o mém vystěhování na jiné místo. na tom bylo ironické, že jsem ten den dostala příšernou úzkost, toho typu že vidíte všechny myslitelné nejhorší varianty světa, „obálka ve schránce? kurva to je nějaká soudní obsílka nebo výpověď z nájmu“ a tak jsem vzala hadr a začala vytírat, abych se fyzickou prací srovnala a v duchu jsem pocítila sympatie ke svému poslednímu bývalému, „tak je vidět že mi hrabe, protože tohle je paranoia, to vysvětluje jeho chování, páč žít trvale v takovym rozpoložení duše musí bejt úplně strašný“.

A zde se uplatnilo úsloví o tom, že to, že jste paranoidní ještě neznamená, že po vás nejdou.

Otevřela jsem jinou obálku, která od včerejška ležela na stole, a musela jsem svoji „iracionální úzkost a paranoiu“ překlasifikovat na „předtuchu a projev tajemných zákonů přírody, které ještě zcela nebyly vysvětleny“. Myslím, že existuje jen málo ironičtějších okamžiků, než ty, kdy se vám do písmene naplní nejhorší obava, se kterou jste tak úspěšně rozumem bojovali.

Dalšího rána, jsem se probudila z noční můry… a zjistila, že to je realita. Taky dobrý zážitek. Mému záchvatovitému onemocnění, které se značně zhoršuje v závislosti na stresu, to samozřejmě dobře neudělalo. Balancovala jsem na hraně a počítala, kolik dní dovolené mohu zmařit, než se mi sesype ten život durch und durch.

V tomhle okamžiku přišel světlý proud jasného myšlení (neobjevuje se často, hádám, že kdybych si ho byla schopna udržet, spoustu věcí by se odvíjelo jinak). V tomhle jasném stavu jsem udělala něco nevídaného: instinktivně jsem zavrhla všechny možnosti uchopení dané situace způsobem, ke kterému se magii praktikující uchylují s železnou pravidelností: je to následek černé magie, magický útok, někdo po mně jde, protože aby vám propukla těžká alergie, vytopili vám byt a pak vás z něj ještě vyhodili během dvou týdnů, to zavání zlou mocí. Celou tuhle variantu jsem odvrhla, tak nějak znechucená z cykličnosti magie a způsobu, jakým problémy produkuje a sama zase řeší. K čemu se uchýlíte, když vám selže magie, pozitivní myšlení a veškeré další prostředky?

K čisté filosofii.

A tak jsem si sedla na podlahu svého prázdného, plesnivějícího, zatím-ještě-svého bytu a sehnala ten největší papír, který v krabicích byl – tuším že to byly papírové desky od jakéhosi úpisu Ďáblu, který jsem u toho bytu podepisovala – a začala jsem psát všechno, co vím, o příčinách utrpení, povaze osudu a náhody, nedokonalosti lidského poznání, víře v možné, a o Smrti, která nakonec bere vše, a nikdy nevíme, kdy si k nám přijde vybrat zpátky zapůjčené věci.

Myslela jsem si, že jsem na to vyzrála,a že teďka mám zdraví, plán, prachy, bydlení a pohodu, a je bohužel strašně jednoduchý myslet si, že máte skvělou úroveň poznání, když vám všechno hraje do noty: okamžik, kdy se prokáže, jestli ji skutečně máte, přichází až v momentu sezení na prázdné podlaze, kdy přemýšlíte, jestli nejdřív půjdete zvracet, dusit se nebo brečet. Tehdy jsem si uvědomila, že všechno, co se stalo, má své logické příčiny, které jsem nemohla rozeznat, protože moje poznání o daných věcech bylo neúplné, ba dokonce nemožné – problém není v tom, že by se nedala určit pravděpodobnost, že vám jednoho dne vytopěj byt, ale v tom, že vůbec nevíte, že se na takovou věc máte ptát, protože všech myslitelných pozitivních i negativních vývojů událostí je prostě příliš mnoho; problém je v tom, že si v dané situaci myslíte, že se vám děje strašné újmy, protože neznáte celkový dopad věcí a přikládáte jim subjektivní hodnotu, a tak se dopouštíte chyb… veškeré koncepty o tom, jak věci jsou a budou, jsou toliko hypotézy, což si uvědomíte v okamžiku, kdy se vám nějaká falzifikuje… hypotéza je dokonce i to, že zítra ráno budu na živu; skutečné pravděpodobnosti, ze kterých by se teoreticky dalo odvodit, zda tomu tak bude, jsou neznámé. Chci si vytetovat na levou ruku těchhle patnáct slov, která mají význam v pořadí, po dvojicích, dají se číst různými směry (etc., jak pravila kamarádka ideální způsob, jak zaujmout frajera při světle svíček s otázkou „Co to tam máš a hele má to nějakej význam?“) a vzhledem k tomu, že už znáte celé pozadí, ponechám další možnosti interpretace přímo na vás

Distress

Sequence

Knowledge

Incomplete

Judgement

Choice

Value

Whole

Error

Realization

Trust

Possible

Good

Transient

Fate

– prázdná tečka –