Nejvyšší čas odejít / Taková nevinná party

Došla jsem k závěru, že po špatným horrorovým filmu je nejlepší se zvednout a přecejenom odjet na Celestinu gardenparty a trochu se rozptýlit. Ostatně jsem jí to přislíbila.

Lehkou orientální atmosféru jejího studia dnes podtrhuje záplava svíček, pochodní a jiných světel. Už je po tmě, ale včera byla jarní rovnodennost. Zajíčky, vajíčka a nezbytné tulipány, zdá se, ani jedna návštěva nenechala doma. Sešlo se jich tu docela dost.

„Těší mne, já jsem Nora,“ zopakuju asi dvacetkrát, a protože tu nikoho neznám, snažím se dozvědět, jaký motiv nás dohromady svedl. „Známe se ze školky,“ konstatuje Celestina. Kdybych jí neznala blíž, tak bych si pomyslela, že půjde o duchovní-umělecké jméno, ale známe se. Její rodiče jsou umělci. Oba. Celestina je to, čemu se v jistých kruzích umělkyně říká. Dalo by se říct, se se věnuje byznysu. Stejně jako já. Tedy…

Když se řeč stočí na podnikání, raději svého syna odesílá dovnitř. „Tety si budou povídat. běž si hrát,“ na cestu ho vybavuje neodolatelným čokoládovým vajíčkem, které navíc chřestí.

„Takhle končí většina drobnýho podnikání,“ konstatuje teta a já se přidávám, s popisem svého dluhu. Taky jsem nedávno skončila.

„A co jsi vlastně dělala?“ zeptá se jiná.

Chvíli zaváhám, ale protože sladká ovocná plovoucí mísa už na mne zapracovala, říkám: „Byla jsem New Age guru. Vedla jsem duchovní semináře. Věštění. Magie. A tak.“ Abych ilustrovala svoji pointu, tak se přesouvám na pozadí Celestina oltáře, kde kromě fotek dětí a předků má i nějaké věci ode mne. „Taky jsem vozila zboží. Indie…“ do ruky mi padla kadidelnice. „Tak ta je moje. A myslím že by se tu dalších pár věcí jistě našlo.“

Celestina se krátce zamyslí a pak reaguje: „Víš, já myslím, že je to zábavný, ale…“ Něco hledá v půlce věty. „Prostě si to musíš udržet. Tak nějak od těla.“

„To jsem neudělala,“ vyletí ze mně, „já jsem šla moc hluboko a na dřeň. Když se dostaneš do fáze, že tě začnou verbovat zednáři a zvát tě na rituály kluci z tajnejch služeb, tak máš nejvyšší čas odejít. Už to není taková nevinná party,“ pravím, a protože už jsem opilá, neděsím se toho, co jsem sama řekla. Stejně to jednou muselo ven.

(Pokračování textu…)

Diana se bojí vášně

Musím vám říct o Dianě.

Královna Karlových varů je vysoká blondýna, ztepilá s vizáží volejbalistky. Tedy, přesně to jsem si o ní pomyslela, když jsem ji poprvé spatřila. Když jsme se daly do řeči, staly se z nás přítelkyně. Zjistila jsem, že se skutečně věnuje sportu. Není to volejbal. Diana běhá.

Běhá skoro každý den a náhodný pozorovatel, když vidí její modré tenisky a vlající hřívu, by mohl dospět k názoru, že před něčím utíká.

Diana se bojí vášně.

Vášeň ji stíhá, jako neviditelný přízrak, tikot hodinek, před kterým stále prchá. Když brzy ráno vstává běhat na kolonádě, je vyzbrojená, má walkman i krokmetrem a počítá si náskok, protože ví uvnitř, že ji stejně dobíhá.

(Pokračování textu…)

Ona je had

Byla to docela obyčejná místnost, kde probíhají psychoterapie. Pohovka, dvě křesla a na zdi neutrální obraz. Neutrálně působila i doktorka, padesátnice, jejíž tvář si pět minut po odchodu neumíte vybavit. Usedla jsem do šedého křesla.

Zkušený filmový divák už by v tu chvíli věděl, že začíná expozice satanistickýho filmu.

Jenže to já jsem v tu chvíli ještě netušila.

 

(Pokračování textu…)

Zasvěcení

Rána, kdy se probudím a mám pocit, že všude kolem je světlo, patří k těm nejlepším. Včera jsem prošla jedním z nejzajímavějších rituálů. Nebyl můj. Nebyl podle žádného klasického žánru. Byl zcela beze slov. Bylo nás šest v doprovodu kněžky bez tváře, která měla masku zlatého slunce a purpurový plášť.

Muž v benátské masce

Muž v benátské masce

(Pokračování textu…)