Od devíti do pěti

„Já si stejně myslim, že jenom sbíráš materiál na román,“ vynáší kamarádka hned zgrutu svoje podezření, že na ty pracovní pohovory chodím jen tak z hecu.

„Začínám si to myslet taky,“ konstatuju a před očima se mi začínají sčítat obrazy z posledních dnů.

Nora se chce flákat

Nora se chce flákat

Ukrajinská recepční s účesem z 80.let a malinovou rtěnkou mě naviguje do výtahu, kde přes četné varovné samolepky jsou cítit cigára.

A nemám tím na mysli davidoffky.

Na pohovoru pak dvě venkovská děvčata, první, přírodní s pouťovýma náušnicema a druhá, nevěrohodná blond, cvrlikají střídavě o kariérním růstu a o kantýně, kde si můžete dát polívku za podnikové čtyři kačky.

Jejich vytoužená meta, pozice personalistky ve velkým celostátním podniku v Praze, na velitelství všech supermarketů, je sytí euforickým pocitem úspěchu, takže si ani nepřipouštějí, že jinak všude kolem nich jsou Vršovice.

V evolučním boji právě povýšily z chlapa od traktoru na chlapa s motorkou a tak jim vůbec nepřijde divné, že se ve třiceti ucházím o místo teamové asistentky na poloviční úvazek. Celý příspěvek

Návrat Saturna

Saturn je v astrologii principem omezení. Vládne nad věcmi, jako jsou dluhy, vězení, stárnutí, nemoc a smrt. A práce, samozřejmě. Daně a práce.

Přibližně v osmadvaceti oběhne zvěrokruh a dostane se na stejné místo, kde stál v okamžiku vašeho narození. To je návrat Saturna — velký reset, konec srandy a konec improvizace.

Spoutaná žena, foto: petr Jedinák, model: Nora

Spoutaná žena, foto: petr Jedinák, model: Nora

Celý příspěvek

Na šťastné vlně stále dál

S osudem jsem v kostky hrál

Užíral se hloupou touhou

Nevěděl jsem kudy kam

Stále dál / stále dál / stále dál…

– Flamengo, Kuře v hodinkách (český bigbít)

Dnes ráno nevím, odkud začít. Či spíše pokračovat. Budu-li se držet své umělecké techniky, brzy to tu skončí u pornografie. Protože všude kolem je opravdu spoustu láskya já se cítím tak otevřená, že vzdálenosti v prostoru a čase mizí po první doteku.

Souvisí to nějak se seznamem lidí, kterým věříš. Takže to vlastně není ta iracionální, nejít z mejdanu spát k sobě domů, ale k někomu, koho vůbec neznáš – ale víš, že je na tom seznamu. Věřím ve strážné anděly a moudrost těla.

Zatímco existence prvého není zcela prokázána – nepřímo, když se podívám na všechny průsery, ze kterých jsem zázračně vyvázla – skutečnost, že tělo ví někdy víc, než hlava, je ve mně neotřesitelná. Před třemi měsíci jsi mi řekl, ať zavřu oči a vnímám jenom svoje tělo. A ono to fungovalo, svět kolem začal vypadat jinak. Tak to byl začátek. Kde to má konec…. netuším. Cesta je cíl. Páni, dneska válím úplná zenová moudra.

Přijela jsem na motorce, poněkud pikantně oblečená stále v tom, v čem jsem předchozí večer vyrazila pařit a teplý ranní smog mi probouzel nohy, docela holé, protože ty šaty opravdu byly na party. V konzultaci se zrcadlem jsem seznala, že takhle opravdu nemůžu do práce. Ne, že by na tom teďka už záleželo.

Práce. Ty vole. Obor, plný krásných, mladých, hřejivých (co je to za slovo, kde jsem k němu přišla, vám fakt neřeknu, ale vystihuje nejlépe moje pocity z verbální a tělesné blízkosti některých mužů) a vesměs single mužů, kterým se člověk brání jenom silou napjaté vůle, vedené fantaziemi o tom, co může plynout z toho spustit se s někým z práce. Jo, začnete se vyhýbat společným obědům, červenat se na recepci, snažíte se zmizet neviditelná na záchodě… tak přesně tomu jsem se chtěla vyhnout. Modlila jsem se, ať se vyklidním do podzimního teambuildingu… a teď je mi upřímně líto, že nepojedu. I když. Pařit s kolegy z práce, která vás živí, je svazující. Pařit s kolegy z bývalé práce, to je euforie z toho, že už nemusíte nic zakrývat. Já se tady s někým spustím. Už se vidím.

Jsem tak akorát zralá na to se spustit, pronesla jsem včera v intoxikovaném stavu a ona pravda často zafunguje jako nejlepší balicí hláška. Myslela jsem to vážně a hlodalo mi hlavou, co se mnou jakože bude v tomhle nádherném stavu splývání s Všehomírem, kdy mám pocit, že je všude kolem spoustu lásky v mnoha formách a všechny jsou skvělé. Hippies. Jo! Zase začínám věřit tomu, že je možné milovat bez pokrytectví, nevěr a sraček. Moje jednodenní frustrace byla přeplavena… víra je totiž důležitá. Víra hory přenáší. A láska taky. Žena, starší pár, starší strejda, bezprizorní dívka, utržená ze řetězu v kostýmu školačky, latexová lady, léta blízká kamarádka a múza, druhá kamarádka, která je mým světlem, a třetí, která je mojí zemí a ohněm, všechno je skvělé. A brzy se vrátí můj učitel a určitě bude koukat a doufám, že mi řekne, že jsem skvělá a půjdeme zase na večeři a budeme se na sebe dívat tím pohledem ryzího obdivu a důvěrnosti. Já totiž miluju i svoji psychoterapeutku. Jsem úplně marná. Asi začnu intenzivnějc milovat svoje kamarádky, protože už se nemůžu koukat na to, jaké zhovadilosti si provádějí ve snaze utržit někde aspoň kousek lásky. Z toho jsem včera byla pěkně rozhozená. A tak jsem šla pařit.

Člověk nečeká, že se zásadní životní pravdy dozví v podroušeném stavu od latexového guru a zdravotní sestřičky, navlečené v latexu, s velmi rozepnutým výstřihem. Myslím, že bych měla chodit víc pařit, a vyhodit celou duchovní knihovnu (byť jako dekorace je stylová…) a jak prohlásil můj anděl víc hulit, protože mi to zjevně dělá dobře. Myslím, že se bude taky hodně divit, až se vrátí z dalekých krajin. Myslím, že tou dobou už budu v osvícení, nebo štamgastem místního swingers klubu, vyzářím se do Nicoty a proměním v prach nebo tak něco.

Otočte vzhůru nohama a protřepejte

Jak mne velké kolo Osudu vzalo, obrátilo hlavou vzhůru, co jsem tam nového spatřila a zatřepalo se mnou.

Neumím to lépe pojmenovat. Můj život se za pouhý týden otočil o 180 stupňů, směrem, který jsem nemohla čekat – snad jedině, kdybych neházela bobek na věštby, které jsem obdržela a neměla sklon si je vždycky vykládat v souladu s vlastními očekáváními…

Žmoulám zelený papírek s věštbou, kterou jsem dostala od cizí ženy před dvěma týdny. Slova mi dodávají určitou jistotu v jinak zcela převráceném světě, kde zase umřelo několik iluzí a několik velkých snů došlo svého vzkříšení.Zítra ráno půjdu do práce a jak se znám, asi toho moc nesním, protože středobodem dne je domluvit se s nadřízeným o tom, že u nich končím. Prostě tak, končím. Důvody mám věrohodné, ale nepostihují v celku proměnu, kterou jsme prožila.

Někdo by asi řekl, že jsem moc hulila a začínám zase bláznit –– pravda, mám opět lucidní sny a vidím znamení (bože jak mi to chybělo! cítila jsem se, že je mne jenom půlka, když jsem byla normální, či spíše znormalizovaná…), společensky podvratné živly by mohly poukazovat na fakt, že asi 3 dny poté, co jsem přestala zobat antidepresiva a vypadla jsem z Prahy, jsem začala kout plány, jak se z téhle práce zdejchnout… ještě jiní by v tom mohli vidět jedině logický důsledek puzení někoho, kdo nikdy v normální práci nepracoval, a tudíž nebylo příliš pravděpodobné očekávat, že u toho vydrží… ti nejvíce jasnozřiví poukazovali na to, že tabulky v Excelu a prodávání hypoték zcela jistě nebude mou Pravou vůlí a kdypak se k jejímu konání vrátím?

Není cesty zpět. Už ne, už to jedu po druhý a vím přesně, kam tenhle vývoj spěje. Jsem na hlavu? Sakra jo. Jsem neschopna vést normální život s pomocí libido utlumujících pilulek? Jsem a nejsem. Jsem a nechci. Seru na to, totiž.

Pakliže můj život vždycky směřoval k větší nebo menší míře sebezničení, má jedině smysl, abych jeho zbytek prožila konáním věcí, které mi dávají smysl a může z nich mít prospěch celá společnost.

Absurdní je, že mám pocit, že dokonce i tohle psaní tento účel splňuje – lépe, než moje perspektivní, částečně prestižní slušně placená práce, která mi měla přinést hlavněpevný režim, pravidelnou stolici, pravidelné splátky atd. Můj pokus o spořádaný život byl nakolik autentický (nebo do-krajnosti-tažený), že jsem si málem založila stavební spoření. No chápete to?

Cítím se zase ve své kůži.