Pochlapit se

Někdy, když se vám zdá, že váš život byl od základu zbořen, zjišťujete, že se k těm základům teprve začínáte blížit.

„Tady si odpočinete!“ vykládá mi družně moje nová bytná.

„Tady v baráku máme samý studenty, učitele a občas filmaře, když mají termín. Anglicky umíte?“

Pokyvuju hlavou a přemýšlím nad tím, že bílá šatní skříň Ikea se sem nahmotnila jako přízrak minulosti z mého předposledního bytu, aby mi připomněla, na co jsem vloni touhle dobou zapomněla: brát si důsledně odpovědnost za svůj vlastní život.

Nora svázaná, foto: Petr Jedinák, 2015

Nora svázaná, foto: Petr Jedinák, 2015

Celý příspěvek

Šťastnej novej rok

Něco se v tobě mění / navrch to ještě není znát…

– Kittchen (singl, 2015)

„Něco se se mnou děje“, řekla jsem stropu do noci, zatímco se moje tělo nepokojně zkoušelo upokojit muchlováním se. I sex byl dneska divný. Jiný. Stromy venku byly jiné. Příznačně jasná vánoční obloha. Všechno je tak jiné. Hrabe mi. Asi.

Fotograf se smál, když jsem vybuchovala nad každou jeho sebemenší větou nakonec se neuroticky vrhala do toho, abych mu oholila záda.

„Tady někdo nemá dostatečnýho vnějšího nepřítele,“ prohlásil na adresu mého velkého tažení za odchlupení.

Musela jsem souhlasit, že se chloupky staly náhradním objektem jakéhosi hlubšího nepokoje. Kamkoliv jsem se dneska hnula, vyvstávaly další jeho důkazy. Nemohla jsem zaboha najít svoje kalhotky – prostě zmizely. Když je pro mne našel, byly přímo pode mnou. A zapomněla jsem dočista, že jsem na sobě měla i punčochy.

Nora v punčochách na kožené sedačce, foto: Petr Jedinák

Nora v punčochách na kožené sedačce, foto: Petr Jedinák

Celý příspěvek

Smysl života

„Smysl života“ (sousloví, nadužívané) – Stav, kdy sami sobě nestojíte v cestě.

Svlečená žena v punčochách masturbující v autě, foto: Petr Jedinák, model: Nora P.

Svlečená žena v punčochách masturbující v autě, foto: Petr Jedinák, model: Nora P.

Yes, ten obrázek možná nemá se smyslem života nic společnýho. A nebo taky možná má. Protože ta stěžejní myšlenka padla v autě, a protože auto vyjadřuje pozitivní orientaci. Směr. A protože se mi moc líbí. O čemž by smysl života podle motivačních autorů měj bejt: dělat, co tě baví.  Celý příspěvek

Zítra zabiju ženu v rudé

Měla jsem sen.

Toho druhu, který se nezapomíná.

Vtahuje vás svojí silou dovnitř stále znovu, dokud nepochopíte jeho tajemství. Takových přijde jen pár za život a to, čem hovoří, je vždycky otázkou života a smrti.

V tom snu jsem se střetla se svým Úhlavním Nepřítelem, jako se střetávají hrdinové v bojových filmech. Nikdo mi nemusel vysvětlovat, s kým mám tu čest. Byla to Ona. Čarodějnice. Krystalické Zlo. Síla která, je-li odhalena, tak už nepomůže nic jiného, než ji zabít. Zítra zabiju ženu v rudém, nebo ona zabije mne.

Celý příspěvek

Věci, které jsem neudělala

Jeden veselejší memoár z roku 2009, který si také zaslouží postskriptum.

Věcí, který jsem neudělala, je celá řada, a svého času mne to pekelně sralo.

Lidé se prý dělí na ty, kteří litují toho, co v životě udělali a ty, kdo litují toho, co neudělali. Já jsem vždy beznadějně spadala do druhé skupiny. Ne snad, že bych si zapomněla podat přihlášku na vejšku (a pak z ní včas odejít…). Nejde ani o to, že bych zapomněla některým lidem hezky za čerstva říct, co si o nich myslím.

Moje zbabělé zdržení se činu se vždycky motalo kolem milostných příležitostí.

Poslední soud Hieronyma Bosche

Poslední soud Hieronyma Bosche

Začalo to tím, že jsem na základce v deseti letech neposlal jednu valentýnku. Pak už se to se mnou vezlo. Slavný soude, když už se na to ptáš, tak přiznávám, že mne fakt mrzí, že jsem se nevyspala s G., a před tím s  V. a potom taky s R.

Moje výmluvy, které mohu v této věci předložit, jsou vesměs chabé:

  1. Byli jsme v kině.*
  2. Půl noci jsem prozvracela.**
  3. Bylo mi 17 a byla to moje první zkušenost s trojkou.***
* Což vadilo daleko spíše jemu, než mne.
** Dnes je mi jasné, že to bylo od nervů.
*** Přesto byla zkušenost velmi saturující, netřeba sežrat najednou celou cukrárnu, ne?

Slavný soude, já vím, že mi to neuznáš, ale moje zbabělé já se cítí těmito argumenty docela očištěno. Pro dnešek zakončuji líčení a přidávám další záznam do slizké černé knihy, plné důvodů, proč některé věci nejdou, proč nemůžu, nemám a nevěřím –  do mé příručky negativního myšlení. Nejspíš umřu zbabělá, spokojená se životem, který je arci obtížný, komplikovaný a nefér a nejsou v něm žádné důvody k radosti, kromě toho skvělého pocitu sebetrýznění se za věci, které jsem neudělala.

Postskriptum, 2012

Všechno je jinak, od doby, co mne navštívila Afrodita. Svět se zdá být plný báječných příležitostí k rozkoši – a zřejmě to nějak souvisí s odstřelením mého letitého odmítání alkoholu a drogy, nějak to na tu zbabělost pomáhá…