Jeden veselejší memoár z roku 2009, který si také zaslouží postskriptum.
Věcí, který jsem neudělala, je celá řada, a svého času mne to pekelně sralo.
Lidé se prý dělí na ty, kteří litují toho, co v životě udělali a ty, kdo litují toho, co neudělali. Já jsem vždy beznadějně spadala do druhé skupiny. Ne snad, že bych si zapomněla podat přihlášku na vejšku (a pak z ní včas odejít…). Nejde ani o to, že bych zapomněla některým lidem hezky za čerstva říct, co si o nich myslím.
Moje zbabělé zdržení se činu se vždycky motalo kolem milostných příležitostí.
Poslední soud Hieronyma Bosche
Začalo to tím, že jsem na základce v deseti letech neposlal jednu valentýnku. Pak už se to se mnou vezlo. Slavný soude, když už se na to ptáš, tak přiznávám, že mne fakt mrzí, že jsem se nevyspala s G., a před tím s V. a potom taky s R.
Moje výmluvy, které mohu v této věci předložit, jsou vesměs chabé:
- Byli jsme v kině.*
- Půl noci jsem prozvracela.**
- Bylo mi 17 a byla to moje první zkušenost s trojkou.***
* Což vadilo daleko spíše jemu, než mne.
** Dnes je mi jasné, že to bylo od nervů.
*** Přesto byla zkušenost velmi saturující, netřeba sežrat najednou celou cukrárnu, ne?
Slavný soude, já vím, že mi to neuznáš, ale moje zbabělé já se cítí těmito argumenty docela očištěno. Pro dnešek zakončuji líčení a přidávám další záznam do slizké černé knihy, plné důvodů, proč některé věci nejdou, proč nemůžu, nemám a nevěřím – do mé příručky negativního myšlení. Nejspíš umřu zbabělá, spokojená se životem, který je arci obtížný, komplikovaný a nefér a nejsou v něm žádné důvody k radosti, kromě toho skvělého pocitu sebetrýznění se za věci, které jsem neudělala.
Postskriptum, 2012
Všechno je jinak, od doby, co mne navštívila Afrodita. Svět se zdá být plný báječných příležitostí k rozkoši – a zřejmě to nějak souvisí s odstřelením mého letitého odmítání alkoholu a drogy, nějak to na tu zbabělost pomáhá…
