Tajemství bílých nočních stolků

Bílé noční stolky v ložnici mých rodičů skrývaly různé věci, které jsem si potají prohlížela: punčochy, negližé a postelové knihy. Jednou jsem mezi nimi našla něco, co mi rozdrtilo život.

Ložnice našich byla bílá.

Úchytky šuplíků kovové, a mezi nimi dřevěné lišty z tmavého dřeva. Ty celé sestavě dodávaly luxusní dojem. V roce 1990 to bylo bez pochyby to nejlepší na trhu. Ačkoliv jsem penězům nerozuměla, podvědomě jsem vnímala, že celá ta ložnice je dražší, než si můžeme dovolit.

Alibi nefunkčního manželství bylo dokonalé.

Z cyklu Nora ve vaně, foto: Petr Jedinák

Z cyklu Nora ve vaně, foto: Petr Jedinák

Dokreslovaly jej obrázky ze školky, které rodiče měli nad hlavou. Kreslila jsem je taky – portréty mámy a táty.

Moje matka nádherná:

Černovlasá maďarská kněžna. Moje dětská představivost jí do vlasů doplnila zářící diadém.

Otec vypadal jako hrdina.

I v mé nevinné dětské mysli mi docházelo, že co jsem nakreslila, není pravda.

Mí rodiče nebyli tak krásní, a už vůbec nebyli, jak bych si přála.

Fantazijní bylo na ložnici všechno.

Počínaje bílou. Byla všudypřítomná. Jako bílé svatební šaty, které jsem vždycky chtěla, aby mi ukazovala.

A kytku.

Potřebovala jsem nějaký důkaz, že moje máma je královna.

Nebyla.

Po nějaké době ji přestalo bavit, kytku odnesla a šaty přesunula ke stropu do vestavěných skříních, kde jsem se po nich stále neptala.

Portréty rodičů ze školky byly žluté, v širokých rámech vypadaly jako svatozáře. Svatozář v ložnici byla ještě jedna: měla ji Panna Maria s Ježíškem v zahradě. Visela na protější zdi.

Když mi bylo patnáct, pověsila jsem pod ni africkou masku z hodiny výtvarky. Vypadala, že volá o pomoc.

Klipsová noční lampička na matčině straně byla bílá a na otcově černá, jako by přese všechno, nebylo možné překročit dualitu.

Celý příspěvek

Hlavně nezůstat lichej (Kouzelné číslo 35)

Tradicím Prigl.cz uctivě věnováno.

Pamatujete si ještě na ty traumatické okamžiky na základní škole, kdy nikdo nechtěl zůstat lichej při rozpočítávání družstva a nebo když se ve třídě obsazovaly lavice?

Sociální status posledního lichého jedince byl tradičně tak špatný, že osvícené učitelé každý rok přesouvali žáky mezi třídami, aby jeho výskytu zamezili. Pokud něco v životě opravdu nechcete, pak je to zůstat lichej.

Existuje kouzelné liché číslo, které určuje, že jste lichý zůstali.

Tím číslem je pětatřicet.

Je to v piči!, foto: Petr Jedinák

Je to v piči!, foto: Petr Jedinák

Celý příspěvek

Ráno poté

Zbožňuju ten pocit, když se ráno probudíte v místnosti plné exotických vůní, s dohořívajícími svíčkami, které jste zapomněli zhasit, když jste usínali intoxikovaní a v tranzu v pozdních nočních hodinách – zbytky vína, nábytek přemístěný do zvláštních kompozic, kterým dominuje velký černý kruh, obětiny, které je třeba odnést na rozcestí;

čarodějčino ráno poté.

Velkoměsto je plné mlhy a vlhkého smogu, když se ráno vykrádám ven, jsem obyčejná, černá, jako všichni ostatní a nebe je mléčně kalné. Zataženo, přesto jakoby skrz oblohu svítala nová naděje. Jsem stále v lehké euforii. Význam včerejší noci mi připomíná nový stříbrný prsten na levé ruce, na prsteníčku… svatba mezi nebem a zemí, jak nahoře, tak dole, unio mystica, snad mezi dosud odcizenými částmi mé vlastní duše.

Ležela jsem v bílém saténu zpola v bezvědomí a čekala na smluvenou hodinu, kdy dorazil sdílený záměr z jiné časové zóny. Svištící myšlenky – asi řeknu svému učiteli, že ho miluju – moje šperkařka bude brzy mojí největší důvěrnicí, stačí když prozradím trochu o významu všech těch věcí, co si nechávám dělat – pohanské rituály mi tak strašně chyběly, že se mi chce z hloubi těla brečet. S poslední myšlenkou se zastavím.

Ano. Myslela jsem si, že pohanské rituály jsou překonané, protože co se týče dosahování konkrétních cílů a změn v realitě, objevila jsem daleko účinnější techniky. Move you head, your ass will follow… je to jednoduchý, stačí správně pohnout klíčem v zámku… přehlédla jsem jednu věc: rituály nejsou jenom na magii. Jsou také posvátným úkonem, který propojuje všechny formy existence v Jednu a harmonizuje bytí. A je vlastně úplně jedno, jak je triviální.

Nejsou silné a slabé rituály ve smyslu rituálních forem. Rituál má smysl sám o sobě. I když žádný smysl nemá. Hrabat listí, aranžovat květiny, přijde jaro, tráva roste sama… jak to říkají v zenu. Prostě jen tak být a přeprogramovaný západní mozek odložit stranou, a nechat jiné formy inteligence převzít vedení.

Asi začnu zase slavit úplňky.