Trainspotting 2

MV5BNTc2Mzg3NTQtMzBkMS00NjQzLWEyNDAtYTFmNWRmOGNiN2NiL2ltYWdlXkEyXkFqcGdeQXVyNjU0OTQ0OTY@._V1_SY1000_CR0,0,673,1000_AL_

Původní Trainspotting z roku 1996 je „kultovní film“ a „generační zpověď“. Komu v půlce 90. let bylo dvacet, a vyrostl v komunistický zemi, ještě nic nechápal.

„My jsme byli mladí, nadšeni ze svobody, kapitalismu a najednou nám někdo řekl: můžeš si kupovat super věci… a nebo se vyser na všechno a ufetuj se. A my jsme to nechápali,“ konstatuje Štefan. Směje se při tom. „Dneska už to chápem.“

„Tak půjdeš do kina s náma?“

„Nepujdu,“ konstatuje. „Něco by se ve mně zkazilo.“

Cestou se smějem, jak mého ex dostává krize středního věku, když si myslí, že by ho shlédnutí filmu psychicky položilo.

Cestou zpátky už se nesmějem.

Jestli se máte rádi, nechoďte na Trainspotting 2.

„Není to veselej film,“ prohlásil při natáčení jeden z protagonistů. „Je to film, kterej se vás zeptá, co že jste to udělali se svým životem?“

Pak vyšel trailer, a první komentáře psaly, na adresu hrdinů: „Divím se, že to přežili, celejch těch dvacet let.“

„Divím se, že jsme přežili my,“ reagoval někdo další. Celý příspěvek

Tajemství bílých nočních stolků

Bílé noční stolky v ložnici mých rodičů skrývaly různé věci, které jsem si potají prohlížela: punčochy, negližé a postelové knihy. Jednou jsem mezi nimi našla něco, co mi rozdrtilo život.

Ložnice našich byla bílá.

Úchytky šuplíků kovové, a mezi nimi dřevěné lišty z tmavého dřeva. Ty celé sestavě dodávaly luxusní dojem. V roce 1990 to bylo bez pochyby to nejlepší na trhu. Ačkoliv jsem penězům nerozuměla, podvědomě jsem vnímala, že celá ta ložnice je dražší, než si můžeme dovolit.

Alibi nefunkčního manželství bylo dokonalé.

Z cyklu Nora ve vaně, foto: Petr Jedinák

Z cyklu Nora ve vaně, foto: Petr Jedinák

Dokreslovaly jej obrázky ze školky, které rodiče měli nad hlavou. Kreslila jsem je taky – portréty mámy a táty.

Moje matka nádherná:

Černovlasá maďarská kněžna. Moje dětská představivost jí do vlasů doplnila zářící diadém.

Otec vypadal jako hrdina.

I v mé nevinné dětské mysli mi docházelo, že co jsem nakreslila, není pravda.

Mí rodiče nebyli tak krásní, a už vůbec nebyli, jak bych si přála.

Fantazijní bylo na ložnici všechno.

Počínaje bílou. Byla všudypřítomná. Jako bílé svatební šaty, které jsem vždycky chtěla, aby mi ukazovala.

A kytku.

Potřebovala jsem nějaký důkaz, že moje máma je královna.

Nebyla.

Po nějaké době ji přestalo bavit, kytku odnesla a šaty přesunula ke stropu do vestavěných skříních, kde jsem se po nich stále neptala.

Portréty rodičů ze školky byly žluté, v širokých rámech vypadaly jako svatozáře. Svatozář v ložnici byla ještě jedna: měla ji Panna Maria s Ježíškem v zahradě. Visela na protější zdi.

Když mi bylo patnáct, pověsila jsem pod ni africkou masku z hodiny výtvarky. Vypadala, že volá o pomoc.

Klipsová noční lampička na matčině straně byla bílá a na otcově černá, jako by přese všechno, nebylo možné překročit dualitu.

Celý příspěvek

Láska je slovo prázdný jako právě vynesenej nočník

Někdo se mne zeptal, proč nepíšu o lásce.

Sedla jsem si, a rozčilením napsala:

„Láska je slovo prázdný jako právě vynesenej nočník.“

A pak jsem pokračovala.

Nora poraněná, foto: Petr Jedinák

Nora poraněná, foto: Petr Jedinák

Celý příspěvek

Všechno je nové

Ležela jsem na posteli krátce před půlnocí a ze své nové postele se dívala na vysoké stropy protější zdi, lemované oltáři. 

Všechno se mi zdálo nové. Naplněné zvláštním světlem, které bych snad neúplně mohla popsat jako úlevnou euforii, pronikající do všech buněk v těle se středem v srdci. Všude kolem bylo světlo – fyzicky ve mne – a nebylo to nepodobné prvním dnům na ženském pavilonu číslo dvě, kde si z prvních hodin vybavuju jenom bílé křeslo, do kterého jsem se přivtělila, vysoká okna a secesní stropy, venku stromy a mezi nimi Světlo – pronikající přímo do mojí duše, která se mu náhle otevřela, celá hladová a vyprahlá, poté co se musela nadobro vzdát. Tehdy jsem se otevřela tomuhle Světlu a všemu, co s ním šlo, stavy podobné vzkříšení Lazara (které se sehrává v rámci dramaterapie v protějším pavilonu s alkoholiky…), „vstaň a choď, já jsem přestala moci chodit, protože mi tělo vypovědělo službu, ale zážitek to byl podobný, celý zbytek mne vstal a začal chodit. Objevil se směr. Možná, paradoxně, když tělo přestalo uhánět zuřivě do Nikam, protože už prostě nemohlo, mohl se celý ten zbytek zvednout a jít a nechat se vést světlem vzdálené hvězdy, která hovořila o lepších zítřcích.

Ten zásadní rozdíl mezi včerejší půlnocí a pavilonem dva byl v tom, že tehdy jsem byla kus mrtvého těla a zkroušené duše, které nasávalo Světlo jako houba a nechalo se jím naplnit, kdežto teď jsem fyzicky vnímala, že tím zdrojem Světla v celém okolním prostoru není nic jiného, než moje vlastní bytost, s mystickým středem uprostřed hrudníku. Jak se to stalo, nebo co se změnilo, to nedokážu říct. Před měsícem jsem měla pocit, že jsem popel, včera ráno jsem četla z těla blízké bytosti o mystériu fénixe, povstávajícího z popela ve formě čistého ohně.

Mám rád lidi co hoří hoří hoří jako ta báječná rachejtle –

 

– Jack Kerouac

Snad sehrál roli ještě nezavršený, vlekoucí se rituál plamene poznání, který jsem každý den žádala, aby mne očistil od všech falešných forem lásky a všech falešných obrazů a utrpení, které s sebou nesou – neměla bych o tom mluvit, protože není u konce, ale chci…

Druhé ráno cestou kolem řeky ve městě jsem si uvědomila, že tohle světlo vyvěrající odkudsi ze mně, mimo mne, naplňující mne, že ho přeci znám. Nějakou dobu jsem měla pocit, že mi tu všechno vrací rok 2009.

Tehdy to přece začalo. Přišlo pár snů a jako by mne naložil neznámý taxík a já se vezla spíše na sedadle spolujezdce, a občas taky, jak pravil šaman, svázaná v kufru – ale při vědomí, snad je to díky mojí mentální síle, nikdy na mne posedlost nepřichází v té formě backoutu, vždycky mi zbylo alespoň pár z mých pěti, sedmi smyslů – měla jsem tehdy pocit, že v mém životě konečně přišla odpověď na to, kdo-jsme-odkud-přicházíme-kam-jdeme (to je jeden slavný obraz, ignoranti, neznáte umění), že jsem si nějak odtrpěla dost a nahrabal dostatek dobrých skutků, aby mi mohla být vyjevena podstata toho speciálního nadání, o kterém jsem od dětství tušila že ho v sobě nosím, ale nebyla jsem schopná ho otevřít. Jako tajná komnata, kterou dokážete najít a víte o ní, ale chybí vám klíč.

Bylo to na veliké science fiction akci vprostřed léta, kam jsem přijela jako psychická troska – necítila jsem se tak, ale reálně jsem byla, oddávající se akorát tak workoholismu, jelikož to byla jediná nectnost, která přinášela jakýs takýs užitek, drogy a alkohol jsem odmítala ze zásady, a debilní vztah a špatnou společnost jsem už měla – bylo mi čerstvých jednadvacet a ve svém životě jsem došla do bodu, kdy se mi plně realistické zdálo, že mne v životě čeká už jen samá dřina a utrpení a žádná radost. Pěkně jsem následovala příklad své matky!

Z tohoto pohledu mne částečně omlouvá, že jsem  se tehdy taky účastnila série nejdebilnějších rituálů ve svém životě, z nichž ty nejzdvořilejší usilovaly o zlomení svobodné vůle nevinného člověka. Kam směřovaly ty, které jsem nakonec neudělala, raději pomlčím. Byla jsem hluboce nešťastná a začalo mi to kurvit charakter, abych se vyjádřila stručně.

Z výcviku Církve Satanovy jsem odešla zlomená poté, co jsem pocítila, že nedokážu čelit obsahu svých snů, kterými podvědomí vznášelo usvědčující obžalobu mého vlastního života. Nesnesla jsem to, začala jsem si procházet a trochu vykládat teprve o rok později… nicméně to jsem se zase pohodlně vrhla do zoufalé iluze spokojeného rodinného života a chtěla jsem se vdávat. Zatímco sen o ženách, stoupajících k nebesům skrz mystérium Beltine zůstával nevyslyšen a nevyslechnut kdesi mezi záchvaty frigidního workoholismu, nezvladatelného nočního obcování s démony a denním přeskakování mezi nutkavým vyhledáváním rozkoše a rezignací na jakékoliv potěšení.

Dva tisíce devět. Na scifi conu se mne zmocnilo něco zvláštního, dříve nepoznaného, co jsem střídavě připisovala astrologickým vlivům, géniovi místa a celé akce, a nakonec jsem přijala vysvětlení jednoho kabbalisty, že to je svatý Anděl Strážce. Přirozené pozorovací schopnosti a nadšení vědátora-amatéra mi umožnilo pochopit, že to bílé-stříbrné světlo, ať už je to cokoliv, funguje jako bio indikátor (jako rybička, která plave jenom v čisté vodě, pozn. pro ty, co zaspali hodiny biologie na střední škole). Vždycky se to objeví, když jsem ve správný čas na správném místě a dělám správné věci nebo třeba potkám někoho, kdo přináší něco velmi správného.

Tady by asi stálo za to se zamyslet, ve kterém okamžiku tenhle fantastický software zmizel, ale… asi ještě nejsem připravená si tu otázku položit. Zatím jsem spokojená se zjištěním, že to asi „to ono“ a je to zpátky, a všichni, kdo mají sklon mi tvrdit, že jsou to jenom mysl-měnící-látky se můžou jít s prominutím vysrat, ano, přátelé?! Jděte se vycpat, protože mně aktuálně věřit na to, že zažívám něco zvláštního a nejsem jenom v rauši z intenzivnějšího paření a probouzení-sexuálně-zanedbané-ženy (filosofové mohou nazřít, že všechna tato paradigmata ve skutečnosti dokáži koexistovat, děkuji, s filosofy jsem si vždycky rozuměla).

Což mne přivádí k velikému tématu roku dva devět.

Houby stavební spoření.

New Orleans.

Spasení těla

Nechám se potetovat.

Rozhodnuto jest. Od té doby, co jsem si celý motiv vymyslela, jsem se totiž několikrát dostala do situace, kdy jsem úplně fyzicky vnímala, jak bych se cítila líp, kdybych  tu věc na těle už měla.

Potřebuju si, se stejnou naléhavostí jako jsem před rokem potřebovala říct sestře, ať mne odvezou do nemocničního kostela na mši, přestože – nebo právě proto – že jsem v něm deset let nebyla, abych si vyslechla kázání o spasení těla a při pohledu nahoru na vysokou klenbu barokního kostela pocítila ještě naléhavěji vlastní tělesnou slabost, následek špatného života, která mi nedovolila v tu chvíli se ani sama zvednout.

Stejným způsobem potřebuju tohle tetování.

Farář mluvil o posvátnosti těla, o tom jak je chrámem Ducha, o magické moci ostatků svatých (už se nepozastavuju nad tím, odkud všude na mne to voodoo vybafne) a mne připadalo, jak už to často bývá, že ta slova byla určena přímo mne, snesena odněkud shůry, abych je vyslechla, tolle, lege, vezmi a čti nápovědu která k tobě právě přišla. Po té mši jsem se taky vyzpovídala, protože, když máte pocit, že váš život dorazil na pokraj světa, veškeré letité disputace o teologii a morálce a mučivé vnitřní rozpory duchovního hledače vám najednou přijdou irelevantní. Dobro je zase dobrem a zlo zlem, a už vás ani nenapadne omlouvat některé svoje skutky a snažit je se přerámovat do systému etiky, ve kterém by fungovaly…

Farář si myslel, že mám anorexii a že jsem se stala obětí posedlosti po vlastní dokonalosti, a nemělo smysl mu tu představu brát, protože ano, byla jsem závislá, v destruktivním kruhu, odsralo to moje tělo a do antického ideálu harmonie těla a mysli to mělo sakramentsky daleko.

Pravda je totiž taková, že když dorazíte na kraj světa, všechny věci se vám jeví komplexnější, a současně daleko jednodušší v bezprostřední zkušenosti toho, že můžete brzo exnout. Byl to právě tenhle stav, který mne někdy v červenci letošního roku přivedl k myšlence tetování, tedy, abych byla přesná, k myšlence vzít celé svoje dosažené poznání a vetknout si ho někam takovým způsobem, kde ho budu mít stále u sebe – no a co je k takovému účelu bytostnější, než vlastní tělo.

Lidé nosí ochranné amulety a škapulíře, aby se chránili před nebezpečím zvenčí.

Moje nebezpečí ke mně vždycky ale přišla zevnitř. Protože jsem je pozvala, naivně, neprozíravě, do svého života, napakovala si je k sobě, vzala si je do hlavy a posedlá fixní ideou jsem je nechtěla pustit, dokud mne úplně neroztrhaly. Skuteční démoni jsou totiž jen ti vnitřní. Ti vůbec nejhorší se jmenujou „věci, které si vezmeš do hlavy“.

Jeden z takových mne docela uhranul představou, že teď konečně mám nový domov, bezpečí, klid, „samá pozitiva a sociální jistoty“, jak s oblibou ironizují mí přátelé, že všechno teďka už bude dobrý-lepší-nejlepší, že konečně nechávám temnou minulost za sebou (po kolikátý už?) a tak vůbec, tralala, můj elegantní plán se mi zdál geniální, prostě vystoupíš na autobusovém nádraží s taškou pár nezbytných věcí a zahájíš nový život.

Tak nějak jsem si to představovala.

Tři dny předtím, než jsme dorazily na ono nádraží (které fyzicky existuje, stejně jako taška, nejde prosím o metafory), staly se dvě velmi nepříznivé události, které mi celý koncept  měly rozbít, ale jelikož se jim to nepodařilo, tak jsem cca týden na to ještě měla přijít o bydlení. Výukové metody univerza jsou tvrdé.

V těch lesích na konci světa, kde je příroda tak čistá, že byste ji mohli vstřebávat celým povrchem těla, kde jsem se připravovala na svůj slavnostní vstup do nového života, mi propukla nemoc, která vyřazuje z provozu během minut, tedy, jak jsem se dozvěděla o dva týdny později od svého doktora, nikdy ten spouštěč nemusej objevit,  tím pádem neexistuje žádná prevence, prášky nemusí stačit a je docela možný, že to v sobě nosím už roky, člověk si dá v restauraci jídlo, ve kterém to něco malinkatého je, začne se dusit a za patnáct minut exne. Zcela vážně mi poradil, ať chodím všude s nabitým mobilem a pokud se to objeví i pod ochranou prášků, ať si volám rychlou, dokud můžu ještě mluvit.

Když vynechám tu nezadržitelně optimistickou a dobrodružnou část sebe sama, která reagovala stylem „Žjova! Teď žiješ v bezprostředním kontaktu se Smrtí! To je ale cool, nemyslíš?!“, tak mne to uvrhlo do skličující deprese a smrště destruktivních emocí, od zuřivého obviňování boha až k nevyhnutelnému uvědomění, že ano, já to kurva vím, že už to v sobě nosím roky, dokonce vím od kterýho roku, byl to ten samej rok kdy jsem začala mít halucinace a taky jsem si nějak nevěděla co si s tim počít, nepřikládala jsem tomu vážnost, neuměla jsem ten život líp. Mohla jsem si za to, ať jsem stručná, pěkně sama.

Svatyni mého nového života v průběhu stěhování postihla rozsáhlá havárie v domě, která postihla z celého baráku jen můj byt, takže, ehm, bylo dost obtížný nebrat si to osobně. Týden na to se v baráku strhla taková smršť zlé vůle a pomluv, že jsem od majitelky dostala „nabídku, již nelze odmítnout“ o mém vystěhování na jiné místo. na tom bylo ironické, že jsem ten den dostala příšernou úzkost, toho typu že vidíte všechny myslitelné nejhorší varianty světa, „obálka ve schránce? kurva to je nějaká soudní obsílka nebo výpověď z nájmu“ a tak jsem vzala hadr a začala vytírat, abych se fyzickou prací srovnala a v duchu jsem pocítila sympatie ke svému poslednímu bývalému, „tak je vidět že mi hrabe, protože tohle je paranoia, to vysvětluje jeho chování, páč žít trvale v takovym rozpoložení duše musí bejt úplně strašný“.

A zde se uplatnilo úsloví o tom, že to, že jste paranoidní ještě neznamená, že po vás nejdou.

Otevřela jsem jinou obálku, která od včerejška ležela na stole, a musela jsem svoji „iracionální úzkost a paranoiu“ překlasifikovat na „předtuchu a projev tajemných zákonů přírody, které ještě zcela nebyly vysvětleny“. Myslím, že existuje jen málo ironičtějších okamžiků, než ty, kdy se vám do písmene naplní nejhorší obava, se kterou jste tak úspěšně rozumem bojovali.

Dalšího rána, jsem se probudila z noční můry… a zjistila, že to je realita. Taky dobrý zážitek. Mému záchvatovitému onemocnění, které se značně zhoršuje v závislosti na stresu, to samozřejmě dobře neudělalo. Balancovala jsem na hraně a počítala, kolik dní dovolené mohu zmařit, než se mi sesype ten život durch und durch.

V tomhle okamžiku přišel světlý proud jasného myšlení (neobjevuje se často, hádám, že kdybych si ho byla schopna udržet, spoustu věcí by se odvíjelo jinak). V tomhle jasném stavu jsem udělala něco nevídaného: instinktivně jsem zavrhla všechny možnosti uchopení dané situace způsobem, ke kterému se magii praktikující uchylují s železnou pravidelností: je to následek černé magie, magický útok, někdo po mně jde, protože aby vám propukla těžká alergie, vytopili vám byt a pak vás z něj ještě vyhodili během dvou týdnů, to zavání zlou mocí. Celou tuhle variantu jsem odvrhla, tak nějak znechucená z cykličnosti magie a způsobu, jakým problémy produkuje a sama zase řeší. K čemu se uchýlíte, když vám selže magie, pozitivní myšlení a veškeré další prostředky?

K čisté filosofii.

A tak jsem si sedla na podlahu svého prázdného, plesnivějícího, zatím-ještě-svého bytu a sehnala ten největší papír, který v krabicích byl – tuším že to byly papírové desky od jakéhosi úpisu Ďáblu, který jsem u toho bytu podepisovala – a začala jsem psát všechno, co vím, o příčinách utrpení, povaze osudu a náhody, nedokonalosti lidského poznání, víře v možné, a o Smrti, která nakonec bere vše, a nikdy nevíme, kdy si k nám přijde vybrat zpátky zapůjčené věci.

Myslela jsem si, že jsem na to vyzrála,a že teďka mám zdraví, plán, prachy, bydlení a pohodu, a je bohužel strašně jednoduchý myslet si, že máte skvělou úroveň poznání, když vám všechno hraje do noty: okamžik, kdy se prokáže, jestli ji skutečně máte, přichází až v momentu sezení na prázdné podlaze, kdy přemýšlíte, jestli nejdřív půjdete zvracet, dusit se nebo brečet. Tehdy jsem si uvědomila, že všechno, co se stalo, má své logické příčiny, které jsem nemohla rozeznat, protože moje poznání o daných věcech bylo neúplné, ba dokonce nemožné – problém není v tom, že by se nedala určit pravděpodobnost, že vám jednoho dne vytopěj byt, ale v tom, že vůbec nevíte, že se na takovou věc máte ptát, protože všech myslitelných pozitivních i negativních vývojů událostí je prostě příliš mnoho; problém je v tom, že si v dané situaci myslíte, že se vám děje strašné újmy, protože neznáte celkový dopad věcí a přikládáte jim subjektivní hodnotu, a tak se dopouštíte chyb… veškeré koncepty o tom, jak věci jsou a budou, jsou toliko hypotézy, což si uvědomíte v okamžiku, kdy se vám nějaká falzifikuje… hypotéza je dokonce i to, že zítra ráno budu na živu; skutečné pravděpodobnosti, ze kterých by se teoreticky dalo odvodit, zda tomu tak bude, jsou neznámé. Chci si vytetovat na levou ruku těchhle patnáct slov, která mají význam v pořadí, po dvojicích, dají se číst různými směry (etc., jak pravila kamarádka ideální způsob, jak zaujmout frajera při světle svíček s otázkou „Co to tam máš a hele má to nějakej význam?“) a vzhledem k tomu, že už znáte celé pozadí, ponechám další možnosti interpretace přímo na vás

Distress

Sequence

Knowledge

Incomplete

Judgement

Choice

Value

Whole

Error

Realization

Trust

Possible

Good

Transient

Fate

– prázdná tečka –