Trainspotting 2

Původní Trainspotting z roku 1996 je „kultovní film“ a „generační zpověď“. Komu v půlce 90. let bylo dvacet, a vyrostl v komunistický zemi, ještě nic nechápal.

„My jsme byli mladí, nadšeni ze svobody, kapitalismu a najednou nám někdo řekl: můžeš si kupovat super věci… a nebo se vyser na všechno a ufetuj se. A my jsme to nechápali,“ konstatuje Štefan. Směje se při tom. „Dneska už to chápem.“

„Tak půjdeš do kina s náma?“

„Nepujdu,“ konstatuje. „Něco by se ve mně zkazilo.“

Cestou se smějem, jak mého ex dostává krize středního věku, když si myslí, že by ho shlédnutí filmu psychicky položilo.

Cestou zpátky už se nesmějem.

Jestli se máte rádi, nechoďte na Trainspotting 2.

„Není to veselej film,“ prohlásil při natáčení jeden z protagonistů. „Je to film, kterej se vás zeptá, co že jste to udělali se svým životem?“

Pak vyšel trailer, a první komentáře psaly, na adresu hrdinů: „Divím se, že to přežili, celejch těch dvacet let.“

„Divím se, že jsme to přežili my,“ reagoval někdo další. (Pokračování textu…)

Vytrhnout z kořenů, zapustit

Když jsem studovala haitské voodoo a tajné nauky, šamané mi řekli:

„Duchové (Loa) tě vytrhnou jako strom z kořenů… zapustíš nové kořeny v nové půdě.“ 

Po svém loňském stěhování do New Yorku a zrušených vdavkách jsem měla právě tři kufry, depresi a čtrnáct dní na to, najít si novou kancelář a byt, a žádný klíč, podle čeho hledat.

Byla jsem uprostřed víru v nehnutém bodě. Oko orkánu, a netušila jsem, kam se pohne a kam mne smete proud, až zase přijde.

Jednu noc jsem proseděla celou nad nabídkou realit. Prošla jsem jich několik tisíc.

To byl plný rozsah mojí dezorientace.

Fyzicky jsem si prohlédla nabídky malých bytů v celým zatraceným hlavním městě. A nic jsem necítila.

Zavřela jsem notebook strnulá vědomím, že necítím nic.

Nic, podle čeho bych se mohla řídit; podvědomou touhu přestěhovat se maximálně tak za roh a podržet si jistotu známého okolí, zbytek osobnosti říká že to nelze. Touha něco neopakovat, a nebo správně zopakovat, znovu a lépe. Píchání prsten do mapy, kde začínají chybět volná místa.

Všechno bylo děsivě nové.

Nevyhnutelné… a v tom vědomí nekontrolovatelnosti bylo něco velmi nadějného. Jako kdybych tušila, že to, co nešlo vyřešit rozumem a vůlí za mě vyřeší vyšší moc nejlíp, jinak, a ten vír, který jsem rozpoutala, mne sám strhne k tomu, co mám konat.

Na místo New Yorku jsem tak skončila na Vinohradech, dvě stě metrů od Štefana, který byl příčinou, proč jsem za moře utíkala. Vášeň se rozhořela znova: první, co mne napadlo, první noc, když jsem koukala do světel oranžových lamp bylo:

„Tenhle byt by se mu líbil.“

Tou jsem netušila, že není ještě konec. Dalo mi dost práce v sobě konec udělat. Oba jsme to měli za hotové.

S ničím jsme hotoví nebyli.

Štefan se zbláznil a začal navrhovat, že o mně řekne svojí ženě, budeme utěšení ve třech; já začla vážně uvažovat o celoživotní kariéře opuštěné milenky dožívající v garsonce, takže nakonec nejlepším řešením bylo… další útěk, k fotografovi, a od fotografa.

A v bytě, kde jsem přechodně skončila, jsem symbolicky našla bílou skříň, kterou jsem na Vinohradech před rokem opustila.

Jenže není možný bydlet u amerických turistů. Pokud nejste americkej turista. Poté, co jsem jich pár v noci potkala, sama v negližé, jsem usoudila, že lepší bude poslouchat orgasmy u fotografa a najít si…

co.

Co vlastně.

Něco, co jsem v sobě dřív hledala, a nenašla.

Odpověď.

Na všechno.

Když nevíš, kudy kam, zkus to dovnitř.

Tehdy jsem vevnitř prázdno, prázdno po nenarozeném dítěti, vylhané lásce a pod nima byl Štefan.

Letos jsem pod ním našla svoje rodiče a předky.

Už neutíkám, nemám totiž, kam.

Ať skončím kdekoliv, dokončí se kruhy.

Jako strom vrostu nazpět do sebe sama.

Strom totiž především znamená… přestat utíkat.

Zapustit kořeny v nové půdě, když ty původní uhnily.

Tajemství bílých nočních stolků

Bílé noční stolky v ložnici mých rodičů skrývaly různé věci, které jsem si potají prohlížela: punčochy, negližé a postelové knihy. Jednou jsem mezi nimi našla něco, co mi rozdrtilo život.

Ložnice našich byla bílá.

Úchytky šuplíků kovové, a mezi nimi dřevěné lišty z tmavého dřeva. Ty celé sestavě dodávaly luxusní dojem. V roce 1990 to bylo bez pochyby to nejlepší na trhu. Ačkoliv jsem penězům nerozuměla, podvědomě jsem vnímala, že celá ta ložnice je dražší, než si můžeme dovolit.

Alibi nefunkčního manželství bylo dokonalé.

Dokreslovaly jej obrázky ze školky, které rodiče měli nad hlavou. Kreslila jsem je taky – portréty mámy a táty.

Moje matka nádherná:

Černovlasá maďarská kněžna. Moje dětská představivost jí do vlasů doplnila zářící diadém.

Otec vypadal jako hrdina.

I v mé nevinné dětské mysli mi docházelo, že co jsem nakreslila, není pravda.

Mí rodiče nebyli tak krásní, a už vůbec nebyli, jak bych si přála.

Fantazijní bylo na ložnici všechno.

Počínaje bílou. Byla všudypřítomná. Jako bílé svatební šaty, které jsem vždycky chtěla, aby mi ukazovala.

A kytku.

Potřebovala jsem nějaký důkaz, že moje máma je královna.

Nebyla.

Po nějaké době ji přestalo bavit, kytku odnesla a šaty přesunula ke stropu do vestavěných skříních, kde jsem se po nich stále neptala.

Portréty rodičů ze školky byly žluté, v širokých rámech vypadaly jako svatozáře. Svatozář v ložnici byla ještě jedna: měla ji Panna Maria s Ježíškem v zahradě. Visela na protější zdi.

Když mi bylo patnáct, pověsila jsem pod ni africkou masku z hodiny výtvarky. Vypadala, že volá o pomoc.

Klipsová noční lampička na matčině straně byla bílá a na otcově černá, jako by přese všechno, nebylo možné překročit dualitu.

(Pokračování textu…)