Vášeň, kterou nikdo nechce

„Lidi toho strašně nakecají o vášni. Ale nikdo ji ve skutečnosti nechce mít ve svým životě.

Maximálně tak na televizní obrazovce.

Tu totiž může snadno vypnout.“

Ďáblův slovník

Když jsem usedla, abych začala psát o vášni, našla jsem si o ní pár motivačních citátů. Epických, s obrázky.

Na jednom z nich stálo:

Zjisti, co zažehne tvůj plamen. Následuj svou sirku.

Kdyby to bylo tak jednoduchý.

Vášeň je zvláštní věc.

(Pokračování textu…)

Vytrhnout z kořenů, zapustit

Když jsem studovala haitské voodoo a tajné nauky, šamané mi řekli:

„Duchové (Loa) tě vytrhnou jako strom z kořenů… zapustíš nové kořeny v nové půdě.“ 

Po svém loňském stěhování do New Yorku a zrušených vdavkách jsem měla právě tři kufry, depresi a čtrnáct dní na to, najít si novou kancelář a byt, a žádný klíč, podle čeho hledat.

Byla jsem uprostřed víru v nehnutém bodě. Oko orkánu, a netušila jsem, kam se pohne a kam mne smete proud, až zase přijde.

Jednu noc jsem proseděla celou nad nabídkou realit. Prošla jsem jich několik tisíc.

To byl plný rozsah mojí dezorientace.

Fyzicky jsem si prohlédla nabídky malých bytů v celým zatraceným hlavním městě. A nic jsem necítila.

Zavřela jsem notebook strnulá vědomím, že necítím nic.

Nic, podle čeho bych se mohla řídit; podvědomou touhu přestěhovat se maximálně tak za roh a podržet si jistotu známého okolí, zbytek osobnosti říká že to nelze. Touha něco neopakovat, a nebo správně zopakovat, znovu a lépe. Píchání prsten do mapy, kde začínají chybět volná místa.

Všechno bylo děsivě nové.

Nevyhnutelné… a v tom vědomí nekontrolovatelnosti bylo něco velmi nadějného. Jako kdybych tušila, že to, co nešlo vyřešit rozumem a vůlí za mě vyřeší vyšší moc nejlíp, jinak, a ten vír, který jsem rozpoutala, mne sám strhne k tomu, co mám konat.

Na místo New Yorku jsem tak skončila na Vinohradech, dvě stě metrů od Štefana, který byl příčinou, proč jsem za moře utíkala. Vášeň se rozhořela znova: první, co mne napadlo, první noc, když jsem koukala do světel oranžových lamp bylo:

„Tenhle byt by se mu líbil.“

Tou jsem netušila, že není ještě konec. Dalo mi dost práce v sobě konec udělat. Oba jsme to měli za hotové.

S ničím jsme hotoví nebyli.

Štefan se zbláznil a začal navrhovat, že o mně řekne svojí ženě, budeme utěšení ve třech; já začla vážně uvažovat o celoživotní kariéře opuštěné milenky dožívající v garsonce, takže nakonec nejlepším řešením bylo… další útěk, k fotografovi, a od fotografa.

A v bytě, kde jsem přechodně skončila, jsem symbolicky našla bílou skříň, kterou jsem na Vinohradech před rokem opustila.

Jenže není možný bydlet u amerických turistů. Pokud nejste americkej turista. Poté, co jsem jich pár v noci potkala, sama v negližé, jsem usoudila, že lepší bude poslouchat orgasmy u fotografa a najít si…

co.

Co vlastně.

Něco, co jsem v sobě dřív hledala, a nenašla.

Odpověď.

Na všechno.

Když nevíš, kudy kam, zkus to dovnitř.

Tehdy jsem vevnitř prázdno, prázdno po nenarozeném dítěti, vylhané lásce a pod nima byl Štefan.

Letos jsem pod ním našla svoje rodiče a předky.

Už neutíkám, nemám totiž, kam.

Ať skončím kdekoliv, dokončí se kruhy.

Jako strom vrostu nazpět do sebe sama.

Strom totiž především znamená… přestat utíkat.

Zapustit kořeny v nové půdě, když ty původní uhnily.

Diana se bojí vášně

Musím vám říct o Dianě.

Královna Karlových varů je vysoká blondýna, ztepilá s vizáží volejbalistky. Tedy, přesně to jsem si o ní pomyslela, když jsem ji poprvé spatřila. Když jsme se daly do řeči, staly se z nás přítelkyně. Zjistila jsem, že se skutečně věnuje sportu. Není to volejbal. Diana běhá.

Běhá skoro každý den a náhodný pozorovatel, když vidí její modré tenisky a vlající hřívu, by mohl dospět k názoru, že před něčím utíká.

Diana se bojí vášně.

Vášeň ji stíhá, jako neviditelný přízrak, tikot hodinek, před kterým stále prchá. Když brzy ráno vstává běhat na kolonádě, je vyzbrojená, má walkman i krokmetrem a počítá si náskok, protože ví uvnitř, že ji stejně dobíhá.

(Pokračování textu…)

Vášeň

Vášeň, podst. jm., ž. – „Lidi toho strašně nakecají o vášni, ale nikdo ji ve skutečnosti nechce mít ve svým životě. Maximálně tak na televizní obrazovce, kterou může snadno vypnout nebo v románku červené knihovny, který stačí zaklapnout…“ (Daniel)

Hořet

Tak jako lesní požár, říkal jsi…

– Neil Gainman

Plamen je sloupec hořících plynů, říkají
co když je ten vzduch ale
ve tvých vlastních plicích
hoříš
nemůžeš jinak

Nedusíš se
ale volně dýcháš
nikdy se ti nedýchalo tak volně
jako když jsi chytil plamenem
oxid uhličitý zřejmě euforizuje

„Lepší shořet, než-li vyhasnout“
říkávali rockeři
a svoji pravdu pili do dna
a nikdo nemůže říct
že nehoří plamenem pravé lásky
když rozbíjejí v rauši kytary

„Já jsem cesta, Světlo a život“
pravil Pán a já mám pocit
že slyším totéž
od své dámy která
rozkročená nad newyorským přístavem
třímá pochodeň světla poznání a knihu

Afrodita se smála když
přijala na chvíli moje tělo
Lucifer se smál když mne viděl padat
vyčerpáním od skleněného stropu
čekal až mne to přestane bavit
až se unavím
a začnu se zase řídit nejpřirozenějším instinktem ze všech
to jest
vědomím bolesti a slasti

Mělo by to bolet
když vás podpálí
ale je to skvělé
spalujete celou minulost a snad i karmu
hoříte smějete se padáte do Jinam
jsem ztracená pro tento svět
a on tu pro mne nikdy pořádně nebyl

„Buďte ve světě, ale ne ze světa“, řekl Ježíš

„Sami sobě světlem
sami sobě útočištěm
sami sobě pochodní,“ pravil Buddha

„Láska je roznícené podobenství
jež nám svítí na vyšších cestách,“ konstatoval Nietzsche
Amen