Čaroděj

Začalo to klasicky nevinně. Pozval mne k sobě na focení. První vskutku letní den a já se peču v autobuse na cestě do nikam, za mužem, o kterým vím snad jenom to, že je opravdu fotograf a ne že skončím někde rozprodaná na orgány. Obchodníci s bílým masem nemívají portfolio.

Portfolio obrazů je také to první, co dorazivší k němu vidím. Vyskládané na kovové posteli, čtvercová skla jsou pokrytá zvláštní patinou, kterou vytváří jen historická fotografie.

Je to sbírka žen. A ne ledajakých.

To, co vidím před sebou, jsou portréty žen při orgasmu. A dneska se možná stanu jednou z nich.

Celý příspěvek

Věřit

Seděla jsem v místním čínském bistru u Šťastného draka, sama o velikonoční neděli. Čaj už jsem měla dávno dopitý, ale jelikož jsem se neslušně zaposlouchala do rozhovoru dvou starších dam, tvářila jsem se, že ho tam ještě mám. Probraly spolu už celou mezinárodní politickou situaci a teď se dostaly k teologii.

Jedna z nich právě odrecitovala dobrou půlku z Apoštolského vyznání víry a přestala, se znatelným zklamáním v hlase. Jako by jí bylo jasné, že to dobrá básnička, která ovšem duši nic neříká. Že je zapotřebí hledat vlastní odpovědi.

„No, Bůh,“ praví ta druhá, „to je vlastně to nejvíc nepochopitelný pro nás.“ Usrkla čaj. „Věříš v někoho, kdo tu není. Teda jako osoba. My si to představujem všechno osobně.“ Odběhla očima někam do dálky. „Ale nikdo se odtama ještě nevrátil, chápeš. Aby nám to najisto řekl.“

„To máš jako budoucnost,“ povídá ta druhá s určitostí v hlase. „Bůh je jako budoucnost, říkal Halík. Nikdy nevíš, co bude. Ale věříš. Že něco bude.“

A to mi přišlo jako nejlepší vystižení otázky víry, které se mi za ta léta dostalo. Dokonalou ironií osudu se tak stalo v bistru u Štastného draka nad talířem nedojedených mastných nudlí přímo naproti ústavu vyššího vzdělávání, kde se nám léta pokoušeli odpovědi dát, ale zaseli akorát množství otázek a pochybností, zdroj mé nekončící deziluze z víry v pozdějších letech, kdy už jsem byla dost chytrá na to, abych se nespokojila s recitací básniček a matematických pouček, kterým zřejmě nikdo nerozumí, právě tak jako vnitřně nerozumí Pythagorově větě. A tyhle dvě ženy, podstatně blíž smrti, než-li já, vnímaly nejspíš daleko větší potřebu po odpovědích a dostaly se o kousíček dál. Přesně o ten kousíček, který jsem potřebovala vědět. Možná proto jsem zůstala sedět a poslouchala jejich hovor neslušně až do konce.

Na šťastné vlně stále dál

S osudem jsem v kostky hrál

Užíral se hloupou touhou

Nevěděl jsem kudy kam

Stále dál / stále dál / stále dál…

– Flamengo, Kuře v hodinkách (český bigbít)

Dnes ráno nevím, odkud začít. Či spíše pokračovat. Budu-li se držet své umělecké techniky, brzy to tu skončí u pornografie. Protože všude kolem je opravdu spoustu láskya já se cítím tak otevřená, že vzdálenosti v prostoru a čase mizí po první doteku.

Souvisí to nějak se seznamem lidí, kterým věříš. Takže to vlastně není ta iracionální, nejít z mejdanu spát k sobě domů, ale k někomu, koho vůbec neznáš – ale víš, že je na tom seznamu. Věřím ve strážné anděly a moudrost těla.

Zatímco existence prvého není zcela prokázána – nepřímo, když se podívám na všechny průsery, ze kterých jsem zázračně vyvázla – skutečnost, že tělo ví někdy víc, než hlava, je ve mně neotřesitelná. Před třemi měsíci jsi mi řekl, ať zavřu oči a vnímám jenom svoje tělo. A ono to fungovalo, svět kolem začal vypadat jinak. Tak to byl začátek. Kde to má konec…. netuším. Cesta je cíl. Páni, dneska válím úplná zenová moudra.

Přijela jsem na motorce, poněkud pikantně oblečená stále v tom, v čem jsem předchozí večer vyrazila pařit a teplý ranní smog mi probouzel nohy, docela holé, protože ty šaty opravdu byly na party. V konzultaci se zrcadlem jsem seznala, že takhle opravdu nemůžu do práce. Ne, že by na tom teďka už záleželo.

Práce. Ty vole. Obor, plný krásných, mladých, hřejivých (co je to za slovo, kde jsem k němu přišla, vám fakt neřeknu, ale vystihuje nejlépe moje pocity z verbální a tělesné blízkosti některých mužů) a vesměs single mužů, kterým se člověk brání jenom silou napjaté vůle, vedené fantaziemi o tom, co může plynout z toho spustit se s někým z práce. Jo, začnete se vyhýbat společným obědům, červenat se na recepci, snažíte se zmizet neviditelná na záchodě… tak přesně tomu jsem se chtěla vyhnout. Modlila jsem se, ať se vyklidním do podzimního teambuildingu… a teď je mi upřímně líto, že nepojedu. I když. Pařit s kolegy z práce, která vás živí, je svazující. Pařit s kolegy z bývalé práce, to je euforie z toho, že už nemusíte nic zakrývat. Já se tady s někým spustím. Už se vidím.

Jsem tak akorát zralá na to se spustit, pronesla jsem včera v intoxikovaném stavu a ona pravda často zafunguje jako nejlepší balicí hláška. Myslela jsem to vážně a hlodalo mi hlavou, co se mnou jakože bude v tomhle nádherném stavu splývání s Všehomírem, kdy mám pocit, že je všude kolem spoustu lásky v mnoha formách a všechny jsou skvělé. Hippies. Jo! Zase začínám věřit tomu, že je možné milovat bez pokrytectví, nevěr a sraček. Moje jednodenní frustrace byla přeplavena… víra je totiž důležitá. Víra hory přenáší. A láska taky. Žena, starší pár, starší strejda, bezprizorní dívka, utržená ze řetězu v kostýmu školačky, latexová lady, léta blízká kamarádka a múza, druhá kamarádka, která je mým světlem, a třetí, která je mojí zemí a ohněm, všechno je skvělé. A brzy se vrátí můj učitel a určitě bude koukat a doufám, že mi řekne, že jsem skvělá a půjdeme zase na večeři a budeme se na sebe dívat tím pohledem ryzího obdivu a důvěrnosti. Já totiž miluju i svoji psychoterapeutku. Jsem úplně marná. Asi začnu intenzivnějc milovat svoje kamarádky, protože už se nemůžu koukat na to, jaké zhovadilosti si provádějí ve snaze utržit někde aspoň kousek lásky. Z toho jsem včera byla pěkně rozhozená. A tak jsem šla pařit.

Člověk nečeká, že se zásadní životní pravdy dozví v podroušeném stavu od latexového guru a zdravotní sestřičky, navlečené v latexu, s velmi rozepnutým výstřihem. Myslím, že bych měla chodit víc pařit, a vyhodit celou duchovní knihovnu (byť jako dekorace je stylová…) a jak prohlásil můj anděl víc hulit, protože mi to zjevně dělá dobře. Myslím, že se bude taky hodně divit, až se vrátí z dalekých krajin. Myslím, že tou dobou už budu v osvícení, nebo štamgastem místního swingers klubu, vyzářím se do Nicoty a proměním v prach nebo tak něco.

Spasení těla

Nechám se potetovat.

Rozhodnuto jest. Od té doby, co jsem si celý motiv vymyslela, jsem se totiž několikrát dostala do situace, kdy jsem úplně fyzicky vnímala, jak bych se cítila líp, kdybych  tu věc na těle už měla.

Potřebuju si, se stejnou naléhavostí jako jsem před rokem potřebovala říct sestře, ať mne odvezou do nemocničního kostela na mši, přestože – nebo právě proto – že jsem v něm deset let nebyla, abych si vyslechla kázání o spasení těla a při pohledu nahoru na vysokou klenbu barokního kostela pocítila ještě naléhavěji vlastní tělesnou slabost, následek špatného života, která mi nedovolila v tu chvíli se ani sama zvednout.

Stejným způsobem potřebuju tohle tetování.

Farář mluvil o posvátnosti těla, o tom jak je chrámem Ducha, o magické moci ostatků svatých (už se nepozastavuju nad tím, odkud všude na mne to voodoo vybafne) a mne připadalo, jak už to často bývá, že ta slova byla určena přímo mne, snesena odněkud shůry, abych je vyslechla, tolle, lege, vezmi a čti nápovědu která k tobě právě přišla. Po té mši jsem se taky vyzpovídala, protože, když máte pocit, že váš život dorazil na pokraj světa, veškeré letité disputace o teologii a morálce a mučivé vnitřní rozpory duchovního hledače vám najednou přijdou irelevantní. Dobro je zase dobrem a zlo zlem, a už vás ani nenapadne omlouvat některé svoje skutky a snažit je se přerámovat do systému etiky, ve kterém by fungovaly…

Farář si myslel, že mám anorexii a že jsem se stala obětí posedlosti po vlastní dokonalosti, a nemělo smysl mu tu představu brát, protože ano, byla jsem závislá, v destruktivním kruhu, odsralo to moje tělo a do antického ideálu harmonie těla a mysli to mělo sakramentsky daleko.

Pravda je totiž taková, že když dorazíte na kraj světa, všechny věci se vám jeví komplexnější, a současně daleko jednodušší v bezprostřední zkušenosti toho, že můžete brzo exnout. Byl to právě tenhle stav, který mne někdy v červenci letošního roku přivedl k myšlence tetování, tedy, abych byla přesná, k myšlence vzít celé svoje dosažené poznání a vetknout si ho někam takovým způsobem, kde ho budu mít stále u sebe – no a co je k takovému účelu bytostnější, než vlastní tělo.

Lidé nosí ochranné amulety a škapulíře, aby se chránili před nebezpečím zvenčí.

Moje nebezpečí ke mně vždycky ale přišla zevnitř. Protože jsem je pozvala, naivně, neprozíravě, do svého života, napakovala si je k sobě, vzala si je do hlavy a posedlá fixní ideou jsem je nechtěla pustit, dokud mne úplně neroztrhaly. Skuteční démoni jsou totiž jen ti vnitřní. Ti vůbec nejhorší se jmenujou „věci, které si vezmeš do hlavy“.

Jeden z takových mne docela uhranul představou, že teď konečně mám nový domov, bezpečí, klid, „samá pozitiva a sociální jistoty“, jak s oblibou ironizují mí přátelé, že všechno teďka už bude dobrý-lepší-nejlepší, že konečně nechávám temnou minulost za sebou (po kolikátý už?) a tak vůbec, tralala, můj elegantní plán se mi zdál geniální, prostě vystoupíš na autobusovém nádraží s taškou pár nezbytných věcí a zahájíš nový život.

Tak nějak jsem si to představovala.

Tři dny předtím, než jsme dorazily na ono nádraží (které fyzicky existuje, stejně jako taška, nejde prosím o metafory), staly se dvě velmi nepříznivé události, které mi celý koncept  měly rozbít, ale jelikož se jim to nepodařilo, tak jsem cca týden na to ještě měla přijít o bydlení. Výukové metody univerza jsou tvrdé.

V těch lesích na konci světa, kde je příroda tak čistá, že byste ji mohli vstřebávat celým povrchem těla, kde jsem se připravovala na svůj slavnostní vstup do nového života, mi propukla nemoc, která vyřazuje z provozu během minut, tedy, jak jsem se dozvěděla o dva týdny později od svého doktora, nikdy ten spouštěč nemusej objevit,  tím pádem neexistuje žádná prevence, prášky nemusí stačit a je docela možný, že to v sobě nosím už roky, člověk si dá v restauraci jídlo, ve kterém to něco malinkatého je, začne se dusit a za patnáct minut exne. Zcela vážně mi poradil, ať chodím všude s nabitým mobilem a pokud se to objeví i pod ochranou prášků, ať si volám rychlou, dokud můžu ještě mluvit.

Když vynechám tu nezadržitelně optimistickou a dobrodružnou část sebe sama, která reagovala stylem „Žjova! Teď žiješ v bezprostředním kontaktu se Smrtí! To je ale cool, nemyslíš?!“, tak mne to uvrhlo do skličující deprese a smrště destruktivních emocí, od zuřivého obviňování boha až k nevyhnutelnému uvědomění, že ano, já to kurva vím, že už to v sobě nosím roky, dokonce vím od kterýho roku, byl to ten samej rok kdy jsem začala mít halucinace a taky jsem si nějak nevěděla co si s tim počít, nepřikládala jsem tomu vážnost, neuměla jsem ten život líp. Mohla jsem si za to, ať jsem stručná, pěkně sama.

Svatyni mého nového života v průběhu stěhování postihla rozsáhlá havárie v domě, která postihla z celého baráku jen můj byt, takže, ehm, bylo dost obtížný nebrat si to osobně. Týden na to se v baráku strhla taková smršť zlé vůle a pomluv, že jsem od majitelky dostala „nabídku, již nelze odmítnout“ o mém vystěhování na jiné místo. na tom bylo ironické, že jsem ten den dostala příšernou úzkost, toho typu že vidíte všechny myslitelné nejhorší varianty světa, „obálka ve schránce? kurva to je nějaká soudní obsílka nebo výpověď z nájmu“ a tak jsem vzala hadr a začala vytírat, abych se fyzickou prací srovnala a v duchu jsem pocítila sympatie ke svému poslednímu bývalému, „tak je vidět že mi hrabe, protože tohle je paranoia, to vysvětluje jeho chování, páč žít trvale v takovym rozpoložení duše musí bejt úplně strašný“.

A zde se uplatnilo úsloví o tom, že to, že jste paranoidní ještě neznamená, že po vás nejdou.

Otevřela jsem jinou obálku, která od včerejška ležela na stole, a musela jsem svoji „iracionální úzkost a paranoiu“ překlasifikovat na „předtuchu a projev tajemných zákonů přírody, které ještě zcela nebyly vysvětleny“. Myslím, že existuje jen málo ironičtějších okamžiků, než ty, kdy se vám do písmene naplní nejhorší obava, se kterou jste tak úspěšně rozumem bojovali.

Dalšího rána, jsem se probudila z noční můry… a zjistila, že to je realita. Taky dobrý zážitek. Mému záchvatovitému onemocnění, které se značně zhoršuje v závislosti na stresu, to samozřejmě dobře neudělalo. Balancovala jsem na hraně a počítala, kolik dní dovolené mohu zmařit, než se mi sesype ten život durch und durch.

V tomhle okamžiku přišel světlý proud jasného myšlení (neobjevuje se často, hádám, že kdybych si ho byla schopna udržet, spoustu věcí by se odvíjelo jinak). V tomhle jasném stavu jsem udělala něco nevídaného: instinktivně jsem zavrhla všechny možnosti uchopení dané situace způsobem, ke kterému se magii praktikující uchylují s železnou pravidelností: je to následek černé magie, magický útok, někdo po mně jde, protože aby vám propukla těžká alergie, vytopili vám byt a pak vás z něj ještě vyhodili během dvou týdnů, to zavání zlou mocí. Celou tuhle variantu jsem odvrhla, tak nějak znechucená z cykličnosti magie a způsobu, jakým problémy produkuje a sama zase řeší. K čemu se uchýlíte, když vám selže magie, pozitivní myšlení a veškeré další prostředky?

K čisté filosofii.

A tak jsem si sedla na podlahu svého prázdného, plesnivějícího, zatím-ještě-svého bytu a sehnala ten největší papír, který v krabicích byl – tuším že to byly papírové desky od jakéhosi úpisu Ďáblu, který jsem u toho bytu podepisovala – a začala jsem psát všechno, co vím, o příčinách utrpení, povaze osudu a náhody, nedokonalosti lidského poznání, víře v možné, a o Smrti, která nakonec bere vše, a nikdy nevíme, kdy si k nám přijde vybrat zpátky zapůjčené věci.

Myslela jsem si, že jsem na to vyzrála,a že teďka mám zdraví, plán, prachy, bydlení a pohodu, a je bohužel strašně jednoduchý myslet si, že máte skvělou úroveň poznání, když vám všechno hraje do noty: okamžik, kdy se prokáže, jestli ji skutečně máte, přichází až v momentu sezení na prázdné podlaze, kdy přemýšlíte, jestli nejdřív půjdete zvracet, dusit se nebo brečet. Tehdy jsem si uvědomila, že všechno, co se stalo, má své logické příčiny, které jsem nemohla rozeznat, protože moje poznání o daných věcech bylo neúplné, ba dokonce nemožné – problém není v tom, že by se nedala určit pravděpodobnost, že vám jednoho dne vytopěj byt, ale v tom, že vůbec nevíte, že se na takovou věc máte ptát, protože všech myslitelných pozitivních i negativních vývojů událostí je prostě příliš mnoho; problém je v tom, že si v dané situaci myslíte, že se vám děje strašné újmy, protože neznáte celkový dopad věcí a přikládáte jim subjektivní hodnotu, a tak se dopouštíte chyb… veškeré koncepty o tom, jak věci jsou a budou, jsou toliko hypotézy, což si uvědomíte v okamžiku, kdy se vám nějaká falzifikuje… hypotéza je dokonce i to, že zítra ráno budu na živu; skutečné pravděpodobnosti, ze kterých by se teoreticky dalo odvodit, zda tomu tak bude, jsou neznámé. Chci si vytetovat na levou ruku těchhle patnáct slov, která mají význam v pořadí, po dvojicích, dají se číst různými směry (etc., jak pravila kamarádka ideální způsob, jak zaujmout frajera při světle svíček s otázkou „Co to tam máš a hele má to nějakej význam?“) a vzhledem k tomu, že už znáte celé pozadí, ponechám další možnosti interpretace přímo na vás

Distress

Sequence

Knowledge

Incomplete

Judgement

Choice

Value

Whole

Error

Realization

Trust

Possible

Good

Transient

Fate

– prázdná tečka –