Diana se bojí vášně

Musím vám říct o Dianě.

Královna Karlových varů je vysoká blondýna, ztepilá s vizáží volejbalistky. Tedy, přesně to jsem si o ní pomyslela, když jsem ji poprvé spatřila. Když jsme se daly do řeči, staly se z nás přítelkyně. Zjistila jsem, že se skutečně věnuje sportu. Není to volejbal. Diana běhá.

Běhá skoro každý den a náhodný pozorovatel, když vidí její modré tenisky a vlající hřívu, by mohl dospět k názoru, že před něčím utíká.

Diana se bojí vášně.

Vášeň ji stíhá, jako neviditelný přízrak, tikot hodinek, před kterým stále prchá. Když brzy ráno vstává běhat na kolonádě, je vyzbrojená, má walkman i krokmetrem a počítá si náskok, protože ví uvnitř, že ji stejně dobíhá.

(Pokračování textu…)

Perspektivy

Před pár dny jsem uprostřed noci potkala Lili, čtyřicetiletou kněžku lásky. Nejméně rok jsem ji neviděla. Štrádovala si to do práce do klubu a já si vybavila naše poslední setkání.

Tehdy jsme seděly v jazzovém klubu, zářícím jako loď nad hladinou řeky a zapíjely tradiční marasmus osamělých žen, které mezi vánoci a novým rokem nemají, co dělat. Ideální příležitost tahat ze starších žen rozumy o tom, jaký to je a bude pro mne. (Pokračování textu…)

Čaroděj

Začalo to klasicky nevinně. Pozval mne k sobě na focení. První vskutku letní den a já se peču v autobuse na cestě do nikam, za mužem, o kterým vím snad jenom to, že je opravdu fotograf a ne že skončím někde rozprodaná na orgány. Obchodníci s bílým masem nemívají portfolio.

Portfolio obrazů je také to první, co dorazivší k němu vidím. Vyskládané na kovové posteli, čtvercová skla jsou pokrytá zvláštní patinou, kterou vytváří jen historická fotografie.

Je to sbírka žen. A ne ledajakých.

To, co vidím před sebou, jsou portréty žen při orgasmu. A dneska se možná stanu jednou z nich.

(Pokračování textu…)