Nejvyšší čas odejít / Taková nevinná party

Došla jsem k závěru, že po špatným horrorovým filmu je nejlepší se zvednout a přecejenom odjet na Celestinu gardenparty a trochu se rozptýlit. Ostatně jsem jí to přislíbila.

Lehkou orientální atmosféru jejího studia dnes podtrhuje záplava svíček, pochodní a jiných světel. Už je po tmě, ale včera byla jarní rovnodennost. Zajíčky, vajíčka a nezbytné tulipány, zdá se, ani jedna návštěva nenechala doma. Sešlo se jich tu docela dost.

„Těší mne, já jsem Nora,“ zopakuju asi dvacetkrát, a protože tu nikoho neznám, snažím se dozvědět, jaký motiv nás dohromady svedl. „Známe se ze školky,“ konstatuje Celestina. Kdybych jí neznala blíž, tak bych si pomyslela, že půjde o duchovní-umělecké jméno, ale známe se. Její rodiče jsou umělci. Oba. Celestina je to, čemu se v jistých kruzích umělkyně říká. Dalo by se říct, se se věnuje byznysu. Stejně jako já. Tedy…

Když se řeč stočí na podnikání, raději svého syna odesílá dovnitř. „Tety si budou povídat. běž si hrát,“ na cestu ho vybavuje neodolatelným čokoládovým vajíčkem, které navíc chřestí.

„Takhle končí většina drobnýho podnikání,“ konstatuje teta a já se přidávám, s popisem svého dluhu. Taky jsem nedávno skončila.

„A co jsi vlastně dělala?“ zeptá se jiná.

Chvíli zaváhám, ale protože sladká ovocná plovoucí mísa už na mne zapracovala, říkám: „Byla jsem New Age guru. Vedla jsem duchovní semináře. Věštění. Magie. A tak.“ Abych ilustrovala svoji pointu, tak se přesouvám na pozadí Celestina oltáře, kde kromě fotek dětí a předků má i nějaké věci ode mne. „Taky jsem vozila zboží. Indie…“ do ruky mi padla kadidelnice. „Tak ta je moje. A myslím že by se tu dalších pár věcí jistě našlo.“

Celestina se krátce zamyslí a pak reaguje: „Víš, já myslím, že je to zábavný, ale…“ Něco hledá v půlce věty. „Prostě si to musíš udržet. Tak nějak od těla.“

„To jsem neudělala,“ vyletí ze mně, „já jsem šla moc hluboko a na dřeň. Když se dostaneš do fáze, že tě začnou verbovat zednáři a zvát tě na rituály kluci z tajnejch služeb, tak máš nejvyšší čas odejít. Už to není taková nevinná party,“ pravím, a protože už jsem opilá, neděsím se toho, co jsem sama řekla. Stejně to jednou muselo ven.

Nora se dívá

Nora se dívá

Celý příspěvek

Kolektivní vina

Kolektivní vina (sousloví, vždycky když se objeví, indikuje lidské oběti a průser) – Myšlenka, že jste možná zodpovědní i za věci, za které nejste zodpovědní. Ale možná byste měli.

Seděla jsem v čajovně. U vedlejšího stolu se bavili spolu asi dvacetiletí muži anglicky.

„Hele a proč se mně furt ptáš, jestli se mám fajn?“ zeptal se student svého spolužáka, který byl zjevně doma za velkou louží.

„Protože jsem Američan!“

„Pořád nechápu.“

„No jako mám pocit, že vám to všem na planetě tak sereme, že se cejtím bejt odpovědnej za to, aby ti bylo dobře…“

Slavná fotografie vietnamského vojáka

Slavná fotografie vietnamského vojáka

Zítra zabiju ženu v rudé

Měla jsem sen.

Toho druhu, který se nezapomíná.

Vtahuje vás svojí silou dovnitř stále znovu, dokud nepochopíte jeho tajemství. Takových přijde jen pár za život a to, čem hovoří, je vždycky otázkou života a smrti.

V tom snu jsem se střetla se svým Úhlavním Nepřítelem, jako se střetávají hrdinové v bojových filmech. Nikdo mi nemusel vysvětlovat, s kým mám tu čest. Byla to Ona. Čarodějnice. Krystalické Zlo. Síla která, je-li odhalena, tak už nepomůže nic jiného, než ji zabít. Zítra zabiju ženu v rudém, nebo ona zabije mne.

Celý příspěvek

Spasení těla

Nechám se potetovat.

Rozhodnuto jest. Od té doby, co jsem si celý motiv vymyslela, jsem se totiž několikrát dostala do situace, kdy jsem úplně fyzicky vnímala, jak bych se cítila líp, kdybych  tu věc na těle už měla.

Potřebuju si, se stejnou naléhavostí jako jsem před rokem potřebovala říct sestře, ať mne odvezou do nemocničního kostela na mši, přestože – nebo právě proto – že jsem v něm deset let nebyla, abych si vyslechla kázání o spasení těla a při pohledu nahoru na vysokou klenbu barokního kostela pocítila ještě naléhavěji vlastní tělesnou slabost, následek špatného života, která mi nedovolila v tu chvíli se ani sama zvednout.

Stejným způsobem potřebuju tohle tetování.

Farář mluvil o posvátnosti těla, o tom jak je chrámem Ducha, o magické moci ostatků svatých (už se nepozastavuju nad tím, odkud všude na mne to voodoo vybafne) a mne připadalo, jak už to často bývá, že ta slova byla určena přímo mne, snesena odněkud shůry, abych je vyslechla, tolle, lege, vezmi a čti nápovědu která k tobě právě přišla. Po té mši jsem se taky vyzpovídala, protože, když máte pocit, že váš život dorazil na pokraj světa, veškeré letité disputace o teologii a morálce a mučivé vnitřní rozpory duchovního hledače vám najednou přijdou irelevantní. Dobro je zase dobrem a zlo zlem, a už vás ani nenapadne omlouvat některé svoje skutky a snažit je se přerámovat do systému etiky, ve kterém by fungovaly…

Farář si myslel, že mám anorexii a že jsem se stala obětí posedlosti po vlastní dokonalosti, a nemělo smysl mu tu představu brát, protože ano, byla jsem závislá, v destruktivním kruhu, odsralo to moje tělo a do antického ideálu harmonie těla a mysli to mělo sakramentsky daleko.

Pravda je totiž taková, že když dorazíte na kraj světa, všechny věci se vám jeví komplexnější, a současně daleko jednodušší v bezprostřední zkušenosti toho, že můžete brzo exnout. Byl to právě tenhle stav, který mne někdy v červenci letošního roku přivedl k myšlence tetování, tedy, abych byla přesná, k myšlence vzít celé svoje dosažené poznání a vetknout si ho někam takovým způsobem, kde ho budu mít stále u sebe – no a co je k takovému účelu bytostnější, než vlastní tělo.

Lidé nosí ochranné amulety a škapulíře, aby se chránili před nebezpečím zvenčí.

Moje nebezpečí ke mně vždycky ale přišla zevnitř. Protože jsem je pozvala, naivně, neprozíravě, do svého života, napakovala si je k sobě, vzala si je do hlavy a posedlá fixní ideou jsem je nechtěla pustit, dokud mne úplně neroztrhaly. Skuteční démoni jsou totiž jen ti vnitřní. Ti vůbec nejhorší se jmenujou „věci, které si vezmeš do hlavy“.

Jeden z takových mne docela uhranul představou, že teď konečně mám nový domov, bezpečí, klid, „samá pozitiva a sociální jistoty“, jak s oblibou ironizují mí přátelé, že všechno teďka už bude dobrý-lepší-nejlepší, že konečně nechávám temnou minulost za sebou (po kolikátý už?) a tak vůbec, tralala, můj elegantní plán se mi zdál geniální, prostě vystoupíš na autobusovém nádraží s taškou pár nezbytných věcí a zahájíš nový život.

Tak nějak jsem si to představovala.

Tři dny předtím, než jsme dorazily na ono nádraží (které fyzicky existuje, stejně jako taška, nejde prosím o metafory), staly se dvě velmi nepříznivé události, které mi celý koncept  měly rozbít, ale jelikož se jim to nepodařilo, tak jsem cca týden na to ještě měla přijít o bydlení. Výukové metody univerza jsou tvrdé.

V těch lesích na konci světa, kde je příroda tak čistá, že byste ji mohli vstřebávat celým povrchem těla, kde jsem se připravovala na svůj slavnostní vstup do nového života, mi propukla nemoc, která vyřazuje z provozu během minut, tedy, jak jsem se dozvěděla o dva týdny později od svého doktora, nikdy ten spouštěč nemusej objevit,  tím pádem neexistuje žádná prevence, prášky nemusí stačit a je docela možný, že to v sobě nosím už roky, člověk si dá v restauraci jídlo, ve kterém to něco malinkatého je, začne se dusit a za patnáct minut exne. Zcela vážně mi poradil, ať chodím všude s nabitým mobilem a pokud se to objeví i pod ochranou prášků, ať si volám rychlou, dokud můžu ještě mluvit.

Když vynechám tu nezadržitelně optimistickou a dobrodružnou část sebe sama, která reagovala stylem „Žjova! Teď žiješ v bezprostředním kontaktu se Smrtí! To je ale cool, nemyslíš?!“, tak mne to uvrhlo do skličující deprese a smrště destruktivních emocí, od zuřivého obviňování boha až k nevyhnutelnému uvědomění, že ano, já to kurva vím, že už to v sobě nosím roky, dokonce vím od kterýho roku, byl to ten samej rok kdy jsem začala mít halucinace a taky jsem si nějak nevěděla co si s tim počít, nepřikládala jsem tomu vážnost, neuměla jsem ten život líp. Mohla jsem si za to, ať jsem stručná, pěkně sama.

Svatyni mého nového života v průběhu stěhování postihla rozsáhlá havárie v domě, která postihla z celého baráku jen můj byt, takže, ehm, bylo dost obtížný nebrat si to osobně. Týden na to se v baráku strhla taková smršť zlé vůle a pomluv, že jsem od majitelky dostala „nabídku, již nelze odmítnout“ o mém vystěhování na jiné místo. na tom bylo ironické, že jsem ten den dostala příšernou úzkost, toho typu že vidíte všechny myslitelné nejhorší varianty světa, „obálka ve schránce? kurva to je nějaká soudní obsílka nebo výpověď z nájmu“ a tak jsem vzala hadr a začala vytírat, abych se fyzickou prací srovnala a v duchu jsem pocítila sympatie ke svému poslednímu bývalému, „tak je vidět že mi hrabe, protože tohle je paranoia, to vysvětluje jeho chování, páč žít trvale v takovym rozpoložení duše musí bejt úplně strašný“.

A zde se uplatnilo úsloví o tom, že to, že jste paranoidní ještě neznamená, že po vás nejdou.

Otevřela jsem jinou obálku, která od včerejška ležela na stole, a musela jsem svoji „iracionální úzkost a paranoiu“ překlasifikovat na „předtuchu a projev tajemných zákonů přírody, které ještě zcela nebyly vysvětleny“. Myslím, že existuje jen málo ironičtějších okamžiků, než ty, kdy se vám do písmene naplní nejhorší obava, se kterou jste tak úspěšně rozumem bojovali.

Dalšího rána, jsem se probudila z noční můry… a zjistila, že to je realita. Taky dobrý zážitek. Mému záchvatovitému onemocnění, které se značně zhoršuje v závislosti na stresu, to samozřejmě dobře neudělalo. Balancovala jsem na hraně a počítala, kolik dní dovolené mohu zmařit, než se mi sesype ten život durch und durch.

V tomhle okamžiku přišel světlý proud jasného myšlení (neobjevuje se často, hádám, že kdybych si ho byla schopna udržet, spoustu věcí by se odvíjelo jinak). V tomhle jasném stavu jsem udělala něco nevídaného: instinktivně jsem zavrhla všechny možnosti uchopení dané situace způsobem, ke kterému se magii praktikující uchylují s železnou pravidelností: je to následek černé magie, magický útok, někdo po mně jde, protože aby vám propukla těžká alergie, vytopili vám byt a pak vás z něj ještě vyhodili během dvou týdnů, to zavání zlou mocí. Celou tuhle variantu jsem odvrhla, tak nějak znechucená z cykličnosti magie a způsobu, jakým problémy produkuje a sama zase řeší. K čemu se uchýlíte, když vám selže magie, pozitivní myšlení a veškeré další prostředky?

K čisté filosofii.

A tak jsem si sedla na podlahu svého prázdného, plesnivějícího, zatím-ještě-svého bytu a sehnala ten největší papír, který v krabicích byl – tuším že to byly papírové desky od jakéhosi úpisu Ďáblu, který jsem u toho bytu podepisovala – a začala jsem psát všechno, co vím, o příčinách utrpení, povaze osudu a náhody, nedokonalosti lidského poznání, víře v možné, a o Smrti, která nakonec bere vše, a nikdy nevíme, kdy si k nám přijde vybrat zpátky zapůjčené věci.

Myslela jsem si, že jsem na to vyzrála,a že teďka mám zdraví, plán, prachy, bydlení a pohodu, a je bohužel strašně jednoduchý myslet si, že máte skvělou úroveň poznání, když vám všechno hraje do noty: okamžik, kdy se prokáže, jestli ji skutečně máte, přichází až v momentu sezení na prázdné podlaze, kdy přemýšlíte, jestli nejdřív půjdete zvracet, dusit se nebo brečet. Tehdy jsem si uvědomila, že všechno, co se stalo, má své logické příčiny, které jsem nemohla rozeznat, protože moje poznání o daných věcech bylo neúplné, ba dokonce nemožné – problém není v tom, že by se nedala určit pravděpodobnost, že vám jednoho dne vytopěj byt, ale v tom, že vůbec nevíte, že se na takovou věc máte ptát, protože všech myslitelných pozitivních i negativních vývojů událostí je prostě příliš mnoho; problém je v tom, že si v dané situaci myslíte, že se vám děje strašné újmy, protože neznáte celkový dopad věcí a přikládáte jim subjektivní hodnotu, a tak se dopouštíte chyb… veškeré koncepty o tom, jak věci jsou a budou, jsou toliko hypotézy, což si uvědomíte v okamžiku, kdy se vám nějaká falzifikuje… hypotéza je dokonce i to, že zítra ráno budu na živu; skutečné pravděpodobnosti, ze kterých by se teoreticky dalo odvodit, zda tomu tak bude, jsou neznámé. Chci si vytetovat na levou ruku těchhle patnáct slov, která mají význam v pořadí, po dvojicích, dají se číst různými směry (etc., jak pravila kamarádka ideální způsob, jak zaujmout frajera při světle svíček s otázkou „Co to tam máš a hele má to nějakej význam?“) a vzhledem k tomu, že už znáte celé pozadí, ponechám další možnosti interpretace přímo na vás

Distress

Sequence

Knowledge

Incomplete

Judgement

Choice

Value

Whole

Error

Realization

Trust

Possible

Good

Transient

Fate

– prázdná tečka –